ECLI:CZ:NSS:2005:4.AZS.416.2004
sp. zn. 4 Azs 416/2004 – 59
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: R. B.,
zast. Mgr. Faridem Alizeyem, advokátem, se sídlem v Moravské Ostravě, Masná 8, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 4. 2004, č. j. 24 Az 719/2003 - 34,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
III. Odměna advokáta Mgr. Farida Alizeye, se u r č u je částkou 2 558,60 Kč. Tato
částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30ti dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá shora označený
rozsudek Krajského soudu v Ostravě, kterým byla zamítnuta jeho žaloba směřující
proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 7. 8. 2002, č. j. OAM-2058/AŘ-2001, kterým byl
zamítnut rozklad stěžovatele směřující proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 11. 7. 2001,
č. j. OAM-2531/VL-07-P19-2001. Tímto rozhodnutím nebyl stěžovateli udělen azyl
podle §12, §13 odst. 1, 2, ani podle §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu),
a současně bylo vysloveno, že na stěžovatele se nevztahuje překážka vycestování ve smyslu
ustanovení §91 tohoto zákona.
V kasační stížnosti stěžovatel rovněž požádal o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti.
V žalobě, která směřovala proti uvedenému rozhodnutí, stěžovatel v obecné rovině
namítal porušení §3 odst. 4, §32, §34 odst. 1 a §46 zákona č. 71/1967 Sb., o správním
řízení (správní řád). Konkrétně uváděl, že domovskou zemi musel opustit z důvodu
pronásledování ze strany mafie. Odkazoval na čl. 65 Příručky procedur a kritérií pro přiznání
postavení uprchlíka podle Úmluvy z roku 1961 a Protokolu z roku 1967. Navrhoval zrušení
napadeného rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení.
V následném rozsudku dospěl krajský soud obdobně jako správní orgán k závěru,
že stěžovatel domovskou zemi neopustil z důvodů upravených zákonem o azylu,
t. j. v důsledku pronásledování pro uplatňování politických práv a svobod,
nebo pro odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů (§12
zákona o azylu). Soud shledal, že v daném případě stěžovatel jako důvody své žádosti
o udělení azylu v průběhu celého správního řízení prokazatelně uváděl nemožnost splatit dluh
a následné pronásledování ze strany mafie, tedy ze strany soukromých osob, které však
nemělo žádnou relevanci k důvodům vymezeným zákonem o azylu. K námitkám týkajícím
se porušení správního řádu pak krajský soud uvedl, že byly vzneseny toliko ve formální
rovině bez bližší konkretizace a proto se jimi nezabýval. Krajský soud v Ostravě na základě
výše uvedeného žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel kasační stížnost, kterou opíral o ustanovení
§103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“). K prvnímu důvodu stěžovatel uvedl, že žalovaný správní orgán
porušil §3 odst. 3, §32 odst. 2 správního řádu, resp. §12, §13 a §14 zákona o azylu,
přičemž krajský soud tyto otázky nesprávně právně posoudil; správní orgán, jakož i soud,
se omezily na obecná tvrzení o neexistenci hrozby pronásledování v domovské zemi
a nevypořádaly se s pojmem „nedůvodně“, a to ve spojení s pojmem „pronásledování
pro příslušnost k sociální skupině“. Upozornil na obecný závěr soudu a žalovaného správního
orgánu ohledně neexistence znaků vymezených v §2 odst. 6 zákona o azylu. K naplnění
druhého a třetího důvodu, tedy písm. b) a d) §103 odst. 1 s. ř. s., pak stěžovatel uvedl,
že se soud nevypořádal s důvody, které uváděl ve vztahu k §2 odst. 1 písm. a) zákona
o azylu, když nezkoumal, zda je domovská země státem splňujícím definici bezpečné země
původu, resp. nevypořádal se s definicí pronásledování dle §2 odst. 6 zákona o azylu,
přičemž neuvedl, proč tak neučinil, což činí jeho závěr nepřezkoumatelným.
Na základě výše uvedených skutečností pak požadoval, aby byl napadený rozsudek
zrušen a vrácen k dalšímu projednání.
Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém toliko uvedl, že ke kasační
stížnosti se vzhledem k jejímu obsahu nebude vyjadřovat; odkázal na správní spis
a související judikaturu. K přiznání odkladného účinku neshledal důvody.
Napadené soudní rozhodnutí Nejvyšší správní soud přezkoumal v souladu s §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Po přezkoumání kasační stížnosti Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná. Stěžovatel je zastoupen advokátem, který mu byl ustanoven usnesením
Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 8. 2004, č. j. 24 Az 719/2003 - 48.
Před samotným posouzením věci považuje Nejvyšší správní soud za nutné předeslat,
že v řízení o kasační stížnosti není jeho úkolem znovu posuzovat, zda měl být stěžovateli azyl
udělen, nýbrž je jeho úkolem pouze posoudit, zda předchozí řízení naplňuje důvody
vymezené v §103 odst. 1 s. ř. s., specifikované stěžovatelem.
Z kasační stížnosti vyplynulo, že stěžovatel kasační stížností uplatňuje důvody
uvedené v ustanovení §103 odst. 1 a), b) a d) s. ř. s.
Nejprve je třeba se vyjádřit k významu jednotlivých důvodů. Význam prvního
z uvedených důvodů, t. j. důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
tedy „nesprávného posouzení právní otázky soudem“, spočívá podle Nejvyššího správního
soudu buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní závěr,
popř. je sice aplikován správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Takováto pochybení v rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě však Nejvyšší správní
soud neshledal.
Ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., počítá s tím, že došlo k vadě řízení
spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl
porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci
rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit. Za takovou vadu řízení
se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
K významu první části (došlo k vadě řízení spočívající v tom, že skutková podstata,
z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi
v rozporu) je třeba podle Nejvyššího správního soudu uvést, že skutková podstata je se spisy
v rozporu, pokud skutkový materiál, jinak dostačující k učinění správného skutkového závěru,
vedl k jiným skutkovým závěrům, než jaký učinil rozhodující orgán. Skutková podstata dále
nemá oporu ve spisech, chybí-li ve spisech skutkový materiál pro skutkový závěr učiněný
rozhodujícím orgánem, přičemž tento materiál je nedostačující k učinění správného
skutkového závěru. Význam další části označeného písm. b) §103 odst. 1 s. ř. s.
(„při zjišťování skutkové podstaty byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost a pro tuto vytýkanou vadu měl
soud napadané rozhodnutí zrušit“) se zakládá na faktu, že intenzita porušení řízení
před správním orgánem byla v přímé souvislosti s následnou nezákonností tohoto rozhodnutí.
K poslednímu možnému porušení tohoto zákonného ustanovení („rozhodnutí správního
orgánu je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost“) Nejvyšší správní soud uvádí,
že jeho možný dopad je třeba posuzovat vždy ve spojení se zněním konkrétního rozhodnutí.
Ani jeden z důvodů vymezených v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. však Nejvyšší správní
soud neshledal.
Konečně je třeba se vyjádřit i k významu posledního písmene citovaného zákonného
ustanovení, t. j. písm. d) §103 odst. 1 s. ř. s. První, tam upravený důvod (nepřezkoumatelnost
spočívající v nesrozumitelnosti rozhodnutí) spočívá podle Nejvyššího správního soudu
buď v tom, že rozhodnutí vykazuje takové textové a formulační nedostatky, že z obsahu textu
není dostatečně zřejmá souvislost s příslušnými podklady pro rozhodnutí, nebo příp. v tom,
že i jinak text rozhodnutí obsahuje nejasné, rozporné či jiným způsobem nesrozumitelné
údaje. Taková nesrozumitelnost rozhodnutí však v souzené věci podle Nejvyššího správního
soudu nenastala. Následující důvod (nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů
rozhodnutí) je potom třeba spatřovat v tom, že se rozhodnutí neopírá o důvody,
které opodstatňují dospět k určitému výroku rozhodnutí a možný dopad je třeba posuzovat
vždy ve spojení se zněním konkrétního rozhodnutí. Konečně posledně jmenovaný důvod,
tedy že se jedná o nepřezkoumatelnost spočívající v jiné vadě řízení před soudem, Nejvyšší
správní soud poznamenává, že je třeba její význam posuzovat jako důvod pro zrušení
rozhodnutí soudu prvního stupně pouze za předpokladu splnění věty navazující, tedy mohla-li
mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Ani takto vymezené důvody specifikované v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. však podle
Nejvyššího správního soudu v souzené věci nenastaly.
Nejvyšší správní soud uvádí, že podle ustanovení §12 zákona o azylu se azyl cizinci
udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování
politických práv a svobod, nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy,
náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých
politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního
občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
Ze správního spisu (zejména z protokolu o pohovoru k důvodům pro udělení azylu
ze dne 2. 5. 2001, obdobně i z návrhu na zahájení řízení o udělení azylu ze dne 23. 3. 2001)
přitom prokazatelně i podle Nejvyššího správního soudu vyplynulo, že stěžovatel o azyl žádal
z důvodu problémů kvůli rodině, měl dluhy, neměl práci, kvůli dluhům má celá rodina
v Moldávii problémy, půjčil si peníze, nevrátil je, obává se, že by jej chytila mafie a mohla
ho zabít. Stěžovatel nepožádal o udělení azylu hned po příjezdu (v České republice pobývá
od roku 1997), ale až v roce 2001, kdy byl propuštěn z vězení, v němž byl podle vlastních
slov zavřen proto, že neměl doklady a pracoval načerno.
Z výše zjištěného skutkového stavu, a to v rozhodující míře přímo od stěžovatele,
vycházel správní orgán, jakož i krajský soud, a jejich závěr o tom, že na stěžovatele
se nevztahují ustanovení zákona o azylu, neb se nejednalo o tam vymezené pronásledování,
má i podle Nejvyššího správního soudu oporu v zákoně. Pronásledování ze strany věřitelů,
kterým dlužil peníze, tedy problémy ze strany soukromých osob, podle konstantní judikatury
Nejvyššího správního soudu, nelze pod důvody vymezené zákonem o azylu podřadit,
neboť se nejedná o pronásledování za uplatňování politických práv a svobod, či odůvodněný
strach z pronásledování z důvodu národnosti, rasy, náboženství nebo příslušnosti k určité
sociální skupině ve smyslu §12 zákona o azylu. Za pronásledování by mohlo být
v souvislostech tvrzených stěžovatelem pokládáno leda odmítnutí veřejné moci poskytnout
ochranu před prokázaným ohrožením; to se však v dané věci nestalo, když z obsahu spisu
nevyplývá, že by se stěžovatel se svými problémy na veřejnou moc v zemi původu obrátil.
Nejvyšší správní soud uvádí, že krajský soud správně vyšel ze skutkového a právního
stavu, jenž existoval v době rozhodování žalovaného správního orgánu, a zabýval se všemi
výroky napadeného rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Podle názoru Nejvyššího správního
soudu se tak rozhodnutí krajského soudu dostatečně opírá o důvody, které opodstatňují dospět
k předmětnému výroku. Nejvyšší správní soud stejně tak uvádí, že v odůvodnění rozhodnutí
žalovaného správního orgánu jsou správně posouzeny rozhodující právní i faktické
skutečnosti, z nichž žalovaný vycházel, skutková zjištění jsou zde přehledně a srozumitelně
uvedena a vyplývají z provedených důkazů, přičemž krajský soud správně posoudil,
že skutkový stav byl žalovaným správním orgánem zjištěn přesně, důkazy, které si správní
orgán opatřil, byly úplné a tyto vyhodnotil v kontextu platné právní úpravy.
Ke konkrétním námitkám stěžovatele - stěžovatel uváděl, že správní orgán porušil §3
odst. 3, §32 odst. 2 správního řádu, resp. §12, §13 a §14 zákona o azylu, přičemž krajský
soud tyto otázky nesprávně právně posoudil - tak Nejvyšší správní odkazuje na výše uvedené
a doplňuje, že stejně jako žalovaný správní orgán, resp. soud, neshledal porušení označených
ustanovení správního řádu, resp. zákona o azylu.
K dalším konkrétním námitkám - správní orgán, jakož i soud, se omezily na obecná
tvrzení o neexistenci hrozby pronásledování v domovské zemi a nevypořádaly se s pojmem
„nedůvodně“, a to ve spojení s pojmem „pronásledování pro příslušnost k sociální skupině“,
kdy správní orgán ani krajský soud nemohly s jistotou vyloučit, že jeho pronásledování
osobami, jež protizákonně a za použití fyzického násilí vymáhají pohledávky, nespadá
do kategorie pojmu „pronásledování pro příslušnost k sociální skupině“, a dále k upozornění
stěžovatele na obecný závěr soudu a žalovaného správního orgánu ohledně neexistence znaků
vymezených v §2 odst. 6 zákona o azylu - odkazuje Nejvyšší správní soud rovněž na výše
uvedené a doplňuje, že správní orgán, resp. soud, postupovaly i zde v souladu se zákonem.
Na základě výše uvedených skutečností se Nejvyšší správní soud vyjadřuje i k dalším
konkrétním námitkám stěžovatele - soud se nevypořádal s důvody, které uváděl ve vztahu
k §2 odst. 1 písm. a), když nezkoumal, zda je domovská země státem splňujícím definici
bezpečné země původu, resp. se nevypořádal s definicí pronásledování dle §2 odst. 6 zákona
o azylu, přičemž neuvedl, proč tak neučinil, což činí jeho závěr nepřezkoumatelný – a uvádí,
že krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů,
přičemž stěžovatel označené skutečnosti v žalobě výslovně neuváděl. Z dikce §104 odst. 4
s. ř. s., jakož i z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu, přitom plyne
(např. z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2004, č. j. 1 Azs 34/2004),
že stěžovatel nemůže v kasační stížnosti uplatňovat jiné právní důvody, než které uplatnil
v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáváno, ač tak učinit mohl. Lze tedy
shrnout, že z důvodu, že se stěžovatel přezkoumání těchto skutečností v řízení před krajským
soudem nedomáhal, nebylo třeba označené námitky ani přezkoumávat.
Po porovnání jednotlivých námitek s významem jednotlivých důvodů, pro které
lze kasační stížnost podat, došel Nejvyšší správní soud k závěru, že k naplnění ani jednoho
z důvodů upravených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b), d) nedošlo.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji jako takovou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Vzhledem ke skutečnosti, že Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl
neprodleně po jejím obdržení a po nezbytném poučení účastníků řízení o složení senátu,
se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s.
Protože žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé
náklady ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že žádnému z účastníků se právo na náhradu nákladů
řízení nepřiznává.
Vzhledem k tomu, že zástupce stěžovatele, Mgr. Farid Alizey, byl ustanoven soudem,
přiznal Nejvyšší správní soud podle §35 odst. 7 a §60 odst. 1 v návaznosti na §120 s. ř. s.
označenému zástupci za zastupování v řízení o kasační stížnosti odměnu, a to v celkové výši
2150 Kč, sestávající se z odměny dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. za dva úkony právní služby
(á 1000 Kč - §11 odst. 1 písm. b/, d/, ve spojení s §9 odst. 3 písm. f/ cit. vyhlášky) a dvou
režijních paušálů (á 75 Kč - §13 odst. 3 téže vyhlášky). Protože ustanovený advokát
je plátcem daně z přidané hodnoty (dále jen „daň“), zvyšuje se tento nárok vůči státu o částku
odpovídající dani, kterou je tato osoba povinna z odměny za zastupování a z náhrad hotových
výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. Částka daně,
vypočtená podle §37 písm. a) a §47 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb. činí 408,60 Kč.
Ustanovenému zástupci se tedy přiznává náhrada nákladů v celkové výši 2558,60 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. července 2005
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu