ECLI:CZ:NSS:2005:4.AZS.491.2004
sp. zn. 4 Azs 491/2004 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyně: O. S., zast.
JUDr. Martinem Horčicem, advokátem, se sídlem Politických vězňů 27, Kolín,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 8. 2004, č. j. 60 Az 16/2004 -
17,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včas podanou kasační stížností napadá shora
označený rozsudek krajského soudu, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí
Ministerstva vnitra ze dne 12. 1. 2004, č. j. OAM-6676/VL-11-12-2003. Tímto rozhodnutím
byla žádost stěžovatelky o udělení azylu zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1
písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu).
Současně s kasační stížností požádala stěžovatelka o přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
V žalobě, která směřovala proti uvedenému rozhodnutí, stěžovatelka v obecné rovině
toliko namítala porušení §3 odst. 3 a 4, §32 odst. 1, §46 a §47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád) a §14 a §16 zákona o azylu. Konkrétně zejména
doplnila, že v domovské zemi byla vydírána a sexuálně zneužívána ze strany policistů.
Prodávala na tržišti a peníze, které za to chtěli policisté, jim neměla z čeho dát. Ukrajinu
opustila i z tohoto důvodu. Požadovala, aby napadané rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla
vrácena k dalšímu řízení.
V napadeném rozsudku dospěl Krajský soud v Ostravě, obdobně jako správní orgán,
k závěru, že stěžovatelka domovskou zemi neopustila z důvodů upravených zákonem o azylu,
t. j. v důsledku pronásledování pro uplatňování politických práv a svobod,
nebo pro odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů (§12
zákona o azylu). Ze spisu nevyplynulo, že by se stěžovatelka se svými problémy obrátila
na domovské orgány, a stejně tak ani nevyplynulo, že by jí případně domovské orgány
neposkytly možnou ochranu. Krajský soud v Ostravě proto dovodil, že žalovaný postupoval
správně, pokud žádost jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu
zamítl. Krajský soud neshledal ani porušení označených ustanovení správního řádu. Z výše
uvedených důvodů dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle ustanovení §78
odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s.“) zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka kasační stížnost, a to z důvodů
vymezených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Konkrétně zejména uváděla,
že v domovské zemi bylo zasahováno do jejích základních lidských práv a svobod,
a to vydíráním a zneužíváním ze strany tamních policistů. Upozornila na důkazní nouzi
a doplnila, že je v rozporu s dobrými mravy zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně
nedůvodné proto, že se ocitla v důkazní nouzi; správní orgán jakož i soud proto měly
důkladněji zjistit skutkový stav, a to třeba i prostřednictvím mezinárodních organizací.
Na základě výše uvedených skutečností pak stěžovatelka požadovala, aby byl napadený
rozsudek zrušen a vrácen k dalšímu řízení.
Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém zejména uvedl, že popírá
oprávněnost podané kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jak správní rozhodnutí,
tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy; odkázal na správní spis
a judikaturu.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 2 a 3
s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila v kasační stížnosti. Nejvyšší
správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti.
Po přezkoumání kasační stížnosti Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná. Stěžovatelka je zastoupena advokátem.
Před samotným posouzením věci považuje Nejvyšší správní soud za nutné předeslat,
že v řízení o kasační stížnosti není jeho úkolem znovu posuzovat, zda měl být stěžovatelce
azyl udělen, nýbrž je jeho úkolem pouze posoudit, zda předchozí řízení naplňuje důvod
či důvody vymezené v §103 odst. 1 s. ř. s., specifikované stěžovatelkou.
Z kasační stížnosti vyplynulo, že stěžovatelka kasační stížností uplatňuje důvody
uvedené v ustanovení §103 odst. 1 a), b) a d) s. ř. s.
Nejprve je třeba se vyjádřit k významu jednotlivých důvodů. Význam prvního
z uvedených důvodů, t. j. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy „nesprávného posouzení právní
otázky soudem“, spočívá podle Nejvyššího správního soudu buď v tom, že na správně
zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní závěr, popřípadě je sice aplikován
správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Takováto pochybení v rozsudku Krajského soudu v Ostravě však Nejvyšší správní
soud neshledal.
Dále je třeba se vyjádřit k dopadu dalšího ustanovení, a to §103 odst. 1 písm. b)
s. ř. s., podle něhož lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom,
že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené
rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje
i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost. K významu první
části (došlo k vadě řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu) je třeba
podle Nejvyššího správního soudu uvést, že skutková podstata je se spisy v rozporu,
pokud skutkový materiál, jinak dostačující k učinění správného skutkového závěru, vedl
k jiným skutkovým závěrům, než jaký učinil rozhodující orgán. Skutková podstata dále nemá
oporu ve spisech, chybí-li ve spisech skutkový materiál pro skutkový závěr učiněný
rozhodujícím orgánem, přičemž tento materiál je nedostačující k učinění správného
skutkového závěru. Význam další části označeného písm. b) §103 odst. 1 s. ř. s.
(„při zjišťování skutkové podstaty byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto vytýkanou vadu měl
soud napadané rozhodnutí zrušit“) se zakládá na faktu, že intenzita porušení řízení
před správním orgánem byla v přímé souvislosti s následnou nezákonností tohoto rozhodnutí.
K poslednímu možnému porušení z tohoto zákonného ustanovení („rozhodnutí správního
orgánu je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost“) Nejvyšší správní soud uvádí,
že jeho možný dopad je třeba posuzovat vždy ve spojení se zněním konkrétního rozhodnutí.
Ani jeden z důvodů vymezených v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. však Nejvyšší správní
soud neshledal.
Konečně je třeba se vyjádřit i k významu posledního písmene citovaného zákonného
ustanovení, t. j. písm. d) §103 odst. 1 s. ř. s. První, tam upravený důvod (nepřezkoumatelnost
spočívající v nesrozumitelnosti rozhodnutí) spočívá podle Nejvyššího správního soudu
buď v tom, že rozhodnutí vykazuje takové textové a formulační nedostatky, že z obsahu textu
není dostatečně zřejmá souvislost s příslušnými podklady pro rozhodnutí, nebo případně
v tom, že i jinak text rozhodnutí obsahuje nejasné, rozporné či jiným způsobem
nesrozumitelné údaje. Taková nesrozumitelnost rozhodnutí však v souzené věci
podle Nejvyššího správního soudu nenastala. Následující důvod (nepřezkoumatelnost
spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí) je potom třeba spatřovat v tom, že se rozhodnutí
neopírá o důvody, které opodstatňují dospět k určitému výroku rozhodnutí a možný dopad
je třeba posuzovat vždy ve pojení se zněním konkrétního rozhodnutí. K posledně
jmenovanému důvodu, tedy že se jedná nepřezkoumatelnost spočívající v jiné vadě řízení
před soudem, Nejvyšší správní soud poznamenává, že je třeba její význam posuzovat
jako důvod pro zrušení rozhodnutí krajského soudu pouze za předpokladu splnění věty
navazující, tedy mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Ani takto vymezené důvody specifikované v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
však podle Nejvyššího správního soudu v souzené věci nenastaly.
Nejvyšší správní soud uvádí, že podle ustanovení §12 zákona o azylu se azyl cizinci
udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování
politických práv a svobod, nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy,
náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých
politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního
občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
Ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu stanoví, že žádost o udělení azylu
se zamítne jako zjevně nedůvodná, pokud stěžovatel neuvádí skutečnosti o tom, že by mohl
být vystaven pronásledování z důvodů vymezených v §12 zákona o azylu.
Z předloženého správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatelka podala
dne 26. 12. 2003 návrh na zahájení řízení o udělení azylu, ve kterém uvedla, že o azyl žádá
z důvodu vydírání a sexuálního zneužívání ze strany policistů a stejně tak z důvodu legalizace
pobytu na území České republiky; skončila jí platnost víza. Z protokolu o pohovoru
k důvodům návrhu na zahájení řízení o udělení azylu na území České republiky ze dne
9. 1. 2004 rovněž tak vyplynulo, že stěžovatelka o azyl žádá především z obavy před policií.
Dále vyplynulo, že na uvedené jednání policie si u nadřízených orgánů nestěžovala; problémy
s žádnými státními orgány přitom neměla. Stejně tak vyplynulo, že stěžovatelka se nepokusila
při řešení vzniklé situace přestěhovat v rámci domovské země a domovskou zemi opustila.
Obdobně vyplynulo, že stěžovatelka do České republiky přijela pracovat, o azyl požádala
bezprostředně po zrušení pracovního víza; na otázku, proč o azyl nepožádala bezprostředně
po příjezdu na území České republiky, odvětila, že v dané době měla doklady a vízum.
Na otázku, zda chce v souvislosti s azylovým řízením doložit nějaké důkazní materiály
potvrzující její výpověď, výslovně uvedla, že „ne“.
Z takto zjištěného skutkového stavu, a to v rozhodující míře přímo od stěžovatelky,
vycházel správní orgán, jakož i krajský soud a jejich závěr o tom, že stěžovatelka neuvedla
skutečnosti svědčící o tom, že by mohla být vystavena pronásledování z důvodů uvedených
v §12 zákona o azylu, tak plně vychází ze skutkového stavu zjištěného v průběhu správního
řízení. Nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že stěžovatelka se se svými problémy neobrátila
na domovské orgány, a o azyl nepožádala bezprostředně po příjezdu na území České
republiky, ale až po skončení platnosti víza, což svědčí o účelovosti její žádosti.
Nejvyšší správní soud tedy shrnuje, že závěr o tom, že stěžovatelka v žádosti neuvedla
skutečnosti svědčící o tom, že by mohla být vystavena pronásledování z důvodů uvedených
v §12 zákona o azylu, tak plně vychází ze skutkového stavu zjištěného v průběhu správního
řízení v souladu s příslušnými ustanoveními správního řádu. Správní orgán správně žádost
o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu zamítl,
přičemž krajský soud správně posoudil, že skutkový stav byl žalovaným správním orgánem
zjištěn spolehlivě, důkazy, které si správní orgán opatřil, byly úplné a tyto vyhodnotil
v kontextu platné právní úpravy. S těmito závěry se ztotožňuje i Nejvyšší správní soud.
Na základě výše uvedeného tak Nejvyšší správní soud námitkám stěžovatelky
- že v domovské zemi byla vydírána a zneužívána ze strany tamních policistů, a že správní
orgán, jakož i soud, proto měly důkladněji zjistit skutkový stav - přisvědčit nemohl. Skutkový
stav byl zjištěn řádně, v souladu se zákonem. Stejně tak s odkazem na výše uvedené
nepřisvědčil Nejvyšší správní soud stěžovatelce ani v tvrzení o rozporu s dobrými mravy
(při zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné z důvodu důkazní nouze).
Stěžovatelka ve správním řízení na přímou otázku žádné důkazy nenavrhovala, o důkazní
nouzi se nijak nezmiňovala. Ze spisu prokazatelně vyplynulo, že stěžovatelka o azyl
nepožádala bezprostředně po příjezdu na území České republiky, přijela do ČR za prací
a o azyl požádala až po vypršení pracovního víza. Takové jednání, a to i s ohledem na tvrzené
důvody kasační stížnosti, tedy zejména vydírání a znásilňování, tedy závažné a zřetelehodné
skutečnosti, ukazuje na účelovost stěžovatelčiny kasační stížnosti a rovněž spíše
na ekonomické pohnutky, které pod důvody vymezené zákonem o azylu podřadit nelze.
Tvrzením stěžovatelky tak Nejvyšší správní soud nepřisvědčil.
Nejvyšší správní soud s poukazem na výše uvedené a v souladu s krajským soudem
dospěl k závěru, že rozhodnutí žalovaného bylo vydáno v souladu s ustanovením §16 odst. 1
písm. g) zákona o azylu. Nejvyšší správní soud tedy nezjistil naplnění důvodů kasační
stížnosti, a proto kasační stížnost dle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Nejvyšší správní soud nad rámec dosud uvedeného poznamenává, že k případnému
řešení stěžovatelčiných problémů v domovské zemi azylové zákonodárství neslouží,
ale při splnění zákonných podmínek lze pobyt cizince na našem území legalizovat jinými
způsoby (zákon č. 326/1999 Sb.).
Vzhledem ke skutečnosti, že Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl
tzv. přednostně, se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Protože žalovaný žádné náklady neuplatňoval
a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, rozhodl tak,
že žádnému z účastníků se právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. října 2005
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu