ECLI:CZ:NSS:2005:4.AZS.492.2004
sp. zn. 4 Azs 492/2004 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: Y. Z.,
zast. Mgr. Lilianou Vochalovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, nám. I. P. Pavlova 3, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 7. 2004, č. j.
15 Az 646/2003 – 16,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 11. 11. 2002, č. j. OAM-3663/VL-07-C10-2002, rozhodl
žalovaný tak, že z důvodu nesplnění podmínek uvedených v §12, §13 odst. 1, 2 a §14
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), se azyl neuděluje, a že se na žalobce
nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu. Žalovaný dospěl k závěru,
že důvody, pro které žalobce podal žádost o udělení azylu, jsou pouze ekonomické,
podpořené snahou o legalizaci pobytu na území České republiky z obavy před správním
vyhoštěním. Nejsou tudíž splněny podmínky ustanovení §12 zákona o azylu,
za nichž lze azyl udělit, ani důvody pro udělení azylu ve smyslu §14 téhož zákona (tzv. azylu
humanitárního). Správní orgán současně neshledal též podmínky pro udělení azylu podle §13
téhož zákona (za účelem sloučení rodiny), ani překážky vycestování ve smyslu §28
téhož právního předpisu.
Žalobce napadl citované rozhodnutí včas podanou žalobou, ve které poukazoval
na své finanční potíže na území Číny, zejména na výši dluhů, které není schopen vrátit.
Zdůraznil, že vzhledem k tomu, že nezaplatil bance splátku z půjčky, prokuratura
na něj podala žalobu. Prodal proto byt, část dluhu vrátil, a zbylé peníze použil na to, aby mohl
tajně uprchnout do zahraničí. Vyslovil přesvědčení, že splňuje podmínky pro udělení azylu.
Krajský soud v Ústí nad Labem, jemuž byla věc postoupena s ohledem na novou
úpravu správního soudnictví, danou zákonem č. 150/2002 Sb., soudním řádem správním (dále
jen „s. ř. s.“), vyřízení Vrchním soudem v Praze, u něhož byla žaloba podána, napadeným
rozsudkem ze dne 21. 7. 2004, č. j. 15 Az 646/2003 – 16, žalobu zamítl, když se ztotožnil
se závěrem žalovaného, že ve správním řízení bylo dostatečně prokázáno, že důvody,
které vedly žalobce k podání žádosti o udělení azylu, byly pouze ekonomické, tedy odlišné
od těch, které zákon o azylu uvádí v §12 písm. a) a b) pro jeho možné udělení. Nebylo
totiž zjištěno, a žalobce ostatně ani netvrdil, že by byl pronásledován za uplatňování
politických práv a svobod, nebo že má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy,
náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině, nebo pro zastávání určitých
politických názorů. Žalovaný proto důvodně a zákonným způsobem rozhodl o neudělení
azylu. Krajský soud dospěl rovněž k závěru, že v případě žalobce nejsou splněny
ani podmínky udělení azylu podle §13 a 14 zákona o azylu, neboť žalobce není rodinným
příslušníkem azylanta, jemuž byl udělen azyl, a správní orgán se zabýval dostatečně, v rámci
své kompetence a možnosti svého správního uvážení, i otázkou azylu humanitárního; soudu
pak nepřísluší rozsah tohoto správního uvážení přezkoumávat. Shodně se žalovaným
neshledal ani soud na straně žalobce překážky vycestování taxativně uvedené v ustanovení
§91 zákona o azylu. Ze všech uvedených důvodů proto žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas kasační stížnost,
a to z důvodu nezákonnosti napadeného rozsudku na základě ustanovení §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že žalovaný postupoval
v řízení v souladu s platnými právními předpisy a vycházel tak ze spolehlivě zjištěného stavu
věci. Vyslovuje přesvědčení, že v žádném případě žalovaný takto nepostupoval při úvaze
o tom, zda jsou dány podmínky pro udělení azylu podle §14 zákona o azylu, tedy podmínky
zvláštního zřetele hodné (tzv. azylu humanitárního). Krajský soud se pak nezabýval tím,
a v odůvodnění rozsudku neuvedl, zda správní uvážení žalovaného nepřekročilo meze zákona,
a zda je správní orgán nevyložil příliš úzce. Vzhledem k tomu, že zákon o azylu blíže
nevymezuje, co je možno pokládat za humanitární důvody, výklad tohoto pojmu závisí
na uvážení správního orgánu. To by však podle názoru stěžovatele nemělo být ani příliš
široké, ani příliš zužující, a mělo by individuálně posoudit situaci každého žadatele. Uvede-li
žadatel pouze „ekonomické důvody“ ve své žádosti o azyl, není sice na tyto brán zřetel,
ovšem je nutné zvážit, zda nemohou existovat situace, kdy za určitých okolností mohou být
i tyto důvody u žadatele podřazeny pod §14 zákona o azylu jako důvody humanitární. Právě
proto, že v zákoně není taxativní výčet humanitárních důvodů, ale jejich konkretizace
je ponechána na uvážení orgánu, je nutné soudně řádně přezkoumat meze tohoto uvážení.
Krajský soud přitom pouze konstatoval závěry, ke kterým došel žalovaný, aniž by se zabýval
porušením ustanovení §3 odst. 3 a §4, jakož i §46 správního řádu ze strany žalovaného.
Správní orgán přitom nezdůvodnil, proč důvody, které stěžovatel uvedl ve své žádosti, nejsou
důvody zřetele hodné. Stěžovatel přitom naprosto konkrétně vyjádřil obavu z možných
následků svého návratu do Čínské lidové republiky (dále jen „ČLR“). Po návratu
tam by se ocitl v naprosto neřešitelné situaci, neboť nemá žádnou rodinu ani zázemí, nemá
kam a ke komu by se vrátil. To všechno jsou okolnosti zvláštního zřetele hodné
s přihlédnutím k celkové situaci v zemi jeho původu, která též zakládá humanitární důvody
pro udělení azylu.
Spolu s podáním kasační stížnosti stěžovatel požádal o přiznání jejího odkladného
účinku. V případě, že by této žádosti nebylo vyhověno, musí stěžovatel dle výjezdního víza
opustit neprodleně Českou republiku. Za těchto okolností by byl právní následek rozhodnutí
o nepřiznání odkladného účinku pro stěžovatele nenahraditelnou újmou. Neměl by možnost
hájit své zájmy a uplatnit svá práva v řízení tak, jak je stanoveno v §36 s. ř. s. Přitom přiznání
odkladného účinku by nebylo v rozporu s veřejným zájmem, ani by se nedotklo
nepřiměřeným způsobem nabytých práv třetích osob.
Stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek Krajského soudu
v Ústí nad Labem a věc mu vrátil k dalšímu řízení, a dále, aby Nejvyšší správní soud přiznal
podané kasační stížnosti odkladný účinek.
Žalovaný ve svém písemném vyjádření k podané kasační stížnosti popřel
její oprávněnost, neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech
výroku, tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy. Ke stěžovatelovým
námitkám týkajícím se neudělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu odkázal
žalovaný na judikaturu Nejvyššího správního soudu, jmenovitě na rozsudek
sp. zn. 2 Azs 65/2003, v němž je konstatováno právo správního orgánu rozhodnout v rámci
volného správního uvážení o tomto typu azylu, a nikoliv o subjektivním právu stěžovatele
na azyl. Poukázal na další rozhodnutí téhož soudu sp. zn. 3 Azs 12/2003,
v němž se konstatuje, že na udělení azylu z humanitárního důvodu podle §14 zákona o azylu
nemá žadatel subjektivní právo. Žalovaný dodal, že nepříznivá ekonomická situace,
ani nutnost placení dluhů věřitelům, v tomto případě bance a pozůstalým, není zvláštního
zřetele hodným důvodem pro udělení humanitárního azylu. I pro řízení o kasační stížnosti
odkázal správní orgán na správní spis, zejména na vlastní podání a výpovědi stěžovatele
během správního řízení, a na vydané rozhodnutí. Navrhoval zamítnutí kasační stížnosti
pro její nedůvodnost a nepodpořil stěžovatelův návrh na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 2 a 3
s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti. Neshledal
přitom vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost neshledal důvodnou.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel uváděl jako důvod kasační stížnosti nesprávné
posouzení právní otázky soudem (dovolával se důvodu, na nějž pamatuje ustanovení §103
odst. 1 písm. a/ s. ř. s.), a to pouze ve vztahu k přezkoumání výroku správního orgánu
o neudělení azylu podle §14 zákona o azylu, a tudíž nesprávnosti závěru Krajského soudu
v Ústí nad Labem, pokud žalobu zamítl i ve vztahu k této části přezkoumávaného rozhodnutí
správního orgánu, je třeba uvést, že nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom,
že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, popřípadě
je sice aplikován správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Taková pochybení Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku Krajského soudu
v Ústí nad Labem ve vztahu k uplatněnému důvodu kasační stížnosti neshledal. Nutno
předeslat, že naposledy uvedený soud se především řádně zabýval důvody, pro něž stěžovatel
požádal o azyl a právem dospěl k závěru, že jako důvod pro udělení azylu uváděl stěžovatel
ve své žádosti výslovně ekonomické problémy, zejména s věřiteli dluhů, které v ČLR
zanechal. Správně proto krajský soud dovodil, že tyto důvody nelze podřadit pod důvody
uvedené v §12 písm. a) a b) zákona o azylu, podle nichž lze azyl udělit cizinci tehdy, bude-li
v řízení o jeho udělení zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv
a svobod, nebo že má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině, nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě
jeho posledního trvalého bydliště. Tento závěr soudu však není v kasační stížnosti
zpochybňován. Je jí zpochybňován jen závěr o neudělení tzv. humanitárního azylu,
přičemž nutno uvést, že o tento typ azylu stěžovatel vůbec nežádal, a ani v žalobě
proti napadenému rozhodnutí správního orgánu neudělení humanitárního azylu nenapadl.
Přesto správní orgán, který o jeho žádosti rozhodoval, se jí zabýval z hlediska všech
ze zákona v úvahu přicházejících důvodů pro udělení azylu a neopomenul ani posouzení
možnosti udělení tohoto druhu azylu. Krajský soud přitom neshledal, že by ze strany
správního orgánu byl v tomto směru porušen zákon. Nejvyšší správní soud tento závěr
Krajského soudu v Ústí nad Labem sdílí. Lze souhlasit se stěžovatelem, že vzhledem k tomu,
že zákon o azylu blíže nevymezuje pojem „humanitární důvody“, výklad tohoto pojmu závisí
na uvážení správního orgánu, přičemž to by nemělo být ani příliš široké, ani příliš zužující.
Nutno dodat, že jde o otázku volné úvahy příslušného správního orgánu, jejímž smyslem je
možnost zareagovat v případě neudělení azylu podle §12 jak na případě předvídatelné v době
přijímání zákona o azylu jako důvody obvyklé pro udělování azylu humanitárního
(např. u osob zvláště těžce postižených či nemocných, u osob přicházejících z oblastí
postižených humanitární katastrofou, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory),
tak i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly. Přitom je třeba uvést, že tento důvod
azylu je nutno vnímat jako výjimečný a zároveň subsidiární. To znamená, že připadá v úvahu
pouze tehdy, jestliže není zjištěn důvod pro udělení azylu podle §12, a to v případě hodném
zvláštního zřetele. V posuzované věci stěžovatel výslovně nenárokoval tuto formu azylu,
a to ani v žalobě podané ke krajskému soudu (jak již bylo výše zdůrazněno), jeho neudělení
napadl až v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud však přesto zvažoval, zda okolnosti
uváděné stěžovatelem nejsou těmi, které měl správní orgán zvažovat jako odůvodňující úvahu
o důvodech zvláštního zřetele hodných ve smyslu §14 zákona o azylu (stěžovatel se obává
v případě návratu do vlasti věřitelů a nemá tam zajištěno ani bydlení či potřebné zázemí),
avšak shodně se soudem krajským dospěl k závěru, že tyto důvody samy o sobě nejsou
natolik mimořádné, aby je bylo možno za důvody zvláštního zřetele hodné považovat.
I když lze zcela chápat obavy stěžovatele, že po svém případném návratu do země původu
bude mít potíže s věřiteli, eventuelně s vyhledáním zaměstnání, jakož i další existenční
problémy, nelze je bez dalšího vnímat, než jako důvody ekonomické, což stěžovatel
také v žádosti o udělení azylu uvedl. Pokud jde o hodnocení předpokladu pro udělení
humanitárního azylu, Nejvyšší správní soud odkazuje především na dřívější konstantní
judikaturu, podle níž se rozhodování o tom, zda bude udělen azyl podle §14 zákona o azylu,
děje ve volné úvaze správního orgánu. Podle této judikatury se rovněž ani nejedná o „právo“,
na němž by mohl být někdo zkrácen. Soud tak odkazuje například na rozsudek Vrchního
soudu v Praze sp. zn. 6 A 771/2000 a na usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002,
sp. zn. IV. ÚS 532/02. Dále pak Nejvyšší správní soud odkazuje i na svou stávající konstantní
judikaturu, ze které vyplývá, že správní soudy mohou přezkoumávat rozhodnutí správních
orgánů vydané v návaznosti na ustanovení §14 zákona o azylu pouze omezeně,
a to z hlediska jeho mezí, popřípadě z hlediska jeho případného zneužití. K tomu
viz například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003,
sp. zn. 3 Azs 12/2003, v němž je uvedeno: „Na udělení azylu z humanitárního důvodu
podle §14 zákona o azylu nemá žadatel subjektivní právo. Správní orgán o něm rozhoduje
na základě správního uvážení a jeho rozhodnutí soud přezkoumává pouze v omezeném
rozsahu, a to z hlediska dodržení příslušných procesních předpisů (§78 odst. 1 s. ř. s.).
Udělení tohoto typu azylu může tudíž správní soud přezkoumávat pouze z hlediska překročení
případných mezí správního uvážení, resp. z hlediska případné libovůle ze strany správního
orgánu.
Nejvyššímu správnímu soudu přitom přísluší pouze zhodnotit, zda krajský soud
napadené rozhodnutí (vzdor absenci žalobního důvodu) řádně přezkoumal. A tady Nejvyšší
správní soud shledal, že žalovaný se situací stěžovatele dostatečně zabýval, překročení mezí
ani libovůli v rozhodování žalovaného však nezjistil. Krajský soud se při přezkoumání
věci žádného pochybení rovněž nedopustil. Ostatně důvody uváděné stěžovatelem,
které podle jeho názoru mohou vyvolat potřebu udělení humanitárního azylu, jsou ryze
ekonomické a z hlediska ustanovení §14 zákona o azylu by v žádném případě nemohly
obstát.
Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že v souzené věci neshledal stěžovatelem tvrzený
důvod vymezený v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., t. j. nesprávné posouzení právní
otázky soudem ve vztahu k možnosti udělení azylu humanitárního. Proto kasační stížnost
jako nedůvodnou zamítl podle §110 odst. 1 s. ř. s.
Vzhledem ke skutečnosti, že Nejvyšší správní soud rozhodl o kasační stížnosti
přednostně, po nezbytném poučení účastníků řízení o složení senátu, nezabýval se z těchto
důvodů již návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
O nákladech řízení o kasační stížnosti bylo rozhodnuto podle ustanovení §60 odst. 1
s. ř. s. a §120 s. ř. s. Neúspěšnému stěžovateli náhrada nákladů řízení nepřísluší
a žalovanému v souvislosti s řízením o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec jeho úřední
činnosti nevznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2005
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu