ECLI:CZ:NSS:2005:4.AZS.484.2004
sp. zn. 4 Azs 484/2004 - 40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: M.H.,
zastoupený Mgr. Bernardem Urbanem, advokátem, se sídlem nám. J. M. Marků 48,
Lanškrounu, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3,
poštovní schránka 21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 6. 2004, č. j. 15 Az 609/2003 - 19, a o návrhu na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 4. 2. 2003, č. j. OAM-3032/VL-10-C10-2002, rozhodl žalovaný
tak, že z důvodu nesplnění podmínek uvedených v §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), se azyl neuděluje, a že se na žalobce
nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu. Své rozhodnutí žalovaný
opřel o zjištění, že důvodem odchodu žalobce ze země původu byly jeho rodinné
a ekonomické potíže vyplývající z jeho nezaměstnanosti a celkové hospodářské situace
v zemi. Důvodem podání žádosti o udělení azylu pak byla snaha o legalizaci pobytu
po vydání správního vyhoštění.
V podané žalobě žalobce napadl citované rozhodnutí v celém jeho rozsahu s tím,
že žalovaný nesprávně posoudil skutkový stav věci a vydal rozhodnutí, které žalobce
považoval za nesprávné. Dále uvedl, že byl zemi původu nucen opustit v důsledku mimořádně
tíživých životních okolností. Je si vědom toho, že důvody, pro něž požádal o azyl,
neodpovídají zcela přesně podmínkám stanoveným v §12 azylového zákona. Na krajský soud
se obrátil s žádostí o posouzení možnosti udělení humanitárního azylu podle §14 zákona
o azylu.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 25. 6. 2004, č. j. 15 Az 609/2003 -
19, žalobu zamítl, když konstatoval, že žalobce nemá důvody k udělení azylu ve smyslu
§12 písm. a) a b) zákona o azylu. Žalovaný proto na základě náležitě zjištěného skutkového
stavu a v souladu s ustanovením §12 zákona o azylu rozhodl zákonným způsobem
o neudělení azylu. Žalobce podle názoru krajského soudu nesplňuje ani podmínky pro udělení
azylu ve smyslu §13 odst. 1, 2 zákona o azylu (za účelem sloučení rodiny azylanta).
Podle rozhodnutí žalovaného v rámci jeho správního uvážení nemá ani důvody k udělení
azylu ve smyslu §14 téhož zákona (tzv. humanitárního azylu), přičemž rozsah správního
uvážení nepřísluší soudu přezkoumávat, tím méně pak rozhodovat o tomto azylu přímo.
Krajský soud se rovněž ztotožnil se způsobem, jakým žalovaný vyhodnotil důvody překážek
vycestování.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podal žalobce
(dále jen „stěžovatel“) včas kasační stížnost, a to z důvodů uvedených v §103 odst. 1
písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel
poukázal především na to, že stěžejním důvodem jeho žádosti o udělení azylu nejsou
ekonomické důvody, nýbrž mimořádně tíživé životní okolnosti, v jejichž důsledku se dostal
do takřka bezvýchodné situace. Stěžovatel se proto domnívá, že důvody pro udělení azylu
jsou v jeho případě dány, a to minimálně dle ustanovení §14 zákona o azylu.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný popírá oprávněnost podané kasační
stížnosti neboť má za to, že jak jeho rozhodnutí, tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu
s právními předpisy. Žalovaný neudělil stěžovateli azyl proto, že při pohovoru uváděl
pouze ekonomické důvody. Ani mimořádně tíživá, ničím však nedoložená, životní situace
není důvodem pro udělení azylu, a to ani podle §14 zákona o azylu. Žalovaný proto navrhuje
zamítnutí kasační stížnosti pro její nedůvodnost a nepřiznání odkladného účinku.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením §109
odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti,
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel
chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění
podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění
pobytu, mj. pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu
o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku
- takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů;
na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží,
a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí
o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo
z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační
stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně
zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován správný
právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat
z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou
vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit;
za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu
pro nesrozumitelnost.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel dne 14. 6. 2002 podal
žádost o udělení azylu, ve které uvedl, že Rumunsko naposledy opustil dne 31. 1. 2002
z ekonomických důvodů. Upřesnil, že do ČR vyjížděl za prací pravidelně od roku 1997
do roku 2001, v zemi původu nemohl sehnat stálé zaměstnání a měl existenční problémy.
Dále uvedl, že měl rodinné spory se svými rodiči, kteří jej vyhnali z domova a on neměl
bydlení. O azyl žádá z důvodu legalizace pobytu. Do protokolu o pohovoru k žádosti
o udělení azylu na území ČR pak stěžovatel uvedl, že zemi původu opustil z rodinných
a ekonomických důvodů. Vypověděl, že měl problémy s rodiči, kteří se o něho nestarali,
a proto žil u babičky. Ta však v roce 2001 zemřela a on zůstal sám. Stěžovatel dále uvedl,
že po skončení školy nemohl sehnat v Rumunsku stálé zaměstnání, a tak od roku 1997
vyjížděl do ČR za příležitostnou prací a výdělkem. Po smrti své příbuzné se již neměl
kam vracet, proto v roce 2002 zůstal v ČR a povolení k pobytu si prodlužoval výjezdy
do sousedních zemí, kde si obstarával nová vstupní víza. Dne 17. 5. 2002 byl jmenovaný
zadržen Policií ČR a bylo mu vydáno správní vyhoštění. Stěžovatel se nechtěl tomuto
rozhodnutí podřídit a teprve po měsíci vstoupil do azylového řízení. V zemi původu neměl
žádné potíže s policií ani jinými státními orgány.
Podle ustanovení §12 zákona o azylu se cizinci azyl udělí, bude-li v řízení o udělení
azylu zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod,
nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě
jeho posledního trvalého bydliště.
V daném případě Nejvyšší správní soud konstatuje, že žadatel neuvedl žádné
skutečnosti, jež by svědčily o tom, že je v Rumunsku ve smyslu ustanovení §12 zákona
o azylu pronásledován či je u něho dána důvodná obava z takového pronásledování. Soud
nezpochybňuje, že stěžovatel se ve své vlasti mohl nacházet ve složité životní situaci,
která ho vedla k odchodu z Rumunska a touze zůstat a pracovat v České republice. Stejně
tak je pochopitelná jeho snaha zlegalizovat zde svůj pobyt poté, co obdržel správní
vyhoštění.Tyto důvody však nelze subsumovat pod důvody uvedené v ustanovení §12
písm. a) a b) zákona o azylu, jež by udělení azylu umožňovaly. Účelem přiznání azylu
je poskytnout ochranu tomu, kdo je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod
nebo cítí důvodnou obavu z pronásledování z důvodů v zákoně vymezených. Aby mu mohla
být poskytnuta ochrana formou azylu, musí být prokázáno, že je nositelem určitého
přesvědčení politického nebo náboženského, pro které je v zemi, jehož občanství má (v zemi
jeho posledního trvalého bydliště), reálně pronásledován, nebo že je pronásledován z důvodů
příslušnosti k jasně vymezené sociální skupině. Takové skutečnosti v souzené věci prokázány
nebyly, ostatně stěžovatel na takové skutečnosti ani nepoukazoval.
K otázce aplikace ustanovení §14 zákona o azylu zdejší soud uvádí, že posuzování
podmínek pro udělení azylu z tzv. humanitárních důvodů podle §14 zákona o azylu spadá
do diskreční pravomoci žalovaného a jeho smyslem je možnost daná správnímu orgánu
zareagovat jak na případy předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody
udělování humanitárního azylu (např. u osob zvláště těžce postižených či nemocných, u osob
přicházejících z oblastí postižených humanitární katastrofu, ať už způsobenou lidskými
či přírodními faktory), tak i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly. Míra volnosti
této jeho reakce je pak omezena pouze zákazem libovůle, vyplývajícím pro orgány veřejné
moci z ústavně zakotvených náležitostí demokratického a právního státu. Nejvyšší správní
soud proto neshledal v tomto směru ze strany žalovaného žádné pochybení.
V návaznosti na uvedené proto Nejvyšší správní soud uzavírá, že není dán žádný
z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) s. ř. s., pro které by bylo
třeba napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušit, neboť se nejedná
o rozhodnutí nezákonné z důvodu nesprávného posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení, a rovněž zdejší soud neshledal žádnou vadu řízení, jež by spočívala
v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá
oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené
rozhodnutí správního orgánu měl zrušit, přičemž rozhodnutí správního orgánu není
nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost. Proto Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná a v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. ji zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 1 věty
první s. ř. s., neboť neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému
v souvislosti s řízením o kasační stížností žalobce žádné náklady nad rámec jeho úřední
činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. září 2005
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu