ECLI:CZ:NSS:2005:4.AZS.553.2004
sp. zn. 4 Azs 553/2004 - 56
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyně: V. Y., zast.
JUDr. Janem Bébrem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Ostrovského 3, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem 170 34 Praha 7, Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM,
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 5. 2004,
č. j. 60 Az 15/2004 - 17,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
III. Zástupci stěžovatelky, JUDr. Janu Bébrovi, advokátu, se sídlem v Praze 5,
Ostrovského 3, se p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši 2150 Kč a bude
mu vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30ti dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 9. 1. 2004, č. j. OAM -6569/VL-10-08-2003,
byla zamítnuta žádost žalobkyně o udělení azylu jako zjevně nedůvodná podle ustanovení
§16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb. o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o azylu“). V odůvodnění
rozhodnutí správní orgán uvedl, že během správního řízení o udělení azylu bylo nepochybně
prokázáno, že důvodem žadatelčiny žádosti o udělení azylu je snaha ukrýt se před možným
jednáním majitele restaurace a jím najatých osob na Ukrajině, kteří po její rodině požadovali
vydání finančních prostředků jako odškodné za to, že manžel nebyl schopen zabránit loupeži
v restauračním zařízení. Rovněž vyslovila přání legalizovat pobyt na území ČR. Správní
orgán rozhodující ve věci shledal naplnění podmínek ustanovení 16 odst. 1 písm. g) zákona
o azylu, v platném znění, a žádost o udělení azylu zamítl jako zjevně nedůvodnou.
V odůvodnění rozhodnutí se správní orgán zabýval i podmínkami pro udělení azylu ve smyslu
§13 a §14 zákona o azylu.
Proti citovanému rozhodnutí podala žalobkyně opravný prostředek (žalobu),
ve které se domáhala přezkoumání výše uvedeného rozhodnutí správního orgánu. Měla za to,
že v předchozím řízení o udělení azylu porušil žalovaný ustanovení §3 odst. 3 zákona
č. 71/1967 Sb., o správním řízení (dále jen „správní řád“), a to tím, že se její žádostí
nezabýval odpovědně a svědomitě, ustanovení §3 odst. 4 správního řádu, neboť nevycházel
ze spolehlivě zjištěného stavu věci a nevedl azylové řízení tak ovým způsobem, aby posílil
její důvěru ve správnost jeho rozhodování, a proto žalobkyně nepovažuje napadené
rozhodnutí za přesvědčivé, dále ustanovení §32 odst. 1 správního řádu, když žalovaný
nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci , a za tím účelem si neopatřil potřebné podklady
pro rozhodnutí, §46 správního řádu, neboť napadené rozhodnutí není v souladu se zákony
a nevyšlo ze spolehlivě zjištěného stavu věci, §47 odst. 3 správního řádu, neboť odůvodnění
napadeného rozhodnutí žalobce nepřesvědčilo o jeho správnosti a o postupu správního
orgánu, žalovaný se nevypořádal se všemi provedenými důkazy, §16 zákona o azylu,
neboť žalobkyně se domnívá, že zde nebyly naplněny zákonné důvody pro neudělení azylu
a konečně §91 zákona o azylu. Pokud šlo o skutkové důvody, odkázala žalobkyně
na svoji žádost o udělení azylu a ostatní spisový materiál vztahující se k její žádosti o udělení
azylu. Na závěr své žaloby popsala důvody odchodu z Ukrajiny a podotkla, že její život
na Ukrajině byl přímo ohrožen ze strany mafie. Žalovaný měl její situaci posoudit i z hlediska
ustanovení §14 a §91 zákona o azylu. Žalobkyně navrhovala, aby soud napadené rozhodnutí
zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24. 5. 2004, č. j. 60 Az 15/2004 - 17, žalobu
zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení . V odůvodnění
rozhodnutí soud konstatoval obsah správního spisu a uvedl, že z hlediska žalobkyní
uváděných důvodů žá dosti o udělení azylu se krajský soud zcela ztotožňuje s právním
názorem a závěrem žalovaného správního orgánu. Důvody uváděné žalobkyní nelze podřadit
pod důvody uváděné v ustanovení §12 zákona o azylu. Dále konstatoval, že žalobkyni bylo
umožněno před vydáním rozhodnutí se seznámit s podklady pro vydání rozhodnutí, navrhovat
doplnění dokazování a z protokolu o pohovoru s žalobkyní, který byl za účasti tlumočníka
veden v ruském jazyce dne 7. 1. 2004 vyplynulo, že na závěr pohovoru byla žalobkyně
vyzvána k seznámení se se všemi podklady a k jejich doplnění. Shrnul, že správní orgán
před vydáním rozhodnutí o žádosti žalobkyně o udělení azylu si opatřil potřebné podklady
pro rozhodnutí a spolehlivě zjistil skutkový stav, v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl
podrobně, ze kterých skutečností vycházel, a podle kterých právních předpisů rozhodoval.
Správní orgán se tedy zabýval žádostí žalobkyně odpovědně a svědomitě. Rozhodnutí
žalovaného má náležitosti správního rozhodnutí včetně toho, že rozhodnutí bylo vydáno
oprávněnou osobou. Ve správním spise je uložen originál napadeného rozhodnutí s razítkem,
uvedením jména, příjmení, funkce a podpisem ředitele odboru PhDr. T. H. Z těchto důvodů
dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná a proto ji podle ustanovení §78 odst. 7
s. ř. s. zamítl.
Proti citovanému rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včas kasační
stížnost, v níž uvedla, že ji podává ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) až d) s. ř. s Namítala
především, že Krajský soud v Ostravě posoudil uvedenou kauzu v rozporu s platným právním
řádem. Dále uvedla, že shledala vážná procesní pochybení všech dosavadních orgánů v řízení
o udělení azylu. Žádala o ustanovení bezplatného právního zástupce a osvobození
od soudních poplatků. Navrhovala, aby Nejvyšší správní soud rozhodnutí Krajského soudu
v Ostravě zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně požádala o přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti.
Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 9. 2004, č. j. 60 Az 15/2004 - 34,
byl stěžovatelce ustanoven zástupce pro řízení o kasační stížnosti, JUDr. Jan Bébr, advokát,
se sídlem v Praze 5, Ostrovského 3. Současně byl tento zástupce vyzván k doplnění kasační
stížnosti o údaj o tom, v jakém rozsahu je rozsudek krajského soudu napadán a o důvody
kasační stížnosti specifikované v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s.
V doplnění kasační stížnosti ze dne 21. 10. 2004 stěžovatelka uvedla, že důvody
kasační stížnosti spatřuje v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
Žalovaný správní orgán ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že popírá oprávněnost
kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí, tak rozsudek soudu, byly vydány
v souladu s právními předpisy. Dále uvedl, že trvá na zjevné nedůvodnosti stěžovatelčiny
žádosti o azyl. Její osobní pocit ohrožení běžnou kriminalitou v zemi původu ani legalizaci
pobytu na území ČR nelze řešit využitím institutu azylu sloužícího k ochraně politicky
pronásledovaných uprchlíků. Důvody kasační stížnosti jsou podle názoru žalovaného
správního orgánu formulovány natolik obecně, což způsobuje absenci povinné náležitosti
kasační stížnosti, a to stížnostních bodů podle §106 odst. 1 s. ř. s. Správní orgán neshledal
důvody k přiznání odkladného účinku a navrhoval, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost
odmítl, či zamítl a odkladný účinek kasační stížnosti nepřiznal.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila ve své kasační
stížnosti. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s.,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Z obsahu kasační stížnosti plyne, že se stěžovatelka dovolává právních důvodů kasační
stížnosti vymezených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně
zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován správný
právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu
řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Podle ustanovení §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude -li v řízení o udělení
azylu zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod,
nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politic kých názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě
jeho posledního trvalého bydliště.
Podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu se žádost o udělení azylu
zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí skutečnosti svědčící o tom,
že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu.
V předmětné věci Nejvyšší správní soud z obsahu správního spisu zjistil,
že stěžovatelka podala dne 18. 12. 2003 žádost o udělení azylu, ve které uvedla, že z Ukrajiny
odjela s manželem ze strachu před vydíráním ze strany soukromých osob. Manžel pracoval
jako strážný ve firmě, kde někdo neznámý ukradl peníze a auto. Poté přišli k nim domů lidé
požadující za ukradené věci peníze nebo byt. Na policii se o pomoc s manželem neobrátili,
rozhodli se odjet do ČR. Nyní o azyl žádá kvůli legalizaci pobytu na území ČR. V protokolu
o pohovoru k žádosti o azyl ze dne 7. 1. 2004 uvedla tytéž skutečnosti. Na závěr uvedla
a svým podpisem potvrdila, že nežádá doplnění a s obsahem protokolu o pohovoru souhlasí.
Z takto zjištěného skutkového stavu vycházel jak správní orgán, tak i krajský soud,
a tyto orgány správně dovodily, že se nejedná o důvody vymezené §12 zákona o azylu,
neboť se nejednalo o pronásledování z tam vymezených důvodů; označené problémy
stěžovatelky pod důvody azylově relevantní podřadit nelze.
Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje s právním posouzením věci žalovaným
a potažmo i krajským soudem, neboť ani podle názoru zdejšího soudu stěžovatelka
neprokázala, že je pronásledována za uplatňování politických práv a svobod,
nebo že má odůvodněný strach z pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů
ve smyslu §12 písm. a) a b) zákona o azylu. Stěžovatel kou tvrzené obavy z nebezpečí smrti
nebo ublížení na zdraví, které by jí mohly způsobit soukromé osoby, nemůže Nejvyšší správní
soud akceptovat, neboť v jejím případě se nejedná o pronásledování ve smyslu zákona
o azylu. V dané věci lze poukázat např. na rozsudek Nejvyššíh o správního soudu ze dne
10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004 - 48, kde bylo konstatováno, že „skutečnost, že žadatel o azyl
má v zemi pů vodu obavy před vyhrožováním ze strany soukromé osoby, není bez dalšího
důvodem pro udělení azylu podle ustanovení §12 zákona č. 325/1999, o azylu, ve znění
zákona č. 2/2002 Sb., tím spíše v situaci, kdy politický systém v zemi původu žalobce dává
občanům možnost domáhat se ochrany svých práv u státních orgánů, a tyto skutečnosti
v řízení o udělení azylu nebyly vyvráceny“. Za pronásledování by mohlo být v souvislosti
s ohrožením soukromými osobami pokládáno leda odmítnutí veřejné moci poskytnout
ochranu před tímto ohrožením, pokud by toto odmítnutí mělo typicky povahu šikany ze strany
veřejné moci pro některý z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu. Tak tomu ovšem
v posuzovaném případě zjevně nebylo, neboť jak stěžovatelka sama uvedla, žádné oznámení
na policii neučinila. Za této situace nelz e dovozovat, že by orgány státní moci na Ukrajině
nebyly schopny účinnou ochranu stěžovatelce poskytnout, když on a sama nepodnikla kroky,
které by k takové ochraně mohly vést.
V posuzované věci rozhodnutí správního orgánu obsahuje pouze výrok o zamítnutí
žádosti o azyl jako zjevně neodůvodněné podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona
o azylu. V rámci odůvodnění se však správní orgán vyjadřuje rovněž k důvodům udělení
azylu podle ustanovení §13 zákona o azylu (a konstatuje, že stěžovatel důvody pro uplatnění
azylu podle cit. zákonného ustanovení nesplňuje) a §14 zákona o azylu (a konstatuje, že azyl
podle cit. zákonného ustanovení neuděluje). V rámci daného případu je nutno konstatovat,
že správní orgán pochybil, jestliže žádost stěžovatelky zamítl ja ko zjevně nedůvodnou
podle §16 zákona o azylu a současně se v rámci odůvodnění vyjadřoval (a věc posuzoval)
i podle §13 (sloučení rodiny) a §14 (humanitární azyl) zákona o azylu. Pokud totiž z řízení
o azylu vyplyne některá ze skutečností taxativně uvedených v §16 odst. 1 zákona o azylu,
pak správní orgán bez dalšího – ale jen ve lhůtě podle odst. 2 téhož ustanovení – zamítne
žádost. Rozhodne tedy konečným způsobem ve věci, aniž by v řízení zjišťoval existenci
některého z důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu. Pro rozhodování o udělení
azylu pro některý z důvodů předvídaných v ustanovení §13 a §14 zákona o azylu
je však určující závěr o neexistenci důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu.
Protože tento důvod při zamítnutí žádosti podle §16 zákona o azylu zjišťován není, stává
se část odůvodnění rozhodnutí správního orgánu (zabývající se důvody azylu podle §13
a §14 zákona o azylu) nadbytečnou ve vztahu k výroku podle §16 zákona o azylu (a fakticky
je s ním v logickém rozporu). Toto formální pochybení správního orgánu zůstává
však bez vlivu na zákonnost přezkoumávaného rozhodnutí a nezpůsobuje ani jeho nicotnost.
Byť se krajský soud tímto nedostatkem napadeného rozhodnutí žalovaného nezabýval, nelze
mu vytknout nezákonný postup, neboť z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé,
že se zcela přesvědčivě vypořádal s výrokem napadeného rozhodnutí, který v něm byl správně
obsažen, tedy s výrokem, že žádost stěžovatelky byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná
podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu.
Pro stěžovatelku z toho však vyplývá, že v případě, kdy její žádost byla zamítnuta
jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, nemůže se v řízení
o kasační stížnosti dovolávat posouzení azylu podle §13 a §14 zákona o azylu,
neboť o této formě azylu nemohlo být v tomto typu řízení rozhodnuto.
Jak již bylo výše uvedeno, Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje s právním
posouzením věci žalovaným a potažmo i krajským soudem. Stěžovatelkou tvrzené skutečnosti
nelze akceptovat jako důvody pro udělení azylu, neboť v jejím případě se nejedná o splnění
azylově relevantních ustanovení zákon a o azylu.
Nejvyšší správní soud k výše uvedenému dodává, že smyslem práva azylu
je poskytnout žadateli ochranu. Nejde však o ochranu před jakýmikoliv negativními jevy
v zemi původu. Nárok na udělení azylu vzniká jen z důvodů uvedených v §12 zákona
o azylu. Vždy je třeba se zabývat podstatou tvrzených důvodů pro udělení azylu, kterými
jsou v případě stěžovatelky zejména důvody osobní a ekonomické. Jakkoliv by tyto důvody
byly závažné, nelze je považovat za důvody azylově relevantní. Ostatně nutno rovněž
zdůraznit, že stěžovatelka se ani nedomáhala poskytnutí ochrany u příslušných orgánů
domovského státu, jak již vyjádřil Krajský soud v Ostravě v odůvodnění napadeného
rozsudku, s nímž se Nejvyšší správní soud zcela ztotožňuje.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že posouzení právních otázek soudem nepovažuje
za nesprávné a důvod tvrzený stěžovatel kou ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
v posuzované věci neshledal.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl
neprodleně po jejím obdržení a po nezbytném poučení účastníků řízení o složení senátu,
se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. Protože
žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady
ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
neboť stěžovatelka s podanou kasační stížností úspěch neměl a.
Odměna zástupci stěžovatelky, JUDr. Janu Bébrovi, advokátu, se sídlem Ostrovského
3, Praha 5 - Smíchov, byla stanovena za dva úkony po 1000 Kč (příprava a převzetí
zastoupení podle §11/1b, doplnění kasační stížnosti ze dne 21. 10. 2004 - §11 odst. 1 písm.
d/ ve spojení s ustanovením §9 odst. 1 písm. f/ vyhl. č. 177/1996 Sb.) a paušální částka 2 x 75
Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.), celkem tedy 2150 Kč. Uvedená částka bude zástupci
stěžovatelky vyplacena do 30ti dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího
správního soudu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 8. července 2005
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu