ECLI:CZ:NSS:2005:4.AZS.517.2004
sp. zn. 4 Azs 517/2004 - 56
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: I. M., zast.
JUDr. Milanem Zábržem, advokátem, se sídlem v Brně, nám. Svobody 10, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra ČR, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, pošt. schr. 21/OAM, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 9. 2004, č. j. 56 Az
66/2004 - 24,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
III. Odměna zástupci stěžovatele JUDr. Milanu Zábržovi, advokátu, se sídlem
Brno, nám. Svobody 10, se u r č u je částkou 1075 Kč a bude
mu vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30-ti dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 20. 5. 2004, č. j. OAM-308/LE-PA04-PA03-
2004, byla zamítnuta žádost žalobce o udělení azylu jako zjevně nedůvodná podle ustanovení
§16 odst. 1 písm. k) zákona č. 325/1999 Sb. o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o azylu“). V odůvodnění
rozhodnutí správní orgán uvedl, že během správního řízení o udělení azylu bylo nepochybně
prokázáno, že žadatel podal žádost o udělení azylu s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění,
ačkoliv mohl požádat o udělení azylu dříve. Správní orgán rozhodující ve věci shledal
naplnění podmínek ustanovení 16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu, v platném znění, a žádost
o udělení azylu zamítl jako zjevně nedůvodnou.
Proti citovanému rozhodnutí podal žalobce opravný prostředek (žalobu),
ve které se domáhal přezkoumání výše uvedeného rozhodnutí správního orgánu. Měl za to,
že v předchozím řízení o udělení azylu porušil žalovaný ustanovení §3 odst. 3 zákona
č. 71/1967 Sb., o správním řízení (dále jen správní řád), a to tím, že se jeho žádostí nezabýval
odpovědně a svědomitě, ustanovení §3 odst. 4 správního řádu, neboť nevycházel
ze spolehlivě zjištěného stavu věci a nevedl azylové řízení takovým způsobem, aby posílil
žalobcovu důvěru ve správnost jeho rozhodování, a proto žalobce nepovažuje napadené
rozhodnutí za přesvědčivé, dále ustanovení §32 odst. 1 správního řádu, když žalovaný
nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci a za tím účelem si neopatřil potřebné podklady
pro rozhodnutí, §46 správního řádu, neboť napadené rozhodnutí není v souladu se zákony
a nevyšlo ze spolehlivě zjištěného stavu věci, §47 odst. 3 správního řádu, neboť odůvodnění
napadeného rozhodnutí žalobce nepřesvědčilo o jeho správnosti a o postupu správního
orgánu, žalovaný se nevypořádal se všemi provedenými důkazy, §12 zákona o azylu, neboť
žalobce se domnívá, že splňuje zákonné podmínky pro udělení azylu stanovené v §12,
potažmo v §14 zákona o azylu, a konečně §91 zákona o azylu. Dále se domníval, že postup
žalovaného nebyl v souladu s mezinárodněprávními závazky ČR, především s čl. 33 odst. 1
Úmluvy o právním postavení uprchlíků. Poukázal také na čl. 3 Úmluvy proti mučení a jinému
krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení. Dále nebylo podle názoru žalobce
přihlédnuto k závazku obsaženému v čl. 8 Evropské úmluvy o lidských právech,
který se promítl do §91 odst. 1 písm. b) zákona o azylu a který obsahuje právo každého
na respektování jeho soukromého a rodinného života. Žalobce dodal, že v ČR žije trvale
od roku 1998 ve faktickém manželství s paní H. P. a žalovaný nezkoumal, zda toto soužití
představuje rodinný život ve smyslu čl. 8 Evropské Úmluvy a ve světle judikatury
Evropského soudu pro lidská práva, a zda by ukončení pobytu na území ČR bylo v souladu
s tímto článkem. Žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil
žalovanému k dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. 9. 2004, č. j. 56 Az 66/2004 - 27, žalobu
zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění
rozhodnutí soud konstatoval obsah správního spisu a uvedl, že námitka žalobce ohledně
porušení ustanovení §3 odst. 3 a 4, §32 odst. 1, §33 odst. 2, §46 a §47 odst. 3 správního
řádu, je nedůvodná, zvláště, když je vznesena jen v obecné rovině a žalobce nijak
nekonkretizoval, jaké důkazy měly být nad rámec důkazů v řízení provedeny k objasnění
skutečného stavu věci. V tomto směru soud neshledal žádné pochybení v postupu správního
orgánu, neboť žalobce měl v průběhu správního řízení dostatek možností k tomu, aby uvedl
vše, co považuje za důležité pro rozhodnutí o důvodech své žádosti o udělení azylu a byl
poučen o procesních prostředcích, které jako účastník správního řízení měl k dispozici. Dále
uvedl, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že žalovaný se důvody,
vyplývajícími s ustanovení §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu, ve znění platném
pro přezkoumávanou věc, podrobně zabýval, přičemž vycházel zejména z výpovědi
samotného žalobce. Skutečnosti jím uváděné však nelze podřadit důvodům pro udělení azylu.
Soud souhlasil s názorem správního orgánu, že podle §28 zákona o azylu se překážky
vycestování v rozhodnutí uvedou, pokud bude rozhodnuto o udělení nebo odnětí azylu,
což není případ žalobce. Dodal, že správní orgán v dané věci neměl povinnost zabývat
se překážkou vycestování podle §91 zákona o azylu. Naplnění podmínek §16 odst. 1 písm.
k) zákona o azylu ve znění platném pro přezkoumávanou věc proto považoval za odůvodněné
a zamítnutí žádosti o azylu jako odpovídající zákonu. Z těchto důvodů dospěl krajský soud
k závěru, že žaloba není důvodná a proto ji podle ustanovení §78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
Proti citovanému rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas kasační stížnost,
v níž uvedl, že ji podává ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť krajský soud
nesprávně posoudil právní otázku týkající se čl. 10 Ústavy České republiky a z něj vyplývající
bezprostřední závaznosti čl. 3 a 8 Evropské úmluvy o lidských právech (dále jen EÚLP), čl. 3
Úmluvy proti mučení a čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, a ve smyslu §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s., neboť považuje napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně
za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, když se soud v odůvodnění nevypořádal
se všemi žalobou uvedenými argumenty. Namítal především, že se soud nezabýval otázkou,
zda v jeho případě neexistují důvody, pro něž by neplatila povinnost ukončit jeho pobyt
ve smyslu §91 zákona o azylu, což je v rozporu se závazky obsaženými ve výše
specifikovaných mezinárodních smlouvách, jež mají přednost před zákonem. Dodal,
že skutečnost, že se správní orgán vůbec nezabýval možností udělit některou z překážek
vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu, považuje za porušení mezinárodně-právních
závazků České republiky. Dále opětovně namítal porušení čl. 33 Ženevské úmluvy a porušení
principu „non-refoulement“, když správní řízení podle jeho názoru neproběhlo plně v souladu
s tímto ustanovením. Správní orgán se vůbec nezabýval možností jeho pronásledování
v případě návratu na Ukrajinu. Tutéž argumentaci lze podle stěžovatele aplikovat i na čl. 3
Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení. Dále uvedl,
že v České republice žije od roku 1998 ve společné domácnosti s paní H. P. a důvody, pro něž
požádal o udělení azylu v České republice tak byly zjevně humanitárního charakteru a snahou
o ochranu soukromého a de facto i rodinného života jeho a jeho družky, a to v situaci, kdy
nemohl využít režimu zákona č. 326/1999 Sb. o pobytu cizinců, neboť mu bylo pro porušení
pobytového režimu uloženo správní vyhoštění. Negativní rozhodnutí správního orgánu ve
věci azylu je rozhodnutím o ukončení pobytu a vzhledem k tomu je správní orgán povinen
zkoumat, zda na straně žadatele neexistuje některá z podmínek stanovených §91 odst. 1
zákona o azylu, za nichž povinnost ukončit pobyt neplatí. Ve smyslu tohoto ustanovení
povinnost ukončit pobyt neplatí, jestliže by to bylo v rozporu s mezinárodními závazky České
republiky. Takovým závazkem je i Evropská úmluva o lidských právech (ve Sbírce zákonů
vyhlášená ve sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí pod č. 209/1992 Sb.). Podle
čl. 8 této úmluvy má každý právo na respektování soukromého a rodinného života. Správní
orgán se však v napadeném rozhodnutí nevypořádal s tím, zda ukončení pobytu stěžovatele
v ČR neznamená porušení tohoto článku. Stěžovatel také nesouhlasil s názorem krajského
soudu, že musí být prokázáno, že původ obav subjektu usilujícího o poskytnutí ochrany
formou azylu spočívá prokazatelně v perzekuci ze strany státu. Podotkl, že nositeli
pronásledování tak nemusí být nutně přímo složky státní moci, ale i soukromé osoby, skupiny
osob či nelegální struktury, za podmínky, že jejich jednání nese znaky pronásledování ve
smyslu §12 zákona o azylu a vztah státní moci k jednání těchto osob je výše popsaného
charakteru a závěr krajského soudu nekoresponduje se zákonnou charakteristikou pojmu
pronásledování a rovněž i s výkladem příslušných ustanovení zákona o azylu vyjádřeným v
současné i předchozí judikatuře. Navrhoval, aby Nejvyšší správní soud rozhodnutí Krajského
soudu v Brně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně požádal o přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti a ustanovení právního zástupce.
Usnesením ze dne 11. 10. 2004, č. j. 56 Az 66/2004 - 39, byl stěžovateli ustanoven
pro řízení o kasační stížnosti zástupce JUDr. Milan Zábrž, advokát se sídlem v Brně,
nám. Svobody 10.
Žalovaný správní orgán ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že popírá oprávněnost
kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí, tak rozsudek soudu byly vydány
v souladu s právními přepisy. K argumentaci stěžovatele ohledně porušení §91 zákona
o azylu, čl. 33 Úmluvy o postavení uprchlíků a porušení principu „non-refoulement“ správní
orgán uvedl, že stěžovatel ve svých tvrzeních nevychází z platné právní úpravy azylového
práva, která stanoví, že azyl se poskytne cizinci v případě splnění podmínek §12 zákona
o azylu. Dodal, že z výpovědi stěžovatele zcela jasně vyplývá, že v zemi původu neměl žádné
potíže se státními orgány, policií, soudy ani s jinými státními orgány. Z tohoto důvodu
považuje správní orgán stěžovatelovy námitky ohledně nemožnosti vycestování za účelové
a bezpředmětné. Ze stěžovatelovy žádosti o azyl jasně vyplývá pouze skutečnost, že se chtěl
pomocí institutu azylu vyhnout správnímu vyhoštění z území ČR. K dalším námitkám
týkajícím se jeho „rodinného“ života konstatoval, že tyto nejsou důvody azylově relevantními.
Plně odkázal na správní spis. Správní orgán neshledal důvody k přiznání odkladného účinku
a navrhoval, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl a odkladný účinek kasační
stížnosti nepřiznal.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Z obsahu kasační stížnosti plyne, že se stěžovatel dovolává právních důvodů kasační
stížnosti vymezených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím správním řízení. Nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom,
že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice
aplikován správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů
rozhodnutí, popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Podle ustanovení §12 zákona o azyl se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení
azylu zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod,
nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě
jeho posledního trvalého bydliště.
Podle ustanovení §16 odst. 1 písm. k) cit. zákona se žádost o udělení azylu zamítne
jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel podal žádost o udělení azylu s cílem vyhnout
se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání k trestnímu stíhání do ciziny, ačkoliv mohl
požádat o udělení azylu dříve.
V předmětné věci Nejvyšší správní soud z obsahu správního spisu zjistil, stěžovatel
podal dne 19. 5. 2004 žádost o udělení azylu, ve které uvedl, že do ČR přijel v červnu 1998
za prací, neboť na Ukrajině práce není. Tady má přítelkyni, chce se oženit. V protokolu
o pohovoru k žádosti o azyl ze dne 19. 5. 2004 dále uvedl, že důvodem odchodu ze země byla
ekonomická situace na Ukrajině, nemohl nalézt žádné zaměstnání. V České republice by chtěl
pracovat a oženit se, má zde družku. V roce 1998 mu byl ukraden cestovní pas, od té doby
pobýval v ČR bez platného dokladu. Dále dodal, že mu bylo uděleno správní vyhoštění z ČR
a proto požádal o azyl. Důvodem bylo i to, že si chce legalizovat pobyt na území ČR.
Ve své vlasti neměl žádné problémy se státními institucemi, k odchodu ho vedly pouze
ekonomické problémy. Na závěr uvedl, že nežádá doplnění a s obsahem protokolu souhlasí.
Z takto zjištěného skutkového stavu vycházel jak správní orgán, tak i krajský soud,
a tyto orgány správně dovodily, že se nejedná o důvody vymezené §12 zákona o azylu,
neboť se nejednalo o pronásledování z tam vymezených důvodů; označené problémy
stěžovatele pod důvody azylově relevantní podřadit nelze.
Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje s právním posouzením věci žalovaným
a potažmo i krajským soudem, neboť ani podle názoru zdejšího soudu stěžovatel neprokázal,
že je pronásledován pro uplatňování politických práv a svobod, nebo že má odůvodněný
strach z pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve smyslu §12 písm. a) a b) zákona
o azylu. Udělení azylu je však mimořádným institutem, který lze použít toliko na zákonem
vymezené situace; situace stěžovatele pod ně nespadá. Pro legalizaci pobytu na území České
republiky lze však užít i jiných institutů než institutu azylu.
K tvrzenému důvodu uvedenému v ustanovení §103 odst. 1 písm. d) zákona o azylu
Nejvyšší správní soud uvádí, že za rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost
lze považovat zejména rozhodnutí postrádající základní zákonné náležitosti, rozhodnutí,
z něhož nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo o věci rozhodnuto, rozhodnutí
zkoumající správní úkon z jiných než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ
zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních námitek), rozhodnutí,
jehož výrok je v rozporu s odůvodněním, rozhodnutí, které vůbec neobsahuje právní závěry
vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jehož důvody nejsou ve vztahu k výroku
jednoznačné atd.
Stěžovatel namítal, že v daném případě měla nesrozumitelnost napadeného rozsudku
spočívat ve skutečnosti, že krajský soud se v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal
se všemi žalobou uvedenými argumenty. Nejvyšší správní soud s jeho tvrzeními nesouhlasí.
Rozsudek má všechny zákonem předpokládané náležitosti, je vymezen předmět řízení
i hlediska, z nichž bylo správní rozhodnutí zkoumáno, je detailně popsán rozhodný skutkový
stav a rozvedeny právní závěry z něho vyplývající výrok soudu má v důvodech oporu.
V rozsudku je jasně a jednoznačně uvedeno, jak soud rozhodl o žalobě, z jakých důvodů,
i jak uvážil o žalobních námitkách a žalobcových tvrzeních. Nejvyšší správní soud
proto neshledal naplnění kasačního důvodu podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Pro úplnost Nejvyšší správní soud uvádí, že lze se stěžovatelem souhlasit potud,
pokud uvádí, že krajský soud se v odůvodnění napadeného rozsudku výslovně nezabýval
jeho námitkou, v níž poukazoval na možnost udělení humanitárního azylu. Se zřetelem
k tomu, že o udělení či neudělení azylu z humanitárních důvodů podle §14 zákona o azylu
nelze v tomto řízení (v němž byla žádost o udělení azylu podle §16 zákona o azylu)
rozhodnout, jak bude uvedeno níže, nepovažoval Nejvyšší správní soud toto opomenutí
krajského soudu za natolik závažné, že by zakládalo důvod uvedený v ustanovení §103 odst.
1 písm. d) s. ř. s.
K námitce stěžovatele ohledně aplikace již výše uvedených mezinárodních smluv,
které mají na základě čl. 10 Ústavy ČR přednos před zákonem, Nejvyšší správní soud uvádí,
že v případě stěžovatele bylo použito tzv. zkráceného řízení ve smyslu §16 zákona o azylu.
Výrok o existenci, resp. neexistenci překážek vycestování ve správním rozhodnutí obsažen
není a touto otázkou se žalovaný nezabýval ani v odůvodnění svého rozhodnutí. Takový
postup je však podle Nejvyššího správního soudu v souladu s dikcí zákona č. 325/1999 Sb.
Z jeho ustanovení §28 totiž vyplývá, že ministerstvo vnitra v rozhodnutí uvede,
zda se na cizince vztahuje překážka vycestování podle §91 téhož zákona tehdy, pokud bude
rozhodnuto o neudělení nebo odnětí azylu. V daném případě byla žádost stěžovatele
zamítnuta podle ustanovení §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu jako zjevně nedůvodná,
a takové rozhodnutí nelze považovat ani za rozhodnutí o odnětí azylu (neboť stěžovateli nebyl
azyl, který by mu mohl být odňat, udělen), avšak ani za rozhodnutí o neudělení azylu.
Za rozhodnutí o neudělení azylu totiž lze podle Nejvyššího správního soudu považovat pouze
rozhodnutí, kterým ministerstvo vnitra rozhodne o neudělení azylu pro nesplnění podmínek
uvedených v ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu po věcném posouzení
důvodů tvrzených žadatelem o azyl. V případech, kdy je vydáváno rozhodnutí o zamítnutí
žádosti jako zjevně nedůvodné, správní orgán o udělení azylu nerozhoduje, tj. nezabývá
se věcně důvody žádosti o azyl tvrzenými žadatelem, a to právě proto, že žadatel o azyl
v takovém případě ani neuvádí důvody, které by mohly být po svém ověření podřazeny
pod důvod, pro něž lze azyl podle ustanovení §12 zákona o azylu udělit. Ostatně Nejvyšší
správní soud i ve svých předcházejících rozhodnutích opakovaně uváděl, že v případě,
kdy Ministerstvo vnitra rozhodne o zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné,
je výrok o neexistenci překážek vycestování ve smyslu ustanovení §91 zákona o azylu
výrokem nadbytečným. Z tohoto důvodu neshledal Nejvyšší správní soud v postupu
žalovaného v daném případě žádné pochybení a ani krajskému soudu nelze vyčítat,
že se otázkou existence překážek vycestování ve svém rozsudku věcně nezabýval. Nejvyšší
správní soud tak neshledal důvodnost ani této námitky obsažené v kasační stížnosti.
Výše uvedené platí i o rozhodování o udělení azylu podle §14 zákona o azylu,
tedy azylu udělovaného z humanitárních důvodů. Napadené rozhodnutí správního orgánu
ve svém odůvodnění neobsahuje výrok o udělení či neudělení azylu podle §14 zákona
o azylu. Je tomu tak proto, že podle citovaného ustanovení lze totiž v případě hodného
zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárních důvodů, avšak jen za situace, jestliže v řízení
o udělení azylu nebude zjištěn důvod pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu.
Jak již bylo výše uvedeno, v posuzované věci bylo provedeno tzv. zkrácené řízení,
a to z důvodů zjevně nedůvodné žádosti, aniž by v tomto řízení důvody pro udělení azylu byly
zjišťovány. Jestliže důvody pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu nebyly zjišťovány
(nemohly být tudíž ani zjištěny), nepřichází v úvahu udělení azylu z humanitárních důvodů
podle §14 zákona o azylu.
Pro stěžovatele z toho vyplývá, že v případě, kdy jeho žádost byla zamítnuta jako
zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu, nemůže se v řízení o kasační
stížnosti dovolávat posouzení azylu podle §14, neboť o této formě azylu nemohlo být v tomto
typu řízení rozhodnuto.
Jak již bylo výše uvedeno, Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje s právním
posouzením věci žalovaným a potažmo i krajským soudem. Stěžovatelem tvrzené skutečnosti
nelze akceptovat jako důvody pro udělení azylu, neboť v jeho případě se nejedná o splnění
azylově relevantních ustanovení zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud k výše uvedenému dodává, že smyslem práva azylu
je poskytnout žadateli ochranu. Nejde však o ochranu před jakýmikoliv negativními jevy
v zemi původu. Nárok na udělení azylu vzniká jen z důvodů uvedených v §12 zákona
o azylu. Vždy je třeba se zabývat podstatou tvrzených důvodů pro udělení azylu, kterými
jsou v případě stěžovatele zejména důvody ekonomické a snaha o legalizace pobytu na území
ČR s cílem vyhnout se správnímu vyhoštění. Tyto důvody však nelze považovat za důvody
azylově relevantní.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že posouzení právních otázek soudem nepovažuje
za nesprávné a důvod tvrzený stěžovatelem ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
v posuzované věci neshledal.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl
neprodleně po jejím obdržení a po nezbytném poučení účastníků řízení o složení senátu,
se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. Protože
žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady
ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
neboť stěžovatel s podanou kasační stížností úspěch neměl.
Odměna zástupci stěžovatele JUDr. Milanu Zábržovi, advokátu, který byl ustanoven
soudem pro řízení o kasační stížnosti, náleží ve výši 1075 Kč, a to za jeden úkon právní
služby – příprava a převzetí zastoupení [§11 odst. 1 písm. b) ve spojení s ustanovením §9
odst. 3 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb.] a dále náhrada hotových výdajů ve výši 75 Kč
(§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Odměna mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 30-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. května 2005
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu