ECLI:CZ:NSS:2005:4.AZS.490.2004
sp. zn. 4 Azs 490/2004 - 49
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyně: P.
A., zast. Mgr. Marcelou Valtrovou, advokátkou, se sídlem v Černošicích, Školní 1238, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 8. 2004, č. j. 24 Az 181/2004
- 25,
takto:
I. Kasační stížnost se z a mítá .
II. Žádnému z účastníků se ne př i z ná v á právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včas podanou kasační stížností napadá shora
označený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, kterým byla zamítnuta její žaloba
proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 27. 2. 2004, č. j. OAM-447/VL-19-17-2004.
Tímto rozhodnutím nebyl stěžovatelce udělen azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky
ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu). Současně bylo vysloveno, že se na cizince
nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Stěžovatelka rovněž požádala o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
V žalobě, která směřovala proti uvedenému rozhodnutí, pak stěžovatelka v obecné
rovině namítala porušení §3 odst. 3 a 4, §32 odst. 1, §33 odst. 2, §46 a §47 odst. 3 zákona
č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád) a §12, §91 zákona o azylu. Pokud jde
o skutkové důvody odkazovala na žádost o udělení azylu, protokol o pohovoru a ostatní
spisový materiál. Požadovala, aby napadané rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena
k dalšímu řízení.
V následném rozsudku dospěl krajský soud obdobně jako správní orgán k závěru,
že stěžovatelka domovskou zemi neopustila z důvodů upravených zákonem
o azylu, t. j. v důsledku pronásledování pro uplatňování politických práv a svobod,
nebo pro odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů (§12
zákona o azylu); se svými problémy se navíc účinně neobrátila na domovské orgány. Navíc
stěžovatelka o azyl na území České republiky požádala až po udělení správního vyhoštění
a tedy z důvodu legalizace pobytu. Krajský soud v Ostravě neshledal ani porušení žádného
z označených ustanovení správního řádu. V žádné z námitek tak stěžovatelce nepřisvědčil.
Na základě výše uvedeného pak Krajský soud v Ostravě žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka kasační stížnost. Jako důvody kasační
stížnosti stěžovatelka uvádí důvody vymezené v §103 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). K tomuto zejména
uvedla, že rozhodnutí je stiženo vadou, a to z důvodu, že soud rozhodoval bez nařízení
jednání podle §51 odst. 1 s. ř. s., přičemž stěžovatelka nebyla o takovém postupu
vyrozuměna v mateřském jazyce. Stěžovatelka odkázala na znění §64 s. ř. s. a §18
občanského soudního řádu, z čehož dovozovala, že jí měly být přeloženy všechny písemnosti
do mateřského jazyka. Stejně tak odkázala na žádost o ustanovení tlumočníka
a jeho ustanovení v řízení před správním orgánem, z čehož dovozovala, že soud měl nejprve
zjistit, zda se v řízení před soudem stěžovatelka svého práva jednat ve své mateřštině vzdává,
či zda je třeba tlumočníka ustanovit. Soud měl proto nejprve dostatečným a bezpečným
způsobem zjistit, zda stěžovatelka dostatečně ovládá český jazyk tak, že není nutné k zajištění
plnohodnotné účasti stěžovatelky ustanovit jí tlumočníka. Soud však tímto způsobem
nepostupoval, neposkytl stěžovatelce poučení opatřené překladem do ruského jazyka o tom,
že má právo jednat před soudem v mateřském jazyce, a nevznesl dotaz, zda stěžovatelka
tohoto práva využívá či nikoliv, čímž soud pochybil. Na základě výše uvedeného dovozuje,
že v řízení před soudem byla zkrácena na svém právu a narušena zásada rovnosti účastníků
před soudem a požaduje, aby byl napadený rozsudek zrušen a vrácen Krajskému soudu
Ostravě k dalšímu řízení.
Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém zejména uvedl, že popírá
oprávněnost podané kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jak správní rozhodnutí,
tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy; odkázal na správní spis
a judikaturu.
Nejvyšší správní soud napadené soudní rozhodnutí přezkoumal v souladu s §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila v kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Po přezkoumání kasační stížnosti Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná. Stěžovatelka je zastoupena advokátkou.
Před samotným posouzením věci považuje Nejvyšší správní soud za nutné předeslat,
že v řízení o kasační stížnosti není jeho úkolem znovu posuzovat, zda měl být stěžovatelce
azyl udělen, nýbrž je jeho úkolem pouze posoudit, zda předchozí řízení naplňuje důvod
či důvody vymezené v §103 odst. 1 s. ř. s., specifikované stěžovatelkou.
Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že stěžovatelka tuto podala z důvodů uvedených
v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Podle citovaného ustanovení lze kasační stížnost podat
z důvodu tvrzené nepřezkoumatelnosti, spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku
důvodů rozhodnutí, popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada
za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Nejprve je třeba se vyjádřit i k významu jednotlivých důvodů označeného písmene
citovaného zákonného ustanovení, tedy písm. d). První, tam upravený důvod
(„nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti rozhodnutí“) spočívá podle Nejvyššího
správního soudu buď v tom, že rozhodnutí vykazuje takové textové a formulační nedostatky,
že z obsahu textu není dostatečně zřejmá souvislost s příslušnými podklady pro rozhodnutí,
nebo případně v tom, že i jinak text rozhodnutí obsahuje nejasné, rozporné či jiným způsobem
nesrozumitelné údaje. Taková nesrozumitelnost rozhodnutí však v souzené věci
podle Nejvyššího správního soudu nenastala.
Následující důvod („nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů
rozhodnutí“) je potom třeba spatřovat v tom, že se rozhodnutí neopírá o důvody,
které opodstatňují dospět k určitému výroku rozhodnutí a možný dopad je třeba posuzovat
vždy ve spojení se zněním konkrétního rozhodnutí. Po přezkoumání Nejvyšší správní soud
dospěl k závěru, že krajský soud správně vyšel ze skutkového a právního stavu, jenž existoval
v době rozhodování správního orgánu, a zabýval se všemi výroky napadeného rozhodnutí
v mezích žalobních bodů. Podle názoru Nejvyššího správního soudu se tak rozhodnutí
krajského soudu dostatečně opírá o důvody, které opodstatňují dospět k předmětnému výroku.
K posledně jmenovanému důvodu, že se jedná o nepřezkoumatelnost spočívající v jiné
vadě řízení před soudem, Nejvyšší správní soud poznamenává, že je třeba jej posuzovat
jako důvod pro zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně pouze za předpokladu splnění věty
navazující, tedy mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé,
což však v souzené věci rovněž nenastalo.
Označené důvody specifikované v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. tak podle Nejvyššího
správního soudu v souzené věci nenastaly.
Stěžovatelka v kasační stížnosti především namítala, že ji soud zkrátil na jejích
právech, neboť rozhodl bez její účasti, ačkoliv s tímto postupem nevyslovila souhlas.
Tuto námitku pak dále rozvedla tak, že nerozumí českému jazyku, a proto také výzvě soudu
řádně neporozuměla a dostala se tak do nerovného postavení s žalovaným, který český jazyk
ovládá.
Nejvyšší správní soud však takovou vadu v postupu krajského soudu neshledal.
Dovolává-li se stěžovatelka toho, že nerozuměla výzvě soudu ve smyslu §51 s. ř. s., dovolává
se vlastně toho, že jí tato výzva nebyla přeložena do jazyka, jemuž rozumí,
tedy že v posuzované věci nebyl soudem přibrán tlumočník. Zákon č. 150/2002 Sb. (soudní
řád správní - dále jen „s. ř. s.“) neobsahuje konkrétní ustanovení o právu jednat před soudem
ve své mateřštině. Se zřetelem k ustanovení §64 s. ř. s. (podle něhož nestanoví-li tento zákon
jinak, použijí se pro řízení ve správním soudnictví přiměřeně ustanovení prvé a třetí části
občanského soudního řádu) bylo třeba postupovat v posuzované věci podle ustanovení
§18 odst. 2 o. s. ř. věty první, podle něhož účastníku, jehož mateřštinou je jiný než český
jazyk, soud ustanoví tlumočníka, jakmile taková potřeba vyjde v řízení najevo.
Z citovaného ustanovení tedy vyplývá, že k tomu, aby soud ustanovil tlumočníka,
nestačí pouze zjištění, že jde o účastníka, jehož mateřštinou je jiný než český jazyk,
ale současně musí být splněna i další podmínka, tedy to, že musí vyjít tato potřeba v řízení
najevo.
V posuzované věci má však Nejvyšší správní soud za to, že potřeba ustanovit
stěžovatelce tlumočníka v řízení před Krajským soudem v Ostravě najevo nevyšla.
Zásada rovnosti účastníků, formulovaná v ustanovení §18 o. s. ř. je projevem
ústavního principu rovnosti účastníků, vyjádřeného v čl. 96 odst. 1 Ústavy a v čl. 37 odst. 3
a 4 Listiny základních práv a svobod. Při posuzování postupu Krajského soudu v Ostravě
při realizaci tohoto práva, uvedeného v ustanovení §18 o. s. ř. však Nejvyšší správní soud
pochybení neshledal. Za situace, kdy stěžovatelka podala žalobu v českém jazyce, sama
v řízení před soudem o ustanovení tlumočníka nepožádala, a z obsahu spisu nevyplývá jediná
okolnost, nasvědčující tomu, že stěžovatelka má problémy s komunikací v českém jazyce,
případně se zajištěním takové komunikace, nelze dovodit, že by v průběhu řízení
před krajským soudem vyšla najevo potřeba ustanovit tlumočníka. Nejvyšší správní soud
má tedy za to, že s přihlédnutím ke všem konkrétním okolnostem tohoto případu, nelze postup
krajského soudu, který zaslal stěžovatelce výzvu ve smyslu §51 s. ř. s. v českém jazyce,
považovat za vadu, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé
ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Nutno totiž konstatovat, že podmínky pro postup
krajského soudu podle §51 s. ř. s., tedy rozhodovat bez nařízení jednání, byly splněny,
neboť jak žalovaný, tak i žalobce, byli soudem poučeni o možném postupu podle tohoto
ustanovení.
K výše uvedenému ještě nutno dodat, že stěžovatelka nejen žalobu, ale i kasační
stížnost podala v českém jazyce, o ustanovení tlumočníka v žádné fázi soudního přezkoumání
rozhodnutí žalovaného nepožádala. Uvedené skutečnosti nasvědčují výše konstatovanému
závěru, že v průběhu řízení před soudem nedošlo ke skutečnostem, které by byly výrazným
signálem pro závěr, že stěžovatelka neovládá český jazyk. Nejvyšší správní soud dospěl
k závěru, že nelze soudu vytýkat, že stěžovatelce neposkytl poučení přeložené do ruského
jazyka, neboť v daném případě potřeba takto postupovat nevyšla v řízení najevo.
Za této situace nelze dovodit, že byla narušena zásada rovnosti účastníků, a že soud zatížil
jak napadený rozsudek, tak i řízení mu předcházející takovou vadou, která mohla mít vliv
na zákonnost napadeného rozhodnutí. Nelze se rovněž ztotožnit s názorem stěžovatelky,
který tvrdí, že soud měl bezpečným způsobem zjistit, zda se stěžovatelka vzdává svého práva
jednat ve své mateřštině, resp. zda dostatečně ovládá český jazyk tak, že není nutné k zajištění
plnohodnotné účasti mu ustanovit tlumočníka. Povinnost soudu ustanovit tlumočníka
v souladu s gramatickým, teleologickým i systematickým výkladem výše citovaných
ustanovení vzniká soudu pouze tehdy, pokud o to účastník řízení požádá, a pak pouze
za situace, že účastník řízení by pro jazykovou bariéru nemohl účinně obhajovat svá práva
v řízení před soudem, přičemž potřeba tlumočníka musí být zjevná a musí z řízení vyplynout
sama, tedy bez toho, aby soud aktivně zjišťoval, zda jsou naplněny podmínky ustanovení §18
odst. 2 o. s. ř. Ze žádného právního předpisu nelze dovodit povinnost soudu zasílat
účastníkovi řízení překlad rozhodnutí či jiných písemností do jiného jazyka. Pouze rozhodnutí
soudu v českém jazyce, jakožto projev svrchovanosti českých státních orgánů na území České
republiky, je zněním autentickým, a pro všechny dotčené subjekty závazným. Shora uvedená
ustanovení občanského soudního řádu, stejně jako závazky plynoucí z Listiny základních práv
a svobod či mezinárodních smluv, směřují především k situaci, kdy je nařízeno ústní jednání,
a účastník neznalý jednacího jazyka by byl znevýhodněn v průběhu jednání, neboť by nemohl
bezprostředně reagovat na jeho průběh, nemohl by například odpovídat na jemu kladené
otázky ze strany soudu, apod. V projednávané věci, jak již bylo výše uvedeno, má Nejvyšší
správní soud za to, že stěžovatelka nebyla v průběhu řízení nikterak znevýhodněna,
neboť jak vyplývá z obsahu spisu i z podání stěžovatelky, bylo možno předpokládat,
že stěžovatelka nemá problémy s komunikací v českém jazyce, případně se zajištěním
komunikace v tomto jazyce. V označených námitkách tak nemohl Nejvyšší správní soud
stěžovatelce přisvědčit.
Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že neshledal pochybení v postupu správního
orgánu ani krajského soudu, kasační stížnost považuje na nedůvodnou, a proto ji jako takovou
zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatelka podala současně s kasační stížností návrh, aby byl kasační stížnosti
přiznán odkladný účinek podle ustanovení §107 s. ř. s. Za této procesní situace, kdy Nejvyšší
správní soud o kasační stížnosti rozhodl neprodleně po jejím obdržení a po nezbytném
poučení účastníků řízení o složení senátu, se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval
návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s. Protože žalovaný správní orgán žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní
soud ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že žádnému z účastníků
se právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 10. října 2005
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu