ECLI:CZ:NSS:2005:4.AZS.508.2004
sp. zn. 4 Azs 508/2004 - 63
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce:
M. M, zast. Mgr. Ivanou Kmochovou, advokátkou, se sídlem v Liberci, Tovaryšský vrch
1358/3, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, poštovní
schránka 21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě ze dne 28. 7. 2004, č. j. 59 Az 255/2003 – 31,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
III. Odměna advokátky, Mgr. Ivany Kmochové, se u r č u je částkou Kč 2150 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30-ti dnů od právní
moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá shora označený
rozsudek Krajského soudu v Ostravě, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného správního orgánu ze dne 8. 12. 2003, č. j. OAM-6266/VL-10-04-2003.
Tímto rozhodnutím byla žádost stěžovatele o udělení azylu zamítnuta dle §16 odst. 1 písm. g)
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu) jako zjevně nedůvodná.
Proti označenému rozhodnutí správního orgánu podal stěžovatel žalobu,
ve které uvedl, že nesouhlasí s rozhodnutím žalovaného správního orgánu a požaduje zahájení
řízení o udělení azylu, a dále uvedl, že na území České republiky má družku, se kterou čeká
rodinu. Navrhl zrušení napadaného rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ostravě dospěl v rozsudku, obdobně jako správní orgán,
k závěru, že stěžovatel domovskou zemi neopustil z důvodů upravených zákonem
o azylu, tj. v důsledku pronásledování pro uplatňování politických práv a svobod,
nebo pro odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů
(§12 zákona o azylu); důvodem žádosti o azyl byla přítomnost kamaráda v České republice
a rovněž to, že se mu v domovské zemi nelíbilo. Z hlediska takto uváděných důvodů žádosti
o udělení azylu se krajský soud zcela ztotožnil s právním názorem a závěrem žalovaného
správního orgánu o zamítnutí žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné podle §16 odst. 1
písm. g) zákona o azylu. Krajský soud v Ostravě žalobu s odkazem na výše uvedené
jako nedůvodnou zamítl.
Proti označenému rozsudku podal stěžovatel obecně formulovanou kasační stížnost,
v níž požádal o ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti
Usnesením ze dne 10. 9. 2004, č. j. 59 Az 255/2003 – 42, Krajský soud ustanovil
stěžovateli pro řízení zástupkyni, Mgr. Ivanu Kmochovou, advokátku, se sídlem v Liberci,
Tovaryšský vrch 1358/3, a současně stěžovatele (jeho zástupkyni) vyzval doplnění kasační
stížnosti o to, v jakém rozsahu a z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno a co stěžovatel
navrhuje.
V doplnění kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že kasační stížností napadá rozsudek
v celém rozsahu, a tvrdí nezákonnost rozhodnutí, spočívající v nesprávném právním
posouzení právní otázky a dále i vadu řízení, neboť nebyly zjištěny všechny rozhodné
skutečnosti, aby rozhodnutí mohlo být objektivně správné a taková vada mohla mít
dle stěžovatele za následek nezákonnost meritorního rozhodnutí. Stěžovatel tak namítá
důvody vymezené v §103 odst. 1 pod písm. a), b), příp. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel věcně zejména uvádí,
že žalovaný správní orgán a Krajský soud v Ostravě se žádostí o udělení azylu zabývaly
pouze ve vztahu k naplnění §16 zákona o azylu a nikoliv ve vztahu k §14 zákona o azylu
a nezabývaly se tak osobní, rodinnou situací stěžovatele, k čemuž doplnil, že žije v České
republice s družkou P. R., z tohoto soužití se narodilo společné dítě. Dítě má v opatrování
matka a očekává další soužití s otcem a samozřejmě i jeho podporu. S odkazem na právě
uvedené stěžovatel dovozuje, že jsou zde dány důvody zvláštního zřetele pro udělení
humanitárního azylu. Závěrem kasační stížnosti navrhl zrušení shora označeného rozhodnutí
krajského soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
Žalovaný podal na výzvu soudu ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém se ztotožnil
se závěry krajského soudu a odkázal na správní spis. Upozornil na to, že stěžovatel měl
možnost využít ochrany poskytované zákonem o pobytu cizinců (zákon č. 326/1999 Sb.),
z vlastní viny tak neučinil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 2 a 3
s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Nejvyšší
správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti.
Po přezkoumání kasační stížnosti Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná. Stěžovatel je zastoupen advokátkou.
Před samotným posouzením věci považuje Nejvyšší správní soud za nutné předeslat,
že v řízení o kasační stížnosti není jeho úkolem znovu posuzovat, zda měl být stěžovateli azyl
udělen, nýbrž je jeho úkolem pouze posoudit, zda předchozí řízení naplňuje důvody
vymezené v §103 odst. 1 s. ř. s., navíc specifikované stěžovatelem.
Z kasační stížnosti vyplynulo, že stěžovatel kasační stížností uplatňuje
důvody uvedené v ustanovení §103 odst. 1 a), b) a d) s. ř. s.
Nejprve je třeba se vyjádřit k významu jednotlivých důvodů.
Význam prvního z uvedených důvodů, tj. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
tedy „nesprávného posouzení právní otázky soudem“, spočívá podle Nejvyššího správního
soudu buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní závěr,
popř. je sice aplikován správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Takováto pochybení v rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě však Nejvyšší správní
soud neshledal.
Dále je třeba se vyjádřit k dopadu dalšího ustanovení a to §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.,
podle něhož lze kasační stížnost podat z důvodu vady řízení spočívající v tom, že skutková
podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech
nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních
o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost,
a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí
správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost
rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost. K významu první části (došlo k vadě
řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu) je třeba podle Nejvyššího
správního soudu uvést, že skutková podstata je se spisy v rozporu, pokud skutkový materiál,
jinak dostačující k učinění správného skutkového závěru, vedl k jiným skutkovým závěrům,
než jaký učinil rozhodující orgán. Skutková podstata dále nemá oporu ve spisech, chybí-li
ve spisech skutkový materiál pro skutkový závěr učiněný rozhodujícím orgánem,
přičemž tento materiál je nedostačující k učinění správného skutkového závěru. Význam
další části označeného písm. b) §103 odst. 1 s. ř. s. („při zjišťování skutkové podstaty byl
porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost a pro tuto vytýkanou vadu měl soud napadané rozhodnutí
zrušit“) se zakládá na faktu, že intenzita porušení řízení před správním orgánem byla v přímé
souvislosti s následnou nezákonností tohoto rozhodnutí. K poslednímu možnému porušení
z tohoto zákonného ustanovení („rozhodnutí správního orgánu je nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost“) Nejvyšší správní soud uvádí, že jeho možný dopad je třeba posuzovat
vždy ve spojení se zněním konkrétního rozhodnutí.
Ani jeden z důvodů vymezených v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. však Nejvyšší správní
soud neshledal.
Konečně je třeba se vyjádřit i k významu posledního písmene cit. zákonného
ustanovení, tj. písm. d) §103 odst. 1 s. ř. s. První, tam upravený důvod (nepřezkoumatelnost
spočívající v nesrozumitelnosti rozhodnutí) spočívá podle Nejvyššího správního soudu buď
v tom, že rozhodnutí vykazuje takové textové a formulační nedostatky, že z obsahu textu není
dostatečně zřejmá souvislost s příslušnými podklady pro rozhodnutí, nebo příp. v tom,
že i jinak text rozhodnutí obsahuje nejasné, rozporné či jiným způsobem nesrozumitelné
údaje. Taková nesrozumitelnost rozhodnutí však v souzené věci podle Nejvyššího správního
soudu nenastala. Následující důvod (nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů
rozhodnutí) je potom třeba spatřovat v tom, že se rozhodnutí neopírá o důvody,
které opodstatňují dospět k určitému výroku rozhodnutí a možný dopad je třeba posuzovat
vždy ve spojení se zněním konkrétního rozhodnutí. Konečně posledně jmenovaný důvod,
tedy že se jedná o nepřezkoumatelnost spočívající v jiné vadě řízení před soudem, Nejvyšší
správní soud poznamenává, že je třeba její význam posuzovat jako důvod pro zrušení
rozhodnutí soudu prvního stupně pouze za předpokladu splnění věty navazující, tedy, mohla-li
mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Ani takto vymezené důvody specifikované v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
však podle Nejvyššího správního soudu v souzené věci nenastaly.
Nejvyšší správní soud uvádí, že podle ustanovení §12 zákona o azylu se azyl cizinci
udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování
politických práv a svobod, nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy,
náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých
politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního
občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
V daném případě správní orgán na případ stěžovatel použil tzv. zkráceného řízení
o azylovém právu uplatňovaného na základě zjevně nedůvodného návrhu na zahájení řízení.
Jedná se o řízení, které není prováděno v celém rozsahu, tj. neprobíhá zde proces
dokazování o přítomnosti odůvodněného strachu z pronásledování. Možnost zkráceného
řízení je zakotvena v ustanovení §16 zákona o azylu, přičemž nutno zdůraznit, že naplnění
podmínek v tomto ustanovení neznamená automatické vyloučení z řízení o udělení azylu,
ale jeho zrychlení. Žadateli však musí být dána možnost, aby se vyjádřil k obsahu své žádosti,
aby mohly být posouzeny konkrétní jednotlivé důvody, které jej vedly k opuštění země
původu.
Ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu stanoví, že žádost o udělení azylu
se zamítne jako zjevně nedůvodná, pokud stěžovatel neuvádí skutečnosti o tom, že by mohl
být vystaven pronásledování z důvodů vymezených v §12 zákona o azylu.
Z předloženého správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel podal dne
28. 11. 2003 návrh na zahájení řízení o udělení azylu, ve kterém výslovně uvedl, že do České
republiky přijel za prací. Bylo mu uděleno správní vyhoštění z České republiky a proto žádá
o azyl. Stejně tak z protokolu o pohovoru k důvodům návrhu na zahájení řízení o udělení
azylu na území České republiky ze dne 6. 12. 2003 pak vyplynulo, že stěžovatel Moldavsko
opustil z důvodu, že tam neměl práci. Do protokolu přitom výslovně uvedl, že v domovské
zemi se mu nelíbí, v České republice chce zůstat, má tady kamarádku.
Ze správního spisu dále vyplynulo, že stěžovatel v domovské zemi problémy
se státními orgány neměl; v případě návratu do vlasti by se mu, jak rovněž výslovně uvedl,
nic nestalo.
Z takto zjištěného skutkového stavu, a to v rozhodující míře přímo od stěžovatele,
vycházel správní orgán, jakož i krajský soud a jejich závěr o tom, že stěžovatel neuvedl
skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených
v §12 zákona o azylu, tak plně vychází ze skutkového stavu zjištěného v průběhu správního
řízení. Označené problémy, tedy zejm. nemožnost sehnat práci v domovské zemi a touhu žít
v České republice, nelze podřadit pod důvody vymezené zákonem o azylu pamatujícího
toliko na pronásledování v domovské zemi či na odůvodněný strach před takovým
pronásledováním.
Nejvyšší správní soud tak shrnuje, že závěr o tom, že stěžovatel v žádosti neuvedl
skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystavena pronásledování z důvodů uvedených
v §12 zákona o azylu, tak plně vychází ze skutkového stavu zjištěného v průběhu správního
řízení v souladu s příslušnými ustanoveními správního řádu. Správní orgán správně žádost
o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu zamítl,
přičemž krajský soud správně posoudil, že skutkový stav byl žalovaným správním orgánem
zjištěn přesně, důkazy, které si správní orgán opatřil byly úplné a tyto vyhodnotil v kontextu
platné právní úpravy. S těmito závěry se ztotožňuje i Nejvyšší správní soud.
S odkazem na výše uvedené tak Nejvyšší správní soud nemohl stěžovateli přisvědčit
v uváděných námitkách. Jak již bylo výše uvedeno, v posuzované věci správní orgán vycházel
v rozhodnutí z ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, podle něhož se žádost
o udělení azylu zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí skutečnosti svědčící
o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12. Uvedené
posouzení ve svých důsledcích znamená, že neprobíhal proces dokazování o tom, zda byly
splněny podmínky ustanovení §12 zákona o azylu. To souvisí i s námitkou o neudělení
humanitárního azylu ve smyslu §14 zákona o azylu. Jestliže se správní orgán nezabýval
meritorně posouzením toho, zda byla či nebyla naplněna skutková podstata ustanovení §12
zákona o azylu, pak se nemusel zabývat ani splněním podmínek ustanovení §14 zákona
o azylu, tj. podmínkami udělení azylu z humanitárních důvodů. Neprovádí-li tedy správní
orgán dokazování o přítomnosti důvodů azylu ve smyslu §12 zákona o azylu, neboť vychází
z toho, že stěžovatel neuvedl skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven
pronásledování z důvodů uvedených v §12 [§16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu],
potom výrok podle ustanovení §14 zákona o azylu v posuzované nepřichází v úvahu.
Podle tohoto ustanovení lze totiž v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl
z humanitárního důvodu, avšak jenom za situace, jestliže v řízení o udělení azylu nebude
zjištěn důvod pro udělení azylu podle §12. Jak již však bylo výše opakovaně uvedeno,
v posuzované věci bylo provedeno tzv. zkrácené řízení, a to z důvodů zjevně nedůvodné
žádosti, aniž by v tomto řízení důvody uvedené v §12 byly zjišťovány. Jestliže důvody
pro udělení azylu podle §12 nebyly zjišťovány (nemohly být tudíž ani zjištěny) nepřichází
v úvahu výrok o udělení azylu z humanitárních důvodů podle §14 zákona o azylu.
V případě potenciálního přezkumu neudělení azylu podle §14 zákona o azylu
Nejvyšší správní soud pro úplnost uvádí, že správní soudy přezkoumávají rozhodnutí
správních orgánů vydané v návaznosti na ustanovení §14 zákona o azylu pouze omezeně;
udělení azylu podle ustanovení §14 zákona o azylu je totiž založeno na volné úvaze
správního orgánu, přičemž však tuto volnou úvahu, tedy zda byl důvod hodný zvláštního
zřetele či nikoli, může správní soud přezkoumávat pouze z hlediska překročení případných
mezí správního uvážení (§78 odst. 1 s. ř. s.), resp. z hlediska případné libovůle ze strany
správního orgánu. Lze tedy shrnout, že Nejvyššímu správnímu soudu nepřísluší posuzování,
zda v souzené věci došlo k naplnění důvodů hodných zvláštního zřetele. Nejvyšší správní
soud rovněž poznamenává, že úkolem správního soudu, ač v takzvané plné jurisdikci,
je toliko přezkum zákonnosti, a to s ohledem na meze správního uvážení, resp. jeho zneužití,
jeho úkolem však není suplování správního orgánu při správním uvážení, které je vyhrazeno
toliko správnímu orgánu.
Nejvyšší správní soud s poukazem na výše uvedené dospěl k závěru, že rozhodnutí
žalovaného bylo vydáno v souladu s ustanovením §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud přitom nezjistil naplnění důvodů kasační stížnosti, a proto kasační
stížnost dle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl
neprodleně po jejím obdržení a po nezbytném poučení účastníků řízení o složení senátu,
se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s. Protože žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani
žádné mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že žádnému z účastníků se právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Vzhledem k tomu, že zástupkyně stěžovatele, Mgr. Ivana Kmochová, byla ustanovena
soudem, přiznal Nejvyšší správní soud podle §35 odst. 7 v návaznosti na §120 s. ř. s.
označené zástupkyni za zastupování v řízení o kasační stížnosti odměnu, a to v celkové výši
2150 Kč, sestávající se z odměny dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. za dva úkony právní služby
[á 1000 Kč - §11 odst. 1 písm. b), d) - doplnění kasační stížnosti ze dne 18. 10. 2004 –
ve spojení s §9 odst. 3 písm. f) cit. vyhlášky] a dvou režijních paušálů (á 75 Kč - §13 odst. 3
téže vyhlášky).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. října 2005
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu