ECLI:CZ:NSS:2005:4.AZS.479.2004
sp. zn. 4 Azs 479/2004 - 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: V. V., zast.
Mgr. Vojtěchem Fořtem, advokátem, se sídlem Domažlicích, Npor. O. Bartoška 15, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 7. 2004, č. j. 14 Az 433/2003 -
24,
takto:
I. Kasační stížnost se z a mítá .
II. Žádnému z účastníků se ne př i z ná v á právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá shora označený
rozsudek, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 9. 2003,
č. j. OAM-3915/VL-22-04-TZ-2003. Tímto rozhodnutím byla žádost stěžovatele o udělení
azylu zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky ve znění pozdějších
předpisů (zákon o azylu).
Stěžovatel současně s kasační stížností požádal o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti.
V žalobě, která směřovala proti uvedenému rozhodnutí, stěžovatel v obecné rovině
namítal nesprávné posouzení skutkového stavu a vydání nesprávného rozhodnutí. V doplnění
žaloby pak odkázal na již v řízení o udělení azylu uváděné důvody, tedy na ekonomické
a bytové problémy v domovské zemi. Požadoval, aby napadané rozhodnutí bylo zrušeno a věc
byla vrácena k dalšímu řízení.
V následném rozsudku dospěl Krajský soud v Ústí nad Labem stejně jako správní
orgán k závěru, že návrh je zjevně nedůvodný, neb stěžovatel přicestoval do České republiky
z bezpečné třetí země (Polska); správnímu orgánu proto v jeho závěrech přisvědčil. V postupu
správního orgánu neshledal krajský soud žádných pochybení a dovodil, že stěžovatel měl
možnost na území Polska požádat o azyl. Na základě výše uvedeného pak Krajský soud v Ústí
nad Labem shledal žalobu jako nedůvodnou, a jako takovou ji s odkazem na ustanovení §78
odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s.“) zamítl.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost. V kasační stížnosti nejprve
zrekapituloval skutkový a právní stav. Následně uvedl, že dosavadním řízením byl zkrácen
na svých právech. K tomuto uvedl, že v domovské zemi měl ekonomické problémy, nebyl
schopen splácet zapůjčené prostředky a věřitelé mu vyhrožovali likvidací. Stejně tak uváděl
i problémy s bydlením. Doplnil, že na základě uváděných problémů proto vycestoval
do České republiky. Domovské orgány mu přitom nebyly schopny jakkoliv pomoci. Závěrem
uvedl, že jak správní orgán, tak i Krajský soud v Ústí nad Labem, neměly pro svá rozhodnutí
úplné podklady a stěžovateli nebyla dána možnost se k předmětné věci vyjádřit. Na základě
výše uvedeného pak navrhoval zrušení napadaného rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu
řízení.
Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém uvedl, že popírá oprávněnost
podané kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jak správní rozhodnutí, tak i rozsudek soudu,
byly vydány v souladu s právními předpisy; odkázal na správní spis. Navrhl zamítnutí kasační
stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 2 a 3
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“),
vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud
přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
Po přezkoumání kasační stížnosti Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná. Stěžovatel je zastoupen advokátem.
Před samotným posouzením věci považuje Nejvyšší správní soud za nutné předeslat,
že v řízení o kasační stížnosti není jeho úkolem znovu posuzovat, zda měl být stěžovateli azyl
udělen, nýbrž je jeho úkolem pouze posoudit, zda předchozí řízení naplňuje důvod či důvody
vymezené v §103 odst. 1 s. ř. s., specifikované stěžovatelem.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel žádné takové důvody neuvedl, nezbylo Nejvyššímu
správnímu soudu, než za stěžovatele tento důvod či důvody z jeho kasační stížnosti dovodit.
Nejvyšší správní soud ze všech tvrzení stěžovatele obsažených v kasační stížnosti dovodil,
že stěžovatel mohl namítat stížnostní důvody vymezené v §103 odst. 1 písm. a), b), d) s. ř. s.
Nejprve je třeba se vyjádřit k významu jednotlivých důvodů.
Význam označeného písm. a) citovaného zákonného ustanovení, tedy nesprávného
posouzení právní otázky soudem, spočívá podle Nejvyššího správního soudu buď v tom,
že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní závěr, popř. je sice
aplikován správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen. Takováto pochybení
v rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem však Nejvyšší správní soud neshledal.
Pokud jde o význam dalšího písmene citovaného zákonného ustanovení, tedy písm. b),
t. j. že došlo k vadě řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou
vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit;
za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu
pro nesrozumitelnost. K významu první části (došlo k vadě řízení spočívající v tom,
že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisech nebo je s nimi v rozporu) je třeba podle Nejvyššího správního soudu uvést,
že skutková podstata je se spisy v rozporu, pokud skutkový materiál, jinak dostačující
k učinění správného skutkového závěru, vedl k jiným skutkovým závěrům, než jaký učinil
rozhodující orgán. Skutková podstata dále nemá oporu ve spisech, chybí-li ve spisech
skutkový materiál pro skutkový závěr učiněný rozhodujícím orgánem, přičemž tento materiál
je nedostačující k učinění správného skutkového závěru. Význam další části označeného
písm. b) („při zjišťování skutkové podstaty byl porušen zákon v ustanoveních o řízení
před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto
vytýkanou vadu měl soud napadené rozhodnutí zrušit“) se zakládá na faktu, že intenzita
porušení řízení před správním orgánem byla v přímé souvislosti s následnou nezákonností
tohoto rozhodnutí. K poslednímu možnému porušení („rozhodnutí správního orgánu
je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost“) Nejvyšší správní soud uvádí, že jeho možný
dopad je třeba posuzovat vždy ve spojení se zněním konkrétního rozhodnutí.
Ani jeden z důvodů vymezených v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. však Nejvyšší správní
soud v souzené věci neshledal.
Konečně je třeba se vyjádřit i k významu jednotlivých důvodů posledního
dovozeného písmene citovaného zákonného ustanovení, tedy písm. d.), zakládajícího
se na nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů
rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé). První, tam upravený důvod (nepřezkoumatelnost
spočívající v nesrozumitelnosti rozhodnutí) spočívá podle Nejvyššího správního soudu
buď v tom, že rozhodnutí vykazuje takové textové a formulační nedostatky, že z obsahu textu
není dostatečně zřejmá souvislost s příslušnými podklady pro rozhodnutí, nebo případně
v tom, že i jinak text rozhodnutí obsahuje nejasné, rozporné či jiným způsobem
nesrozumitelné údaje. Taková nesrozumitelnost rozhodnutí však v souzené věci
podle Nejvyššího správního soudu nenastala. Následující důvod (nepřezkoumatelnost
spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí) je potom třeba spatřovat v tom, že se rozhodnutí
neopírá o důvody, které opodstatňují dospět k určitému výroku rozhodnutí a možný dopad
je třeba posuzovat vždy ve spojení se zněním konkrétního rozhodnutí. Po přezkoumání
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že krajský soud správně vyšel ze skutkového
a právního stavu, jenž existoval v době rozhodování žalovaného správního orgánu, a zabýval
se všemi výroky napadeného rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Podle názoru Nejvyššího
správního soudu se tak rozhodnutí krajského soudu dostatečně opírá o důvody,
které opodstatňují dospět k předmětnému výroku. K posledně jmenovanému důvodu,
tedy že se jedná o nepřezkoumatelnost spočívající v jiné vadě řízení před soudem, Nejvyšší
správní soud poznamenává, že je třeba jeho význam posuzovat jako důvod pro zrušení
rozhodnutí krajského soudu pouze za předpokladu splnění věty navazující, tedy, mohla-li mít
taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, což však v souzené věci rovněž
nenastalo.
Ani označené důvody specifikované v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s však podle
Nejvyššího správního soudu v souzené věci nenastaly.
Nejvyšší správní soud uvádí, že podle ustanovení §12 zákona o azylu se azyl cizinci
udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování
politických práv a svobod, nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy,
náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých
politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního
občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
Ustanovení §16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu pak stanoví, že žádost o udělení azylu
se zamítne jako zjevně nedůvodná, pokud stěžovatel přichází ze státu, který Česká republika
považuje za třetí bezpečnou zemi nebo bezpečnou zemi původu, nebude-li prokázáno,
že v jeho případě tento stát za takovou zemi považovat nelze.
Z předloženého správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel dne
14. 8. 2003 podal návrh na zahájení řízení o udělení azylu, ze kterého ve vztahu k souzené
věci zejména vyplynulo, že vlast opustil dne 1. 2. 2003, a to z důvodu finančních potíží.
Doplnil, že do České republiky přicestoval autobusem přes Polsko. Stejně tak vyplynulo,
že o azyl žádá i z důvodu správního vyhoštění. Z protokolu o pohovoru k žádosti o udělení
azylu na území České republiky ze dne 21. 8. 2003 pak vyplynulo, že při cestě do České
republiky vešel v kontakt s polskými celníky; o azyl však na území Polska nepožádal.
Na otázku proč nepožádal o azyl v Polsku uvedl, že nevěděl, že v Polsku lze požádat o azyl.
Stěžovateli byla na závěr pohovoru (vedeného za přítomnosti tlumočníka) poskytnuta
možnost, aby se s obsahem protokolu seznámil, vyjádřil se k němu, případně navrhl
jeho doplnění. Této možnosti nevyužil. Z označeného protokolu, jakož i z návrhu,
resp. ze žádosti, přitom nevyplynulo, že by stěžovatel měl v domovské zemi problémy,
resp. že by se se svými problémy na domovské orgány obrátil.
Z takto zjištěného skutkového stavu, a to v rozhodující míře přímo od stěžovatele,
vycházel správní orgán, jakož i krajský soud, a jejich závěr o tom, že stěžovatel do České
republiky přicestoval přes území bezpečné třetí země, Polska, tak plně vychází ze skutkového
stavu zjištěného v průběhu správního řízení v souladu s příslušnými ustanoveními správního
řádu. S tímto závěrem souhlasí i Nejvyšší správní soud. Nejvyšší správní soud dále uvádí,
že podstatou a smyslem azylového řízení je udělit azyl toliko za pronásledovaní
za uplatňování politických práv a svobod, nebo z důvodu odůvodněného strachu
z pronásledování z taxativně vymezených důvodů. Azylové zákonodárství České republiky
přitom, a to v kontextu právních úprav azylu v jiných demokratických evropských zemích,
vnímá právo na azyl jako právo na nezbytnou ochranu před výše uvedeným pronásledováním,
které však v souzené věci nenastalo.
Nejvyšší správní soud stejně tak konstatuje, že podle ustanovení §16 odst. 1
písm. e) zákona o azylu se žádost o udělení azylu zamítne jako zjevně nedůvodná,
jestliže žadatel přichází ze státu, který Česká republika považuje za bezpečnou třetí
zemi nebo bezpečnou zemi původu, nebude-li prokázáno, že v jeho případě tento stát
za takovou zemi považovat nelze. Nejvyšší správní soud s odkazem na rozhodnutí žalovaného
i krajského soudu uvádí, že zde není pochyb o tom, že se stěžovatel před vstupem na území
České republiky zdržoval na území Polska, přičemž Polsko v případě stěžovatele splňuje
podmínky bezpečné třetí země ve smyslu §2 odst. 2 zákona o azylu. Nejvyšší správní soud
s ohledem na svou ustálenou rozhodovací praxi konstatuje, že podstatou a smyslem
azylového řízení je, že cizinec pronásledovaný za uplatňování politických práv a svobod
ve své vlastní zemi (čl. 43 Listiny základních práv a svobod), má o azyl požádat
vždy již v první zemi, kde má reálnou příležitost tento status obdržet nejdříve, a kde budou
garantována jeho základní práva a svobody. Takovouto zemí je zpravidla právě tzv. bezpečná
třetí země ve smyslu §2 odst. 2 zákona o azylu. V souzené věci přitom takovouto
zemí bylo pro stěžovatele Polsko. K tomuto je třeba odkázat na konstantní judikaturu
Nejvyššího správního soudu, podle které má cizinec o azyl požádat v první bezpečné zemi,
jíž projížděl při cestě do České republiky a v níž nebyl fyzicky omezen v možnosti zde o azyl
požádat. Právo na azyl není právem na výběr země, kde by žadatel o azyl chtěl žít
(rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. 5 Azs 17/2003).
V označených námitkách stěžovatele - měl ekonomické a bytové problémy, domovské orány
mu nebyly schopny pomoci, správní orgán a soud neměly úplné podklady a stěžovateli nebyla
dána možnost se k předmětné věci vyjádřit - proto za vymezené situace nemohl Nejvyšší
správní soud stěžovateli přisvědčit. Ze spisu jednoznačně vyplynulo, že stěžovatel
přichází z bezpečné třetí země a správní orgán správně žádost o udělení azylu jako zjevně
nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu zamítl, přičemž krajský soud
správně posoudil, že skutkový stav byl žalovaným správním orgánem zjištěn přesně,
důkazy, které si správní orgán opatřil byly úplné a tyto vyhodnotil v kontextu platné
právní úpravy. Nejvyšší správní soud dále ke konkrétní námitce, že domovské orgány
mu nebyly schopny jakkoliv pomoci, doplňuje, že ze spisu vyplynulo, že stěžovatel
se se svými problémy na domovské orgány ani neobrátil. V žádné z výše uvedených námitek
tak Nejvyšší správní soud stěžovateli nemohl přisvědčit.
Konečně pak k námitce týkající se nemožnosti se vyjádřit k souzené věci
před krajským soudem Nejvyšší správní soud uvádí, že ze soudního spisu vyplynulo,
že stěžovatel byl Krajským soudem v Ústí nad Labem řádně vyrozuměn, a to v souladu
s ustanovením §51 s. ř. s., o tom, že soud může o věci rozhodnout bez jednání mj. tehdy,
jestliže s tím účastníci vysloví souhlas; za souhlas se považuje také to, pokud se účastníci
k tomuto záměru ve stanovené lhůtě nevyjádří. Jak vyplynulo ze soudního spisu, žalovaný
správní orgán s tímto postupem souhlas vyslovil. Stěžovatel se, jak vyplynulo ze soudního
spisu, ve stanovené lhůtě nevyjádřil. Ani v této námitce tak Nejvyšší správní soud stěžovateli
nemohl přisvědčit.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji jako takovou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Vzhledem ke skutečnosti, že Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl tzv.
přednostně, se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s, ve spojení
s §120 s. ř. s. Protože žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud
ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že žádnému z účastníků se právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 15. září 2005
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu