ECLI:CZ:NSS:2005:5.A.21.2002
sp. zn. 5 A 21/2002 - 56
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy
a soudkyň JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobců: a) J. B., b) S.
t. u. ž., obou zastoupených JUDr. Petrem Kužvartem, advokátem se sídlem Praha 4, Za
Zelenou liškou 967/B, proti žalovanému Ministerstvu pro místní rozvoj, se sídlem
Staroměstské náměstí 6, Praha 1, za účasti: A) I. R. a. s., zastoupené Mgr. Ditou Pilchovou,
bytem Praha 6, Vondroušova 1183, B) Ž. o. P., zastoupené JUDr. Tomášem Holasem,
advokátem se sídlem Praha 1, Pařížská 28, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne
26. 11. 2001, č. j. 21262/01-32 O-506,
takto:
I. Rozhodnutí Ministerstva pro místní rozvoj ze dne 26. 11. 2001,
č. j. 21262/01-32 O-506 a rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy
ze dne 29. 6. 2001, č. j. 123574/01/OUR/V/Kos, se z r uš uj í . Věc se
vr ac í žalovanému k dalšímu řízení.
II. Žalovaný je p ovi n e n zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku
6 500 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho právního
zástupce.
III. Žalovaný ne m á právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včasnou žalobou podanou u Vrchního soudu v Praze se žalobci domáhají zrušení
rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 11. 2001, kterým bylo částečně změněno rozhodnutí odboru
územního rozhodování Magistrátu hlavního města Prahy (dále též „stavební úřad“
popř. „správní orgán prvního stupně“) ze dne 29. 6. 2001, č. j. 123574/01/OUR/V/Kos,
jímž bylo rozhodnuto o umístění stavby víceúčelové haly H., administrativní budovy,
tréninkové haly, podzemních garáží, komunikací, inženýrských sítí a druhého vestibulu
stanice metra Ž. na trase metra A na pozemcích v kat. ú. S., V. a Ž. při ulicích V., P., I. a N. v.
v P. 3 a 10 tak, že byly změněny podmínky č. 4, 6, 7 a 9 rozhodnutí.
Žalobci současně navrhují zrušení rozhodnutí správního orgánu prvního stupně,
jež vydání napadeného rozhodnutí předcházelo.
V daném případě jde o věc, která na Nejvyšší správní soud přešla podle ustanovení §132
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), z Vrchního soudu v Praze.
Nejvyšší správní soud ve věcech neskončených vrchními soudy dokončí řízení zahájená
před těmito soudy. Podle §130 s. ř. s. se neskončená řízení podle části páté hlavy druhé
občanského soudního řádu účinného přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona dokončí
podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního s. ř. s. (řízení o žalobě proti rozhodnutí
správního orgánu).
Ze správního spisu vyplynuly tyto podstatné skutečnosti:
Odbor územního rozhodování Magistrátu hl. m. Prahy vyhověl návrhu T. B. P., I. 6, P. 10
v zastoupení J., s. r. o, O. 253, P. ze dne 4. 4. 2001 (doplněného na výzvu správního orgánu ze
dne 9. 4. 2001) a dne 29. 6. 2001 pod č. j. MHMP/123574/01/OUR/V/Kos povolil umístění
navrhované stavby. V daném případě se jednalo o řízení o umístění liniové stavby a stavby
zvlášť rozsáhlé s velkým počtem účastníků, proto bylo podle §36 odst. 4 stavebního zákona
oznámeno zahájení územního řízení účastníkům veřejnou vyhláškou, současně byla určena
lhůta pro uplatnění námitek do doby konání ústního jednání tj. 14. 6. 2001 s upozorněním,
že k později podaným námitkám nebude přihlédnuto.
Správní orgán prvního stupně dne 29. 6. 2001 vydal rozhodnutí o umístění stavby „M. H.
včetně veřejně prospěšné stavby druhého vestibulu u stanice metra Ž.“ č. parc. 1292/1,
1292/2, 1292/15, 1292/16, 1302, 1303/1, 1303/2, 1303/3, 1307/1, 1307/2, 1314, 1315/1,
1315/2, 1315/3, 1315/5, 1315/6, 1316/1, 1317, 1319, 1320, 1321, 1324, 1325, 1328, 1330,
1331, 1332, 1342/1, 1342/2, 1342/4, 1344/1, 1300, 1350, 1335, 1345, 1346, 1347/1, 1347/3,
1348/1, 4447/2, 4460/1, 4528/1, 1341/2, 1341/6, 1307/3, 1296, 1297/1, 1298, 1299, 4447/1,
1292/3, 1294/5, k. ú. S., 4325/1, 4332, 4333/1, 4334/1, 3796, 4098/2, k. ú. V. 4381/1, 4298/1,
4298/2, 4389/6, 4389/11, 4298/13, 4298/18, k. ú. Ž., při ulicích V., P., I., N. V. v P. 3, 10; pro
umístění a projektovou přípravu stavby stanovil 51 konkrétně ve výroku rozhodnutí
uvedených podmínek.
Proti tomuto rozhodnutí podali žalobci obsáhlé odvolání a odvolání podali též někteří
další účastníci řízení. Žalovaný o tomto odvolání a odvolání dalších osob rozhodl
dne 26. 11. 2001 tak, že výrok rozhodnutí částečně změnil v podmínkách č. 4, 6, 7, 9, 12, 13,
14, 15, 17, 18, 20, 22, 30 a 50, v ostatních částech napadené rozhodnutí potvrdil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů,
jak je žalobci ve své žalobě vymezili (§75 odst. 2 s. ř. s.). V souladu s ustanovením §75
odst. 1 s. ř. s. přitom vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání
napadeného rozhodnutí.
K žalobní legitimaci žalobce uvedenému pod písm. b):
Nejvyšší správní soud, dříve než započal se zkoumáním důvodnosti námitek žalobcem
v žalobě uplatněných, se k námitce obsažené v písemném vyjádření žalovaného k žalobě
zabýval tím, zda žalobce, který tvrdí porušení svých procesních práv, byl k podání žaloby
aktivně legitimován.
Výhrada žalovaného se odvíjí od tvrzení, že orgán ochrany přírody (v tomto případě
Odbor životního prostředí Magistrátu hl. m. Prahy – dále též „OŽP MHMP“) ve svém
stanovisku ze dne 27. 3. 2001 pod č. j. MHMP-025515/OŽP/VI/2001 a dne 29. 3. 2001
pod č. j. MHMP-033043/OŽP/VI/2001 z hlediska ochrany přírody a krajiny se k návrhu
na umístění stavby vyjádřil souhlasně. Z toho je patrné, že byl k tomu příslušným orgánem
posuzován vliv na všechny zájmy chráněné zákonem č. 114/1992 Sb., tedy včetně ochrany
krajinného rázu. Nevedl tudíž správní řízení o souhlasu se zásahem do krajinného rázu.
Podle žalovaného orgán ochrany přírody a krajiny tak vyjádřil, že zájmy ochrany přírody
a krajiny umístěním stavby dotčeny nebudou, a v důsledku toho nenáleželo žalobci
uvedenému pod písmenem b) (ač s ním tak bylo jednáno) postavení účastníka v územním
řízení, protože nenaplnil zákonné podmínky §70 odst. 2 a 3 zákona č. 114/1992 Sb.
Žalovaný se mýlí, pokud z případného úsudku orgánu ochrany přírody a krajiny
o nenaplnění důvodu pro vedení správního řízení o udělení souhlasu se zásahem
do krajinného rázu, dovozuje, že žalobce nemá postavení účastníka řízení.
Podle §70 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb. se ochrana přírody uskutečňuje za přímé účasti
občanů, prostřednictvím jejich občanských sdružení a dobrovolných sborů či aktivů.
Podle §70 odst. 2 citovaného zákona je občanské sdružení nebo jeho organizační jednotka,
jehož hlavním posláním podle stanov je ochrana přírody a krajiny, oprávněno,
pokud má právní subjektivitu, požadovat u příslušných orgánů státní správy, aby bylo předem
informováno o všech zamýšlených zásazích a zahajovaných správních řízeních,
při nichž mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny chráněné podle tohoto zákona.
Podle odstavce 3 citovaného ustanovení je občanské sdružení oprávněno za podmínek
a v případech podle odstavce 2 účastnit se správního řízení, pokud oznámí svou účast písemně
do osmi dnů od zahájení řízení orgánu státní správy, který řízení zahájil; v tomto případě
má postavení účastníka řízení.
Ze znění §70 odst. 2 a 3 zákona č. 114/1992 Sb. tak vyplývá, že účastenství není vázáno
pouze na řízení, v nichž zájmy ochrany přírody a krajiny dotčeny jsou a rozhodnutí
v něm je podmíněno dohodou popř. souhlasem orgánu ochrany přírody a krajiny ve smyslu
§65 citovaného zákona; k založení účastenství (za splnění dalších těmito ustanoveními
stanovených podmínek) postačuje, že tyto zájmy v předmětném řízení dotčeny být mohou.
V územním řízení nepochybně tomu tak být může.
Současně však z těchto ustanovení vyplývá, že legitimace žalobce k podání případné
žaloby ve správním soudnictví se odvíjí od ustanovení §65 odst. 2 s. ř. s. Žalobce proto může
svou žalobní legitimaci opírat o tvrzení a účinně uplatnit pouze takové námitky,
které spočívají v tom, že v řízení před správním orgánem byl zkrácen na svých právech,
která mu při ochraně přírody a krajiny náležejí, a to v takové intenzitě, že to mohlo
mít za následek nezákonné rozhodnutí.
K vlastním žalobním námitkám:
Žalobci v žalobě především namítali, že součástí podkladů k územnímu řízení
není podkladové rozhodnutí – souhlas nebo nesouhlas se zásahem do krajinného rázu
ve smyslu §12 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb. Samotná existence stanoviska odboru
životního prostředí Magistrátu hl. m. Prahy (dále též OŽP MHMP) ze dne 27. 3. 2001
a ze dne 29. 3. 2001 podle žalobců nepostačuje, protože dané stanovisko tuto otázku vůbec
nezmiňuje. Souhlas se zásahem do krajinného rázu je vydáván ve správním řízení
jako rozhodnutí, a to vždy, když je umísťována nebo povolována stavba, jíž by mohlo dojít
ke snížení nebo změně krajinného rázu.
Žalobci mají za to, že za této situace měl stavební úřad zjednat nápravu, neboť je povinen
přezkoumat formu a právní náležitosti podkladů, a to včetně existence a formální správnosti
podkladových rozhodnutí; pokud zjistí, že orgán ochrany přírody nevydal žádné správní
rozhodnutí o souhlasu, ani jeho vydání výslovně nevyloučil, měl podle žalobců požadovat
doplnění podkladů od stavebníka a řízení o umístění stavby přerušit.
Žalovaný se podle žalobců s jejich odvolací námitkou náležitě nevypořádal a ve svém
rozhodnutí uzavřel, že ve stanovisku ze dne 27. 3. 2001 a 29. 3. 2001 se dotčený orgán k věci
z hlediska zákona o ochraně přírody a krajiny vyjádřil, nepodmínil své stanovisko vydáním
rozhodnutí o souhlasu se zásahem do krajinného rázu, z čehož žalovaný dovodil,
že zřejmě dospěl k závěru, že podmínky pro vydání tohoto rozhodnutí nejsou dány.
Podle žalobců absence podkladového rozhodnutí vyvolává nezákonnost, která způsobuje
vadnost i nezákonnost finálního územního rozhodnutí. Žalobci uvádí, že pokud by se takové
správní řízení o souhlasu vedlo, byli by účastníky takového řízení a k věci by se mohli
vyjadřovat, podávat opravné prostředky a vykonávat veškerá práva účastníka řízení. Na těchto
právech se cítí být zkráceni.
Žalovaný ve svém písemném vyjádření k žalobě s tvrzením žalobců nesouhlasí.
Poukazuje na to, že souhlas se podle §90 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny vydává
formou rozhodnutí ve správním řízení jen v případě, že daná stavba nebo činnost by mohla
snížit nebo změnit krajinný ráz; pokud tomu tak není, orgán ochrany přírody a krajiny
svůj souhlas oznámí písemným sdělením. Odborné otázky v dané věci byly citovaným
zákonem svěřeny orgánu ochrany přírody, stavební úřad není kompetentním posuzovat
zda budou v územním řízení dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny. OŽP MHMP
se z hlediska ochrany přírody a krajiny ve zmíněném stanovisku vyjádřil k umístění stavby
kladně. Z toho je patrné, že byl k tomu příslušným orgánem posuzován vliv na všechny zájmy
chráněné zákonem č. 114/1992 Sb., tedy včetně ochrany krajinného rázu.
Ze správního spisu vyplývá, že OŽP MHMP vydal dne 27. 3. 2001 stanovisko
podle §126 odst. 1 stavebního zákona a podle §20 odst. 3 zákona č. 244/1992 Sb.,
o posuzování vlivů na životní prostředí, v němž se z hlediska své působnosti dané právními
předpisy vyjadřoval k zamýšlené stavbě. Pod bodem 5 je obsaženo vyjádření „z hlediska
ochrany přírody, krajiny a městské zeleně podle §65 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně
přírody a krajiny“ se zde konstatuje souhlas se stavbou. Stanovisko současně obsahuje
upozornění, že není z technické zprávy zřejmé, zda jsou pro uvažované výsadby stromů
navrženy optimální životní podmínky a že musí být též navrženy vzrůstné stromy
i v bezprostředním okolí multiarény a tréninkové haly. Souhlasné stanovisko tak podmínil
výsadbou alejových stromů v blízkém okolí haly. Ve stanovisku ze dne 29. 3. 2001 uvedl,
že z hlediska jím chráněných zájmů dle §65 zákona č. 114/1992 Sb. souhlasí s realizací
stavby.
V dodatku ze dne 21. 5. 2001 k uvedenému stanovisku OŽP MHMP uvedl, že projektant
doložil reálnost výsadby stromů při koordinaci staveb inženýrských sítí a to při dodržení
všech parametrů zakreslených na jím potvrzené situaci zeleně.
K právní otázce, která je předmětem této žalobní námitky, se vyslovil rozšířený senát
Nejvyššího správního soudu ve věci uveřejněné pod sp. zn. 499/2005 Sb. NSS a tento právní
názor je pro další rozhodovací činnost Nejvyššího správního soudu závazný.
Žalovaným vyslovený názor, podle něhož orgán ochrany přírody vydává rozhodnutí
ve správním řízení podle §12 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny pouze tehdy,
pokud dospěje k závěru, že stavba nebo jiná činnost může snížit nebo změnit krajinný ráz,
zatímco v situacích, kdy dospěje k závěru opačnému, žádné správní řízení nevede
a rozhodnutí nevydává, neobstojí. Vychází z „dikce citovaného ustanovení“, tedy toliko
z jazykového výkladu, pomíjeje, že jazykový výklad je sice výkladem prvotním, ale pouze
a jedině v tom smyslu, že se jím interpret poprvé seznamuje s obsahem právní normy,
která je ukryta ve vykládaném právním předpisu. Zda extenze a intenze právní normy
je skutečně taková, jak se zdá z jazykového výkladu právního předpisu, musí potvrdit
nebo vyvrátit ostatní výkladové metody – především výklad teleologický, logický,
systematický a případně historický, jejichž závěry je nezbytné poměřovat imperativem
ústavně konformní interpretace a aplikace.
Účelem samotného zákona o ochraně přírody a krajiny je v souladu s jeho §1, ve znění
účinném ke dni rozhodování žalovaného, přispět k udržení a obnově přírodní rovnováhy
v krajině, k ochraně rozmanitostí forem života, přírodních hodnot a krás a k šetrnému
hospodaření s přírodními zdroji. Zákon o ochraně přírody a krajiny tedy chrání mj. krajinu,
jakožto část zemského povrchu s charakteristickým reliéfem, tvořenou souborem funkčně
propojených ekosystémů a civilizačními prvky, a chrání též prostřednictvím §12 její ráz.
Krajinným rázem je zejména přírodní, kulturní a historická charakteristika určitého místa
či oblasti. Krajinný ráz je chráněn před činností snižující jeho estetickou a přírodní hodnotu.
Zásahy do krajinného rázu, zejména umisťování a povolování staveb, mohou být prováděny
pouze s ohledem na zachování významných krajinných prvků, zvláště chráněných území,
kulturních dominant krajiny, harmonické měřítko a vztahy v krajině. Každý zásah
do krajinného rázu je přitom nutné považovat za potenciální ohrožení významných krajinných
prvků. Tyto zásahy do krajinného rázu, pokud by jej mohly snížit nebo změnit,
je možné provádět jedině se souhlasem orgánu ochrany přírody podle §12 odst. 2 zákona
o ochraně přírody a krajiny.
Účelem a smyslem rozhodování orgánu ochrany přírody podle citovaného ustanovení
je tedy ochrana krajinného rázu před těmi činnostmi, které do něj zasahují tak, že snižují
jeho estetickou nebo přírodní hodnotu, krom jiného i harmonické měřítko a vztahy v krajině
(právě takovou změnou je umístění stavby, která je výraznou výškovou dominantou, do území
zastavěného toliko nižší zástavbou, jako jsou rodinné domy, či nezastavěnou vůbec).
Nástrojem, který k dosažení tohoto účelu má orgán ochrany přírody k dispozici,
je udělování souhlasu podle §12 odst. 2 citovaného zákona. Aby orgán ochrany přírody mohl
tento souhlas udělit, musí posoudit dvě dílčí otázky: za prvé, zda posuzovaná činnost může
snížit či změnit krajinný ráz (tj. zejména přírodní, kulturní a historickou charakteristiku
určitého místa či oblasti), a – pokud je odpověď na tuto otázku kladná – za druhé, zda taková
změna či snížení nevylučují zachování významných krajinných prvků. Posouzení druhé
otázky tedy nevyhnutelně předpokládá předchozí posouzení otázky prvé. Proto nelze §12
odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny vykládat izolovaně tak, že jeho „dikce“
nepředpokládá, že se nerozhoduje o otázce, zda stavbou nebo činností může dojít ke změně
nebo snížení krajinného rázu, nýbrž toliko v záležitosti, zda se ke stavbě nebo činnosti
způsobilé snížit či změnit krajinný ráz udělí či neudělí souhlas. Takový výklad totiž pomíjí
smysl a účel institutu ochrany krajinného rázu a systematické souvislosti prvého a druhého
odstavce §12 zákona o ochraně přírody a krajiny.
Názor, podle něhož by orgán ochrany přírody měl vést správní řízení pouze v případech,
v nichž by dospěl k závěru, že posuzovanou činností by mohlo dojít ke snížení nebo změně
krajinného rázu, je nepřijatelný i z toho důvodu, že vede k paušálnímu závěru, že orgán
ochrany přírody ve všech případech nejprve předběžně a mimo správní řízení posoudí
uvedenou otázku, a podle toho správní řízení buď zahájí či nikoliv; tento závěr by platil
i v těch případech, v nichž by se s návrhem na zahájení řízení o udělení souhlasu
obrátil např. účastník stavebního či územního řízení, což je evidentně absurdní:
řízení by totiž v takovém případě beze vší pochybnosti bylo v souladu s §18 odst. 2 správního
řádu zahájeno dnem, kdy by návrh došel orgánu ochrany přírody, bez ohledu na to,
zda by tento orgán řízení zahájit zamýšlel či nikoliv.
Uvedený názor je nesprávný též proto, že ponechává kompetenci orgánu ochrany přírody
závislou na jeho vlastním a nadto mimoprocesním posouzení určité otázky. Takový postup
ovšem evidentně připouští značné riziko v právním státě nepřípustné libovůle,
neboť nezaručuje, že s obdobnými případy bude nakládáno obdobně (srov. zásadu treat like
cases alike and different cases differently), tj. neposkytuje dostatečné záruky rovného přístupu
správních orgánů k fyzickým a právnickým osobám. Orgán ochrany přírody nejenže
svou kompetenci odvozuje od svého vlastního posouzení, ale výsledek tohoto posouzení
v některých případech nemusí být ani zřejmý, a především už vůbec nemusí být zřejmé,
jaké úvahy jej k jeho závěru vedly a které skutečnosti vzal při svých úvahách v potaz.
Účastník územního řízení, v němž mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny
chráněné podle zákona o ochraně přírody a krajiny (např. občanské sdružení, jehož hlavním
posláním je podle stanov ochrana přírody a krajiny), by tak v případě, že by orgán ochrany
přírody podle §12 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny žádné rozhodnutí nevydal,
neznal vůbec důvody takového postupu orgánu ochrany přírody, a - pokud by mu byla
odepřena možnost tyto důvody zjistit tím, že sám účinně podá návrh na zahájení řízení
podle §12 odst. 2 citovaného zákona – neměl by k dispozici ani žádný procesní prostředek,
jak se jich dopátrat.
Nelze jistě po orgánu ochrany přírody požadovat, aby ve všech případech z vlastního
podnětu zahajoval řízení podle §12 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny.
Například tehdy, umísťuje-li se do již zastavěné krajiny stavba, která nijak nevybočuje svými
parametry, je vysoce pravděpodobné, že krajinný ráz snížen či změněn nebude. Ani v těchto
případech však nelze vyloučit, že možnost takového zásahu vyjde najevo např. v územním
řízení: proto je nezbytné, aby stavební úřad měl možnost dát podnět k zahájení řízení
podle §12 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny. I v těchto případech však může podat
návrh na zahájení řízení podle §12 odst. 2 citovaného zákona sám stavebník či osoba,
která je původcem činnosti, jež může snížit či změnit krajinný ráz, případně občanské
sdružení, jehož hlavním posláním je podle stanov ochrana přírody a krajiny.
Ve zbývajících případech bude vždy na místě, aby orgán ochrany přírody správní řízení
podle citovaného ustanovení provedl. Neučiní-li tak sám z vlastního podnětu, je povinen
tak učinit buď na návrh shora uvedených osob, či k podnětu jiného správního orgánu.
Stavební úřad, který rozhoduje o umístění či povolení stavby, nebo o jiné činnosti,
musí vycházet ze spolehlivého zjištění, zda jimi může dojít ke snížení nebo změně krajinného
rázu. Tuto skutečnost může spolehlivě zjistit leda z rozhodnutí orgánu ochrany přírody
podle §12 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny. Proto pokud takovéto rozhodnutí
mezi podklady pro vydání jeho rozhodnutí chybí, je správní orgán povinen dát orgánu
ochrany přírody k jeho vydání podnět. Neučiní-li tak, zatěžuje řízení vadou, která může
mít vliv na zákonnost jeho rozhodnutí.
Z výše uvedeného je zřejmé, že v předmětné věci nebylo součástí podkladů pro vydání
rozhodnutí o umístění navrhované stavby rozhodnutí orgánu ochrany přírody, jímž by bylo
podle §12 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb. ve správním řízení pravomocně rozhodnuto
o udělení či neudělení souhlasu s umístěním stavby, anebo seznatelný závěr o tom,
že umístěním stavby krajinný ráz snížen či změněn nebude. Jestliže stavební úřad
za této situace nedal podnět k zahájení řízení a vydání takového rozhodnutí a vydal
rozhodnutí o umístění stavby, bylo jeho rozhodnutí zatíženo vadou, která mohla mít vliv
na zákonnost jeho rozhodnutí. Bylo proto na žalovaném, aby odvoláním napadené rozhodnutí
zrušil a zavázal stavební úřad k naznačenému postupu; jestliže tak neučinil, je vadné
i jeho rozhodnutí.
Rozhodnutím ve smyslu §12 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb. není ani stanovisko OŽP
MHMP ze dne 27. 3. 2001. V tomto stanovisku totiž OŽP MHMP pouze obecně konstatuje,
že z hlediska ochrany přírody, krajiny a městské zeleně nemá proti vydání územního
rozhodnutí pro M. H. námitek. Takové konstatování je jednak samo o sobě nepřezkoumatelné,
a jednak nic nevypovídá o tom, zda se OŽP MHMP vůbec zabýval otázkami, může-li
umístění M. H. změnit krajinný ráz a – v případě kladné odpovědi na tuto otázku – jestli
taková změna nevylučuje zachování významných krajinných prvků. Ani další obsah
stanoviska, v němž se řeší toliko problematika výsadby stromů ve vztahu k inženýrským
sítím, nevede ani v nejmenším k závěru, že OŽP MHMP vzal tyto otázky vůbec v potaz,
natož aby se o nich výslovně a jednoznačně vyjádřil. Lze tedy uzavřít tak, že souhlas podle
§12 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., případně seznatelný závěr o tom, že umístěním M. H.
krajinný ráz snížen nebude, součástí podkladů pro vydání rozhodnutí není, v důsledku čehož
trpí správní řízení před správními orgány obou stupňů podstatnou vadou, jež je důvodem pro
zrušení jejich rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud proto podle §76 odst. 1 písm. c) a §78 odst. 3 s. ř. s. napadené
rozhodnutí žalovaného i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zrušil a věc vrátil
žalovanému k dalšímu řízení, v němž je vázán právním názorem vysloveným soudem v tomto
rozsudku (§78 odst. 5 s. ř. s.)
V důsledku shora uvedených pochybení bylo nutno zrušit rozhodnutí správních orgánů
obou stupňů a správní řízení se tak „vrací“ do svého počátečního stadia. Ztrácí
tak opodstatnění aby se soud zabýval dalšími žalobci uplatněnými námitkami, které žalobci
mohou účinně uplatnit jen ve vztahu ke zkrácení na procesních právech a další procesní
postup stavebního úřadu se bude odvíjet od výsledku řízení a podkladového rozhodnutí
orgánu ochrany přírody.
Žalobci měli ve věci úspěch, náleží jim proto právo na náhradu nákladů řízení
(§60 odst. 1 s. ř. s.). Za použití §133 s. ř. s. jim proto byla přiznána náhrada nákladů
v celkové výši 6 500 Kč, sestávající ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 x 1000 Kč,
z paušální sazby odměny advokáta ve výši 3500 Kč zvýšené o 20%, tedy ve výši 4200 Kč
(§11, §17 odst. 2 vyhl. č. 484/2000 Sb.) a 2 x 2 paušálů náhrady hotových výdajů po 75 Kč,
tedy 300 Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.). Neúspěšný žalovaný nemá právo na náhradu
nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 30. března 2005
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu