ECLI:CZ:NSS:2005:4.AZS.48.2005
sp. zn. 4 Azs 48/2005 - 54
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: S. H., zast.
JUDr. Michalem Benčokem, advokátem, se sídlem Praha 1, Václavské náměstí 17, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, poštovní schránka
21/OAM, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
29. 7. 2004, č. j. 5 Az 6/2004 – 22,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Zástupci stěžovatele, JUDr. Michalu Benčokovi, advokátu, se sídlem Praha 1,
Václavské náměstí 17, se p ř i z n á v á odměna ve výši 1075 Kč , která mu bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30-ti dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 28. 11. 2003, č. j. OAM-7203/VL-10-P08-2001
nebyl žalobci udělen azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb. o azylu,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákona o azylu), a současně bylo rozhodnuto o tom,
že se na cizince nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
V odůvodnění rozhodnutí správní orgán uvedl, že v průběhu správního řízení bylo objasněno,
že důvodem žádosti o udělení azylu byla obava žadatele z pronásledování ze strany
soukromých osob, jež po jmenovaném požadovaly zaplatit finanční sumu, kterou odmítl
pro finanční nouzi uhradit. Správní orgán dospěl k závěru, že uvedená skutečnost není
důvodem, na jehož základě by bylo možno učinit závěr o tom, že stěžovatel splňuje podmínky
pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu. Neshledal zákonné podmínky ani pro udělení
azylu podle §13 odst. 1 a 2 a §14 citovaného zákona. Po zhodnocení překážek vycestování
ve smyslu §91 zákona o azylu a informaci o zemi původu stěžovatele, nedospěl k závěru,
že by žadatel náležel k osobám ohroženým skutečnostmi zakládajícími překážky vycestování
a jejich existenci v případě žadatele neshledal.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu, v níž namítal, že správní orgán
porušil ustanovení §3 odst. 4, §32 odst. 1, §34 odst. 1 a §46 zákona č. 71/1967 Sb.
(dále jen správní řád). Namítal dále, že Arménii musel opustit proto, že byl vystaven krutému
nátlaku a násilí osob zabývajících se kriminální činností. Poukazoval na to, že v jeho zemi
neexistuje faktická možnost domoci se ze strany státu, popř. nestátních institucí, jakékoliv
účinné ochrany proti kriminálnímu jednání. Poukazoval na to, že správnímu orgánu mohou
být z dostupných informačních zdrojů známy údaje o všudypřítomné korupci, provázanosti
představitelů státu s organizovaným zločinem. Tento jev se vyskytuje i na úrovni státního
aparátu. Státní orgány nejsou schopny ani ochotny poskytnou ohroženým osobám
odpovídající ochranu bez ohledu na formálně platné právo. Možnost obracet
se k představitelům státní moci je teoretická. Žalobce proto nesouhlasil s tvrzením,
že v případě jeho návratu do vlasti mu nehrozí žádné nebezpečí. Domníval se,
že v jeho případě existuje důvod pro vyslovení překážky vycestování ve smyslu azylového
zákona. Navrhoval, aby napadené rozhodnutí správního orgánu bylo zrušeno a věc byla
vrácena tomuto orgánu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 7. 2004, č. j. 5 Az 6/2004 – 22 žalobu
zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Ve svém rozhodnutí vycházel z obsahu správního spisu. Konstatoval, že ze spisového
materiálu vyplynulo, že žalobce žádal o udělení azylu z obavy před mafií, která si výhružkami
vůči jeho rodině vynucovala peníze z podnikatelské činnosti. K takto vymezenému
skutkovému stavu uvedl, že mezinárodní ochrana může být žadateli o azyl poskytnuta teprve
v případě, je-li mu odepřena ochrana v zemi původu, popř. je-li tato ochrana neúčinná.
Ze skutečností uváděných stěžovatelem vyplynulo, že žalobce o pomoc v Arménské republice
nepožádal a bez dalšího odcestoval. Nelze tedy učinit závěr o tom, že žalobci byla odmítnuta
ochrana ze strany příslušných orgánů. Jednání, kterému byl žalobce v zemi původu vystaven,
přitom nelze považovat ani za pronásledování podle zákona o azylu. Výhrůžek se dopouštěly
soukromé osoby a jednání jako takové je příslušnými arménskými orgány potíráno. Tvrzení
žalobce o provázanosti arménských státních orgánů s mafií se z tohoto pohledu jevilo soudu
jako účelové, vedené snahou žalobce zlepšit svoji pozici v azylovém řízení. Za daného stavu
nelze žalobní argumenty podřadit pod zákonné důvody pro udělení azylu v České republice.
Městský soud v Praze neshledal ani důvody pro udělení azylu podle §13 a §14 zákona
o azylu. Pokud jde o posouzení překážek vycestování ve smyslu §91, odkázal soud na závěry
správního orgánu a konstatoval, že se s jeho hodnocením ztotožňuje, neboť jak z informací
o zemi původu, tak z údajů uváděných žalobcem, nelze učinit závěr, že by žalobce náležel
k osobám ohroženým skutečnostmi, zakládajícími překážky vycestování ve smyslu §91
zákona o azylu. Poukázal na to, že v rámci správního řízení měl žalobce možnost se seznámit
s obsahem listinných důkazů, které byly vyžádány ke zjištění situace v Arménii, a bylo
mu umožněno, aby navrhl doplnění zmíněných podkladů. Tohoto oprávnění však nevyužil.
Soud poté dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle §78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
Proti tomuto rozsudku podal včas kasační stížnost žalobce (dále též jen stěžovatel).
Namítal, že správní orgán porušil ustanovení §3 odst. 4, §32 odst. 1, §34 odst. 1 a §46
zákona č. 71/1967 Sb. Poukazoval dále na názor uvedený v Příručce k postupům a kritériím
pro určování právního postavení uprchlíků, vydané vysokým komisařem v lednu 1992
v Ženevě, kde je v článku 53 uvedeno: „Může se stát, že žadatel byl podroben různým
opatřením, která sama o sobě ještě nepředstavují pronásledování (např. různým formám
diskriminace), ale jsou v některých případech spojena s dalšími zápornými faktory
(např. obecné ovzduší nejistoty v zemi původu). V těchto situacích mohou různé
se uplatňující aspekty ve svém součtu vyvolat určitý efekt, který může logicky opravňovat
k tvrzení o opodstatněnosti pronásledování na kumulativním základě.“ Dále upozornil
na článek 43 Příručky „Tyto úvahy (opodstatněné obavy z pronásledování) se nemusejí nutně
zakládat na vlastních osobních zkušenostech žadatele. To, co se stalo např. jeho přátelům,
příbuzným a dalším členům stejné rasové nebo společenské skupiny, může klidně ukazovat,
že jeho obavy v tom smyslu, že se sám dříve nebo později stane obětí, jsou opodstatněné.
Relevantní jsou zákony země původu a zejména jejich aplikace.“ Stěžovatel navrhoval,
aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Současně požádal
o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti a o ustanovení zástupce z řad advokátů.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. 11. 2004, č. j. 5 Az 6/2004 – 43 ustanovil
stěžovateli pro řízení o kasační stížnosti zástupce JUDr. Michala Benčoka, advokáta,
se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 17.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti popřel její oprávněnost,
neboť se domníval, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech výroku,
tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy. Dále se vyjadřoval
k námitkám stěžovatele. Navrhoval, aby kasační stížnost byla zamítnuta a odkladný účinek
nebyl přiznán.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek z hledisek uvedených
v ustanovení §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody uvedenými v kasační
stížnosti. Neshledal přitom vady, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109
odst. 3 s. ř. s.).
Stěžovatel v kasační stížnosti výslovně neoznačuje důvody uvedené v §103 odst. 1
s. ř. s., avšak z jejího obsahu vyplývá, že se stěžovatel dovolává důvodů uvedených
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
Podle §103 odst. 1 s. ř.s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené a) nezákonnosti
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, b) vady
řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl
porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci
rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit; za takovou vadu řízení
se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Taková pochybení Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku neshledal.
Z obsahu správního spisu bylo zjištěno, že stěžovatel podal žádost o udělení azylu dne
26. 7. 2001. Uvedl, že Arménii opustil 10. 6. 2001 pro problémy s mafií. V Arménii tři roky
podnikal a mafie po něm požadovala peníze, které jí nemohl dát. Mafie vyhrožovala zničením
celé rodiny a stěžovatel proto ze své vlasti uprchl. Rodina zůstala v Arménii. V protokolu
o pohovoru ze dne 15. 10. 2002 tyto skutečnosti rozvedl a dále uvedl, že se na policii
neobrátil, protože by byl označen za špatného člověka. Než by policie věc vyřešila, přišel
by o život. Dále sdělil, že je řadovým členem strany „Mijasnuťum Dašink“, která pracuje
ve prospěch Arménie. Pokud by se vrátil do Arménie, nebyla by jeho situace dobrá.
Ze zprávy MZV USA o dodržování lidských práv v Arménii za rok 2002 ze dne
31. 3. 2003, z níž vycházel (mj.) žalovaný, a proti níž stěžovatel žádné námitky nevznesl,
vyplynulo, že za vnitřní bezpečnost státu je zodpovědné Ministerstvo pro vnitřní záležitosti
a Ministerstvo národní bezpečnosti. V Arménii funguje několik místních a mezinárodních
organizacích zabývajících se ochranou lidských práv, které obecně bez omezení ze strany
vlády monitorují dodržování lidských práv a publikují svá zjištění o jejich porušování. Vládní
úředníci celkem spolupracují a naslouchají názorům těchto organizací. Přístup veřejnosti
k informacím o případech týkajících se porušování lidských práv je přiměřený a sdělovací
prostředky široce informují o významných soudních kauzách, avšak od případu střelby
v parlamentu v říjnu 1999 jsou civilní i vojenští prokurátoři méně otevření. Ústava zakazuje
diskriminaci z důvodu rasy, pohlaví, zdravotního postižení, jazyka nebo společenského
postavení, avšak kulturní a ekonomické faktory brání ženám, etnickým menšinám a zdravotně
postiženým osobám plně se zapojit do veřejného života.
Z takto zjištěného skutkového stavu vycházel jak správní orgán, tak i soud,
a jejich závěr o tom, že stěžovatel podal žádost o udělení azylu z obavy před pronásledováním
ze strany soukromých osob, které po něm požadovaly zaplatit stanovenou finanční sumu,
vychází ze skutkové podstaty zjištěné správním orgánem v souladu s příslušnými
ustanoveními správního řádu a zákona o azylu. Nejvyšší správní soud tedy neshledal,
že by skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, neměla
oporu ve spisech nebo s nimi byla v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu měl soud napadené rozhodnutí správního
orgánu zrušit. Nejvyšší správní soud neshledal ani to, že by napadené rozhodnutí správního
orgánu bylo nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost. Nebylo shledáno ani to, že by správní
orgán porušil stěžovatelem označená ustanovení správního řádu.
Nejvyšší správní soud souhlasí i s právním posouzením věci učiněným správním
orgánem a následně i soudem. V této souvislosti poukazuje na svou dosavadní judikaturu,
kdy např. podle rozsudku NSS ze dne 10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004 – 48, skutečnost,
že žadatel o azyl má v zemi původu obavy před vyhrožováním ze strany soukromé osoby,
není bez dalšího důvodem pro udělení azylu podle ustanovení §12 zákona o azylu, tím spíše
v situaci, kdy politický systém v zemi původu žalobce dává občanům možnost domáhat
se ochrany svých práv u státních orgánů, a tyto skutečnosti v řízení o udělení azylu nebyly
vyvráceny. Dále podle rozsudku NSS ze dne 18. 12. 2003, č. j. 6 Azs 45/2003 – 49, I., strach
vrátit se na Ukrajinu kvůli potížím s věřiteli ve vztahu k neuhrazenému dluhu manžela, není
bez dalšího důvodem pro udělení azylu (§12 zákona o azylu). Problémy se soukromými
osobami nebyly zapříčiněny důvody pro azylové řízení významnými, tedy pronásledováním
z důvodu rasy, národnosti, náboženství, příslušnosti k určité sociální skupině, či pro zastávané
politické názory, ale snahou o vrácení dlužné částky. Podle rozsudku NSS ze dne 14. 1. 2004,
č. j. 5 Azs 25/2003 – 94, zákonodárce v §12 zákona o azylu implementoval článek 1 písm. A
odst. 2 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, přijaté v Ženevě dne 28. 7. 1951, a článek 1
odst. 2 Protokolu týkajícího se právního postavení uprchlíků, přijatého v New Yorku dne
31. 1. 1967, vyhlášené sdělením Ministerstva zahraničních věcí pod č. 208/1993 Sb.,
z nichž zřetelně vyplývá, že pojem uprchlík se vztahuje na osobu, která se nachází mimo
svou vlast a obává se represí ze strany státu z důvodu příslušnosti k určité společenské
vrstvě, resp. sociální skupině. Strach vrátit se do vlasti kvůli neznámým vyděračům
(přičemž tato situace souvisí s podnikatelskými aktivitami) takovou státní represí není.
Se zřetelem k výše uvedenému Nejvyšší správní soud konstatuje, že žádost o azyl,
jejímiž jedinými důvody jsou toliko potíže se soukromými osobami, spočívající
ve vyhrožování a vydírání žadatele, nesplňuje podmínky pro udělení azylu podle §12, §13
odst. 1 a 2 a §14 zákona o azylu. Důvodem pro udělení azylu by mohly být tyto skutečnosti
pouze tehdy, pokud by orgány domovského státu, u nichž by se žadatel skutečně domáhal
poskytnutí ochrany, nebyly schopny ochranu před takovým jednáním poskytnout. Na žadatele
se v tomto případě nevztahuje ani překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud se zřetelem k výše uvedenému neshledal pochybení v postupu
správního orgánu a soudu a s právním posouzením žalovaného i soudu se zcela ztotožňuje.
Pokud stěžovatel v kasační stížnosti poukazuje na čl. 43 a 53 „Příručky“ vydané
vysokým komisařem v Ženevě, je třeba uvést, že tam uvedené zásady je třeba v řízení
o udělení azylu respektovat. Stěžovatel však neuvádí žádná skutková tvrzení, na základě
kterých by bylo možno zásady uvedené v čl. 43 a 53 Příručky (která ovšem není závazná
a má pouze doporučující charakter) na jeho případ použít.
Nejvyšší správní soud k výše uvedenému dodává, že smyslem práva azylu
je poskytnout žadateli ochranu. Nejde však o ochranu před jakýmikoliv i negativními jevy
v zemi původu. Nárok na udělení azylu vzniká jen z důvodů uvedených v §12 zákona
o azylu. Vždy je třeba se zabývat podstatou tvrzených důvodů pro udělení azylu, kterými jsou
v případech stěžovatele zejména obavy z jednání soukromých osob. Tyto důvody však nelze
považovat za důvody azylově relevantní.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl
neprodleně po jejím obdržení a po nezbytném poučení účastníků řízení o složení senátu,
se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 za použití §120
s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti,
neboť žalovaný žádné náklady neuplatňoval a stěžovatel neměl s kasační stížností úspěch.
Odměna soudem ustanovenému zástupci stěžovatele JUDr. Michalu Benčokovi byla
přiznána ve výši 1075 Kč, a to za jeden úkon právní služby po 1000 Kč [příprava a převzetí
zastoupení podle §7, podle §9 odst. 3 písm. 1f, §11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb.] a náhrada hotových výdajů ve výši 75 Kč (§13 odst. 3 citované vyhlášky). Celková
částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu v Brně do 30-ti dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. října 2005
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu