ECLI:CZ:NSS:2005:4.AZS.543.2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: V. I. T., zast.
Mgr. Alexandrem Vaškevičem, advokátem, se sídlem v Plzni, Františkánská 7, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem 170 34 Praha 7, Nad Štolou 3, pošt. schránka
21/OAM, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne
29. 10. 2004, č. j. 60 Az 52/2004 – 24, a o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Ministerstva vnitra č. j. OAM-115/LE-B01-B02-2004 ze dne
18. 3. 2004 byla zamítnuta žádost žalobce o udělení azylu jako zjevně nedůvodná podle
ustanovení §16 odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon
o azylu“). Správní orgán dospěl v odůvodnění rozhodnutí k závěru, že v průběhu řízení bylo
objasněno, že motivem žalobcova odchodu z vlasti a důvodem žádosti o azyl jsou především
rodinné problémy a také obava ze soukromých osob, přátel prodejců drog, kteří byli uvězněni
měsíc poté, co žalobce o jejich činnosti informoval známého policistu. Správní orgán však
shledal naplnění podmínek ustanovení 16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu, v platném znění,
neboť dospěl k závěru, že stát (Bulharsko), z něhož žadatel přišel, lze považovat za bezpečnou
zemi původu.
V podané žalobě žalobce napadl rozhodnutí žalovaného v celém rozsahu. Tvrdil,
že žalovaný předně porušil ustanovení §32 odst. 1 správního řádu, nezjistil přesně a úplně
skutečný stav věci, a za tím účelem si neopatřil potřebné podklady pro rozhodnutí.
Nepostupoval správně při hodnocení Bulharské republiky jako bezpečné země původu.
Nezabýval se totiž jeho individuální situací a skutečným stavem při dodržování a ochraně
lidských práv. To, že z Bulharska podle informací Ministerstva vnitra pocházelo nejvíce
žadatelů o azyl z ekonomických důvodů a od roku 2001 nebyl žádnému Bulharovi azyl
udělen, nelze hodnotit jako oprávněný důvod pro posouzení Bulharska jako bezpečné země
původu. Žalobce má za to, že každý případ je nutné posuzovat individuálně a je nutné
posoudit všechny okolnosti a uváděné informace. Správní orgán tak nevzal v úvahu
skutečnosti vztahující se k jeho případu a nezhodnotil všechny jím předložené důkazy.
Žalovaný rovněž porušil ustanovení §46 správního řádu, neboť napadené rozhodnutí
z důvodů shora uvedených není v souladu se zákony a nevyšlo ze spolehlivě zjištěného stavu
věci. Ustanovení §47 odst. 3 správního řádu žalovaný porušil proto, že odůvodnění
napadeného rozhodnutí žalobce nepřesvědčilo o tom, že vzal správní orgán v úvahu veškeré
skutečnosti vztahující se k jeho případu. Žalovaný se v rozhodnutí nevypořádal se všemi
provedenými důkazy a nehodnotil je ve vzájemné souvislosti. Z těchto důvodů žalobce
navrhoval, aby soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 29. 10. 2004, č. j. 60 Az 52/2004 – 24, žalobu
zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění
uvedl, že se zcela ztotožňuje s posouzením věci žalovaným správním orgánem. Dále uvedl,
že žalovaný žádost o azyl zamítl proto, že Bulharsko splňuje znaky bezpečné země původu
ve smyslu zákona o azylu. Jakkoliv je na místě pochybnost, zda žalovaným zvolená skutková
podstata je na daný případ adekvátní, když podle názoru krajského soudu je zákonodárcem
určená pro případy skutkově odlišné (t. j. takové, kdy žadatel o azyl alespoň tvrdí,
že je u něj dán minimálně jeden důvod pro udělení azylu ve smyslu §12 zákona o azylu),
žalobce nevytýkal vadnou aplikaci celého ustanovení §16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu,
nýbrž pouze zpochybňoval existenci zákonného předpokladu „bezpečné země původu“
v případě Bulharska. Definici právního pojmu „bezpečná země původu“ obsahuje §2 odst. 1
zákona o azylu, a pro posouzení určité země jako bezpečné země původu stanoví celkem čtyři
kritéria. Konstatoval, že gramatický výklad textu zákona svědčí pro závěr, že všem hlediskům
je normou přisouzen stejný význam a mají kumulativní povahu. Jedním z právně relevantních
zjištění je ve smyslu §2 odst. 1 písm. b) okolnost, zda občané státu nebo osoby bez státního
občanství neopouštějí posuzovaný stát z důvodů uvedených v §12. Žalovaný tedy podle
názoru krajského soudu nepochybil, jestliže se otázkou četností azylových žádostí státních
občanů Bulharska zabýval, vedle dalších, v ustanovení §2 odst. 1 zákona o azylu stanovených
kritérií, přičemž závěr, ke kterému dospěl, má oporu v obsahu správního spisu. Proto nelze
souhlasit s žalobcovou námitkou, že vývoj azylových řízení státních občanů Bulharska nelze
hodnotit jako oprávněný důvod pro posouzení Bulharska jako bezpečné země původu.
Žalobci rovněž nedal krajský soud za pravdu, pokud namítal, že se žalovaný nezabýval
skutečným stavem při dodržování a ochraně lidských práv a jeho individuální situací. Shrnul,
že v tomto směru měl žalovaný k dispozici Dokument oddělení zahraničních vztahů
a informací odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ze dne 27. 1. 2004,
ve kterém je provedeno hodnocení Bulharské republiky ze zákonem vymezených kritérií.
Předmětný dokument vychází dále z řady zdrojů popsaných v odůvodnění žalobou
napadeného rozhodnutí, a je součástí správního spisu. Žalovaný žalobci v průběhu azylové
procedury umožnil, aby sdělil všechny podstatné skutečnosti, které jej vedly k odchodu
z Bulharska a k podání žádosti o azyl. Žalobcem sdělené skutečnosti žalovaný správní orgán
hodnotil a právně posoudil, a s jeho závěry se krajský soud plně ztotožnil. Pokud žalobce
tvrdil, že žalovaný v jeho případě nezohlednil všechny jím předložené důkazní prostředky,
jeho tvrzení označil soud za obecné, a dále dodal, že z obsahu správního spisu není zřejmé,
že by jakékoliv důkazní prostředky v průběhu azylové procedury předkládal. Naopak
v pohovoru k důvodům žádosti o udělení azylu na území ČR na dotaz, zda ke své výpovědi
může doložit nějaké doklady či důkazy, žalobce uvedl, že krom polámaných zubů jiné důkazy
nemá. Soud neshledal opodstatněnými ani výtky žalobce ohledně porušení ustanovení §32
odst. 1, §46 a §47 odst. 3 správního řádu. Z výše popsaných důvodů krajský soud žalobu
jako nedůvodnou zamítl podle §78 odst. 7 s. ř. s.
Ve včas podané kasační stížnosti uvedl žalobce (dále jen stěžovatel), že ji podává
v souladu s ustanovením §103 odst. 1 písm. a), b), d) zákona č. 150/2002 Sb. Vyslovil názor,
že krajský soud, stejně jako žalovaný správní orgán, nesprávným způsobem posoudil právní
otázku, a sice, zda je možno na případ stěžovatele vztáhnout ustanovení §16 odst. 1 písm. e)
zákona o azylu. Namítal dále, že soud se nezabýval situací v domovském státě stěžovatele,
která jej donutila vycestovat ze země a požádat v ČR o azyl. Dále uvedl, že se ve své zemi
dostal do osobních potíží, pronásledovali ho lidé, proti kterým svědčil u soudu. Byl tak
ohrožen na zdraví i na životě. Zjistil, že státní orgány, u kterých hledal ochranu, jsou také
součástí zločineckých struktur a neměl tak šanci zajistit si ochranu své osoby jinak, než odjet
ze země a požádat o azyl. Dále je stěžovatel přesvědčen, že s ohledem na výše uvedené je dán
důvod k udělení azylu podle §12 písm. b) zákona o azylu, neboť patří do sociální skupiny
nečlenů zločineckých struktur a je těmito strukturami pronásledován právě z důvodu, že není
členem těchto struktur a domovský stát tuto situaci toleruje. V této souvislosti stěžovatel
poukázal na čl. 65 metodologické Příručky procedur a kritérií pro přiznání postavení
uprchlíka. Dále namítal, že žalovaný nedostatečným způsobem provedl dokazování,
a na základě takto zjištěného skutkového stavu nebylo možné ve správním řízení o udělení
azylu spravedlivě rozhodnout. Nerespektoval situaci stěžovatele, který jako účastník
azylového řízení má jen velmi omezené možnosti pro zajištění důkazů o perzekuci
v domovské zemi, když toto ponechal zcela bez povšimnutí. Další důvod pro podání kasační
stížnosti spatřoval stěžovatel v tom, že krajský soud nesprávným způsobem posoudil otázku,
zda správní řízení, předcházející podání žaloby, netrpělo procesní vadou. Vyslovil
přesvědčení, že žalovaný se porušení správního řádu dopustil minimálně tím,
že nedostatečným způsobem provedl dokazování ve věci. Stěžovatel rovněž namítal porušení
ustanovení §47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád),
neboť rozhodnutí žalovaného neodpovídá tomuto ustanovení a odůvodnění v něm uvedené
považuje za nedostatečné. Rovněž namítal, že se krajský soud nevypořádal s tvrzením
o neexistenci překážek vycestování, neboť žalobce svůj návrat do země původu nepovažuje
za bezpečný. Navrhoval, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Krajského soudu
v Plzni zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně požádal o přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti.
Žalovaný správní orgán ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že popírá oprávněnost
kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí, tak rozsudek soudu, byly vydány
v souladu s právními přepisy. Uvedl, že správní orgán zamítl žádost stěžovatele o udělení
azylu jako zjevně nedůvodnou podle ustanovení §16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu,
neboť pro stěžovatele je Bulharsko bezpečnou zemí původu ve smyslu zákona o azylu.
Obecné námitky právního zástupce, které uvádí opakovaně i v dalších kasačních stížnostech,
jsou podle žalovaného irelevantní. Odkázal na obsah správního spisu a rozsudek soudu,
se kterým se ztotožňuje. Správní orgán neshledal důvody k přiznání odkladného účinku
a navrhoval, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl a odkladný účinek kasační
stížnosti nepřiznal.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Z obsahu kasační stížnosti plyne, že se stěžovatel dovolává důvodů kasační stížnosti
vymezených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně
zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován správný
právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu
řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů
rozhodnutí, popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Podle ustanovení §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení
azylu zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod,
nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě
jeho posledního trvalého bydliště.
Podle ustanovení §16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu se žádost o udělení azylu
zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel přichází ze státu, který Česká republika
považuje za třetí bezpečnou zemi nebo bezpečnou zemi původu, nebude-li prokázáno,
že v jeho případě tento stát za takovou zemi považovat nelze.
Pokud jde o důvod kasační stížnosti uplatňovaný stěžovatelem podle §103 odst. 1
písm. b), kdy stěžovatel tvrdí, že žalovaný zcela nerespektoval jeho situaci, kdy jako účastník
azylového řízení má jen velmi omezené možnosti pro zajištění důkazů o situaci v domovské
zemi, je třeba uvést, že jak správní orgán, tak i soud, vycházel z údajů uváděných
stěžovatelem v žádosti o udělení azylu ze dne 24. 2. 2004 a při pohovoru ze dne 18. 3. 2004.
Stěžovatel sdělil, že Bulharsko opustil v srpnu roku 2003, neboť měl problémy s prodejci
drog, které udal na policii. Situace se vyhrotila i v rodinném životě, když si manželka našla
milence. Nemohl doma žít v klidu, manželka jej chtěla dostat z domu. Na území České
republiky usiloval o pracovní povolení, byl zadržen policií a bylo mu uděleno správní
vyhoštění. Poté se rozhodl požádat o azyl, aby mohl v ČR žít a pracovat. Má zde přítelkyni,
se kterou má velmi dobrý vztah a mohli by žít jako rodina. Stěžovatel rovněž uvedl,
že v případě návratu do Bulharska by žádné problémy se státními orgány, úřady, soudy,
policií nebo armádou neměl, aktivně se neúčastnil politického života v zemi.
Nejvyšší správní soud tedy neshledal, že by skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, neměla oporu ve spisech, nebo s nimi byla v rozporu.
Shledal naopak, že zjištění učiněná správním orgánem vycházejí zejména ze skutečností,
které sdělil sám stěžovatel. Nebylo rovněž zjištěno, že by při zjišťování skutkové podstaty byl
správním orgánem porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem,
a že by tato skutečnost mohla ovlivnit zákonnost rozhodnutí, a nelze ani dovodit,
že by napadené rozhodnutí správního orgánu bylo nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost.
Z výše uvedeného Nejvyšší správní soud dovodil, že důvody kasační stížnosti tvrzené
stěžovatelem ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) v posuzované věci dány nejsou.
Pokud jde o další námitku stěžovatele, kterou odůvodňuje ustanovením §103 odst. 1
písm. d), je třeba uvést, že ani v tomto případě Nejvyšší správní soud důvod pro podání
kasační stížnosti neshledal. Podle uvedeného ustanovení lze kasační stížnosti podat z důvodu
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
Dovolává-li se tedy stěžovatel důvodu uvedeného v ustanovení §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. a krajskému soudu vytýká, že nepřezkoumal napadené rozhodnutí správního
orgánu z hlediska dodržení procesních předpisů v řízení, které vydání napadeného rozhodnutí
předcházelo, je třeba uvést, že Nejvyšší správní soud taková pochybení v postupu krajského
soudu neshledal. Jak již bylo výše uvedeno, Nejvyšší správní soud se neztotožňuje s názorem,
že dokazování ve věci nebylo provedeno dostatečným způsobem. K tomu podotýká,
že správní orgán musí umožnit žadateli o azyl sdělit v řízení všechny okolnosti,
které považuje pro udělení azylu za významné, avšak není jeho úkolem předestírat důvody,
pro které je azyl obvykle poskytován (obdobně viz rozsudek NSS 5 Azs 26/2003). Tímto
způsobem správní orgán v případě stěžovatele postupoval, přičemž ze spisu není patrno,
a stěžovatel to ani netvrdí, že by byl jakýmkoliv způsobem v průběhu řízení o udělení azylu
omezován při sdělení důvodů azylu, jež sám uplatňoval. Nejvyšší správní soud tedy důvody
tvrzené ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. v posuzované věci neshledal.
Stěžovatel rovněž nesouhlasil se způsobem, jakým se krajský soud vypořádal
s tvrzením žalovaného ohledně neexistence překážek vycestování. K tomuto Nejvyšší správní
soud uvádí, že se jedná o skutečnost, kterou stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno
napadené rozhodnutí, a k takové námitce Nejvyšší správní soud podle ustanovení §109
odst. 4 s. ř. s. nepřihlíží. Stěžovatel tuto skutečnost v žalobě vůbec nenamítal a tudíž neměl
krajský soud možnost se k této námitce vyjádřit a posoudit ji.
Nad rámec uvedeného však Nejvyšší správní soud dodává, že výrok o existenci,
resp. neexistenci překážek vycestování ve správním rozhodnutí obsažen není a touto otázkou
se žalovaný nezabýval ani v odůvodnění svého rozhodnutí. Takový postup je však podle
Nejvyššího správního soudu v souladu s dikcí zákona č. 325/1999 Sb. Z jeho ustanovení §28
totiž vyplývá, že Ministerstvo vnitra v rozhodnutí uvede, zda se na cizince vztahuje překážka
vycestování podle §91 téhož zákona tehdy, pokud bude rozhodnuto o neudělení nebo odnětí
azylu. V daném případě byla žádost stěžovatele zamítnuta podle ustanovení §16 odst. 1
písm. e) zákona o azylu jako zjevně nedůvodná, a takové rozhodnutí nelze považovat
ani za rozhodnutí o odnětí azylu (neboť stěžovateli nebyl azyl, který by mu mohl být odňat,
udělen), avšak ani za rozhodnutí o neudělení azylu. Za rozhodnutí o neudělení azylu totiž lze
podle Nejvyššího správního soudu považovat pouze rozhodnutí, kterým Ministerstvo vnitra
rozhodne o neudělení azylu pro nesplnění podmínek uvedených v ustanovení §12, §13
odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu po věcném posouzení důvodů tvrzených žadatelem o azyl.
V případech, kdy je vydáváno rozhodnutí o zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné, správní
orgán o udělení azylu nerozhoduje, t. j. nezabývá se věcně důvody žádosti o azyl tvrzenými
žadatelem, a to právě proto, že žadatel o azyl v takovém případě ani neuvádí důvody,
které by mohly být po svém ověření podřazeny pod důvod, pro něž lze azyl podle ustanovení
§12 zákona o azylu udělit. Ostatně Nejvyšší správní soud i ve svých předcházejících
rozhodnutích opakovaně uváděl, že v případě, kdy Ministerstvo vnitra rozhodne o zamítnutí
žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné, je výrok o neexistenci překážek vycestování
ve smyslu ustanovení §91 zákona o azylu výrokem nadbytečným. Z tohoto důvodu neshledal
Nejvyšší správní soud v postupu žalovaného v daném případě žádné pochybení,
a ani krajskému soudu nelze vyčítat, že se otázkou existence překážek vycestování ve svém
rozsudku věcně nezabýval. Nejvyšší správní soud tak neshledal důvodnost ani této námitky
obsažené v kasační stížnosti.
Namítá-li stěžovatel, že správní orgán se dopustil porušení správního řádu minimálně
tím, že nedostatečným způsobem provedl dokazování ve věci a jeho rozhodnutí neodpovídá
ustanovení §47 odst. 3 správního řádu, aniž by konkrétně sdělil, z jakých důvodů tyto
námitky uvádí, nelze se k těmto námitkám blíže vyjádřit. Nebylo tedy možno dovodit,
jak stěžovatel uváděl, že řízení před správním orgánem trpí vadou, kterou nelze odstranit.
Uvedený důvod uplatněný stěžovatelem ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. není podle
názoru Nejvyššího správního soudu dán, neboť nebylo zjištěno, že by rozsudek soudu byl
nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů a nebyla zjištěna ani jiná
vada v řízení před soudem, která by mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci
samé.
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje i s právním posouzením věci správním orgánem
a potažmo i krajským soudem. Jak již bylo opakovaně Nejvyšším správním soudem
rozhodováno, rodinné a ekonomické důvody nejsou bez dalšího důvodem pro udělení azylu
podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona o azylu. Osobní potíže v domovském státě nebyly
totiž zapříčiněny důvody pro azylové řízení významnými, tedy pronásledováním z důvodu
rasy, národnosti, náboženství, příslušnosti k určité sociální skupině, či pro zastávání
politických názorů. Namítá-li stěžovatel, že patří do sociální skupiny nečlenů zločineckých
struktur a je těmito strukturami pronásledován právě z důvodu, že není členem těchto struktur,
a domovský stát tuto situaci toleruje, případně podporuje, je třeba uvést, že ani tato námitka
nemůže odvrátit závěr o tom, že stěžovatel nesplňuje podmínky pro udělení azylu podle §12
písm. b) zákona o azylu. Zákon č. 325/1999 Sb., o azylu, pojem „sociální skupiny“
sice nevymezuje, lze však dospět k závěru, že sociální skupina se skládá z osob podobného
společenského původu nebo postavení, obdobných majetkových poměrů, společenských
obyčejů apod. Příslušnost k ní se stává důvodem k pronásledování zpravidla tehdy,
když její politická, názorová orientace, minulost nebo hospodářská minulost jejích členů,
či samotná jejich existence, jsou považovány za překážku politice vlády, nebo když taková
skupina není považována za loajální vůči státu či jeho exekutivě. U stěžovatele jako u osoby
považující se za nečlena zločineckých struktur o takové sociální skupině nelze uvažovat.
V posuzované věci však Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že výše uvedené námitky
obsažené v kasační stížnosti zcela nedopadají na posuzovaný případ. Je totiž třeba
si uvědomit, že žádost stěžovatele o udělení azylu byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná
podle §16 odst.1 písm. e) zákona o azylu, tedy proto, že správní orgán a posléze i soud,
dospěly k závěru, že stěžovatel přichází z Bulharska, kterýžto stát Česká republika považuje
za bezpečnou zemi původu s tím, že v případě stěžovatele nebylo prokázáno,
že v jeho případě tento stát za takovou zemi považovat nelze. Správní orgán v napadeném
rozhodnutí podrobně odůvodnil, z jakých důvodů v případě stěžovatele postupoval
podle ustanovení §16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu a rovněž Krajský soud v Plzni zcela
vyčerpávajícím způsobem posoudil rozhodnutí žalovaného ve vztahu k aplikaci tohoto
ustanovení zákona o azylu. Nejvyšší správní soud se zcela ztotožňuje s právním posouzením
žalovaného a následně i Krajského soudu v Plzni s tím, že v posuzované věci byly dány
podmínky ustanovení §16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu, neboť zemi původu stěžovatele
- Bulharsko – lze považovat za bezpečnou zemi původu ve smyslu §2 odst. 1 zákona o azylu.
I když se Nejvyšší správní soud vypořádal s výše uvedenými námitkami stěžovatele, je nutno
konstatovat, že svým obsahem tyto námitky nezohlednily způsob rozhodnutí správního
orgánu i krajského soudu, tedy postup podle §16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu, ale jsou
spíše skutečnostmi, na jejichž podkladě se stěžovatel dovolává důvodů pro udělení azylu
podle §12 zákona o azylu, o nichž však v dané věci nebylo rozhodováno.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že posouzení právních otázek soudem nepovažuje
za nesprávné a důvod tvrzený stěžovatelem ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
v posuzované věci neshledal.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl
neprodleně po jejím obdržení a po nezbytném poučení účastníků řízení o složení senátu,
se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. Protože
žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady
ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
neboť stěžovatel s podanou kasační stížností úspěch neměl.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. června 2005
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu