ECLI:CZ:NSS:2005:4.AZS.467.2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyně:
B. A. K., zastoupená Mgr. Dagmar Dřímalovou, advokátkou, se sídlem v Praze 6, Muchova
9/223, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, pošt.
schránka 21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 30. 1. 2004, č. j. 4 Az 1/2003 - 53, a o návrhu na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2004, č. j. 4 Az 1/2003 - 53,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Odměna zástupkyni stěžovatelky, Mgr. Dagmar Dřímalové, advokátce, se sídlem
v Praze 6, Muchova 9/223, se s t a n o v í ve výši 2150 Kč a bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do 30ti dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 12. 9. 2003, č. j. OAM-1110/LE-02-06-2003, rozhodl žalovaný
tak, že žádost o udělení azylu se zamítá jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. c)
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Žalovaný ve svém rozhodnutí
vycházel z toho, že žalobkyně žádá o udělení azylu, protože chce žít v míru a bezpečí, ve
vlasti se obává o svůj život. Během správního řízení bylo prokázáno, že žádost podala pouze
proto, aby unikla stavu všeobecné nouze v Iráku, čímž byly splněny podmínky pro odmítnutí
žádosti jako zjevně nedůvodné ve smyslu citovaného zákonného ustanovení.
Žalobkyně napadla citované rozhodnutí včas podanou žalobou, v níž namítala,
že žalovaný v řízení porušil ustanovení §3 odst. 4, §32 odst. 1, §34 odst. 1, §46 zákona
č.71/l967 Sb., o správním řízení (správní řád). K odůvodnění žaloby uvedla, že po skončení
války a pádu režimu se v širokém měřítku začaly v Iráku projevovat staré rozpory
mezi náboženskými menšinami, zejména mezi sunnou a šíou. Její otec vlastnil majetek
a po pádu režimu a dobytí Bagdádu mu šía začala vyhrožovat a vyžadovat po něm jeho
majetek, aby mohla financovat své aktivity. Příslušníci šíy se domnívali, že každý sunnita
má majetek, na který „si přišel“ za bývalého režimu, a také, že příslušníci šíy mají právo
na tento majetek, neboť jim dříve bylo upřeno právo ho získat. Z těchto důvodů začali
adresovat její rodině výhružky a neustále požadovat peníze. Otec odmítal a výhružky sílily.
Tak to šlo až do 5. 5. 2003, kdy tito lidé napadli jejich dům. Ona a sestra ten den doma
nebyly. Když se vrátily domů, viděly, že dům je v plamenech. Běžely za sousedy a ptaly se,
co se děje. Ti jim odpověděli, že z jejich domu byl slyšet strašný křik a výstřely,
a před domem stála skupina osob, které hlídaly vstup do domu a nikomu nedovolily vejít
dovnitř. Pak dům podpálily. Sousedé jim řekli, že otec a matka zůstali v hořícím domě.
Tito gangsteři prý také vykřikovali, že si počkají na dcery a znásilní je a poté zabijí.
Toto zdůvodňovali tím, že neposlechli a nevydali jim peníze, které potřebují na to,
aby zatočili s příslušníky sunny. Začali žalobkyni a její sestru hledat, proto spolu se sestrou
utekla a ukryla se v domě jednoho známého. Tam se ukrývaly asi měsíc. Během té doby
její sestra likvidovala vše, co zůstalo z jejich majetku po rodičích, aby si tak mohly financovat
cestu ven z Iráku. Jednalo se zejména o falešné pasy a dokumenty, které stojí hodně peněz.
Původní osobní doklady shořely v domě. Za nové cestovní doklady a za pobyt kdekoli
na jiném místě zaplatily 25 000 US dolarů. Zbylo jím pouhých 260 US dolarů a s těmi přijely
do České republiky. Z Iráku odcestovaly 3. 6. 2003 do Sýrie, kde se zdržely deset dnů. Sestra
žalobkyně strávila většinou čas po nemocnicích, a to proto, že měla bolesti v levé noze,
kterou má od malička postiženou dětskou obrnou. Potom pokračovaly v cestě do Egypta,
kde si pronajaly byt. Z Káhiry odletěly 6. 9. 2003, a po příletu na letiště jim muž,
který je doprovázel, oznámil, že přistály v Praze, v České republice. Řekl jim, že jde zařizovat
formality, aby se dostaly lehce z letiště. Posadil je do kavárny, kde na něj měly čekat.
Po čtyřech hodinách čekání jim bylo jasné, že už nepřijde. Proto asi po třinácti hodinách
se šly se sestrou nahlásit na pohraniční policii a požádaly o azyl v České republice. Důvodem
žádosti o azyl je hledání bezpečí a klidu. Žalobkyně také chce splnit přání otce a dokončit
studium a začít nový život. Chce také pečovat o svou starší sestru, postiženou od malička
obrnou v levé noze, jejíž stav se v poslední době zhoršuje i vlivem strachu, že se nebude moci
řádně léčit. Hlavním důvodem žádosti o azyl je strach z návratu do Iráku, kde se obává,
aby gangsteři nesplnili své výhružky.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 1. 2004, č. j. 4 Az 1/2003 - 53, žalobu
proti výše uvedenému rozhodnutí žalovaného zamítl, když konstatoval, že z důkazů
provedených v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí vyplývá,
že se v případě žalobkyně jedná o žádost odůvodněnou situací všeobecné nouze, která nastala
v Iráku po zhroucení režimu prezidenta Saddáma Husajna. Takováto situace však není
podle ustanovení zákona o azylu důvodem pro udělení azylu.
Proti citovanému rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včas kasační
stížnost, a to z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen s. ř. s.). Podle stěžovatelky správní orgán
nesprávně kvalifikoval případ jako zjevně nedůvodnou žádost podle §16 odst. 1 písm. e)
[myšleno zřejmě c)] zákona o azylu. Žádost měla být posouzena v rámci standardního řízení
o udělení azylu. Prvostupňové rozhodnutí i rozhodnutí soudu nesprávně podsouvá jako důvod
podání žádosti stav všeobecné nouze. Stěžovatelka však uváděla jako důvod své žádosti
o udělení azylu, resp. důvod obav z návratu do Iráku, pronásledování z důvodu,
které lze podřadit pod důvody uvedené v ustanovení §12 odst. 1 písm. b) zákona o azylu.
Podle názoru stěžovatelky soud ve svém rozsudku nezohlednil stěžovatelčina tvrzení
dokládající, že ohrožení v zemi původu, Iráku, z náboženských důvodů jsou závažná. Jedná
se zejména o výhružky šíitů kvůli majetku, který vlastnila stěžovatelčina rodina, podpálení
domu a zavraždění jejích rodičů v květnu 2003, výhružky šíitů, že znásilní její sestru a ji.
Stěžovatelka dále poukazuje na to, že správní orgán ani soud nevzal na zřetel materiální
existenci překážek vycestování. Správní orgán ani soud se rovněž nevypořádal s obsahem
zprávy Úřadu UNHCR Ženeva „Prohlášení o mezinárodní ochraně uprchlíků z Iráku“ ze dne
7. března 2003, ve znění pozdějších dodatků. Stěžovatelka proto navrhuje, aby Nejvyšší
správní soud v Brně vydal rozhodnutí, jímž by rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný popírá oprávněnost podané kasační
stížnosti, neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu, tak i rozsudek soudu, byly
vydány v souladu s právními předpisy. Žalovaný ve stěžovatelkou před správním orgánem
uváděných skutečnostech nenacházel tvrzení spadající pod §12 zákona o azylu, v právní
kvalifikaci užité správním orgánem nenalézal pochybení a zdůraznil, že ani soud neměl
správnímu orgánu za zlé, že v rámci odůvodnění rozhodnutí zmínil a vyjádřil se také o §13
a §14 zákona o azylu. O překážce vycestování správní orgán při zamítnutí azylové žádosti
podle §16 odst. 1 zákona o azylu nerozhodoval, což stěžovatelka nebere na zřetel; otázka
jejího dalšího pobytu spadá do režimu zákona o pobytu cizinců na území České republiky
a kompetence Policie České republiky. Žalovaný proto navrhuje zamítnutí kasační stížnosti
pro nedůvodnost a nepřiznání odkladného účinku.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila ve své kasační
stížnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně
zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován správný
právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou
vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit;
za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu
pro nesrozumitelnost.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů
rozhodnuti, popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatelka dne 11. 9. 2003
podala žádost o udělení azylu s odůvodněním, že chce žít v bezpečí a míru; má strach
o svůj život v Iráku, kde je momentálně chaos; v květnu 2003 ztratila rodiče. Do protokolu
o pohovoru k žádosti o udělení azylu na území ČR pak stěžovatelka specifikovala uvedené
skutečnosti, když uvedla, že v Iráku je nedostatek bezpečí, panuje tam chaos, a ona chce žít
bez obav o svůj život. Vypověděla, že do května roku 2003 na území Iráku vedla „normální
život“, navštěvovala školu. Poté se její život z důvodu smrti rodičů změnil. Ze strany sousedů
byla informována, že rodiče byli zavražděni osobami šíitského vyznání z finančních důvodů.
Stěžovatelka dále poukázala na to, že událost nikdo nevyšetřoval, v Iráku totiž panuje
naprostý chaos, neexistují tam státní orgány. Po události nějakou dobu společně
se svou sestrou pobývala u jejich známého v Bagdádu, kde se zdržovaly až do odchodu
z vlasti. Stěžovatelka rovněž sdělila, že bezprostřední pohnutku k odchodu z Iráku byla smrt
rodičů. Nemají příbuzné ani sourozence, se svou sestrou nemají kam jít. Ve vlasti neměla
nikdy potíže se státními orgány, ani nepociťovala potíže kvůli své rase, národnosti
nebo náboženství. Rovněž vypověděla, že před válkou byl život v Iráku „jednoduchý
a hezký“, Saddáma Husajna sice obyvatelé „neměli rádi“, ale žili v bezpečí, nevládl tam
chaos. Po invazi spojenců se život v zemi změnil, vzniklo násilí a náboženské problémy.
Stěžovatelka by chtěla získat azyl, aby mohla dál studovat a žít v bezpečí. Podle tvrzení
stěžovatelky by jí v případě návratu do vlasti nehrozilo žádné nebezpečí ze strany státních
orgánů. Dle svého vyjádření se nechce vrátit do vlasti, protože „ty problémy tam jsou
a budou“. V závěru pohovoru žadatelka svým podpisem potvrdila, že byla seznámena
s obsahem protokolu o pohovoru, nežádá doplnění ani změny.
Podle ustanovení §16 odst. 1 písm. c) zákona o azylu žádost o udělení azylu
se zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel žádá o udělení azylu pouze proto,
aby unikl situaci všeobecné nouze.
Podle ustanovení §12 zákona o azylu se cizinci azyl udělí, bude-li v řízení o udělení
azylu zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má
odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo, v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě
jeho posledního trvalého bydliště.
Z posledně citovaného ustanovení vyplývá, že účelem přiznání azylu je poskytnout
ochranu tomu, kdo je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod nebo cítí
důvodnou obavu z pronásledování z důvodů v zákoně vymezených. Aby mu mohla být
poskytnuta ochrana formou azylu, musí být prokázáno, že je nositelem určitého přesvědčení
politického nebo náboženského, pro které je v zemi, jehož občanství má (v zemi
jeho posledního trvalého bydliště), reálně pronásledován, nebo že je pronásledován z důvodu
příslušnosti k jasně vymezené sociální skupině. Tyto skutečnosti je přitom třeba v řízení
před správním orgánem prokázat buď zcela nevyvratitelně zjištěním přesných okolností,
které vedly stěžovatele k odchodu ze země původu a podání žádosti o azyl v ČR,
anebo alespoň s takovou mírou pravděpodobnosti, která nevyvolává zásadní pochybnosti
o správnosti úsudku správního orgánu. I v případě, kdy je zjišťování skutkového stavu
obtížné, nelze prolomit zásadu materiální pravdy, ukládající správnímu orgánu povinnost
zjistit přesně a úplně skutečný stav věci. Je věcí soudu pak následně přezkoumat, zda správní
orgán, dbaje normativních mezí stanovených především správním řádem, ve věci
kvalifikovaně rozhodl.
Ze správního spisu vyplynulo, že stěžovatelka opustila Irák z důvodu nedostatku
bezpečí v Iráku a pro všeobecný chaos, který v této zemi zavládl po skončení války,
přičemž bezprostřední pohnutkou k odchodu z této země byla smrt rodičů. Do protokolu
o pohovoru k žádosti o udělení azylu na území ČR stěžovatelka rovněž uvedla, že rodiče
(sunnité), dle informací ze strany sousedů, byli zavražděni osobami šíitského vyznání
z finančních důvodů. Toto sdělení je nepochybně klíčové při zkoumání toho, zda v případě
stěžovatelky nebyl dán některý z důvodů pro udělení azylu ve smyslu ustanovení §12 zákona
o azylu. Z obsahu protokolu, při němž tato informace byla sdělena, jakož ani ze samotného
rozhodnutí žalovaného, není zřejmé, co měla či mohla znamenat skutečnost, že rodiče
stěžovatelky byli zavražděni osobami zrovna šíitského vyznání. Zdejšímu soudu rovněž není
zřejmé, zda ony „finanční důvody“, pro které měli být rodiče stěžovatelky zavražděni,
znamenaly pouze tolik, že stěžovatelka pocházela z bohaté rodiny, která se stala cílem útoku
pro majetek samotný, anebo zda lze ve stěžovatelkou popisované situaci vystopovat jistý
náboženský kontext. Je zřetelným pochybením žalovaného, že touto cestou nevedl své šetření
skutkového stavu věci a uvedené skutečnosti vůbec nezjišťoval. Nejvyšší správní soud
je toho názoru, že nelze odmítnout žadatele o azyl jenom proto, že vyhledává klid a bezpečí,
což samo o sobě by bylo dostatečným důvodem pro aplikaci ustanovení §16 odst. 1 písm. c)
zákona o azylu, aniž je dostatečným způsobem zjištěno, zda v pozadí jeho obav není ukryta
některá ze skutečností, pro niž by mu bylo možno azyl udělit. Nedostatek skutkových zjištění
nazíraných z úhlu možného náboženského kontextu v případě zabití stěžovatelčiných rodičů,
které vzbuzuje i možné ohrožení samotné stěžovatelky, přitom nelze odstranit ani případným
poukazem na její vyjádření, že neměla ve své vlasti problémy kvůli svojí rase, národnosti,
nebo svému náboženství, neboť stěžovatelka opustila Irák necelý měsíc poté, co k vraždě
došlo. Před svým odchodem z vlasti se přitom skrývala.
Nejvyššímu správnímu soudu rovněž není zřejmé, na základě jakých podkladů
posuzoval správní orgán bezpečnost země původu stěžovatelky; tato okolnost se nedá zjistit
ani z rozhodnutí, jímž byla žádost stěžovatelky zamítnuta jako zjevně nedůvodná
podle ustanovení §16 odst. 1 písm. c) zákona o azylu, ani z obsahu správního spisu
jako celku. V předloženém správním spise jsou sice založeny dvě zprávy týkající se situace
v Iráku, soud je však shledal jako naprosto nevhodné a nedostačující, neboť na jejich základě
si vůbec nelze učinit představu o tom, jakými prostředky byla v období, kdy stěžovatelka
svoji vlast opouštěla, zajištěna ochrana lidských práv v Iráku. Předně se jedná o Zprávu
MZV USA o dodržování lidských práv za rok 2001, tedy za období hluboce před
20. březnem 2003, kdy začaly americko-britské útoky na Irák, a kdy následně došlo
ke svrhnutí režimu Saddáma Husajna, a dále jsou to informace z infobanky ČTK,
které však podávají informace o válečném dění a následných nepokojích po skončení války,
nikoli však přímá sdělení týkající se záruk ochrany lidských práv na území Iráku. Zprávy
ČTK, z nichž vyplývá, že v době války a v období po ní následujícím došlo v Iráku
k institucionálnímu zhroucení, přitom zjevně byly oním podkladem, ze kterého žalovaný
při svém rozhodování vycházel, neboť části těchto zpráv jsou v rozhodnutí citovány. Daný
nedostatek by bylo možno pominout v případě, že by stěžovatelka zcela nepochybně neunesla
břemeno tvrzení o skutečnostech podřaditelných pod důvody pro udělení azylu ve smyslu
§12 zákona o azylu, a že by se nepopiratelně jednalo o bezpečnou zemi původu.
Ani o jednom z těchto předpokladů však nemůže být Nejvyšší správní soud na základě stavu
správního spisu bezezbytku přesvědčen.
Nad rámec námitek, jež stěžovatelka uplatnila ve své kasační stížnosti, Nejvyšší
správní soud poukazuje i na způsob, jakým žalovaný ve svém rozhodnutí odůvodnil neudělení
azylu ve smyslu ustanovení §14 zákona o azylu. Žalovaný v daném rozhodnutí uvedl,
že správní orgán v případě žadatelky po posouzení její osobní situace, zdravotního stavu
a poměrů v zemi, její státní příslušnosti na základě Zprávy Ministerstva zahraničních věcí
USA o dodržování lidských práv v Iráku za rok 2001 a rok 2002 ze dne 31. 3. 2003, Příručky
Ministerstva vnitra Velké Británie: Irák, informace o zemi, verze z dubna roku 2002,
a aktuálních informací v databázi ČTK, humanitární azyl ve smyslu §14 zákona o azylu
neuděluje, neboť nedošel k závěru, že by případ žadatelky bylo možno považovat za hodný
zvláštního zřetele. Ačkoli je nepochybné, že udělení azylu je na volné úvaze příslušného
správního orgánu, musí být zřejmé, o co se jeho úvahy opíraly, z jakých podkladů
při své úvaze vycházel a k jakým závěrům dospěl, aby bylo možno přezkoumat, zda daný
správní orgán nevybočil z obecných mezí daných základními principy platného právního řádu
či z hlediska procesních předpisů. V posuzovaném případě však Nejvyšší správní soud shledal
závažná porušení elementárních zásad dotýkajících se mezí volnosti správního uvážení,
když z uvedených zpráv, na základě nichž došlo k rozhodnutí o neudělení azylu ve smyslu
ustanovení §14 zákona o azylu, pouze jedna jediná (informace v databázi ČTK) postihovala
válečnou a poválečnou situaci v Iráku, jež měla na odchod stěžovatelky ze své vlasti zásadní
vliv. V této souvislosti je třeba připomenout, jak již bylo naznačeno shora, že ani dané
informace se přímo nevyjadřovaly k tomu, jakým způsobem byla v době po zhroucení režimu
Saddáma Husajna v Iráku zajištěna ochrana lidských práv.
Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že v projednávané věci došlo ve smyslu ustanovení
§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. k vadě řízení spočívající v tom, že skutková podstata,
z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech,
a že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem
takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost. Pro tuto důvodně vytýkanou vadu měl
Městský soud v Praze napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit a věc vrátit žalovanému
k dalšímu řízení. Městský soud v Praze je v dalším řízení vázán právním názorem
vysloveným Nejvyšším správním soudem v tomto zrušovacím rozhodnutí (§110 odst. 3
s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením
§110 odst. 2 s. ř. s., podle kterého zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu
a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, rozhodne krajský soud (zde Městský soud v Praze)
v novém rozhodnutí i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odměna zástupkyni stěžovatelky, Mgr. Dagmar Dřímalové, která byla ustanovena
stěžovatelce k její žádosti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2004,
č. j. 4 Az 1/2003 - 76, byla stanovena za dva úkony právní pomoci po 1000 Kč (převzetí
a příprava zastoupení a doplnění kasační stížnosti – §9 odst. 1 písm. f/ vyhlášky č. 177/1996 Sb.), k čemuž byl přičten režijní paušál ve výši 2 x 75 Kč ve smyslu §13 odst. 3
téže vyhlášky, celkem tedy 2150 Kč. Uvedená částka bude zástupkyni stěžovatelky vyplacena
do 30ti dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. srpna 2005
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu