ECLI:CZ:NSS:2005:5.A.127.2002
sp. zn. 5 A 127/2002 - 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců JUDr. Petra Příhody a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobce A. t., v. o. s.,
zastoupeného JUDr. Jaroslavem Savkem, advokátem v Teplicích, Dlouhá 31/63, 415 01
Teplice, proti žalovanému Generálnímu ředitelství cel, Budějovická 7, 140 96 Praha 4, v
řízení o žalobě proti rozhodnutí Ministerstva financí, Generálního ředitelství cel, ze dne
25. 7. 2002, čj. 25569/02-11
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
Žalovaný rozhodnutím ze dne 25. 7. 2002, čj. 25569/02-11, zamítl odvolání žalobce
proti rozhodnutí Celního ředitelství Ústí nad Labem ze dne 25. 6. 2002, čj. 3920/02-01,
kterým nebyla povolena obnova řízení o celním deliktu žalobce, a rozhodnutí správního
orgánu I. stupně podle §59 odst. 2 správního řádu potvrdil.
Žalobce se u Vrchního soudu v Praze domáhal včasnou žalobou zrušení tohoto
rozhodnutí. Věc nebyla do 31. 12. 2002 u vrchního soudu skončena; proto ji převzal
podle §130 a 132 soudního řádu správního k dokončení řízení Nejvyšší správní soud).
Žalobce v žalobě nejprve popsal průběh správního řízení včetně podrobné
rekapitulace obsahu svého odvolání. Nato se dovolával toho, že žalovaný ani správní
orgán I. stupně pod navrhované důvody obnovy řízení nepodřadili skutečnosti, které
žalobce uvedl v návrhu na obnovu řízení, potažmo v odvolání, a namítaná pochybení
účelově přizpůsobili potřebnému výsledku, tj. nevyhovění návrhu na obnovu řízení, aniž
také vyžádali dotčený trestní spis. Dále tvrdil nezákonnost napadeného rozhodnutí
žalovaného i správního orgánu I. stupně; ta spočívala v tom, že všechny důkazy, o které
jsou tato rozhodnutí opřena, byly pořízeny v rozporu se zákonem (např. obsah vysvětlení
provedeného dle trestního řádu byl použit jako důkaz ve správním řízení, ač nebyl
dodržen postup dle správního řádu) nebo chybí vůbec (např. pracovní smlouva uzavřená
mezi žalobcem a p. S .). Postupem správních orgánů pak bylo porušeno ustanovení §3
odst. 1-4, §18, §33 odst. 1-2, §46 spr. ř. a článek 2 odst. 2 L istiny základních práv a
svobod, stejně tak předpisy upravující příslušnost a působnost celních orgánů – zejména §
7 správního řádu a §11 odst. 1-2 zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon.
Ze správního spisu vyplynulo, že Celní úřad Teplice rozhodnutím ze dne 7. 9. 2001,
čj. 1069/01-01/TR31/01/O, uznal žalobce vinným z celního deliktu podle §298 odst. 1
celního zákona, protože žalobce na pohraničním celním úřadu Folmava nepřihlásil
všechno dovážené zboží, tj. 1200 kartonů čínských nudlí v ceně 132 726 Kč a 1199 ks
plastových kanystrů s obsahem 23 980 litrů etylalkoholu v ceně 1 438 800 Kč, čímž
porušil ustanovení §80 odst. 1 písm. a) celního zákona a naplnil tak skutkovou podstatu
porušení celních předpisů dle §293 písm. a) celního zákona. Za popsaný celní delikt byla
žalobci uložena pokuta ve výši 1 000 000 Kč a dále mu bylo podle §303 odst. 1 celního
zákona zabráno převážené zboží. Odvolací orgán (Celní ředitelství Ústí nad Labem) k
odvolání žalobce rozhodnutí celního úřadu dne 18. 10. 2001 změnil tak, že do výroku
doplnil datum, kdy byl celní delikt spáchán, a opravil nesprávný odkaz na ustanovení §80
odst. 1 písm. a) odkazem na ustanovení §80 odst. 1 celního zákona; v ostatním napadené
rozhodnutí potvrdil.
Dne 29. 5. 2002 pak žalobce podal u Celního ředitelství Ústí nad Labem návrh na
obnovu řízení. Tvrdil existenci důvodů podle §62 odst. 1 písm. a) spr. ř. (vyšly najevo
nové skutečnosti i důkazy, které mohly mít podstatný vliv na rozhodnutí a nemohly být v
řízení uplatněny bez zavinění účastníka řízení), písm. c) (žalobci byla nesprávným
postupem obou správních orgánů odňata možnost účastnit se řízení a tato skutečnost
měla podstatný vliv na rozhodnutí a tato vada nebyla odstraněna ani v odvolacím řízení,
ale naopak byla zde zopakována), a písm. e) (rozhodnutí se opírá o důkazy, které se
ukázaly být nepravdivými, protože tyto důkazy byly opatřeny nezákonným způsobem).
Konkrétně odkázal na článek uveřejněný dne 22. 5. 2002 v deníku Právo, z něhož
plyne, že trestní stíhání osob, které se podílely na dopravě kontejneru do České republiky,
bylo zastaveno. Z vad řízení poukázal na nedostatek oznámení o zahájení správního
řízení, na skutečnost, že žalobci nebyla dána možnost vyjádřit se před vydáním
rozhodnutí k jeho podkladům, na rozpor ve vylíčení skutku, neboť žalobce, resp. jeho
zaměstnanec, podle správního orgánu nepřihlásil všechno zboží (tj. i 1200 kartonů
čínských nudlí), přičemž ve skutečnosti přihlásil 3600 těchto kartonů. K důkazům také
uvedl, že protokol neobsahuje popis postupu celníků zasahujících v areálu v Č., zejm.
chybí např. údaje o tom, zda kontejner byl opatřen celní závěrou. Postup celníků
sledujících zásilku ve spolupráci s německými celníky byl obecně nezákonný, neboť tzv.
„sledovaná zásilka“ je v trestním řádu upravena až od 1. 1. 2002, přičemž tato pravomoc
náleží státnímu zástupci a policii, nikoliv celním orgánům. Namítal i nedostatky právního
posouzení, spočívající v tom, že žalobci je přičítáno jednání jeho zaměstnance. Žalobce
přitom svému zaměstnanci v této věci žádné pokyny nedal.
Celní ředitelství Ústí nad Labem dne 25. 6. 2002 návrhu na obnovu řízení
nevyhovělo, neboť nenašlo žádný z důvodů obnovy řízení. V odvolání žalobce zopakoval
tytéž důvody a trval na tom, že by obnova řízení měla být povolena.
Žalovaný odvolání zamítl a rozhodnutí I. stupně potvrdil. Ohledně tvrzených důvodů
obnovy řízení žalobci vytkl obecnost; postrádal vymezení konkrétních skutečností, které
mají být těmi novými skutečnosti a důkazy, určení, kterým konkrétním postupem
správního orgánu byla žalobci odňata možnost účastnit se řízení, a označení důkazů, které
se ukázaly být nepravdivými. Žalovaný dále v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že článek z
časopisu Právo je toliko kritikou rozhodnutí státního zástupce. Údaje v něm uvedené se
rozhodování o celním deliktu přímo nedotýkají. Přitom skutečnost, že se v daném případě
nejednalo o trestný čin, neznamená, že se nemůže jednat o celní delikt. Dále žalovaný
uvedl, že řízení bylo řádně zahájeno (dopisem ze dne 27. 4. 2001) a žalobci byla při ústním
jednání dne 20. 6. 2001 dána možnost k věci se vyjádřit. Žalovaný rovněž usoudil, že
dopravu, kterou uskutečňoval zaměstnanec žalobce, je třeba přičítat na vrub žalobce, a
odkázal přitom na §25 nařízení vlády č. 108/1994 Sb. Setrval i na tom, že nezákonným
dovozem byla celá zásilka, neboť bez ohledu na pozdější zjištění padělaných dokladů byla
přihlášena zásilka, která neodpovídala skutečnosti. Rozpor se zákonem se tak týkal celé
zásilky, nikoliv pouze neexistujících 2400 kartonů čínských nudlí nebo naopak naložených
1199 krabic s lihem. Celá zásilka pak byla v celním režimu a podléhala podle §47 celního
zákona celnímu dohledu. Přitom každé zboží, které podléhá celnímu dohledu, může být
podle §48 celního zákona podrobeno celní kontrole. Kontrola zásilky poté, co zboží
opustilo pohraniční celní úřad, není nezákonná. Provádění celní kontroly a celního
dohledu celnímu orgánu přísluší zejména podle §2 písm. j) a k), §11 a §37a a násl.
celního zákona.
Ve vyjádření k žalobě pak žalovaný tyto argumenty zopakoval. Setrval na tom, že
veškeré důkazy, z nichž vycházely správní orgány při rozhodování o celním deliktu, byly
pořízeny v souladu se zákonem, a to správními orgány k tomu oprávněnými. V řízení o
povolení obnovy řízení pak nebyla porušena žádná v žalobě citovaná ustanovení Listiny
základních práv a svobod, celního zákona ani správního řádu. Žalovaný pak uzavřel, že
žalobce v odvolání neuvedl žádný z taxativně vymezených důvodů obnovy řízení
obsažených v ustanovení §62 odst. 1 správního řádu.
Nejvyšší správní soud především zkoumal, zda žalovaný ohledně skutečností
namítaných žalobcem správně usoudil, že je nelze považovat za důvody pro obnovu
řízení. Žalobce jak uvedeno tvrdil naplnění podmínek uvedených v §62 odst. 1 písm. a),
c) a e) správního řádu; k tomu pak předestřel jednotlivá skutková tvrzení, a to jak v
samotném návrhu na obnovu, tak v odvolání i v žalobě.
Soud tedy nejprve skutková tvrzení dle jejich povahy nejprve přiřadil k jednotlivým
relevantním ustanovením správního řádu, tj. k písm. a), c) nebo e) uvedeného ustanovení,
a poté hodnotil, zda jsou naplněny jejich hypotézy.
K jednotlivým tvrzeným důvodům obnovy soud uvážil:
Řízení před správním orgánem ukončené rozhodnutím, které je v právní moci, se na
návrh účastníka řízení obnoví, jestliže vyšly najevo nové skutečnosti nebo důkazy, které
mohly mít podstatný vliv na rozhodnutí a nemohly být v řízení uplatněny bez zavinění
účastníka řízení [§62 odst. 1 písm. a) spr. ř.]. Tento důvod obnovy žalobce přitom
spatřuje v tom, že - jestliže neobstály opatřené důkazy v trestním řízení (neboť bylo
zastaveno trestní stíhání osob, které se podílely na dovozu zboží) - nemohou obstát ani v
řízení o celním deliktu.
Novými skutečnostmi a důkazy ve smyslu citovaného ustanovení je třeba rozumět
takové skutečnosti a důkazy, které v době rozhodování správního orgánu reálně
existovaly, resp. mohly být reálně provedeny, ale správnímu orgánu, ani účastníkům
nebyly známy. Žalobce ale žádné takové nové důkazy neoznačil. Hovoří-li pouze o
důkazní síle důkazů ve správním řízení provedených, nejde o důkazy nové. Taková tvrzení
důvodem obnovy řízení být nemohou. Žalobce ostatně přehlíží, že stíhání za správní
delikt není nijak podmíněno trestním stíháním odpovědných osob, a že správnímu
postihu není nijak na překážku, i kdyby trestního stíhání vůbec nebylo.
Řízení před správním orgánem ukončené rozhodnutím, které je v právní moci, se na
návrh účastníka řízení dále obnoví, jestliže byla nesprávným postupem správního orgánu
účastníkovi řízení odňata možnost účastnit se řízení, mohlo-li to mít podstatný vliv na
rozhodnutí a nemohla-li náprava být zjednána v odvolacím řízení [§62 odst. 1 písm. c)
správního řádu]. Pro povolení obnovy se zde tedy vyžaduje kumulativní splnění tří
podmínek: nesprávný postup správního orgánu, v jehož důsledku byla účastníkovi řízení
odňata možnost účastnit se řízení; způsobilost této procesní vady podstatně ovlivnit
rozhodnutí; a konečně nemožnost odstranit tuto vadu v odvolacím řízení.
V souvislosti s tímto důvodem žalobce vznesl proti postupu správních orgánů v
řízení o celním deliktu tři zásadní výtky. Poprvé: tvrdil, že správní řízení nebylo řádně
zahájeno (pro nedostatek oznámení o zahájení); podruhé: namítal, že mu nebyla dána
možnost vyjádřit se před vydáním rozhodnutí k jeho podkladům; a potřetí: poukazoval na
rozpor ve vylíčení skutku, kdy žalobce, resp. jeho zaměstnanec, prý nepřihlásil všechno
zboží (tj. i 1200 kartonů čínských nudlí), jestliže ve skutečnosti přihlásil 3600 těchto
kartonů.
O důvody obnovy ale nejde.
K zahájení řízení: vyrozumění účastníka řízení o zahájení správního řízení (§18 odst.
3 spr. ř.) musí obsahovat přinejmenším stejné náležitosti jako podání účastníka směřující k
zahájení řízení na návrh. Z oznámení správního úřadu tak musí být patrno, kdo je činí,
které věci se týká a - mutatis mutandis - co se navrhuje (§19 odst. 2 spr. ř.). V souzené věci
byl žalobce dopisem Celního úřadu Teplice ze dne 27. 4. 2001 předvolán k ústnímu
jednání na den 17. 5. 2001 ve věci „projednání celního deliktu zjištěného na základě Protokolu o
zjištěném celním deliktu č. 0 TR 1095/03/01/SP, sepsaného Celním úřadem Liberec dne
9. 4. 2001.“ Dalším dopisem ze dne 7. 6. 2001 byl žalobce opětovně předvolán k ústnímu
jednání v téže věci, a to na den 20. 6. 2001 (patrně se na první výzvu nedostavil), a byl též
vyzván, aby se k věci, zejména k protokolu písemně vyjádřil. Této výzvy žalobce uposlechl
a dne 20. 6. 2001 jednak celnímu úřadu předložil podrobné vyjádření k zmíněnému
protokolu, jednak se dostavil k ústnímu jednání, jehož průběh je ve spise písemně
zachycen.
Žalobce tedy protokol měl k dispozici a věděl podrobně, jak je skutek vymezen a jak
je také právně kvalifikován. Byl zpraven o tom, že správní řízení je zahájeno, které věci se
týká a co se navrhuje, přesněji řečeno, k čemu takové řízení směřuje. Není tu tedy již první
ze tří kumulativních podmínek obnovy řízení – není tu vada řízení, tím méně taková, která
by žalobce zbavila účasti v řízení nebo mu znemožnila obranu práva.
K možnosti žalobce vyjádřit se před vydáním rozhodnutí k jeho podkladu i ke
způsobu jeho zjištění: smyslem §33 odst. 2 správního řádu je umožnit účastníku řízení,
aby ještě před vydáním rozhodnutí, tj. poté, co správní orgán ukončil shromažďování
podkladů rozhodnutí, mohl uplatnit své výhrady, případně učinit procesní návrhy tak, aby
rozhodnutí skutečně vycházelo ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Správní orgán je proto
vždy povinen vyrozumět účastníka řízení o tom, že shromažďování podkladů bylo
ukončeno (případně sdělí, kdy podklady budou shromážděny); reálně mu přitom umožní,
aby se se shromážděnými podklady seznámil. Jakým způsobem (písemnou výzvou, při
ústním jednání) o tom účastníka řízení zpraví, je na něm; musí však být schopen
skutečnost, že své povinnosti dostál, relevantním způsobem doložit.
V souzené věci žalovaný tvrdí, že žalobce byl s podklady pro budoucí rozhodnutí
seznámen při ústním jednání; odkazuje přitom na protokol, který byl toho dne sepsán.
Obsah dovolaného protokolu ovšem tvrzením žalovaného nesvědčí. Je z něho toliko
zřejmé, že se žalobce vyjadřoval k obsahu Protokolu ze dne 9. 4. 2001. Tento protokol ale
rozhodně nebyl jediným podkladem pro vydání rozhodnutí. O tom, že by žalobci byly
předloženy i jiné listiny, protokol o ústní jednání, ani ostatní obsah spisu nevypovídá.
Žalovaný tak formálně nedoložil, že by žalobci umožnil seznámit se s podklady pro
rozhodnutí a vyjádřit se k nim.
Tato procesní vada byla přitom způsobilá podstatně ovlivnit rozhodnutí; významným
aspektem při této úvaze je přitom skutečnost, že v řízení o celním deliktu, zejména v té
části, kdy se rozhoduje o výši sankce, přísluší správnímu orgánu poměrně rozsáhlá
diskreční pravomoc. Čím větší je prostor pro správní uvážení, tím závažnější je každé
porušení procesního postavení účastníka řízení, který může oprávněně namítat, že při
plném uplatnění jeho procesních práv mohlo být rozhodnutí pro něj příznivější (srov.
Vopálka, V., Šimůnková, V., Šolín, M. Správní řád. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H.
Beck, 2003, 203 s.).
Zbývá posoudit, zda tato vada nemohla být napravena v odvolacím řízení, neboť
právě to je nezbytnou podmínkou povolení obnovy řízení. Nemožnost zjednat nápravu v
odvolacím řízení je přitom třeba chápat jako nemožnost v objektivním smyslu. Není
podstatné, zda byla v odvolacím řízení náprava skutečně zjednána; rozhodující je to, zda
důvod, pro nějž se účastník řízení domáhá obnovy řízení, bylo či nebylo možno uplatnit
již v řízení o věci samé, před tím, než rozhodnutí nabylo právní moci.
Ze spisu je ale zřejmé, že žalobce byl řádně poučen o možnosti podat odvolání a
odvolání podal, nicméně v odvolání nenamítl, že by se snad nemohl seznámit s podklady
pro budoucí rozhodnutí, ač tato vada mu musela být zřejmá nejpozději v době, kdy mu
bylo doručeno rozhodnutí I. stupně, které se o tyto podklady opírá. Žalobce tedy takovou
námitku v odvolání uplatnit mohl a mohl se domáhat toho, aby v odvolacím řízení byla
náprava zjednána. Nebránil mu v tom žádný nedostatek poučení ze strany správního
orgánu, či poučení zavádějící (žalobce byl ostatně zastoupen advokátem). Nemožnost
zjednat nápravu nyní tvrzené vady již v odvolacím řízení tu tedy není; tím proto není dán
ani důvod obnovy.
K rozporu ve vylíčení skutku: žalobce namítá, že jeho zaměstnanec přihlásil dokonce
3600 kartonů čínských nudlí, ač převážel jen 1200 kartonů, ale skutek správní orgán vylíčil
tak, jako by nebylo přihlášeno nic. Tato námitka ale nemůže mít úspěch. Podstatou
celního deliktu zřetelně bylo utajení 1199 kartonů lihu a zastření jeho převozu tím, že
budou deklarovány čínské nudle (větší počet přepravovaných kartonů s nimi). Postup
správního orgánu (tj. nepřesná formulace výroku či odůvodnění), který k této vadě vede,
je jistě nesprávný; o důvod obnovy podle §62 odst. 1 písm. c) spr. ř. tu jít ale nemůže.
Takové pochybení nemělo za následek nemožnost žalobce účastnit se řízení, a nemělo to
podstatný vliv na rozhodnutí (neboť delikt spočíval v utajovaném převozu lihu a nikoli
nudlí). Ani v tomto bodě tedy soud nemůže dát žalobci zapravdu.
Tvrzený důvod obnovy podle §62 odst. 1 písm. e) správního řádu, tj. že rozhodnutí
se opírá o důkazy, které se ukázaly být nepravdivými, pak žalobce spatřoval v tom, že
důkazy byly opatřeny nezákonným způsobem. Žalobce tu ale směšuje dvě věci:
skutečnost, že důkaz byl opatřen nezákonným způsobem, totiž ještě neznamená, že
takový důkaz je nepravdivý. Je-li důkaz získán v rozporu se zákonem, pak je nepoužitelný
a rozhodnutí o něj nelze opírat, a to i přesto, že třeba půjde o důkaz pravdivě vypovídající
o skutkovém příběhu. Tvrzení o nezákonnosti důkazů, tedy nelze zaměnit s tvrzením o
jejich nepravdivosti. Důvodem obnovy je ale podle zákona nepravdivost důkazů, která
později vyšla najevo. Zde je pak namístě dát zapravdu žalovanému, který v tomto směru
důvod obnovy podle §62 odst. 1 písm. e) správního řádu neshledal.
Jelikož ale žalobce jak v řízení o obnově řízení, tak i v žalobě (VI.) namítal
nezákonnost důkazů, o která jsou rozhodnutí o celním deliktu opřena, neboť ty prý byly
pořízeny v rozporu se zákonem (např. obsah vysvětlení provedeného dle trestního řádu
byl použit jako důkaz ve správním řízení, ač nebyl dodržen postup dle správního řádu)
nebo chybí vůbec (např. pracovní smlouva uzavřená mezi žalobcem a p. S.), zkoumal
soud, zda i toto tvrzení nemůže založit důvod obnovy řízení, byť i z jiného důvodu než
podle §62 odst. 1 písm. e) správního řádu.
Soud předesílá, že nápravu právních vad, tj. tvrzenou nezákonnost rozhodnutí,
prioritně sleduje institut přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení (§65 správního
řádu). Na zrušení rozhodnutí v takovém případě ale účastník procesní nárok nemá (řízení
podle §65 spr. ř. je výkonem dozorčího práva nadřízeného úřadu, nikoli mimořádným
opravným prostředkem.
Důvodně tvrzenou nezákonnost důkazů, o které se rozhodnutí opírá, vyšlou najevo
po právní moci rozhodnutí, by zřejmě bylo možné považovat za důvod obnovy řízení
podle §62 odst. 1 písm. a) správního řádu; „novou skutečností“ by tu byla právě nově
najevo vyšlá nezákonnost získání důkazu. Podle přesvědčení soudu by tu nešlo k tíži
účastníka, že takový důvod nesprávně podřadí pod jiné písmeno §62 odst. 1 spr. ř.
Ani z této úvahy ale pro sebe nemůže žalobce nic vytěžit.
Nová skutečnost, zde tedy nezákonnost získání důkazů, by ale nezbytně musela vyjít
najevo až po rozhodnutí ve věci s tím, že v řízení nebyla uplatněna bez zavinění účastníka
řízení. To ale není projednávaný případ. Skutkové okolnosti, z nichž je dovozována
nezákonnost důkazů (aniž by soud hodnotil, zda o nezákonnost šlo nebo ne) tu byly již
v době řízení a žalobce o nich věděl. Byl nadto řádně poučen o možnosti podat odvolání
a odvolání podal, nicméně nezákonnost důkazů v odvolacím řízení nenamítl. Nejde tedy o
případ, že by takové skutečnosti vyšly najevo až po rozhodnutí a že by šlo o skutečnosti
nové; novost je základním předpokladem tohoto důvodu obnovy řízení.
Namítá-li pak žalobce, že postupem správních orgánu bylo porušeno ustanovení §3
odst. 1-4, §18, §33 odst. 1 -2, §46 správního řádu a článek 2 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod, stejně tak předpisy upravující příslušnost a působnost celních orgánů –
zejm. §7 správního řádu a §11 odst. 1-2 zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, (žalobní
námitka VI.), je jen obecná, případně shrnující. Pouhá citace zákonných ustanovení sama
není žalobním bodem podle současné právní úpravy [§71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.] a nebyla
jím ani podle právní úpravy v době podání žaloby (§249 odst. 2 o. s. ř. ve znění tedy
účinném). Obecně namítané vady přitom soud namísto žalobce nemůže (ostatně ani
nesmí) vlastní aktivitou aktivně konkretizovat a subsumovat je pod konkrétní skutkový
příběh. Vymezení rozsahu žaloby a specifikace jejích důvodů leží pouze na žalobci v
důsledku dispoziční zásady , kterou je žalobní řízení ovládáno.
Nejvyšší správní soud ze shora uvedených důvodů uzavřel, že žalovaný nepochybil,
jestliže potvrdil rozhodnutí Celního ředitelství Ústí nad Labem o nepovolení obnovy
řízení, a žalobu jako nedůvodnou zamítl (§78 odst. 7 s. ř. s.).
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vyšel soud z toho, že žalobce neměl ve věci
úspěch a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení; žalovanému podle obsahu spisu
náklady řízení nevzešly a ani je neuplatňoval. Proto soud dále vyslovil, že žalovanému se
právo na náhradu nákladů nepřiznává (§60 odst. 1 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 23. srpna 2005
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu