ECLI:CZ:NSS:2005:4.AZS.509.2004
sp. zn. 4 Azs 509/2004 - 70
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: O. D.,
zastoupený JUDr. Irenou Helmovou, advokátkou, se sídlem v Praze 5, Holečkova 19, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2004, č. j. 46 Az
705/2003 - 31, a o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 14. 4. 2003, č. j. OAM-1123/VL-10-P19-2002, rozhodl žalovaný
tak, že azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o azylu“), se neuděluje, a že se na žalobce nevztahuje překážka vycestování
ve smyslu §91 zákona o azylu. Žalovaný své rozhodnutí opřel o zjištění, že důvodem žádosti
o udělení azylu ze strany žalobce je obava z bývalých klientů a legalizace pobytu v ČR.
Proti citovanému rozhodnutí podal žalobce včas žalobu, ve které uvedl, že žalovaný
v řízení porušil ustanovení §32 odst. 1 zákona č. 71/l967 Sb., o správním řízení (správní řád).
K uplatněnému důvodu žalobce uvedl, že v Rusku mu hrozí nebezpečí od bývalých klientů
a domnívá se, že policie mu nepomůže. Do roku 1994 pracoval v továrně na zbraně a je vázán
mlčenlivostí. Obává se, že v případě návratu by byl podezříván z vyzrazení tajných informací,
a že mu proto hrozí vězení. Nesouhlasí se současným politickým režimem v Rusku, kde mafie
má velkou moc na úkor obyčejných občanů. Rozhodnutí žalovaného žalobce napadl
dále z důvodu porušení §46 a §47 odst. 3 správního řádu a §12 a §91 zákona o azylu.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2004, č. j. 46 Az 705/2003 - 31, byla
žaloba zamítnuta, když soud dospěl k závěru, že žalobcovy potíže neměly žádnou souvislost
s jeho politickým přesvědčením, s jeho příslušností k určité rase, národnosti, náboženské
nebo sociální skupině či pro zastávání určitých politických názorů a svobod. Obava žalobce
uvedená až v žalobě, že mu v jeho vlasti hrozí pronásledování z možnosti vyzrazení tajných
informací, nemá v provedených důkazech žádnou oporu. Soud toto tvrzení žalobce posoudil
jako nevěrohodné, neboť žalobce se v podané žádosti i v pohovoru o této skutečnosti
nezmínil. Krajský soud proto ve shodě se žalovaným konstatoval, že žalobce požádal o azyl
zcela účelově s cílem legalizace pobytu na území České republiky. Námitku směřující
k neúplně zjištěnému skutkovému stavu krajský soud posoudil jako nedůvodnou.
Proti rozsudku Krajského soudu v Praze podal žalobce (dále jen „stěžovatel“)
včas kasační stížnost, a to z důvodu uvedeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel je toho názoru,
že ve svém žalobním návrhu dostatečným způsobem popsal důvody, které ho vedly k tomu,
aby požádal v ČR o udělení azylu, zejména hrozbu perzekuce ze strany příslušných orgánů
KGB, které v důsledku toho, že navrhovatel pracoval v závodě na výrobu zbraní, kde byl
stupeň utajení 3, mají a priori nedůvěru k osobám, které se vrací ze zemí EU zpět do Ruska,
a je obvyklou praxí, že takové osoby jsou zavírány a perzekuovány i přesto, že tato skutečnost
je oficiálními místy Ruska popírána. Stěžovatel dále poukazuje na nepřezkoumatelnost
rozhodnutí žalovaného i krajského soudu ohledně zdůvodnění vztahujícímu se k neudělení
azylu ve smyslu §14 zákona o azylu. Stěžovatel konečně uvádí, že v uvedené věci nebyl
vůbec slyšen, čímž došlo k porušení zákonného práva na řádné slyšení u soudu - čl. 38,
odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel proto navrhuje, aby Nejvyšší správní
soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný popírá oprávněnost podané kasační
stížnosti, neboť má za to, že jak jeho rozhodnutí, tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu
s právními předpisy. Pro řízení o kasační stížnosti žalovaný odkazuje na správní spis, zejména
na vlastní podání a výpovědi, které stěžovatel učinil během správního řízení, a na vydané
rozhodnutí. Žalovaný souhlasí s názorem soudu, že stěžovatelova obava z pronásledování
pro možné vyzrazení tajných informací nemá v provedených důkazech žádnou oporu,
a je proto účelovým tvrzením. Žalovaný proto navrhuje zamítnutí kasační stížnosti
a nepřiznání odkladného účinku pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel
chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění
podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění
pobytu mj. pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu
o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku
- takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů;
na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží,
a to i opakovaně) - ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí
o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo
z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační
stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením §109
odst. 2 a 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), vázán
rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti, a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
Ačkoli se stěžovatel v podané kasační stížnosti dovolává pouze důvodu uvedeného
v ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., ze znění kasační stížnosti zdejší soud dovodil,
že stěžovatel napadl rozhodnutí Krajského soudu v Praze i z důvodu uvedeného v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně
zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován správný
právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů
rozhodnutí, popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel dne 12. 2. 2002 podal
žádost o udělení azylu, ve které uvedl, že v souvislosti se svým podnikáním v oblasti realit byl
vyzýván svými klienty, aby jim vrátil peníze za koupené byty, protože se jim cena zdála
vysoká. Výplatu peněz však odmítl. Byl upozorněn svými známými, že s lidmi, které odmítl,
bude mít v budoucnu problémy. Proto se rozhodl odjet v roce 1999 do ČR. O azyl požádal
kvůli legalizaci svého pobytu v ČR. Ve vlastnoručně psaném prohlášení dále uvedl,
že nějakou dobu pracoval jako realitní agent, a poté, co byl upozorněn některými zákazníky,
že již mnoho ví o jejich finančních poměrech, zanechal postupně podnikání v této oblasti
a v roce 1998 se po další krizi v Rusku rozhodl odjet ze země. Od svých známých z Moskvy
se dozvěděl, že někteří jeho bývalí zákazníci shledali, že jim způsobil škodu, a musí proto být
potrestán. V důsledku politických změn v Rusku a v souvislosti s potížemi s bývalými klienty
nechce v Rusku zůstat a ani se tam vracet. Z protokolu o pohovoru k žádosti o udělení azylu
na území ČR následně vyplynulo, že stěžovatel se během své podnikatelské činnosti v Ruské
federaci seznámil s množstvím citlivých informací o výši částek, kterými jeho zákazníci
disponovali. Poté, co se dozvěděl, že jeho bývalí klienti zastávají důležité pozice
a nevyhovuje jim, že o nich uvedené informace ví, prodal byt a odjel do ČR za účelem
pobytu. Měl problémy s lidmi, kterým prodal byty za vyšší cenu, než za kterou byly obvykle
prodávány; to byl také důvod, proč musel opustit Ruskou federaci. O žádosti o udělení azylu
začal uvažovat, když se mu nepodařilo prodloužit statut dočasně usídleného cizince.
Poté, co mu legální pobyt v ČR skončil, požádal o azyl. Uvedl, že vrátit do vlasti se nechce,
protože se mu nelíbí, co se v Ruské federaci děje, a nevěří, že se situace změní k lepšímu.
Vysvětlil, že by měl problémy s lidmi, se kterými dříve pracoval, že by mu fyzicky ublížili
a nemohl by nikde pracovat. Obava z bývalých klientů a legalizace pobytu v ČR jsou
jedinými důvody jeho žádosti o udělení azylu v ČR.
Podle ustanovení §12 se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu
zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod,
nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě
jeho posledního trvalého bydliště. Podle ustanovení §14 téhož zákona jestliže v řízení
o udělení azylu nebude zjištěn důvod pro udělení azylu podle §12, lze v případě hodném
zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu.
Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje s právním posouzením věci žalovaným
a potažmo i krajským soudem. Při rozhodování o udělení azylu je rozhodující existence
pronásledování stěžovatele za uplatňování politických práv a svobod nebo odůvodněného
strachu z pronásledování směřujícího vůči žadateli o azyl jako příslušníku určité sociální
skupiny. Takové okolnosti však stěžovatel v řízení před žalovaným netvrdil ani neprokazoval.
Naopak v řízení před správním orgánem uvedl, že jedinými důvody jeho žádosti o udělení
azylu v ČR je obava z bývalých klientů a legalizace pobytu v ČR. Tvrzení, že se obává
perzekuce ze strany příslušných orgánů KGB, neboť stěžovatel pracoval v závodě na výrobu
zbraní a dané orgány mají a priori nedůvěru k osobám, které se vrací ze zemí EU zpět
do Ruska, tak vyznívá značně účelově. O podobných skutečnostech se stěžovatel totiž v řízení
před správním orgánem vůbec nezmínil. V této souvislosti lze poukázat i na konstantní
judikaturu Nejvyššího správního soudu, ze které vyplývá, že žádost o azyl, jejímiž jedinými
důvody jsou toliko potíže se soukromými osobami v domovském státě, spočívající
ve vydírání žadatele (zde pouze v možnosti vydírání či napadení) je zřejmě bezdůvodná.
Za pronásledování by mohlo být v souvislosti s ohrožením soukromými osobami
pokládáno leda odmítnutí veřejné moci poskytnout ochranu před tímto ohrožením,
pokud by toto odmítnutí mělo typicky povahu šikany ze strany veřejné moci pro některý
z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu, což však není případ souzené věci. Stěžovatel
neuvádí, že by se v souvislosti s údajným vyhrožováním soukromých osob na orgány státu
obrátil, takže nemůže bez dalšího tvrdit, že by mu případná ochrana ze strany těchto orgánů
byla odmítnuta.
K námitce ohledně nedostatečného odůvodnění neudělení humanitárního azylu
Nejvyšší správní soud uvádí, že v souvislostech daného případu se nejedná o vadu,
která by byla s to založit nezákonnost rozhodnutí žalovaného. Ačkoli lze mít za to,
že žalovaný svoje rozhodnutí ve smyslu §14 zákona o azylu odůvodnil velmi stručně,
s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, zejména k samotným tvrzením stěžovatele
v průběhu řízení a ke zprávám o dodržování lidských práv v Rusku, považuje zdejší soud
s ohledem na zákaz libovůle, jež je ústředním aspektem dle něhož je rozhodování žalovaného
ve smyslu §14 zákona o azylu přezkoumávané, za dostatečné.
Za nedůvodnou je třeba též považovat námitku, že stěžovatel v uvedené věci nebyl
vůbec slyšen, čímž došlo k porušení zákonného práva na řádné slyšení u soudu - čl. 38,
odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Z protokolu o jednání založeném v soudním spise
pod č. l. 28 vyplývá, že stěžovatel za přítomnosti tlumočníka dostal v průběhu nařízeného
jednání možnost přednést svůj žalobní návrh, vyjádřit se k podkladům založeným ve spise
a reagovat na doplňující dotazy soudu. Jeho základní práva ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod tak nebyla v soudním řízení dotčena.
V návaznosti na uvedené proto Nejvyšší správní soud uzavírá, že není dán žádný
z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., pro které by bylo třeba
napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze zrušit, neboť se nejedná o rozhodnutí
nezákonné z důvodu nesprávného posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení,
ani nebyla shledána nepřezkoumatelnost rozhodnutí tohoto soudu spočívající
v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení
před soudem, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Proto Nejvyšší
správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná a v souladu s §110 odst. 1
s. ř. s. ji zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 1 věty
první s. ř. s., neboť neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému
v souvislosti s řízením o kasační stížnosti žalobce žádné náklady nad rámec jeho úřední
činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. září 2005
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu