ECLI:CZ:NSS:2005:4.AZS.473.2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce:
R. J., zastoupen JUDr. Alicí Burianovou, advokátkou, se sídlem v Chomutově, Příkopy 902,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, pošt. schr.
21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soud v Ústí nad
Labem ze dne 22. 4. 2004, č. j. 15 Az 546/2003 – 19, a o návrhu na přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna zástupkyni stěžovatele, JUDr. Alici Burianové, advokátce, se sídlem
v Chomutově, Příkopy 902, se s t a n o v í ve výši 1075 Kč a bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do 30-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 22. 1 2003, č. j. OAM-6077/VL-14-P08-2001, rozhodl žalovaný
tak, že z důvodu nesplnění podmínek uvedených v §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), se azyl neuděluje, a že se na žalobce
nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu. Své rozhodnutí žalovaný
opřel o zjištění, že žalobce opustil zemi původu z obavy před pronásledováním ze strany
neznámých osob, jež po něm požadovaly zaplatit dlužnou finanční částku včetně úroků,
a také pro rodinné problémy spočívající v potížích se sourozenci při dělení rodinného
majetku.
Proti citovanému rozhodnutí podal žalobce včas žalobu, ve které uvedl,
že se na Ukrajinu nemůže vrátit, protože je jeho život ohrožován.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 22. 4. 2004, č. j. 15 Az 546/2003 -
19, žalobu zamítl, neboť podle jeho názoru na straně žalobce neexistují důvody k udělení
azylu ve smyslu §12 písmena a) a b) zákona o azylu ani ve smyslu §13 odst. 1, 2,
téhož zákona. K otázce humanitárního azylu ve smyslu §14 téhož zákona krajský soud uvedl,
že žalovaný o něm rozhodl na základě vlastní kompetence v rámci svého správního uvážení
a že soudu nepřísluší rozsah tohoto uvážení přezkoumávat. Krajský soud rovněž neshledal
na straně žalobce překážky vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podal žalobce
(dále jen „stěžovatel“) včas kasační stížnost, ve které uvedl, že při projednávání
jeho opravného prostředku k žádosti o azyl došlo k pochybení. Rozhodnutí žalovaného
napadá v celém rozsahu pro jeho nezákonnost způsobenou tím, že žalovaný nezjistil přesně
a úplně skutkový stav věci před vydáním rozhodnutí, čímž porušil ustanovení §3 odst. 4,
§32 odst. 1 a §46 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (dále jen „správní řád“),
a v důsledku toho i nesprávně právně posoudil žádost o azyl; důkazy, které si správní orgán
opatřil pro rozhodnutí, nebyly úplné, došlo opětovně k porušení ustanovení §32 odst. 1
a dále §34 odst. 1 správního řádu, když správní orgán nemohl správně usuzovat na skutkové
a právní otázky, které pro své rozhodnutí potřebuje zodpovědět; rozhodnutí nevyplývá
ze zjištěných podkladů, tj. není zde logická vazba mezi rozhodnutím a podkladem
pro ně. Podle názoru stěžovatele je v zemi původu ohrožen na životě, nepochybně
tak splňuje podmínku §12 písm. b) zákona o azylu. Jde nejen o přímé ohrožení života,
ale také o nepředstavitelný psychický nátlak a Ukrajina není schopna mu odpovídajícím
způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním. Rozhodně však podle názoru stěžovatele
jde o důvody humanitární, na základě kterých by bylo možno použít §14 zákona o azylu.
Stěžovatel proto navrhuje, aby rozhodnutí Krajského soudu nad Labem bylo zrušeno a věc
mu byla vrácena k dalšímu projednání.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný popírá oprávněnost podané kasační
stížnosti, neboť má za to, že jak jeho rozhodnutí, tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu
s právními předpisy. Pro řízení o kasační stížnosti žalovaný plně odkazuje na správní spis,
zejména na vlastní podání a výpovědi, které stěžovatel učinil během správního řízení.
K námitkám stěžovatele žalovaný uvádí, že v jeho případě nebyl naplněn žádný z taxativně
vymezených důvodů udělení azylu podle §12 zákona o azylu. Proti nelegální činnosti
soukromých osob se nebránil způsoby, které mu poskytoval právní řád země původu.
Nelze tedy usuzovat, že by mu stát neposkytl pomoc, když se na státní orgány ani neobrátil.
Podle žalovaného žádný zvláštního zřetele hodný důvod udělení azylu podle §14 zákona
o azylu nebyl v případě stěžovatele zjištěn. Žalovaný proto navrhuje, aby Nejvyšší správní
soud kasační stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením §109
odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti,
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
S ohledem na obsah kasační stížnosti Nejvyšší správní soud dovodil, že stěžovatel
ji podává z důvodu uvedeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., podle kterého
lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková
podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech
nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních
o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost,
a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí
správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost
rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel podal dne 26. 6. 2001
žádost o udělení azylu, v níž uvedl, že Ukrajinu opustil v roce 2000 z důvodů vyhrožování
ze strany neznámých osob a z rodinných důvodů. Stěžovatel je nejmladší člen rodiny
a podle místních zvyků dostal část majetku svých rodičů. Jeho sourozenci mu dělali problémy
a vyháněli jej z jeho rodného domu, s čímž se stěžovatel nemohl smířit. Najali si neznámé
osoby, které stěžovateli vyhrožovaly a následně jej i fyzicky napadly. Nikdo mu v jeho situaci
nemohl pomoci. Byly mu vyraženy zuby, na jejichž obnovu si musel vypůjčit finanční
prostředky. Peníze se také vypůjčil na cestu z Ukrajiny. V současné době je mu vyhrožováno,
že pokud nezaplatí vypůjčenou částku včetně úroků, na kterých nebyli domluveni, donutí
jej přepsat dům na jejich osoby. Z protokolu o pohovoru k žádosti o udělení azylu na území
ČR posléze vyplynuly tytéž skutečnosti, které stěžovatel uvedl již do žádosti o udělení azylu
s tím, že místní policie, na kterou se obrátil se svými potížemi ho odbyla, že jde o rodinnou
záležitost, do které se nemůže vměšovat. Na postup policie si již nikde nestěžoval, neboť byl
přesvědčen, že je spolčena s jeho bratry.
Podle §12 zákona o azylu se cizinci azyl udělí, bude-li v řízení o udělení
azylu zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod,
nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě
jeho posledního trvalého bydliště. Na základě §14 zákona o azylu jestliže v řízení o udělení
azylu nebude zjištěn důvod pro udělení azylu podle §12, lze v případě hodném zvláštního
zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu.
Na základě zjištěného skutkového stavu věci má Nejvyšší správní soud za prokázané,
že stěžovatel žádá o udělení azylu zejména z důvodu obavy z možného fyzického násilí
ze strany soukromých osob. Jak již bylo vícekrát judikováno zdejším soudem, žádost o azyl,
jejímž jedinými důvody jsou pouze potíže se soukromými osobami v domovském státě,
je podle §12 zákona o azylu zřejmě bezdůvodná. Ohrožení žadatelů o azyl, které vyplývá
z možné násilné činnosti soukromých osob, není relevantním důvodem pro udělení azylu,
neboť není pronásledováním ve smyslu §12 zákona o azylu. Za pronásledování by mohlo být
v souvislostech tvrzených stěžovatelem pokládáno leda odmítnutí veřejné moci poskytnout
ochranu před prokázaným ohrožením, pokud by toto odmítnutí mělo typicky povahu šikany
ze strany veřejné moci pro některý z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu.
Tak tomu ovšem v posuzovaném případě zjevně nebylo, neboť stěžovatel nevyužil všechny
prostředky nápravy, jež mu ukrajinský právní řád poskytuje. V dané souvislosti je třeba
si uvědomit, že účelem přiznání azylu je poskytnout ochranu tomu, kdo je pronásledován
za uplatňování politických práv a svobod nebo cítí důvodnou obavu z pronásledování
z důvodů v zákoně vymezených. Aby mu mohla být poskytnuta ochrana formou azylu,
musí být prokázáno, že je nositelem určitého přesvědčení politického nebo náboženského,
pro které je v zemi, jehož občanství má (v zemi jeho posledního trvalého bydliště), reálně
pronásledován, nebo že je pronásledován z důvodů příslušnosti k jasně vymezené sociální
skupině. Takové skutečnosti v souzené věci prokázány nebyly. Nelze přitom připustit
rozšiřování důvodů, pro které lze azyl přiznat, neboť institut azylu jako výjimečného
prostředku ochrany osob, jimž je upírána ochrana státem původu, by šlo nad rámec účelu,
pro který Česká republika zákon tohoto typu přijal.
K námitce týkající se aplikace ustanovení §14 zákona o azylu Nejvyšší správní soud
uvádí, že posuzování podmínek pro udělení azylu z tzv. humanitárních důvodů podle §14
zákona o azylu spadá do diskreční pravomoci žalovaného a jeho smyslem je možnost daná
správnímu orgánu zareagovat jak na případy předvídatelné v době přijímání zákona o azylu
jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu (např. u osob zvláště těžce postižených
či nemocných, u osob přicházejících z oblastí postižených humanitární katastrofu,
ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory), tak i na situace, jež předvídané
či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této jeho reakce je pak omezena pouze zákazem
libovůle, vyplývajícím pro orgány veřejné moci z ústavně zakotvených náležitostí
demokratického a právního státu (obdobně viz. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55). Nejvyšší správní soud přitom dospěl k závěru,
že žalovaný při svém rozhodování o otázce udělení humanitárního azylu nepochybil.
Za nedůvodně považuje zdejší soud i stěžovatelovy námitky směřující
k chybné aplikaci řady ustanovení správního řádu. Nejvyšší správní soud na základě
podkladů založených ve správním spisu dospěl k závěru, že žalovaný postupoval
zcela v mezích stanovených jak správním řádem, tak zákonem o azylu. Nejvyšší správní soud
ani v tomto směru nenalezl ze strany žalovaného žádného pochybení.
K žádosti stěžovatele, aby bylo ve věci nařízeno jednání, Nejvyšší správní soud
sděluje, že podle ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s. o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší
správní soud zpravidla bez jednání. Považuje-li to za vhodné nebo provádí-li dokazování,
nařídí k projednání kasační stížnosti jednání. Podle názoru zdejšího soudu předložený spis
obsahuje dostatek informací pro to, aby bylo možno ve věci rozhodnout. Nařízení ústního
jednání se proto jevilo jako nadbytečné.
V návaznosti na uvedené proto Nejvyšší správní soud uzavírá, že není dán důvod
uvedený v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., pro které by bylo třeba napadené
rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušit, neboť zdejší soud neshledal
žádnou vadu řízení, jež by spočívala v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou
vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit,
přičemž rozhodnutí správního orgánu není nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost.
Proto Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná a v souladu
s §110 odst. 1 s. ř. s. ji zamítl.
Stěžovatel podal současně kasační stížností návrh, aby byl kasační stížnosti přiznán
odkladný účinek podle ustanovení §107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud o návrhu nerozhodl,
neboť se jedná o věc, která byla vyřízena v souladu s ustanovením §56 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. přednostně.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 1 věty
první s. ř. s., neboť neúspěšným žalobcům (stěžovatelům) náhrada nákladů řízení nepřísluší
a žalovanému v souvislosti s řízením o kasační stížností žalobce žádné náklady nad rámec
jeho úřední činnosti nevznikly.
Odměna zástupkyni stěžovatele, JUDr. Alici Burianové, která byla ustanovena
stěžovateli k jeho žádosti usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 10. 2004,
č. j. 15 Az 546/2003 - 32, byla stanovena za jeden úkon právní pomoci po 1000 Kč [převzetí
a příprava zastoupení – §9 odst. 1 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb.], k čemuž byl přičten
režijní paušál ve výši 1 x 75 Kč ve smyslu §13 odst. 3 téže vyhlášky, celkem tedy 1075 Kč.
Uvedená částka bude zástupci stěžovatele vyplacena do 30-ti dnů od právní moci tohoto
rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. srpna 2005
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu