ECLI:CZ:NSS:2005:4.AZS.499.2004
sp. zn. 4 Azs 499/2004 – 57
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: V. J., zast.
Mgr. Jekatěrinou Sochorovou, se sídlem Dlouhá 16, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze, ze dne 10. 6. 2004, č. j. 11 Az 19/2004 - 20,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
III. Odměna advokátky, Mgr. Jekatěriny Sochorové, se u r č u je částkou 2150 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30-ti dnů od právní
moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá shora označený
rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
Ministerstva vnitra ze dne 12. 1. 2004, č. j. OAM-1986/VL-07-P11-2000. Tímto rozhodnutím
nebyl stěžovateli udělen azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky ve znění pozdějších
předpisů (zákon o azylu). Současně bylo vysloveno, že se na cizince nevztahuje překážka
vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Stěžovatel současně s kasační stížností požádal o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti.
V žalobě, která směřovala proti uvedenému rozhodnutí žalovaného, stěžovatel
v obecné rovině namítal porušení §3 odst. 4, §32 odst. 1, §34 odst. 1, 5 a §46 zákona
č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád). Doplnil, že další důvody uvede po seznámení
s obsahem spisového materiálu. Požadoval, aby napadané rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla
vrácena k dalšímu řízení.
V napadeném rozsudku Městský soud v Praze dospěl obdobně jako správní
orgán k závěru, že stěžovatel zemi původu neopustil z důvodů upravených zákonem
o azylu, tj. v důsledku pronásledování pro uplatňování politických práv a svobod,
nebo pro odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání ur čitých politických názorů
(§12 zákona o azylu). Městský soud v Praze přitom neshledal žádných pochybení správního
orgánu; námitky stěžovatel přitom uváděl toliko v obecné rovině a nijak je nespecifikoval.
Na základě výše uvedeného pak Městský soud v Praze uzavřel, že neshledal naplnění
žádného žalobního bodu a žalobu proto jako nedůvodnou zamítl.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel obecně formulovanou kasační stížnost,
ve které zejména uvedl, že kasační stížnost podává z důvodů vymezených v ustanovení §103
odst. 1 písm. a) až d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Konkrétně uvedl, že Městský soud v Praze posoudil věc
v rozporu s právním řádem, resp. zákonem o azylu, „shledává vážná pochybení všech
dosavadních orgánů v řízení o udělení azylu“. Navrhl zrušení napadeného rozsudku a vrácení
věci k dalšímu řízení Městskému soudu v Praze. V kasační stížnosti rovněž požádal o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti z důvodu značné újmy na svých právech, resp. porušení
právních předpisů, k čemuž uvedl, že má reálnou obavu z opuštění České republiky,
neb v domovské zemi mu hrozí vážné nebezpečí z politických důvodů (z jakých
nespecifikoval). Požádal rovněž o ustanovení právního zástupce.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9. 8. 2004, č. j. 11 Az 19/2004 - 34 byla
stěžovateli ustanovena právní zástupkyně –Mgr. Jekatěrina Sochorová, se sídlem Dlouhá 16,
Praha 1.
Zástupkyně stěžovatele kasační stížnost podáním ze dne 25. 10. 2004 k výzvě soudu
doplnila. V doplnění kasační stížnosti zástupkyně stěžovatele dále uvedla, že se jí nepodařilo
stěžovatele kontaktovat. K věci samé, ve spojení se svým podáním soudu ze dne 25. 8. 2004,
poukázala na to, že při svém prvém nahlížení do spisu u Městského soudu v Praze
nebyl k dispozici správní spis, a musela proto požádat o prodloužení lhůty k odstranění
vad podání stěžovatele. Teprve poté, co byl soudem správní spis ke spisu soudnímu připojen,
se s ním zástupkyně mohla seznámit a p odání stěžovatele doplnit. Upozornila na obtíže
při nahlížení do spisu. Dále uvedla, že ze spisu zjistila, že správní spis nebyl k dispozici
ani v průběhu řízení před soudem, kdy stěžovatel chtěl svou žalobu doplnit. To označila
za vadu řízení, která vedla k vydání nezákonného rozhodnutí ve věci samé. Navrhla,
aby Nejvyšší správní soud kasační stěžovatele v plném rozsahu vyhověl.
Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém zejména uvedl, že ke kasační
stížnosti se vzhledem k jejímu obsahu nebude vyjadřovat. Odkázal na správní spis.
K doplnění kasační stížnosti ze strany právní zástupkyně stěžovatele pak uvedl, že ponechává
rozhodnutí na Nejvyšším správním soudu. Navrhl nepřiznání odkladného účinku kasační
stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 2 a 3
s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Nejvyšší
správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti.
Po přezkoumání kasační stížnosti Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná. Stěžovatel je zastoupen advokátkou.
Před samotným posouzením věci považuje Nejvyšší správní soud za nutné předeslat,
že v řízení o kasační stížnosti není jeho úkolem znovu posuzovat, zda měl být stěžovateli azyl
udělen, nýbrž je jeho úkolem pouze posoudit, zda předchozí řízení naplňuje důvod či důvody
vymezené v §103 odst. 1 s. ř. s., specifikované stěžovatelem.
Nejprve je třeba se vyjádřit k významu jednotlivých důvodů. Význam prvního
z uvedených důvodů, tj. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy „nesprávného posouzení právní
otázky soudem“, spočívá podle Nejvyššího správního soudu buď v tom, že na správně
zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní závěr, popř. je sice aplikován správný
právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Takováto pochybení v rozhodnutí Městského soudu v Praze však Nejvyšší správní
soud neshledal.
Dále je třeba se vyjádřit k dopadu dalšího ustanovení a to §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.,
podle něhož lze kasační stížnost podat z důvodů tvrzené vady řízení, spočívající v tom,
že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené
rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje
i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost. K významu první
části (došlo k vadě řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu)
je třeba podle Nejvyššího správního soudu uvést, že skutková podstata je se spisy v rozporu,
pokud skutkový materiál, jinak dostačující k učinění správného skutkového závěru, vedl
k jiným skutkovým závěrům, než jaký učinil rozhodující orgán. Skutková podstata dále nemá
oporu ve spisech, chybí-li ve spisech skutkový materiál pro skutkový závěr učiněný
rozhodujícím orgánem, přičemž tento materiál je nedostačující k učinění správného
skutkového závěru. Význam další části označeného písm. b) §103 odst. 1 s. ř. s.
(„při zjišťování skutkové podstaty byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost a pro tuto vytýkanou vadu měl
soud napadané rozhodnutí zrušit“) se zakládá na faktu, že intenzita porušení řízení
před správním orgánem byla v přímé souvislosti s následnou nezákonností tohoto rozhodnutí.
K poslednímu možnému porušení z tohoto zákonného ustanovení („rozhodnutí správního
orgánu je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost“) Nejvyšší správní soud uvádí,
že jeho možný dopad je třeba posuzovat vždy ve spojení se zněním konkrétního rozhodnutí.
Ani jeden z důvodů vymezených v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. však Nejvyšší správní
soud neshledal.
Stejně tak Nejvyšší správní soud neshledal ani naplnění důvodů vymezených
pod písm. c) citovaného zákonného ustanovení, které stanoví, že kasační stížnost lze podat
i z důvodu tvrzené zmatečnosti řízení před soudem spočívající v tom, že chyběly podmínky
řízení, ve věci rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud nesprávně obsazen, popřípadě
bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka v důsledku trestného činu soudce; takové skutečnosti
z kasační stížnosti, ani jejího doplnění ani nepřímo nevyplynuly.
Konečně je třeba se vyjádřit i k významu dalšího písmene cit. zákonného ustanovení,
tj. písm. d) §103 odst. 1 s. ř. s. První, tam upravený důvod (nepřezkoumatelnost spočívající
v nesrozumitelnosti rozhodnutí) spočívá podle Nejvyššího správního soudu buď v tom,
že rozhodnutí vykazuje takové textové a formulační nedostatky, že z obsahu textu není
dostatečně zřejmá souvislost s příslušnými podklady pro rozhodnutí, nebo příp. v tom,
že i jinak text rozhodnutí obsahuje nejasné, rozporné či jiným způsobem nesrozumitelné
údaje. Taková nesrozumitelnost rozhodnutí však v souzené věci podle Nejvyššího správního
soudu nenastala. Následující důvod (nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů
rozhodnutí) je potom třeba spatřovat v tom, že se rozhodnutí neopírá o důvody,
které opodstatňují dospět k určitému výroku rozhodnutí a možný dopad je třeba posuzovat
vždy ve spojení se zněním konkrétního rozhodnutí. K posledně jmenovanému důvodu,
tedy že se jedná nepřezkoumatelnost spočívající v jiné vadě řízení před soudem, Nejvyšší
správní soud poznamenává, že je třeba její význam posuzovat jako důvod pro zrušení
rozhodnutí soudu prvního stupně pouze za předpokladu splnění věty navazující, tedy, mohla-li
mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Ani takto vymezené důvody specifikované v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
však podle Nejvyššího správního soudu v souzené věci nenastaly.
Nejvyšší správní soud uvádí, že podle ustanovení §12 zákona o azylu se azyl cizinci
udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování
politických práv a svobod, nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy,
náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých
politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního
občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
Z předloženého správního spisu (zejména z návrhu na zahájení řízení o udělení azylu
ze dne 20. 10. 2000 a z protokolu k pohovoru k důvodům žádosti o udělení azylu ze dne
10. 12. 2003) Nejvyšší správní soud ve vztahu k souzené věci zejména zjistil, že stěžovatel
jako důvod opuštění země původu v průběhu azylového řízení uváděl problémy s policií,
zúčastnil se demonstrace proti spojení s Ruskem, byl udeřen do hlavy, ale podařilo
se mu ztratit se v davu. Poté jej jednou dva muži v civilu hledali doma, což ví od matky, sám
doma v té době nebyl. Má zato, že šlo o policisty, matce ukázali průkaz, ale ona se v tom moc
nevyzná. Zeptali se na stěžovatele a odešli, nic jiného matce neřekli. Na položenou otázku
odpověděl, že politickou činnost aktivně nevyvíjel. Dále uvedl, že doma nemohl podnikat,
že v Bělorusku nemá smysl podnikat, pokud člověk nemá známé, v Bělorusku jsou vysoké
daně a na druhé straně mafie, která chce, aby se jí platilo. Dodal, že v Bělorusku „nefungují
lidská práva, doma byl neustále nemocný z důvodu špatné ekologie, radiace“. Doklady
o léčbě nemoci v domovské zemi nedoložil, nikdy se tam, jak uvedl, ani neléčil. Stejně
tak nedoložil důkazy o výše uvedeném jednání policie. Uvedenou situaci přitom nijak účinně
neřešil a z Běloruska odcestoval asi po deseti dnech po své účasti na demonstraci. V České
republice byl již v roce 1999, věděl, jak to v České republice chodí, znal trochu česky a chtěl
by tady navždy zůstat. Na závěr pohovoru před žalovaným správním orgánem stěžovatel
podepsal, že byl seznámen s obsahem protokolu (vedeného za přítomnosti tlumočníka),
souhlasí s ním a nežádá doplnění ani změny.
Z takto zjištěného skutkového stavu, a to v rozhodující míře přímo od stěžovatele,
vycházel správní orgán, jakož i Městský soud v Praze, a jejich závěr o tom, že stěžovatel
v žádosti neuvedl skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování
z důvodů uvedených zákonem o azylu, tak plně vychází ze skutkového stavu zjištěného
v průběhu správního řízení.
Ke stěžejní námitce stěžovatele, uvedené v doplnění kasační stížnosti, že v průběhu
řízení před Městským soudem v Praze, kdy chtěl stěžovatel svou žalobu doplnit, nebyl
k dispozici správní spis, a jedná se tak o vadu řízení, která vedla k vydání nezákonného
rozhodnutí ve věci samé, Nejvyšší správní soud především odkazuje na obsah soudního spisu.
Z něho je podle prezentačního razítka na č.l. 13 zřejmé, že Městskému soudu v Praze byl
správní spis v předmětné věci doručen dne 19. 4. 2004 a tudíž v průběhu řízení před soudem
k dispozici byl.
Ze soudního spisu dále vyplývá, že stěžovatel podal dne 3. 2. 2004 k Městskému
soudu v Praze žalobu, ve které toliko obecně namítal porušení §3 odst. 4, §32 odst. 1, §34
odst. 1, 5 a §46 správního řádu. V žalobě uvedl, že další důvody uvede po seznámení s celým
obsahem spisového materiálu. Ze spisu však přitom vyplynulo, že stěžovatel žádné další
důvody neuvedl a ani se nepokoušel s obsahem soudního spisu seznámit; ve spisu
se nenachází záznam o tom, že by chtěl do spisu nahlédnout . Je třeba poznamenat,
že stěžovatel se nesnažil účinně chránit svá práva, a k věci se blíže vyjádřit, neboť (nepřímo)
souhlasil s vyřízením věci v souladu s §51 s. ř. s. bez jednání, protože na výzvu soudu,
zda souhlasí s projednáním věci bez jeho přítomnosti, která mu byla řádně doručena,
ve stanovené lhůtě neodpověděl a nevyjádřil tak svůj nesouhlas.
Nejvyšší správní soud proto nemohl této námitce přisvědčit.
Pokud jde o tvrzení stěžovatele, že „shledává vážná pochybení všech dosavadních
orgánů v řízení o udělení azylu“, stěžovatel nijak nekonkretizoval, v čem by měla taková
pochybení spočívat, námitku uvedl jen takto obecně. Nejvyšší správní soud přezkoumal
postup žalovaného správního orgánu i Městského soudu v Praze, a neshledal, že by dané
orgány v průběhu řízení jakkoliv pochybily. Oba tyto orgány podle názoru Nejvyššího
správního soudu postupovaly v souladu se zákonem.
Nejvyšší správní soud rovněž s ohledem na svou ustálenou rozhodovací praxi
konstatuje, že podstatou a smyslem azylového řízení je udělit azyl toliko za pronásledovaní
za uplatňování politických práv a svobod, nebo z důvodu odůvodněného strachu
z pronásledování z taxativně vymezených důvodů. Azylové zákonodárství České republiky
přitom, a to v kontextu právních úprav azylu v jiných srovnatelných demokratických
evropských zemích, vnímá právo na azyl jako právo na nezbytnou ochranu před takovýmto
pronásledováním. Ojedinělý krok směřující k uplatňování politických práv (v daném případě
jedna tvrzená a nikterak nedoložená účast na demonstraci) nelze považovat za natolik
intenzivní postoj, který by bylo možno považovat za naplnění zákonného důvodu pro udělení
azylu, spočívajícího v pronásledování za uplatňování politických práv a svobod, stejně
jako tvrzená skutečnost, že se na něj doma ptali policisté, kteří neřekli, proč se na něj ptají,
nelze bez dalšího považovat skutečnost objektivně zakládající odůvodněný strach
z pronásledování pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství
stěžovatel má, tak, jak má tyto důvody na mysli §12 zákona o azylu.
Obdobně, pokud jde o namítané zdravotní problémy stěžovatele a namítanou obtížnost
v Bělorusku podnikat, ani tyto důvody nemohou být považovány za důvody pro udělení azylu
ve smyslu §12 zákona o azylu, neboť ani tady nejde o pronásledování z důvodu rasy,
náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině či pro zastávání určitých
politických názorů.
Nejvyšší správní soud tedy shrnuje, že stěžovatel neuvedl skutečnosti svědčící o tom,
že by mohl být v zemi původu vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona
o azylu, a tyto nebyly ani jinak v řízení o udělení azylu zjištěny. Závěr Městského soudu
v Praze o tom, že stěžovatelem uváděné důvody nemohou být považovány za důvody
pro udělení azylu ve smyslu §12 zákona o azylu tak plně vychází ze skutkového stavu
zjištěného v průběhu správního řízení a je zcela v souladu se zákonem. Městský soud v Praze
správně posoudil, že skutkový stav byl žalovaným správním orgánem zjištěn správně, důkazy,
které si správní orgán opatřil, byly úplné a tyto vyhodnotil v kontextu platné právní úpravy.
S těmito závěry se ztotožňuje i Nejvyšší správní soud a odkazuje na ně.
V návaznosti na výše uvedené Nejvyšší správní soud uzavírá, že s ohledem na výše
namítané skutečnosti nebyl dán žádný z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1
písm. a) až d) s. ř. s., pro které by bylo třeba napadený rozsudek Městského soudu v Praze
zrušit.
Za této situace Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost jako nedůvodnou
podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatel podal současně s kasační stížností návrh, aby byl kasační stížnosti
přiznán odkladný účinek podle ustanovení §107 s. ř. s. Za této procesní situace, kdy Nejvyšší
správní soud o kasační stížnosti rozhodl neprodleně po jejím obdržení a po nezbytném
poučení účastníků řízení o složení senátu, se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval
návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst.
1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Protože žalovaný správní orgán žádné náklady neuplatňoval
a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, rozhodl tak,
že žádnému z účastníků se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Vzhledem k tomu, že zástupkyně stěžovatele Mgr. Jekatěrina Sochorová, byla
ustanovena soudem, přiznal Nejvyšší správní soud podle §35 o dst. 7 v návaznosti na §120
s. ř. s. označené zástupkyni za zastupování v řízení o kasační stížnosti odměnu, a to v celkové
výši 2150 Kč, sestávající se z odměny dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. za dva úkony právní
služby [á 1000 Kč - §11 odst. 1 písm. b), d) - doplnění kasační stížnosti ze dne 3. 9. 2004 –
ve spojení s §9 odst. 3 písm. f) cit. vyhlášky] a dvou režijních paušálů (á 75 Kč - §13 odst. 3
téže vyhlášky).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 10. října 2005
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu