ECLI:CZ:NSS:2005:4.AZS.481.2004
sp. zn. 4 Azs 481/2004 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: Y. D., zast.
JUDr. Alžbětou Prchalovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Dřevařská 25, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně, ze dne 26. 8. 2004,
č. j. 36 Az 766/2003 - 19,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá shora
označený rozsudek Krajského soudu v Brně, kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 25. 6. 2003, č. j. OAM-4909/VL-10-ZA07-2003.
Tímto rozhodnutím nebyl stěžovateli udělen azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky
ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu). Současně bylo vysloveno, že se na cizince
nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Stěžovatel samostatným podáním požádal o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti.
V žalobě, která směřovala proti uvedenému rozhodnutí, pak stěžovatel v obecné rovině
namítal porušení §3 odst. 3 a 4, §32 odst. 1, §33 odst. 2, §46 a §47 odst. 3 zákona
č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád) a §12, §91 zákona o azylu. Pokud jde
o skutkové důvody, odkazoval na žádost o udělení azylu, protokol o pohovoru a ostatní
spisový materiál. Požadoval, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena
k dalšímu řízení.
V následném rozsudku Krajský soud v Brně zejména uvedl, že námitky stěžovatele
jsou natolik obecné a nekonkrétní, že nelze zjistit, jaké další důkazy měl správní orgán
provádět a v čem jsou skutková zjištění neúplná. Krajský soud přitom neshledal
žádných pochybení správního orgánu. Stejně tak došel krajský soud obdobně jako správní
orgán k závěru, že stěžovatel domovskou zemi neopustil z důvodů upravených zákonem
o azylu, tj. v důsledku pronásledování pro uplatňování politických práv a svobod,
nebo pro odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů
(§12 zákona o azylu). Na základě výše uvedeného pak Krajský soud v Brně uvedl,
že neshledal naplnění žádného žalobního bodu a žalobu proto jako nedůvodnou zamítl.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost. Jako důvody kasační stížnosti
stěžovatel uvádí §103 odst. 1 písm. b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel zejména namítal, že skutková
zjištění nemají oporu ve spisu, jsou s nimi v rozporu a správní orgán při rozhodování
překročil meze správního uvážení. K tomuto výslovně doplnil, že se nemá kam vrátit, nemá
žádné zázemí, práci, nemá kde bydlet; není to pro něj bezpečná země, doma se cítí v České
republice. Dále uvedl, že v jeho případě nejsou dány důvody dle §12 zákona o azylu,
avšak jsou zde dány důvody dle §14 citovaného zákona, tedy důvody pro udělení
humanitárního azylu. Na základě výše uvedeného pak stěžovatel požaduje, aby byl napadený
rozsudek zrušen a vrácen Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení. Samostatným podáním
pak požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém zejména uvedl, že popírá
oprávněnost podané kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jak správní rozhodnutí,
tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy; odkázal na správní spis.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 2 a 3
s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Nejvyšší
správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti.
Po přezkoumání kasační stížnosti Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná. Stěžovatel je zastoupen advokátkou.
Před samotným posouzením věci považuje Nejvyšší správní soud za nutné předeslat,
že v řízení o kasační stížnosti není jeho úkolem znovu posuzovat, zda měl být stěžovateli azyl
udělen, nýbrž je jeho úkolem pouze posoudit, zda předchozí řízení naplňuje důvod či důvody
vymezené v §103 odst. 1 s. ř. s., specifikované stěžovatelem.
Stěžovatel za tento důvod nejprve označil důvod vymezený pod písm. b) citovaného
zákonného ustanovení, podle kterého lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení
spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl
porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci
rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení
se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Nejprve je podle Nejvyššího správního soudu se třeba vyjádřit k významu
jednotlivých částí tohoto stížnostního důvodu. K významu první části („došlo k vadě řízení
spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu“) je třeba uvést, že skutková
podstata je se spisy v rozporu, pokud skutkový materiál, jinak dostačující k učinění správného
skutkového závěru, vedl k jiným skutkovým závěrům, než jaký učinil rozhodující orgán.
Skutková podstata dále nemá oporu ve spisech, chybí-li ve spisech skutkový materiál
pro skutkový závěr učiněný rozhodujícím orgánem, přičemž tento materiál je nedostačující
k učinění správného skutkového závěru.
Význam další části označeného písm. b) citovaného zákonného ustanovení
(„při zjišťování skutkové podstaty byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost a pro tuto vytýkanou vadu
měl soud napadené rozhodnutí zrušit“) se zakládá na faktu, že intenzita porušení řízení
před správním orgánem byla v přímé souvislosti s následnou nezákonností tohoto rozhodnutí.
K poslednímu možnému porušení („rozhodnutí správního orgánu je nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost“) Nejvyšší správní soud uvádí, že jeho možný dopad je třeba posuzovat
vždy ve spojení se zněním konkrétního rozhodnutí.
Po porovnání všech tvrzení stěžovatele s uvedeným významem jednotlivých částí
označeného písm. b)citovaného zákonného ustanovení, došel Nejvyšší správní soud k závěru,
že k naplnění ani jedné části ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. nedošlo.
Dále je třeba se vyjádřit i k významu jednotlivých důvodů druhého namítaného
ustanovení, tedy §103 odst. 1 písm. d), podle něhož lze kasační stížnost podat z důvodu
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
První, tam upravený důvod („nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti
rozhodnutí“) spočívá podle Nejvyššího správního soudu buď v tom, že rozhodnutí vykazuje
takové textové a formulační nedostatky, že z obsahu textu není dostatečně zřejmá souvislost
s příslušnými podklady pro rozhodnutí, nebo příp. v tom, že i jinak text rozhodnutí obsahuje
nejasné, rozporné či jiným způsobem nesrozumitelné údaje. Taková nesrozumitelnost
rozhodnutí však v souzené věci podle Nejvyššího správního soudu nenastala.
Následující důvod („nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů
rozhodnutí“) je potom třeba spatřovat v tom, že se rozhodnutí neopírá o důvody,
které opodstatňují dospět k určitému výroku rozhodnutí a možný dopad je třeba posuzovat
vždy ve spojení se zněním konkrétního rozhodnutí. Po přezkoumání Nejvyšší správní soud
dospěl k závěru, že krajský soud správně vyšel ze skutkového a právního stavu, jenž existoval
v době rozhodování správního orgánu, a zabýval se všemi výroky napadeného rozhodnutí
v mezích žalobních bodů. Podle názoru Nejvyššího správního soudu se tak rozhodnutí
krajského soudu dostatečně opírá o důvody, které opodstatňují dospět k předmětnému výroku.
K posledně jmenovanému důvodu, tedy že se jedná o nepřezkoumatelnost spočívající
v jiné vadě řízení před soudem, Nejvyšší správní soud poznamenává, že je třeba jeho význam
posuzovat jako důvod pro zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně pouze za předpokladu
splnění věty navazující, tedy, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí
o věci samé, což však v souzené věci rovněž nenastalo.
Ani označené důvody specifikované v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
tak podle Nejvyššího správního soudu v souzené věci nenastaly.
Je třeba uvést, že podle ustanovení §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li
v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv
a svobod, nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství,
národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických
názorů ve státě, jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství,
ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
Z předloženého správního spisu (zejména z návrhu na zahájení řízení o udělení azylu
ze dne 26. 10. 2002 a z protokolu k pohovoru k důvodům žádosti o udělení azylu ze dne
12. 2 2003) přitom Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel jako důvod opuštění domovské
země po celou dobu azylového řízení uváděl pronásledování ze strany věřitelů,
od kterých si půjčil peníze, tedy ze strany soukromých osob. Ze spisu dále vyplynulo,
že se svými problémy se na domovské orgány neobrátil; žádné potíže s domovskými orgány
přitom neměl. Na závěr protokolu pak stěžovatel podepsal, že byl seznámen s obsahem
protokolu (vedeného za přítomnosti tlumočníka), souhlasí s ním a nežádá doplnění ani změny.
Stěžovatel byl rovněž seznámen s informacemi a doklady, které měl správní orgán k dispozici
při posuzování situace v domovské zemi; tyto nijak ani na výzvu nedoplnil.
Z takto zjištěného skutkového stavu, a to v rozhodující míře přímo od stěžovatele,
vycházel správní orgán, jakož i krajský soud a jejich závěr o tom, že stěžovatel v žádosti
neuvedl skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů
uvedených zákonem o azylu, tak plně vychází ze skutkového stavu zjištěného v průběhu
správního řízení. Tímto zdůvodněním pak Nejvyšší správní soud odpovídá i na konkrétní
námitku stěžovatele, že skutková zjištění nemají oporu ve spisu, jsou s nimi v rozporu
a správní orgán při rozhodování překročil meze správního uvážení, a doplňuje, že správní
orgán, resp. soud neporušily žádná ustanovení zákona. K navazujícím výslovným tvrzením -
domovská země pro stěžovatele není bezpečná, doma se cítí v České republice - pak Nejvyšší
správní soud uvádí, že ze správního spisu vyplynulo, že tato obava plyne z jednání
soukromých osob, přičemž stěžovatel se s žádostí o pomoc proti označenému jednání
ani neobrátil na státní orgány. Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu přitom
plyne, že problémy se soukromými osobami, navíc za situace, kdy se stěžovatel ani neobrátil
na místní orgány, nelze podřadit pod důvody pro udělení azylu. V obdobné věci již judikoval
Nejvyšší správní soud např. ve svém rozsudku ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 4 Azs 7/2003,
že „žádost o azyl, jejímiž jedinými důvody jsou toliko potíže se soukromými osobami
(„mafií“) v domovském státě, spočívající ve vydírání žadatelky...je zřejmě bezdůvodná.
Důvodem pro udělení azylu mohou být pouze tehdy, pokud by orgány domovského státu,
u nichž by se žadatelka skutečně domáhala poskytnutí ochrany, nebyly schopny ochranu
před takovým jednáním poskytnout.“ V těchto námitkách tak Nejvyšší správní soud
stěžovateli nepřisvědčil. Stejně tak neshledal Nejvyšší správní soud relevanci k souzené věci
s tvrzeními stěžovatele, o tom, že se nemá kam vrátit, nemá žádné zázemí, ani práci a nemá
kde bydlet. Tyto důvody nelze podřadit pod důvody vymezené zákonem o azylu, přitom
však Nejvyšší správní soud nezpochybňuje tvrdost takových závěrů vůči stěžovateli.
Jiné možnosti mu však zákon nepřiznává.
Konečně pak k námitce, kdy stěžovatel uváděl, že v jeho případě jsou dány důvody
dle §14 zákona o azylu, Nejvyšší správní soud uvádí, že podle konstantní judikatury
Nejvyššího správního soudu, mohou správní soudy přezkoumávat rozhodnutí správních
orgánů vydané v návaznosti na ustanovení §14 zákona o azylu pouze omezeně,
a to z hlediska jeho mezí, popř. z hlediska jeho případného zneužití. K tomu viz např.
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003, sp. zn. 3 Azs 12/2003, kde bylo
uvedeno: „Na udělení azylu z humanitárního důvodu podle §14 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., nemá žadatel subjektivní právo. Správní orgán
o něm rozhoduje na základě správního uvážení; jeho rozhodnutí přezkoumává soud
pouze v omezeném rozsahu, a to z hlediska dodržení příslušných procesních předpisů
(§78 odst. 1 s. ř. s.).“ Udělení azylu podle ustanovení §14 zákona o azylu je tak na volné
úvaze správního orgánu, přičemž však tuto volnou úvahu, tedy zda byl důvod hodný
zvláštního zřetele či nikoli, může správní soud přezkoumávat pouze z hlediska překročení
případných mezí správního uvážení (§78 odst. 1 s. ř. s.), nebo z hlediska případné libovůle
ze strany správního orgánu. Lze tedy shrnout, že Nejvyššímu správnímu soudu nepřísluší
posuzování, zda v souzené věci došlo k naplnění důvodů hodných zvláštního zřetele. Nejvyšší
správní soud rovněž poznamenává, že úkolem správního soudu, ač v takzvané plné jurisdikci,
je toliko přezkum zákonnosti, a to s ohledem na meze správního uvážení, nebo jeho zneužití,
jeho úkolem však není suplování správního orgánu při správním uvážení, které je vyhrazeno
toliko správnímu orgánu.
V návaznosti na výše uvedené Nejvyšší správní soud uzavírá, že s ohledem na výše
namítané skutečnosti nebyl dán žádný z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1
písm. b) a d) s. ř. s., pro které by bylo třeba napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně
zrušit.
Za této situace Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost jako nedůvodnou
podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatel podal současně s kasační stížností návrh, aby byl kasační stížnosti
přiznán odkladný účinek podle ustanovení §107 s. ř. s. Za této procesní situace,
kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl neprodleně po jejím obdržení
a po nezbytném poučení účastníků řízení o složení senátu, se z důvodu nadbytečnosti
již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s. Protože žalovaný správní orgán žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní
soud ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že žádnému z účastníků
se právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. září 2005
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu