ECLI:CZ:NSS:2005:4.AZS.437.2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce:
A. - M. S., zast. Mgr. Martinem Rybníkářem, advokátem, se sídlem v Brně, tř. kpt. Jaroše 3,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, poštovní schránka
21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně, ze dne
29. 6. 2004, č. j. 55 Az 252/2003 – 63, a o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 6. 4. 2001, č. j. U-2726/VL-10-P01-2000, rozhodl žalovaný tak,
že z důvodu nesplnění podmínek uvedených v §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“), se azyl neuděluje, a že se na žalobce nevztahuje překážka
vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu. Své rozhodnutí žalovaný opřel o zjištění,
že důvodem návrhu na zahájení řízení o udělení azylu žalobce byly jím tvrzené politické
důvody v zemi původu, dále skutečnost, že se mu na území České republiky narodila dcera
a především snaha si opakovaně podanou žádostí legalizovat pobyt na území ČR.
Rozhodnutím ze dne 1. 3. 2002 č. j. OAM-1034/AŘ-2001, pak Ministr vnitra ČR zamítl
žalobcem podaný rozklad a napadené rozhodnutí o neudělení azylu ve smyslu §59 odst. 2
správního řádu potvrdil.
Proti rozhodnutí Ministra vnitra podal žalobce včas žalobu, ve které uvedl,
že žalovaný v řízení porušil ustanovení §3 odst. 4, §32 odst. 1, a §46 zákona č.71/l967 Sb.,
o správním řízení (správní řád). Žalobce dále ve své žalobě konkrétně namítal, že správní
orgán nedostatečně zjišťoval, zda mu v Rumunsku hrozí pronásledování z politických důvodů
ve smyslu §12 zákona o azylu. Poukázal na to, že žalovaný neučinil žádné kroky směřující
ke zjištění, co lze rozumět pod pojmem „nepodstatné incidenty na lokální úrovni“ uvedené
ve vyjádření Velvyslanectví České republiky v Bukurešti. Cituje ze Zprávy Ministerstva
zahraničních věcí USA o dodržování lidských práv v Rumunsku za rok 2001, dále z výroční
Zprávy Organizace Human Rights Watch z roku 2002 a výroční Zprávy Amnesty Inernational
pro rok 2000, které podle jeho názoru potvrzují, že politická situace v Rumunsku není zdaleka
na odpovídající úrovni a ochrana lidských práv je v některých oblastech Rumunska na velmi
špatné úrovni. Dále namítá, že se správní orgán vůbec nezabýval důvody pro udělení
humanitárního azylu, zejména skutečností, že v České republice má dceru, se kterou udržuje
pravidelný kontakt a přispívá na její výživu.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 6. 2004, č. j. 55 Az 252/2003 - 63, žalobu
zamítl, když konstatoval, že z žádosti žalobce a obsahu protokolu s ním sepsaného plynou
důvody vedoucí žalobce k podání žádosti o udělení azylu a s těmito uplatněnými důvody
se správní orgán I. stupně beze zbytku vypořádal. Žalobce v rozkladu proti rozhodnutí
neuvedl žádné relevantní skutečnosti, na základě kterých by mělo být doplněno
jeho dokazování, neboť uvedl pouze, že vyjadřuje nesouhlas s předmětným rozhodnutím
a žádá o přezkoumání své žádosti. Správní orgán II. stupně pak správně nepovažoval za nutné,
doplnit dosavadní řízení, neboť skutkový stav byl zjištěn dostatečně správním orgánem
I. stupně. Podle názoru krajského soudu závěry, které žalovaný správní orgán z provedeného
dokazování vyvodil, nejsou s provedenými důkazy v žádném logickém rozporu. Námitka
žalobce, že žalovaný nezjistil objektivně skutkový stav věci, neboť nedostatečně zjišťoval,
zda mu v Rumunsku hrozí pronásledování z politických důvodů, je nedůvodná,
neboť v průběhu celého řízení před správním orgánem I. stupně a taktéž v řízení o rozkladu
žalobce neuvedl žádný důvod spadající pod ustanovení §12 zákona o azylu, správní orgán
si i přes tuto skutečnost opatřil dostatek materiálů, na jejichž základě žádost žalobce posoudil.
Žalobcem navržené důkazy pouze popisují obecnou situaci v zemi původu žalobce
a v žádném případě nepodporují tvrzení žalobce o jeho odůvodněném strachu
z pronásledování ve smyslu zákona o azylu. Krajský soud dále konstatoval, že žalované
správní orgány ve svých rozhodnutích velmi podrobně vyložily, proč se na žalobce nemůže
vztahovat některý z důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu, když žalobce
výslovně uvedl, že důvodem jeho žádosti jsou politické problémy v zemi původu,
a dále skutečnost, že se mu na území České republiky narodila dcera. Soud ve shodě
se správním orgánem II. stupně navíc poukázal na to, že Rumunsko splňuje kritéria bezpečné
země původu, jak jsou uvedena v §2 zákona o azylu a jak vyplynulo ze závěru Zprávy
Ministerstva vnitra České republiky, oddělení zahraničních vztahů a informací o zemi původu
ze dne 20. 9. 2002. Námitku žalobce o nedostatečně zjištěné politické situaci v Rumunsku
soud shledal nedůvodnou, neboť důvodem žalobce pro podání žádosti o azylu byla jeho účast
na demonstraci v roce 1990 pořádané opoziční Národní rolnickou stranou, jejímž byl členem.
Při účasti na ní byl zatčen a po třech dnech propuštěn, od té doby měl problémy
se svým sousedem, který mu vyhrožoval dalším zatčením. Z Rumunska odjel v roce 1990.
Správní orgán si v tomto směru zjistil relevantní informace o výše uvedené politické straně
a správně zjistil, že problémy osob v souvislosti s členstvím v této straně lze prakticky
vyloučit. Navíc potíže žalobce v souvislosti s jeho členstvím v Národní rolnické straně
již byly řešeny v předchozím řízení, ve kterém vrchní soud žalobu proti rozhodnutí správního
orgánu o zamítnutí žádosti o přiznání postavení uprchlíka zamítl. Za této situace soud
nepovažoval za nutné provádět další dokazování listinnými důkazy, které žalobce k důkazu
navrhoval, navíc ani jedna žalobcem uváděná zpráva neobsahuje žádnou informaci o tom,
že by bývalí členové Národní rolnické strany byli pronásledováni ze strany státních orgánů.
Krajský soud dále uvedl, že subjektivní oprávnění žadatele o udělení azylu z humanitárních
důvodů zde neexistuje, neudělením azylu z tohoto důvodu nemůže být žalobce ve svých
právech krácen (§65 odst. 1 s. ř. s.). Krajský soud se konečně ztotožnil i s tím, jak žalované
orgány posoudily neexistenci překážky vycestování.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně, podal žalobce (dále jen „stěžovatel“)
včas kasační stížnost, a to z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel především namítá, že žalovaný,
stejně tak jako správní orgán I. stupně, nedostatečně zjišťoval, zda mu v Rumunsku hrozí
pronásledování z politických důvodů ve smyslu §12 zákona o azylu. V tomto směru
má žalobce za to, že si správní orgán měl vyžádat vyjádření některé organizace zabývající
se ochranou lidských práv ve světě a nespokojit se pouze s vyjádřením Velvyslanectví České
republiky v Bukurešti. Žalovaný se měl rovněž pokusit zjistit, co Velvyslanectví České
republiky v Bukurešti považuje za „nepodstatné incidenty na lokální úrovni“. Tato pochybení
žalovaného považuje stěžovatel za tak podstatná, že považuje postup Krajského soudu v Brně,
který jeho žalobu zamítl, za nesprávný, a to obzvláště za situace, že soudu byla žalobcem
předložena výroční zpráva Úřadu pro demokracii, lidská práva a práci při Ministerstvu
zahraničních věcí Spojených států amerických ze dne 4. 3. 2002 týkající se Rumunska,
výroční zpráva Human Rights Watch z roku 2002 týkající se Rumunska a výroční zpráva
organizace Amnesty International pro rok 2000 týkající se Rumunska, ze kterých vyplývá,
že ochrana lidských práv v některých částech Rumunska je na velmi špatné úrovni,
že byly zaznamenány četné případy užití nepřiměřeného násilí a brutality ze strany policie,
v jejichž důsledku dokonce došlo ke čtyřem případům úmrtí apod. Pokud jde o důvod
pro udělení azylu spočívající v humanitárních důvodech dle §14 zákona o azylu,
má stěžovatel za to, že se touto otázkou žalovaný vůbec nezabýval a pouze uvedl,
že neshledal v daném případě důvody pro udělení azylu z tohoto důvodu. Podle názoru
stěžovatele rozhodnutí žalovaného je v tomto směru nezákonné, neboť toto rozhodnutí nebylo
v tomto ohledu v podstatě vůbec odůvodněno, čímž došlo k porušení §47 odst. 3 správního
řádu. Kromě toho se stěžovatel domnívá, že žalovaný, stejně tak jako správní orgán I. stupně,
ohledně humanitárního důvodu dle §14 zákona o azylu nedostatečně zjistil skutkový stav,
neboť nevzal v úvahu skutečnost, že má stěžovatel v České republice dceru A. K., se kterou
udržuje pravidelný kontakt a přispívá na její výživu. Taktéž došlo k porušení §3 správního
řádu, podle kterého jsou správní orgány povinny chránit zájmy státu a společnosti, práva a
zájmy občanů a organizací, neboť v zájmu dcery žalobce nemůže být rozhodnutí, jímž se
žalobci znemožňuje podílet se na výchově své dcery.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný popírá oprávněnost podané kasační
stížnosti, neboť má za to, že jak jeho rozhodnutí, tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu
s právními předpisy. Pro řízení o kasační stížnosti žalovaný odkazuje na správní spis,
zejména na vlastní podání a výpovědi, které stěžovatel učinil během správního řízení.
K námitce stěžovatele o nedostatečně zjištěném skutkovém stavu, když správní orgán
při posuzování humanitárního azylu podle ustanovení §14 zákona o azylu nevzal v úvahu
skutečnost, že stěžovatel má v ČR nezletilou dceru, žalovaný konstatuje, že tyto důvody
samy o sobě nejsou natolik závažné, aby je bylo možno považovat ze důvody zvláštního
zřetele hodné. Pokud by stěžovatel nezanedbal postup podle zákona o pobytu cizinců
na území ČR a včas si zajistil prodloužení pobytu na území ČR, pak by zřejmě o azylovém
řízení neuvažoval. Žalovaný proto navrhuje zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením §109
odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti,
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat
z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní
orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou
vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit;
za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu
pro nesrozumitelnost.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel dne 30. 6. 2000 podal
žádost o udělení azylu, ve které uvedl, že Rumunsko opustil z politických důvodů,
neboť byl členem opoziční strany PNT, přičemž v roce 1990 se zúčastnil demonstrace
proti tehdy vládnoucí straně FSN, během níž byl zatčen a tři dny zadržován. Od této doby měl
problémy i se svým sousedem-policistou, bývalým členem Securitate, který mu vyhrožoval
dalším zatčením, a proto odcestoval do České republiky, kde se mu narodila dcera.
Ve vlastnoručně psaném prohlášení účastník uvedl, že Rumunsko opustil z politických
důvodů, nyní však žádá o udělení azylu z „rodičovských“ důvodů. Do protokolu o pohovoru
k žádosti o udělení azylu na území ČR pak stěžovatel uvedl, že má shodné důvody k podání
návrhu na zahájení řízení o udělení azylu jako v předchozím řízení zahájeném v roce 1990
(tj. zadržení policií po demonstraci; problémy se sousedem, který mu vyhrožoval novým
zatčením); novou okolností je narození dcery. S družkou se sice rozešel, ale dceru
každý týden navštěvuje. Dále neobdržel povolení k práci, skončila mu platnost cestovního
dokladu a podanou žádostí si na území České republiky legalizoval pobyt. Jaké nebezpečí
by mu hrozilo v případě návratu do vlasti, neví. V doplňujícím pohovoru ze dne 6. 12. 2000
se účastník vyjádřil k rodinným vztahům, k pracovnímu uplatnění a ke své politické činnosti.
Na území České republiky se účastník nikdy ve prospěch strany PNT neangažoval.
Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje s právním posouzením věci žalovaným
a potažmo i krajským soudem. Na základě informací obsažených ve správním i soudním spise
je zřejmé, stěžovatel se svojí žádostí o udělení azylu pokusil legalizovat na území ČR
svůj pobyt. Dovolává-li se stěžovatel politických důvodů, pro které v roce 1990 opustil
Rumunsko, pak Nejvyšší správní soud shodně s krajským soudem poznamenává,
že tyto okolnosti již byly řešeny v předchozím řízení, ve kterém vrchní soud žalobu
proti rozhodnutí správního orgánu o zamítnutí žádosti o přiznání postavení uprchlíka zamítl.
Současné řízení o udělení azyl je přitom vázáno stejnými principy, o jaké se opíralo i někdejší
řízení o postavení uprchlíka.
Jako nedůvodnou považuje zdejší soud stěžovatelovu námitku na nedostatečně
zjištěný stav věci, zejména zda mu v Rumunsku hrozí pronásledování z politických důvodů
ve smyslu §12 zákona o azylu. Na základě souboru informací, které žalovaný o zemi původu
zajistil a jež jsou založeny ve spise, má Nejvyšší správní soud za to, že Rumunsko splňuje
kritéria bezpečné země původu. Poukazuje-li stěžovatel na to, že žalovaný se měl pokusit
zjistit, co Velvyslanectví České republiky v Bukurešti považuje za „nepodstatné incidenty
na lokální úrovni“, zdejší soud uvádí, že nebylo povinností žalovaného zkoumat do detailu,
jakou podobu tyto incidenty mají, když z výpovědí stěžovatele vyplynulo, že na území ČR
se nikdy ve prospěch PNT neangažoval, na tuto stranu ztratil veškeré kontakty a v současnosti
není jejich členem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nevyvíjí žádnou politickou činnost,
nebylo třeba zjišťovat, zda by mu hypoteticky, v případě, že by se rozhodl na území
Rumunska nějakou politickou činnost vykonávat, hrozilo nějaké nebezpečí, které je lokálního
významu. S odkazem na provedené důkazy Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že v Rumunsku
fungují mechanismy (vytvořené státní mocí, ale i působením nevládních organizací)
umožňující účinnou ochranu lidských práv jedince a to na takové úrovni, kterou je možno
označit za dostatečnou i z pohledu mezinárodních standardů.
K námitce stěžovatele, že žalovaný se vůbec nezabýval otázkou o udělení azylu
ve smyslu ustanovení §14 zákona o azylu, resp. že jeho rozhodnutí nebylo v podstatě vůbec
odůvodněno, Nejvyšší správní soud uvádí, že ačkoli je odůvodnění žalovaného o neudělení
humanitárního azylu velmi kusé, s ohledem na okolnosti celého případu nelze danému
pochybení přiznat takovou intenzitu, pro kterou by bylo třeba celé rozhodnutí rušit. K otázce
nedostatečně zjištěného skutkového stavu s ohledem na to, že žalovaný nevzal v úvahu
skutečnost, že má stěžovatel v České republice dceru, se kterou udržuje pravidelný kontakt
a přispívá na její výživu, zdejší soud poznamenává, že udělení tzv. humanitárního azylu
je na volné úvaze příslušného správního orgánu; jeho smyslem je možnost daná správnímu
orgánu zareagovat jak na případy předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé
důvody udělování humanitárního azylu (např. u osob zvláště těžce postižených či nemocných,
u osob přicházejících z oblastí postižených humanitární katastrofu, ať už způsobenou
lidskými či přírodními faktory), tak i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly.
Okolnosti svědčící pro poskytnutí humanitárního azylu pak správní orgán posuzuje na základě
volné úvahy, přičemž na udělení azylu podle §14 zákona o azylu není právní nárok. Soud
posléze posuzuje pouze tolik, zda správní orgán nevybočil z obecných mezí daných
základními principy platného právního řádu, zde především zákazu diskriminace, či z hlediska
procesních předpisů. Sám o udělení humanitárního azylu rozhodnout nemůže.
V návaznosti na uvedené proto Nejvyšší správní soud uzavírá, že není dán důvod
uvedený v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., pro které by bylo třeba napadené
rozhodnutí Krajského soudu v Brně zrušit, neboť zdejší soud neshledal žádnou vadu řízení,
jež by spočívala v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl
porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci
rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit, přičemž rozhodnutí správního
orgánu není nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost. Proto Nejvyšší správní soud dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná a v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. ji zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 1 věty
první s. ř. s., neboť neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému
v souvislosti s řízením o kasační stížností žalobce žádné náklady nad rámec jeho úřední
činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. června 2005
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu