ECLI:CZ:NSS:2005:4.AZS.520.2004
sp. zn. 4 Azs 520/2004 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: N. P. T., zast.
Mgr. Zdeňkem Honzíkem, advokátem, se sídlem v Plzni, Plynární 6, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem 170 34 Praha 7, Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM, o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 8.
2004, č. j. 32 Az 3/2004 - 23,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 11. 3. 2004, č. j. OAM-693/VL-10-05-2004,
byla zamítnuta žádost žalobce o udělení azylu jako zjevně nedůvodná podle ustanovení §16
odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb. o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii
České republiky ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o azylu“). Správní orgán
v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že v průběhu správního řízení bylo objasněno, že důvodem
žádosti o udělení azylu byla snaha žalobce o legalizaci pobytu na území ČR. Správní orgán
dospěl k závěru, že v průběhu řízení nebyla shledána žádná skutečnost, která by vedla
k závěru, že žadatel splnil podmínky pro udělení azylu podle §12. Tím byly podle názoru
žalovaného splněny podmínky ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu.
Proti citovanému rozhodnutí podal žalobce opravný prostředek (žalobu), ve které
žalovanému vytýkal porušení §3 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní
řád), neboť se jeho žádostí o udělení azylu nezabýval odpovědně a svědomitě, §32 odst. 1
správního řádu, když žalovaný nezjistil přesně a úplně skutečný stav věci a za tím účelem
si neopatřil potřebné podklady pro rozhodnutí; §46 správního řádu, neboť napadené
rozhodnutí není v souladu se zákony a nevyšlo ze spolehlivě zjištěného stavu věci; §47
odst. 3 správního řádu, neboť odůvodnění napadeného rozhodnutí žalobce nepřesvědčilo
o jeho správnosti a o postupu správního orgánu, který nevzal v úvahu veškeré skutečnosti
vztahující se k jeho případu a nevypořádal se v rozhodnutí se všemi provedenými důkazy,
§12 zákona o azylu, neboť žalobce se domníval, že splňuje zákonné podmínky pro udělení
azylu stanovené v §12 zákona o azylu a konečně §91 zákona o azylu, neboť byl toho názoru,
že se na něj vztahují překážky vycestování. Pokud šlo o skutkové důvody, odkázal žalobce
na svoji žádost o udělení azylu a ostatní spisový materiál vztahující se k jeho žádosti o udělení
azylu. Žalobce proto navrhoval, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému
k dalšímu řízení.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 27. 8. 2004, č. j. 32 Az 3/2004 - 23,
žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Konstatoval obsah správního spisu, a dále uvedl, že z uvedeného je podle jeho názoru zcela
zřejmé, že důvody uváděné žalobcem nelze podřadit pod důvody pro udělení azylu taxativně
uvedené v §12 zákona o azylu. Krajský soud se zcela ztotožnil s posouzením situace
a odůvodněním napadeného rozhodnutí, tak jak je učinil žalovaný. Uvedl, že snahu žalobce
o legalizaci pobytu na území ČR jako jediný důvod jeho žádosti o azyl, nelze podřadit
důvodům pro udělení azylu. Konstatoval, že nelze souhlasit s námitkou žalobce ohledně
porušení §91 zákona o azylu, a to vzhledem ke skutečnosti, že v souladu s ustanovením §28
zákona o azylu je správní orgán povinen o této překážce rozhodnout pouze v případě, že bude
vydáno rozhodnutí o udělení či odnětí azylu. Dodal, že řízení před krajským soudem
nepřineslo žádné zásadní skutečnosti, v důsledku kterých by mohlo dojít ke změně
v posouzení žádosti žalobce. Z těchto důvodů dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není
důvodná a proto ji podle ustanovení §78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
Proti rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové podal žalobce (dále
jen „stěžovatel“) včas kasační stížnost a namítal v ní důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. b)
s. ř. s. Uvedl, že ze spisového materiálu žalovaného je zřejmé, že pro opuštění domovského
státu stěžovatele vedly důvody, které lze označit jako důvody humanitárního charakteru,
přičemž správní orgán se omezil toliko na důvody ekonomické, z nichž vyvodil závěry
pro neudělení azylu. Dále uvedl, že ve spisovém materiálu absentují veškeré rozhodné
skutečnosti, které mají zásadní vliv na objektivní rozhodování soudu, tudíž se jedná
o neobjektivní posouzení shromážděných listinných podkladů. Tím mohlo dojít podle názoru
stěžovatele i k nesprávnému vyvození závěrů v dané věci. Navrhoval, aby Nejvyšší správní
soud přiznal kasační stížnosti podle §107 s. ř. s. odkladný účinek, a dále, aby rozsudek
krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný správní orgán popřel oprávněnost podané
kasační stížnosti, neboť se domníval, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech
výroku, tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy. Žalovaný dále
uvedl, že v případě stěžovatele nebyly dány žádné zvláštní zřetele hodné důvody pro udělení
humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu. Úmrtí rodinného příslušníka je jistě
pro stěžovatele velice nepříjemnou skutečností, avšak nelze ji podřadit pod důvody udělení
azylu. Pro řízení o kasační stížnosti odkázal na správní spis. Žalovaný konstatoval,
že považuje kasační stížnost za neopodstatněnou, stejně tak návrh na přiznání jejího
odkladného účinku, a proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Z obsahu kasační stížnosti plyne, že se stěžovatel dovolává právních důvodů kasační
stížnosti vymezených v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech, nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit; za takovou vadu
řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Podle ustanovení §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení
azylu zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod,
nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě
jeho posledního trvalého bydliště.
Podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) cit. zákona se žádost o udělení azylu zamítne
jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí skutečnost svědčící o tom, že by mohl být
vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12. Podle ustanovení §16 odst. 2
cit. zákona lze takové rozhodnutí vydat nejpozději do 30ti dnů od zahájení řízení o udělení
azylu.
Nejvyšší správní soud v předmětné věci z obsahu správního spisu zjistil, že stěžovatel
podal dne 2. 2. 2004 žádost o udělení azylu, ve které uvedl, že mu zemřel otec před mnoha
lety, matka v roce 2003. Ve Vietnamu zůstal úplně sám a na radu známých se rozhodl odjet
do ČR. Tady by chtěl žít, pracovat a oženit se. Nyní žádá o azyl, aby si legalizoval pobyt
v ČR. Do protokolu o pohovoru k žádosti o udělení azylu na území ČR ze dne 26. 2. 2004
stěžovatel uvedl tytéž skutečnosti. Dále uvedl, že ve své vlasti se ničeho neobává, žádné
problémy se státními orgány v zemi původu neměl. Na závěr podotkl, že nechce nic dodat
či doplnit.
Z výše uvedeného tedy plyne, že správní orgán umožnil stěžovateli v průběhu
správního řízení vyjádřit se ke všem důvodům, pro něž žádá o azyl, a měl tedy poté dostatek
podkladů pro posouzení stěžovatelovy žádosti. Nelze tedy souhlasit s tvrzením stěžovatele
uvedeným v kasační stížnosti o tom, že správní orgán neshromáždil dostatek důkazů
pro objektivní rozhodnutí ve věci, neboť z výše uvedeného plyne opak. Nejvyšší správní soud
má za to, že stěžovatelem uplatněné důvody jsou natolik určité a konkrétní, že z nich bylo
možno učinit závěry uvedené ve výroku a odůvodnění napadeného rozhodnutí. V tomto směru
je nutno připomenout, že správní orgán sice musí umožnit žadateli o azyl sdělit v řízení
všechny okolnosti, které považuje pro udělení azylu za významné, avšak není jeho důvodem
předestřít důvody, pro které je azyl obvykle poskytován (shodně též rozsudek NSS
5 Azs 26/2003 ze dne 25. 11. 2003).
Nejvyšší správní soud se zcela ztotožňuje s názorem vysloveným v odůvodnění
napadeného rozsudku, totiž s tím, že žalobce sám označil okruh důvodů, pro které azyl žádá,
za uzavřený, a ani k výslovnému dotazu nic nedoplnil. Netvrdil-li tedy stěžovatel jiné
skutečnosti než ty, které byly správním orgánem zhodnoceny jako důvody ekonomické
a snaha o legalizaci pobytu, byl závěr žalovaného o naplnění podmínek daných ustanovením
§16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu pro zamítnutí jeho žádosti jako zjevně nedůvodné,
správný. Nejvyšší správní soud tak nesouhlasí ani s námitkou stěžovatele, spočívající
v tvrzení, že soud rozhodoval na základě nejen neúplných zjištění skutečností, ale i na základě
nekompletního spisového materiálu. Ostatně stěžovatel ani neuvedl, v čem jsou skutečnosti
neúplně zjištěné a v čem tuto nekompletnost spisového materiálu spatřuje. Nejvyšší správní
soud tedy v posuzované věci neshledal tvrzený důvod kasační stížnosti uvedený v ustanovení
§103 odst. 1 písm. b), když neshledal ani nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu
pro nesrozumitelnost.
K námitce ohledně humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu Nejvyšší správní
soud podotýká, že správní orgán na případ stěžovatele použil tzv. zkráceného řízení
o azylovém právu, uplatňovaného na základě zjevně nedůvodného návrhu na zahájení řízení.
Ve výroku napadeného rozhodnutí totiž žádost o udělení azylu zamítl jako zjevně
nedůvodnou, protože žadatel uvedl pouze ekonomické důvody a snahu o legalizaci pobytu.
Uvedené posouzení ve svých důsledcích znamená, že neprobíhal proces dokazování o tom,
zda byly splněny podmínky ustanovení §12 zákona o azylu. Jestliže se správní orgán
nezabýval meritorně posouzením toho, zda byla či nebyla naplněna skutková podstata
ustanovení §12 zákona o azylu, pak se nemusel zabývat ani splněním podmínek ustanovení
§14 zákona o azylu.
Pro stěžovatele z toho však vyplývá, že v případě, kdy jeho žádost byla zamítnuta
jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, nemůže se v řízení
o kasační stížnosti dovolávat posouzení azylu podle §14 zákona o azylu (stejně,
jako by se nemohl dovolávat posouzení azylu podle §12 zákona o azylu), neboť o této formě
azylu nemohlo být v tomto typu řízení rozhodnuto.
Jak již bylo výše uvedeno, Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje s právním
posouzením věci žalovaným a potažmo i krajským soudem. Stěžovatelem tvrzené skutečnosti
nelze akceptovat jako důvody pro udělení azylu, neboť v jeho případě se nejedná o splnění
azylově relevantních ustanovení zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud k výše uvedenému dodává, že smyslem práva azylu
je poskytnout žadateli ochranu. Nejde však o ochranu před jakýmikoliv negativními jevy
v zemi původu. Nárok na udělení azylu vzniká jen z důvodů uvedených v §12 zákona
o azylu. Vždy je třeba se zabývat podstatou tvrzených důvodů pro udělení azylu, kterými
jsou v případě stěžovatele zejména důvody ekonomické a snaha o legalizaci pobytu.
Tyto důvody však nelze považovat za důvody azylově relevantní.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že posouzení právních otázek soudem nepovažuje
za nesprávné a důvod tvrzený stěžovatelem ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
v posuzované věci neshledal.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl
neprodleně po jejím obdržení a po nezbytném poučení účastníků řízení o složení senátu,
se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. Protože
žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady
ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti, neboť stěžovatel s podanou kasační stížností úspěch neměl.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. května 2005
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu