ECLI:CZ:NSS:2005:4.AZS.525.2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobkyně: O. D.,
nyní J., proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, pošt.
schránka 21/OAM, o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze dne 22. 7. 2004, č. j. 14 Az 540/2003 – 27,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 13. 10. 2003, č. j. OAM-744/VL-10-C10-2003, nebyl
žalobkyni udělen azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu,
ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon o azylu“), a současně bylo rozhodnuto
o tom, že se na cizince nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 téhož zákona.
Správní orgán v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že v průběhu správního řízení
bylo objasněno, že důvodem žádosti o udělení azylu žalobkyně byla snaha o legalizaci pobytu
z důvodu správního vyhoštění z hostitelské země, neboť tam byla 3 roky bez povolení
k pobytu. Dalším důvodem byly její rodinné potíže s manželem, který ji fyzicky napadal
a vyhrožoval. Správní orgán neshledal splnění podmínek pro udělení azylu podle §12 zákona
o azylu a neshledal rovněž podmínky uvedené v ustanovení §13 odst. 1 a 2 a §14. Dospěl
dále k závěru, že neshledal skutečnosti, které by zakládaly překážky vycestování podle §91
zákona o azylu.
Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením č. j. 14 Az 540/2003 – 27 ze dne
22. 7. 2004 řízení zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí
žalovaného. Podáním, které soudu došlo dne 19. 7. 2004, vzala žalobkyně výslovně žalobu
zpět, a soud proto postupoval podle §47 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb. s. ř. s. a řízení
o ní zastavil. Uvedené usnesení bylo žalobkyni doručeno dne 29. 7. 2004.
Ve spise je dále založen úřední záznam ze dne 22. 7. 2004, podle něhož se tohoto dne
bez předvolání dostavila žalobkyně k soudu, kde uvedla, že omylem podala zpětvzetí
a žádala, zda by nebylo možné zpětvzetí zrušit a pokračovat dál v řízení, neboť dne
19. 6. 2004 se provdala. Předložila fotokopii oddacího listu, která byla založena do spisu.
Dne 23. 7. 2004 podala stěžovatelka osobně u Krajského soudu v Ústí nad Labem
přípis, v němž žádala o „prodloužení azylu“ z důvodu odvolání správního vyhoštění,
které bude podávat. Dále poukázala na to, že v jejím osobním životě nastaly nové skutečnosti,
neboť dne 19. 6. 2004 uzavřela sňatek se státním občanem České republiky M. J.
Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením č. j. 14 Az 540/2003 – 32 ze dne
22. 9. 2004 vyzval stěžovatelku, aby ve lhůtě jednoho měsíce od doručení tohoto usnesení
doplnila kasační stížnost o důvody uvedené v ustanovení §103 zákona č. 150/2002 Sb.,
a ve stejné lhůtě předložila tuto kasační stížnost soudu. Dále byla stěžovatelka vyzvána
k tomu, aby si ve lhůtě jednoho měsíce od doručení tohoto usnesení zvolila zástupce
pro řízení o kasační stížnosti, a to advokáta, a tuto skutečnost doložila soudu předložením
plné moci. Současně byla stěžovatelka poučena o tom, že nebude-li této výzvě ve lhůtě
vyhověno, soud řízení o takovém podání usnesením odmítne, nestanoví-li zákon jiný procesní
důsledek.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti namítl absenci veškerých povinných
náležitostí podání a navrhl odmítnutí kasační stížnosti. Poté byla kasační stížnost předložena
Nejvyššímu správnímu soudu k rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud přípisem ze dne 6. 1. 2005 vrátil spis krajskému soudu s tím,
že dosud nebyly splněny podmínky uvedené v ustanovení §108 s. ř. s. Konstatoval,
že z obsahu spisu plyne, že krajský soud považoval za kasační stížnost žalobkyně její podání
ze dne 23. 7. 2004. Protože uvedené podání nemělo náležitosti kasační stížnosti, vyzval soud
stěžovatelku usnesením ze dne 22. 9. 2004 k odstranění vad kasační stížnosti a k odstranění
nedostatku povinného zastoupení v řízení o kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud
konstatoval, že postup krajského soudu je sice správný, avšak z obsahu spisu nelze zjistit,
zda, případně kdy, bylo usnesení ze dne 22. 9. 2004, č. j. 14 Az 540/2003 – 32, vůbec
doručeno. Nejvyšší správní soud dodal, že ve spise se na č. l. 31 sice nacházejí doručenky
od usnesení, avšak podle obsahu doručenky šlo o usnesení na č. l. 31, nikoliv o usnesení
na č. l. 32. Pokud žalobkyni bylo skutečně usnesení č. j. 14 Az 540/2003 – 32 doručeno,
pak bude třeba opravit údaje na doručence založené na č. l. 31. Nejvyšší správní soud zavázal
krajský soud k tomu, aby poté, co bude prokázáno, že uvedené usnesení bylo stěžovatelce
doručeno, případně po marném uplynutí lhůty v tomto usnesení stanovené, spis opětovně
předložil Nejvyššímu správnímu soudu k rozhodnutí o kasační stížnosti.
Spis byl poté opětovně předložen Nejvyššímu správnímu soudu dne 4. 2. 2005.
Podle předkládací zprávy, kterou podepsal předseda senátu dne 24. 1. 2005, bylo usnesení
z 22. 9. 2004 na č. l. 32 doručeno žalobkyni podle referátu na č. l. 31 a kanceláří tak bylo
na doručence vyznačeno.
Nejvyšší správní soud po přezkoumání obsahu spisu dospěl k závěru, že v dané věci
nelze postupovat jinak, než kasační stížnost odmítnout.
Podle §102 s. ř. s. kasační stížnost je opravný prostředek proti pravomocnému
rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví, jímž se účastník řízení,
z něhož toto rozhodnutí vzešlo, nebo osoba zúčastněná na řízení (dále jen „stěžovatel“),
domáhá zrušení soudního rozhodnutí. Kasační stížnost je přípustná proti každému takovému
rozhodnutí, není-li dále stanoveno jak. Podle §106 odst. 2 věty první s. ř. s. kasační stížnost
musí být podána do dvou týdnů po doručení rozhodnutí, a bylo-li vydáno opravné usnesení,
běží tato lhůta znovu od doručení tohoto usnesení.
Z obsahu spisu plyne, že napadené usnesení krajského soudu bylo stěžovatelce řádně
doručeno dne 29. 7. 2004. Podání, jímž se stěžovatelka domáhala „prodloužení azylu“ bylo
osobně podáno u krajského soudu dne 23. 7. 2004, tedy před tím, než napadené usnesení
nabylo právní moci (29. 7. 2004). Za této situace by bylo třeba zřejmě dospět k závěru,
že návrh byl podán předčasně ve smyslu §46 odst. 1b s. ř. s. I kdyby se však tento názor jevil
jako příliš formalistický a kasační stížnost by byla považována za řádně podanou,
bránil by projednání kasační stížnosti nedostatek povinného zastoupení advokátem,
který stěžovatelka na výzvu soudu neodstranila.
Podle ustanovení §105 odst. 2 s. ř. s. stěžovatel musí být zastoupen advokátem;
to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje,
vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon
advokacie. Podle ustanovení §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., nestanoví-li tento zákon jinak, soud
usnesením odmítne návrh, jestliže soud o téže věci již rozhodl nebo o téže věci již řízení
u soudu probíhá, nebo nejsou-li splněny jiné podmínky řízení a tento nedostatek
je neodstranitelný nebo přes výzvu soudu nebyl odstraněn a nelze proto v řízení pokračovat.
Stěžovatelka byla krajským soudem usnesením ze dne 22. 9. 2004,
č. j. 14 Az 540/2003 – 32, řádně vyzvána mj. k tomu, aby si ve lhůtě jednoho měsíce
od doručení tohoto usnesení zvolila zástupce pro řízení o kasační stížnosti – advokáta,
a tuto skutečnost doložila soudu předložením plné moci. Jak zjistil Nejvyšší správní soud
provedeným šetřením, je třeba vycházet z toho, že uvedené usnesení bylo stěžovatelce
doručeno dne 30. 9. 2004, což potvrdila svým podpisem. Stěžovatelka však na výzvu soudu
v něm obsaženou žádným způsobem v soudem stanovené lhůtě (ani později) nereagovala,
přestože byla o následcích nerespektování této výzvy krajským soudem výslovně poučena.
Za této situace nutno uzavřít, že stěžovatelka neodstranila nedostatek povinného
zastoupení advokátem v řízení o kasační stížnosti, neboť nedoložila plnou moc, osvědčující,
že je takto zastoupena, přičemž soudem byla výslovně upozorněna na nutný důsledek
takového postupu. Nejvyšší správní soud pro uvedený nedostatek podmínky řízení,
který brání v pokračování řízení o kasační stížnosti, proto kasační stížnost odmítl,
aniž by se mohl zabývat její věcnou důvodností (§105 odst. 2, §46 odst. 1 písm. a/ s. ř. s.).
Vzhledem k tomu se Nejvyšší správní soud již nezabýval ani nedostatky kasační stížnosti.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti bylo Nejvyšším správním soudem
za použití §60 odst. 3 a §120 s. ř. s. rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť kasační stížnost byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. srpna 2005
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu