ECLI:CZ:NSS:2005:4.AZS.457.2004
sp. zn. 4 Azs 457/2004 – 53
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: P. B., zast.
JUDr. Miloslavem Langerem, advokátem, se sídlem Zlín, Klečůvka 83, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2004, č. j. 36 Az 568/2003 – 22,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ministra vnitra ze dne 14. 2. 2003, č. j. OAM-69/AŘ-2002 byl zamítnut
rozklad žalobce podaný proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 5. 12. 2001,
č. j. OAM-11546/VL-11-06-2001, a napadené rozhodnutí bylo potvrzeno. Posledně
uvedeným rozhodnutím nebyl žalobci udělen azyl z důvodu nesplnění podmínek uvedených
v ustanovení §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Současně bylo vysloveno, že se na cizince nevztahuje
překážka vycestování ve smyslu §91 téhož zákona. Správní orgány dospěly ve svých
rozhodnutích k závěru, že vyhrožování soukromých osob nelze považovat za pronásledování
ve smyslu zákona o azylu, neboť toto chování nebylo motivováno rasou, národností,
náboženstvím, příslušností k určité sociální skupině či zastávanými politickými názory,
ale snahou přimět jmenovaného k poskytnutí náhrady za způsobenou škodu, k čemuž tyto
osoby použily nezákonné prostředky. Správní orgány dospěly dále k závěru, že žadatel
nesplnil podmínky pro udělení azylu podle §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona o azylu, a dále,
že se na něj nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 téhož zákona.
Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu, v níž namítal, že správní orgány
v řízení o udělení azylu porušily ustanovení §3 odst. 3, 4, §32 odst. 3, §33 odst. 2, §46
a §47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb. (dále jen „správní řád“). Dále se dovolával toho,
že splňuje podmínky ustanovení §12 zákona o azylu i podmínky ustanovení §91 tohoto
zákona. Navrhoval, aby napadené rozhodnutí žalovaného bylo zrušeno a věc byla vrácena
správnímu orgánu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. 5. 2004, č. j. 36 Az 568/2003 – 22, žalobu
zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění
rozhodnutí konstatoval, že žalobce uvedl, že v důsledku autonehody jeho syna, který poškodil
vozidlo šéfovy zločinecké skupiny a žalobce převzal odpovědnost za způsobenou škodu
a následně škodu nenahradil, začalo mu být vyhrožováno neznámými osobami. Správní orgán
prvního stupně ve svém rozhodnutí podrobně vyložil, proč se na žalobce nemůže vztahovat
některý z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu. Námitka žalobce, že se nemůže vrátit
do země svého původu, neboť by se ocitl v nebezpečí v důsledku konfliktu s osobami,
které mu vyhrožovaly, je s ohledem na taxativně vymezené důvody o udělení azylu obsažené
v §12 zákona irelevantní. Soud dále konstatoval, že v napadeném rozhodnutí i v rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně jsou shromážděny podklady, ze kterých správní orgán
prvního stupně vycházel. Soud se s těmito podklady ztotožnil a dospěl k závěru, že žalovaný
nepochybil, jestliže ve shodě se správním orgánem prvního stupně posoudil žádost žalobce
o azylu tak, že v jeho případě nejsou splněny podmínky taxativně vymezené v §12 zákona
a neshledal na straně žalobce ani existenci důvodů pro udělení azylu podle §13 odst. 1, 2
a §14 zákona o azylu. Krajský soud se ztotožnil i s výrokem o tom, že se na žalobce
nevztahuje překážka vycestování podle §91 zákona o azylu. Uvedl, že rozhodnutí žalovaného
bylo vydáno v souladu se zákonem, a proto žalobu jako nedůvodnou podle §78 odst. 7 s. ř. s.
zamítl.
Proti tomuto rozsudku podal včas kasační stížnost žalobce (dále jen „stěžovatel“),
a to z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Vyslovil přesvědčení,
že mu měl být azyl v České republice poskytnut. Podle jeho názoru bylo možno situaci
podřadit pod ustanovení §12 zákona o azylu, nebo použít ustanovení §14 zákona o azylu
a udělit mu azyl z humanitárních důvodů v případech hodných zvláštního zřetele. Dalším
důvodem pro podání kasační stížnosti je podle stěžovatele i skutečnost, že Krajský soud
v Brně neměl dostatek důvodů pro své rozhodnutí. Žádal, aby Nejvyšší správní soud kasační
stížností napadený rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a věc vrátil tomuto soudu
k dalšímu řízení. Navrhoval, aby podané kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti popřel oprávněnost kasační stížnosti,
neboť se domníval, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech výroku,
tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy. K námitkám stěžovatele
sdělil, že se správní orgán přiklání k rozhodnutí soudu a neshledává v něm žádné pochybení.
Podle jeho názoru stěžovatel nesplňoval podmínky uvedené v §12 zákona o azylu
ani podle §14 téhož zákona. Dluhy stěžovatele a následné problémy s věřitelem nejsou
důvodem pro udělení azylu. Odkázal na správní spis, zejména na vlastní podání a výpovědi,
které stěžovatel učinil během správního řízení. Navrhoval, aby Nejvyšší správní soud kasační
stížnost zamítl. Pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti neshledal důvody.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením §109
odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatnil důvody uvedené v ustanovení §103 odst. 1
písm. a) a d) s. ř. s.
Podle ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
a) nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení, d) nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo v nedostatku důvodů
rozhodnutí, popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Taková pochybení Nejvyšší správní soud v rozsudku krajského soudu neshledal.
Z obsahu správního spisu bylo zjištěno, že stěžovatel v žádosti o udělení azylu ze dne
27. 11. 2001 uvedl, že Ukrajinu opustil dne 3. 3. 2001 pro problémy se soukromými osobami.
Uvedl dále, že jeho syn měl autonehodu a zničil drahé auto. Stěžovatel vzal škodu na sebe,
avšak nebyl schopen ji uhradit. Po určité době mu neznámé osoby začaly vyhrožovat,
a proto z Ukrajiny odešel. Na policii se neobrátil. Tyto skutečnosti uvedl i ve vlastnoručně
psaném prohlášení a v protokolu o pohovoru ze dne 30. 11. 2001, kde doplnil, že soukromé
osoby (mafie) mu vyhrožovaly i zabitím.
Z výše uvedeného tedy plyne, že důvody pro udělení azylu uvedené stěžovatelem lze
konkretizovat jako problémy se soukromými osobami (mafií). Za této situace se pak Nejvyšší
správní soud zcela ztotožňuje s posouzením věci učiněným správními orgány a posléze
i soudem, a to především se závěrem, že potíže se soukromými osobami (mafií) v zemi
původu, spočívající ve vydírání žalobce a vymáhání škody nezákonným způsobem nejsou
důvody pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu. Tyto okolnosti by mohly být důvodem
pro udělení azylu pouze tehdy, pokud by orgány domovského státu, u nichž by se stěžovatel
domáhal poskytnutí ochrany, nebyly schopny ochranu před takovým jednáním poskytnout.
V tomto směru stěžovatel uvedl, že se na policii neobrátil. Je třeba souhlasit s tím, že podle
ustanovení §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno,
že je cizinec pronásledován za uplatňování politických práv a svobod a nebo má odůvodněný
strach z pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině, nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má,
nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, jeho posledního trvalého bydliště. Žádný
takový důvod ovšem stěžovatel v průběhu správního řízení neuvedl. Lze proto souhlasit s tím,
že žadatel neuvedl skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování
z důvodů uvedených v ustanovení §12 zákona o azylu. Ostatně stěžovatel ani v obecně
formulované kasační stížnosti neuvedl, v čem by spatřoval splnění podmínek ustanovení §12
zákona o azylu, když dovozoval, že jeho situaci by bylo možno pod ustanovení tohoto zákona
podřadit.
Nejvyšší správní soud neshledal pochybení ani v dalších výrocích rozhodnutí
správních orgánů, tedy ani ve výroku o neudělení azylu podle §14 zákona o azylu. Namítá-li
stěžovatel, že mu měl být udělen azyl podle §14 zákona o azylu, bez bližší konkretizace
důvodů, v čem by podle jeho názoru měly být splněny podmínky tohoto ustanovení, nelze
se blíže k této námitce vyjádřit. Obecně lze uvést, že podle ustanovení §78 odst. 1 s. ř. s.
může správní soud přezkoumávat rozhodnutí správních orgánů vydané v návaznosti
na ustanovení §14 zákona o azylu, resp. v něm obsažené správní uvážení („v případě hodném
zvláštního zřetele lze udělit azyl z humanitárního důvodu“) pouze omezeně, a to z hlediska
jeho mezí, popř. z hlediska jeho případného zneužití. Udělení azylu podle ustanovení §14
zákona o azylu je tak na volné úvaze správního orgánu, přičemž však tuto volnou úvahu,
tedy zda byl důvod hodný zvláštního zřetele či nikoliv, může správní soud přezkoumávat
pouze z hlediska překročení případných mezí správního uvážení nebo z hlediska případné
libovůle ze strany správního orgánu. Zřejmě však nelze dovodit, že by obavy
před soukromými osobami mohly zakládat důvod zvláštního zřetele hodný, jako základní
předpoklad pro udělení humanitárního azylu ve smyslu výše citovaného ustanovení.
Nejvyšší správní soud neshledal ani důvod uvedený v ustanovení §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. Nejvyšší správní soud totiž nedospěl k závěru, že by rozsudek krajského soudu
byl nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů nebo pro nesrozumitelnost. K tomu nutno
dodat, že podle §75 odst. 2 věty první s. ř. s. soud napadené rozhodnutí přezkoumá v mezích
žalobních bodů. Tomuto ustanovení krajský soud zcela dostál a přezkoumal napadené
rozhodnutí žalovaného pouze z hlediska těch žalobních bodů (t. j. obecné konstatování
o porušení v žalobě vyjmenovaných ustanovení správního řádu a porušení ustanovení §12
a 91 rovněž bez bližší konkretizace), které stěžovatel uplatnil. Nebylo rovněž shledáno,
že by v řízení před krajským soudem došlo k vadě, která mohla mít za následek nezákonnost
rozhodnutí o věci samé.
Nejvyšší správní soud tedy v projednávané věci neshledal důvody tvrzené
stěžovatelem ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., a proto kasační stížnost
jako nedůvodnou podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl
neprodleně po jejím obdržení a po nezbytném poučení účastníků řízení o složení senátu,
se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. za použití
§120 s. ř. s. Protože žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné
mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť stěžovatel s kasační stížností úspěch
neměl.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2005
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu