ECLI:CZ:NSS:2005:4.AZS.456.2004
sp. zn. 4 Azs 456/2004 - 61
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobců: a) A.
M., b) nezl. I. M. c) nezl. A. M., d) nezl. O. M., žalobci b), c) a d) zastoupeni žalobkyní A.
M. jako jejich zákonnou zástupkyní, zastoupeni JUDr. Martinem Týlem, advokátem
v Pardubicích, Škroupova 561, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem v Praze 7,
Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 9. 2004, č. j. 30 Az 235/2003 - 29,
30 Az 236/2003 - 26, 30 Az 234/2003 - 23, 30 Az 237/2003 - 23, a o návrhu na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutími ze dne 21. 7. 2003, č. j. OAM-4293/VL-07-K04-2001, ze dne
15. 4. 2003, č. j. OAM-4425/VL-10-K04-2002, ze dne 15. 4. 2003, č. j. OAM-4428/VL-10-
K04-2002 a ze dne 15. 4. 2003, č. j. OAM-4426/VL-10-K04-2002 rozhodl žalovaný tak,
že žalobcům se azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“), neuděluje, a že se na žalobce nevztahuje překážka vycestování
ve smyslu §91 zákona o azylu. Žalovaný své rozhodnutí opřel o zjištění, že důvodem žádosti
žalobkyně a) jsou potíže s neznámými osobami, které požadovaly finanční prostředky,
a důvodem žádosti žalobců b), c) a d) je sloučení s matkou a tytéž důvody, které uvedla
žalobkyně a).
Žalobci napadli citovaná rozhodnutí včas podanými žalobami, v nichž namítali,
že žalovaný v řízení porušil ustanovení §3 odst. 3 a odst. 4, §32 odst. 1, §33 odst. 2, §46
a §47 odst. 3 zákona č. 71/l967 Sb., o správním řízení (správní řád) a §12 a §91 zákona
o azylu. Žalobkyně a) zdůraznila, že správní orgán dostatečně nezvážil její důvody,
kvůli kterým opustila Ukrajinu, kde byla ohrožena mafií, jenž ji vyhrožovala zabitím.
Na policii se neobrátila proto, že policie s nimi spolupracuje a sama profituje z trestné
činnosti. Kdyby se musela vrátit, byla by zabita ona i její děti. Žalovaný tím, že jí azyl podle
ustanovení §12 a §14 zákona o azylu neudělil a ani na ni nevztáhl překážku vycestování
ve smyslu §91 zákona o azylu, její žádost o udělení azylu v ČR posoudil nesprávně
a v důsledku toho výše uvedené rozhodnutí je vadné. Žalobci b), c) a d) ve svých žalobách
na důvody uvedené žalobkyní a) odkázali.
Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 14. 9. 2004, č. j. 30 Az 235/2003 -
25 sloučil řízení vedená pod sp. zn. 30 Az 235/2003, 30 Az 236/2003, 30 Az 234/2003,
30 Az 237/2003 ke společnému projednání s tím, že budou nadále vedeny pod sp. zn.
30 Az 235/2003. Rozsudkem z téhož dne, č. j. 30 Az 235/2003 – 27, žaloby proti výše
uvedeným rozhodnutím žalovaného zamítl. Krajský soud se v první řadě zabýval námitkou
nicotnosti přezkoumávaných rozhodnutí, kterou nepřímo vznesl právní zástupce žalobců při
jednání soudu, když poukázal na formální nedostatky rozhodnutí, konkrétně pak na absenci
podpisu oprávněné osoby na stejnopisech rozhodnutí, která byla doručena žalobcům. Z dikce
ustanovení §47 odst. 5 správního řádu soud dovodil, že zákon předvídá jako zcela běžnou
situaci, kdy rozhodnutí bude podepsáno osobou k tomu oprávněnou v rámci organizační
struktury příslušného orgánu (v tomto případě PhDr. T. H., ředitelem odboru azylové a
migrační politiky). Napadená rozhodnutí tedy netrpí vadou takové intenzity, aby mohla
založit jejich nicotnost. Tu totiž mohou způsobit jen takové vady řízení, které mají za
následek, že již vůbec nelze o správním aktu hovořit. Námitku nedostatečně zjištěného
skutkového stavu věci soud posoudil tak, že shromážděné důkazy vyhovují nejen obecným
požadavkům správního řádu, ale též požadavkům zákona o azylu ve smyslu ustanovení
jeho §19 až §28. Na závěr všech pohovorů, kterých byla žalobkyně a) účastna, byla
tato žalobkyně informována o tom, které důkazy budou žalovanému sloužit jako podklad
pro jeho rozhodnutí a bylo jí výslovně umožněno se s nimi seznámit, vyjádřit se k nim,
či navrhnout jejich doplnění. Ta této nabídky opakovaně nevyužila, doplnění dokazování
nenavrhla. I v tomto směru tedy žalovaný jednal ve všech případech v souladu s ustanoveními
správního řádu, konkrétně jeho §33 odst. 2. Pokud tedy jde o tvrzené procesní důvody
nezákonnosti přezkoumávaných rozhodnutí, krajský soud uzavřel, že v řízeních
před správním orgánem nedošlo k žádnému porušení ustanovení o řízení a z tohoto pohledu
nejsou rozhodnutí nezákonná. Krajský soud rovněž dospěl k názoru, že žalobci nebyli
pronásledováni pro žádný z důvodů uvedených v ustanovení §12 zákona o azylu a ani takové
skutečnosti netvrdili. Příčina jejich odchodu ze země původu tkvěla výlučně v obavách
z jednání soukromých osob, které bezpochyby bylo v rozporu se zákonem. S odkazem
na provedené důkazy však lze dovodit, že na Ukrajině fungují mechanismy (vytvořené státní
mocí, ale i působením nevládních organizací) umožňující účinnou ochranu lidských práv
jedince a to na takové úrovni, kterou je možno označit za dostatečnou i z pohledu
mezinárodních standardů. Navíc mezinárodní ochrana může být žadateli o udělení azylu
poskytnuta teprve v případě, jestliže mu byla odepřena ochrana země jeho státní příslušnosti,
případně je-li tato ochrana neúčinná. K tomu, aby mohl být učiněn takový závěr, je ovšem
nutné, aby žadatel využil všech prostředků, které právní řád jeho vlasti k ochraně práv
a svobod jednotlivce poskytuje. Žalobci však na možnost využít některý z uvedených
kontrolních mechanismů (např. oznámení na policii, soudní ochrana, oznámení prokuratuře,
oznámení ombudsmanovi) bez dalšího zcela rezignovali. Místo toho řešili situaci odjezdem
do České republiky, kde již v minulosti žalobkyně a) několik let pracovně pobývala. Takové
jednání je dle krajského soudu účelové, žádosti žalobců o azyl byly podle něj vedeny zejména
jejich snahou legalizovat svůj pobyt na území České republiky. Krajský soud dále neshledal
podmínky ani pro udělení azylu ve smyslu ustanovení §13 zákona o azylu, neboť žalobci
nejsou rodinnými příslušníky osoby, které by azyl byl udělen, ani ve smyslu ustanovení §14
zákon o azylu, kdy konstatoval, že rozhodnutí správního orgánu, v němž bylo použito
správního uvážení, může soud přezkoumat jen po formální stránce a po věcné stránce pouze
v tom směru, zda správní orgán nepřekročil meze stanovené zákonem, přičemž
v přezkoumávané věci tomu tak nebylo. V této souvislosti soud navíc podotkl, že žalobci
se udělení humanitárního azylu výslovně nedomáhali a nepředložili v tomto směru žádné
důkazy. Podobně jako žalovaný ani krajský soud neshledal existenci překážek vycestování
podle ustanovení §91 zákona o azylu.
Proti citovanému rozsudku podali žalobci (dále jen „stěžovatelé“) včas kasační
stížnost, a to z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), a b) s. ř. s. Podle
stěžovatelů napadená rozhodnutí postrádají skutečnosti, které měl správní orgán z důkazů,
které se mu podařilo v rámci dokazování shromáždit, zjistit. Stěžovatelé upozorňují jednak
na to, že Zpráva Ministerstva zahraničí USA pojednává o situaci za rok 2000 a 2001,
přičemž napadené rozhodnutí je z roku 2003, a dále na to, že rozhodnutí postrádají
jakékoliv hodnocení provedených důkazů. Podle stěžovatelů napadená rozhodnutí
nevychází ze spolehlivě zjištěného stavu, neboť jakýkoliv spolehlivě zjištěný stav vůbec,
co do konkrétní situace na Ukrajině, nekonstatují. Rozhodnutí postrádají řádné hodnocení
důkazů, a to zejména proto, že důkazy zůstaly toliko formálně ocitovány, avšak bez uvedení
skutečností, které z nich mají plynout. Žalobami napadená rozhodnutí tak nemají předepsané
náležitosti, což stěžovatelé považují za zásadní pochybení správního orgánu, pro které měl
Krajský soud v Hradci Králové žalobám vyhovět a jimi napadená rozhodnutí zrušit.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením §109
odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti,
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně
zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován správný
právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu
řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Jak Nejvyšší správní soud zjistil z obsahu správního spisu, stěžovatelé podali žádosti
o udělení azylu v České republice, a to nejprve dne 8. 5. 2001 stěžovatelka a) a následně dne
24. 12. 2002 její nezletilé děti. V žádosti stěžovatelka a) uvedla, že vlast opustila, protože
po ní vymahači výpalného požadovali peníze a vyhrožovali jí zabitím. Do protokolu
o pohovoru k žádosti o udělení azylu na území konaném dne 2. 7. 2001 za účasti tlumočníka
ČR pak jmenovaná stěžovatelka uvedla tytéž skutečnosti s tím, že na Ukrajině chtěla prodávat
na tržnici, ale okamžitě po začátku podnikání po ní vymahači začali požadovat platbu podílu
ze zisku. Zmínila se o tom okrskovému milicionáři, ale mafie o tom hned druhý den věděla
a důrazně jí pohrozila. Nevěděla, jak jinak uživit děti, a proto se rozhodla odjet do České
republiky, kde již před tím asi tři roky pracovala koncem 90. let. Stejné skutečnosti uvedla
i v dalším pohovoru konaném 16. 7. 2003. Pro případ návratu do vlasti vyjádřila obavy
ze zabití, pokud by odmítala výpalné platit. Ostatní stěžovatelé ohledně důvodů svých žádostí
o udělení azylu odkazovali na důvody uváděné stěžovatelkou a).
Stěžovatelé v podané kasační stížnosti poukazují na to, že napadená rozhodnutí
postrádají skutečnosti, které měl správní orgán z důkazů, jenž se mu podařilo v rámci
dokazování shromáždit, zjistit. V samotných rozhodnutích žalovaného je ke zjišťování
politické a ekonomické situace a stavu dodržovaní lidských práv na Ukrajině uvedeno tolik,
že žalovaný vycházel ze Zprávy Ministerstva zahraničí USA o stavu dodržování lidských práv
na Ukrajině za rok 2000 a 2001, dále z aktuálních informací ohledně situaci na Ukrajině
obsažených v databázi ČTK, přičemž uvedené informace jsou součástí spisového materiálu.
Ačkoli lze přisvědčit stěžovatelům, že rozhodnutí postrádají řádné hodnocení důkazů,
když důkazy zůstaly jen ocitovány, avšak bez uvedení skutečností, které z nich mají plynout,
nepovažuje zdejší soud toto pochybení žalovaného za vadu, pro kterou měl krajský soud
žalobami napadená rozhodnutí zrušit.
Z dikce ustanovení §103 odst. 1 písm. b) zákona o azylu vyplývá, že pokud krajský
soud měl rozhodnutí žalovaného zrušit, mohl tak učinit jedině tehdy: 1. když došlo
při zjišťování skutkové podstaty k takové vadě řízení, jež mohla mít vliv na zákonnost
rozhodnutí; 2. anebo z důvodu nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správního orgánu
pro nesrozumitelnost.
Nejvyšší správní soud má za to, že žalovaný učinil v řízení vše, co bylo třeba
k řádnému zjištění skutkového stavu věci, tj. provedl se stěžovateli pohovor, dal jim na konci
pohovoru možnost samostatně doplnit skutečnosti, které by považovali za potřebné zmínit,
shromáždil dostatek informací o zemi původu, přičemž stěžovatelé měli možnost se s těmito
informacemi seznámit. Stěžovatelům tak byl dán dostatečný prostor pro uplatnění vlastních
návrhů na doplnění dokazování, čehož však nevyužili. Skutečnost, že žalovaný při svém
rozhodování vycházel ze zpráv z roku 2000 a 2001, tj. v době rozhodování ze zpráv
minimálně dva roky starých, nemá v dané věci žádný význam, neboť zdejšímu soudu
je známo, že situace na Ukrajině nedoznala v uvedeném období několika málo let
významnější změny, jež by poznamenala aktuálnost zpráv, z nichž žalovaný vycházel.
Nejvyšší správní soud se dále zabýval otázkou, zda absence hodnocení informací,
které žalovaný ohledně situace v zemi původu shromáždil, nemohla založit
nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost. Nedostatek
skutkových a právních závěrů ohledně soustředěných důkazů (zpráv) je bezesporu vadou
rozhodnutí a tuto vadu je třeba žalovanému vytknout. Nicméně v souvislostech posuzovaného
případu se jedná o pochybení, které nedosahuje takové intenzity, aby bylo nutné rozhodnutí
rušit. Podle názoru Nejvyššího správního soudu posoudil žalovaný věc správně. Při porovnání
obsahu informací obsažených ve výše specifikovaných podkladech s výpověďmi stěžovatelů
jasně vyplývá, že nebyly naplněny podmínky pro udělení azylu. Stěžovatelé neuvedli žádné
skutečnosti, pro něž by azyl mohl být udělen. Z výpovědí stěžovatelů totiž nevyplynulo, že by
byli pronásledováni za uplatňování politických práv a svobod (§12 písm. a) zákona o azylu),
ani že by měli odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství mají [§12 písm. b) zákona o azylu]. Tato okolnost sama o sobě oslabuje
nutnost vypořádávat se s podmínkami panujícími v zemi původu, neboť lze těžko žadateli
udělit azyl na základě důvodů, jichž se sám nedovolává. Jak již Nejvyšší správní soud
mnohokrát judikoval, problémy s „mafií“ nejsou relevantními důvody pro udělení azylu,
a to zvláště za situace, kdy stěžovatelé se nepokusili svoji situaci s „vymahači“ řešit tak,
že by se obrátili o pomoc k policii nebo k jiným orgánům či organizacím působícím
na Ukrajině, ale rovnou odjeli do České republiky. Je třeba se plně ztotožnit s názorem
krajského soudu, že mezinárodní ochrana může být žadateli o udělení azylu poskytnuta teprve
v případě, jestliže mu byla odepřena ochrana země jeho státní příslušnosti, případně je-li
tato ochrana neúčinná, přičemž je nutné, aby žadatel využil všech prostředků, které právní řád
jeho vlasti k ochraně práv a svobod jednotlivce poskytuje. Pro úplnost lze dodat,
že bezprostředním důvodem pro odjezd přitom byl nedostatek prostředků na živobytí
a neschopnost stěžovatelky a) uživit své děti.
V návaznosti na uvedené proto Nejvyšší správní soud uzavírá, že není dán žádný
z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., pro které by bylo třeba
napadené rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové zrušit, neboť se nejedná o rozhodnutí
nezákonné z důvodu nesprávného posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení,
a rovněž zdejší soud neshledal žádnou vadu řízení, jež by spočívala v tom, že skutková
podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech
nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních
o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost,
a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí
správního orgánu měl zrušit, přičemž rozhodnutí správního orgánu není nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost. Proto Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná a v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s.zamítl.
Stěžovatelé podali současně kasační stížností návrh, aby byl kasační stížnosti přiznán
odkladný účinek podle ustanovení §107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud o návrhu nerozhodl,
neboť se jedná o věc, která byla vyřízena v souladu s ustanovením §56 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. přednostně.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 1 věty
první s. ř. s., neboť neúspěšným žalobcům (stěžovatelům) náhrada nákladů řízení nepřísluší
a žalovanému v souvislosti s řízením o kasační stížností žalobce žádné náklady nad rámec
jeho úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. května 2005
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu