ECLI:CZ:NSS:2005:5.ADS.60.2003:89
sp. zn. 5 Ads 60/2003 - 89
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudkyň JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci
žalobce V. H., zast. JUDr. Milanem Holomkem, advokátem, se sídlem v Lešetíně II/385, Zlín,
proti žalované České správě sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5, Křížová 25,
o starobní důchod, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 21. 8. 2003, č. j. 32 Cad 35/2003 – 28,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 8. 2003, č. j. 32 Cad 35/2003 – 28
se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení (dále jen „žalované“) byl žalobci
upraven od 15. 8. 2001 starobní důchod podle ustanovení §29 zákona č. 155/1995 Sb.,
o důchodovém pojištění v platném znění (dále jen „ZDP“) tak, že tento důchod činí 7810 Kč
měsíčně, přičemž podle nařízení vlády č. 345/2001 Sb. se žalobci od prosince 2001 zvyšuje
procentní výměra starobního důchodu na 7020 Kč měsíčně a základní výměra se nezvyšuje.
V odůvodnění žalovaná vysvětlila, že základní výměra starobního důchodu činí 1310 Kč
měsíčně a procentní výměra se stanový procentní sazbou z výpočtového základu (dále jen
„VPZ“), který činí 9420 Kč, přičemž jeho výše odpovídá osobnímu vyměřovacímu základu
17 394 Kč zjištěnému za roky 1986 – 2000. Procentní výměra důchodu ke dni vzniku nároku
za 46 roků pojištění činí přitom 69% VPZ, což je 6500 Kč; protože tato částka je vyšší
než procentní výměra důchodu, pokud by byl vypočten podle zákona č. 100/1988 Sb.,
o sociálním zabezpečení, činí pouze 3777 Kč, náleží žalobci procentní výměra ve výši
6500 Kč. Dále žalovaná v odůvodnění uvedla, že tato úprava je důsledkem dodatečného
zápočtu nově prokázaného vyměřovacího základu (výdělku), a že tímto rozhodnutím ruší své
předchozí rozhodnutí z 1. 10. 2001.
Opravným prostředkem ze dne 26. 9. 2002 považovaným podle ustanovení
§129 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb. – soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) od 1. 1. 2003
za správní žalobu a doplněným na výzvu soudu dne 17. 3. 2003, domáhal se žalobce
přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 27. 8. 2002 a namítal, že mu nebyly
do vyměřovacích základů zahrnuty výdělky z vedlejšího pracovního poměru u n. p. K. O.
za roky 1986, 187 a 1988 s tím, že evidenční listy důchodového pojištění, které se u
uvedeného zaměstnavatele nenacházejí (byly zničeny při povodních v roce 1997), lze doložit
např. znaleckým posudkem znalce Z. K., který byl vypracován pro soudní řízení vedené
u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 6 C 311/88. Žalobce proto žádal o zápočet částek
2254 Kč za rok 1986, 9366 Kč za rok 1987, 11 235 Kč za rok 1988 do ročních vyměřovacích
základů pro stanovení procentní výměry důchodu. Dále namítal, že mu do vyměřovacích
základů nebyl zahrnut výdělek u společnosti F. a. s., a jejího nástupce A. a. s., za roky 1998,
1999, 2000 a 2001, k čemuž uvedl, že s ním společnost F. a. s., rozvázala v roce 1998
pracovní poměr výpovědí, ohledně které se však domohl v soudním řízení určení její
neplatnosti, a to rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 23. 3. 1999, č. j. 7 C 236/98 -
106 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 1. 12. 2002, č. j. 15 Co 412/99 -
129. S nástupnickou společností pak žalobce uzavřel dohodu o sporných nárocích dne
6. 4. 2001 a na jejím základě mu byla vyplacena náhrada mzdy. Žalobce vyslovil přesvědčení,
že uvedené dluhy na mzdě za období let 1998, 1999, 2000 a 2001 mu měly být zahrnuty do
vyměřovacích základů pro výpočet starobního důchodu a to ve výši 32 784 Kč za rok 1998,
ve výši 95 339 Kč za rok 1999, 41 904 Kč za rok 2000 a 88 151 Kč za rok 2001. Na zápočtu
naposledy uvedené náhrady mzdy za rok 2001 již netrval s ohledem na skutečnost, že náležela
mimo rozhodné období pro výpočet důchodu (starobní důchod byl přiznán od 19. 8. 2001).
Žalobce zdůraznil, že nemůže být přičtena k jeho tíži skutečnost, že tyto mzdové nároky, které
by mu „normálně“ byly vyplaceny v letech 1998 – 2001, a to vždy měsíčně, mu ve
skutečnosti byly vyplaceny najednou až v roce 2001 v návaznosti na pravomocně skončené
soudní řízení o neplatnost výpovědi z pracovního poměru. Takovýto postup pociťuje jako
křivdu a nespravedlnost vůči jeho osobě, neboť je de facto postižen dvakrát; nejprve byl
postižen po dobu soudního řízení o neplatnost výpovědi, kdy mu nebyla zaměstnavatelem
vyplácena mzda, na kterou měl nárok a nyní je postižen podruhé, kdy konečně náhrada mzdy
vyplacena téměř po třech letech ode dne neplatné výpovědi z pracovního poměru, mu není
zahrnuta do vyměřovacích základů. Obrátil se proto i na ministra práce a sociálních věcí se
žádostí na odstranění tvrdosti zákona, avšak tato nebyla do dne podání žaloby vyřízena.
Žalobce navrhoval zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalované k dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem č. j. 32 Cad 35/2003 - 28 ze dne
21. 8. 2003, zrušil přezkoumávané rozhodnutí žalované pro vady řízení a věc jí vrátil
k dalšímu řízení. Žalované uložil povinnost nahradit žalobci na nákladech řízení částku 1974
Kč do 15-ti dnů od právní moci rozsudku k rukám žalobcova zástupce. Po zhodnocení
provedených důkazů dospěl uvedený soud k závěru, že žaloba proti napadenému rozhodnutí
je zčásti důvodná. Oprávněnou shledal námitku žalobce směřující proti stanovení ročních
vyměřovacích základů za roky 1986, 1987 a 1988, kdy žalobce prokázaně pracoval
ve vedlejším pracovním poměru u podniku K. n. p. O. Žalobcův nárok na zápočet částek 2254
Kč do ročního vyměřovacího základu za rok 1986, 9366 Kč za rok 1987 a 11 235 Kč za rok
1988 shledal za dostatečně prokázaný znaleckým posudkem Z. K., který byl vypracován pro
účely pracovněprávního sporu vedeného u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 6 C 311/88.
V tomto směru vytkl Krajský soud v Brně žalované nedostatečné zjištění skutečného stavu
věci, a proto zrušil napadené rozhodnutí a zavázal žalovanou právním názorem zahrnout
do ročních vyměřovacích základů žalobce za roky 1986, 1987 a 1988 částky výše již uvedené.
Neoprávněným shledal soud námitku žalobce proti stanovení ročních vyměřovacích
základů za roky 1998, 1999 a 2000, když v tomto směru vycházel ze zjištění, že žalobci byla
dána zaměstnavatelem F. a. s., N. dne 20. 7. 1988 neplatná výpověď a jeho pracovní poměr
skončil na základě dohody až dne 31. 7. 2001. Po celou dobu od neplatného rozvázání
pracovního poměru do jeho skončení dohodou zaměstnavatel žalobci nepřiděloval práci, ani
mu nevyplácel mzdu. Jednalo se o překážku v práci na straně zaměstnavatele podle §130
Zákoníku práce. Náhrada mzdy v souvislosti s neplatným rozvázáním pracovního poměru
v celkové výši 139 447 Kč byla žalobci zúčtována právní nástupkyní zaměstnavatele
organizací A., o. z. F. N. až v dubnu 2001, tedy v měsíci, kdy byla mezi žalobcem a touto
organizací uzavřena dohoda o sporných nárocích a o rozvázání pracovního poměru. V tomto
měsíci také byly odvedeny platby pojistného na sociální zabezpečení a příspěvek na státní
politiku zaměstnanosti. Soud dospěl k závěru, že zúčtovanou částku náhrady mzdy nelze
rozpočítat na jednotlivé měsíce a roky, za něž náležela od okamžiku neplatného rozvázání
pracovního poměru, jak požaduje žalobce, neboť by to bylo v rozporu s ustanovením
§6 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb., podle něhož se náhrady mzdy považují za příjem v měsíci,
za který byla tato náhrada (jinak nepochybně patřící ve smyslu ustanovení §5 odst. 2 téhož
zákona do vyměřovacího základu zaměstnance) zúčtována, tj. v daném případě v měsíci
dubnu roku 2001. Soud zdůraznil, že tato doba ostatně není ani dobou pojištění podle
ustanovení §11 odst. 2 ZDP, neboť toto ustanovení váže zápočet doby na dosažení příjmů
z výdělečné činnosti pro stanovení pojistného za jednotlivé kalendářní měsíce a nerozlišuje
ani nečiní právně relevantními důvody, pro které tyto příjmy dosaženy nebyly. Z tohoto
důvodu nevyhověl soud návrhu žalobce na přerušení soudního řízení a předložení věci
Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení uvedeného ustanovení. Vyslovil přesvědčení,
že ustanovení §11 odst. 2 ZDP samo o sobě právo občanů na přiměřené hmotné zabezpečení
ve stáří zaručené článkem 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nenarušuje, pouze
neřeší případy, kdy právo občana bylo dotčeno jiným, protiprávním úkonem, zde konkrétně
neplatným rozvázáním pracovního poměru. V důsledku toho byla žalobci vyplacena náhrada
mzdy z neplatného skončení pracovního poměru mimo rozhodné období pro výpočet
osobního vyměřovacího základu, ačkoliv jinak by se nepochybně jednalo o příjmy, které měly
být žalobci vypláceny v pravidelných měsíčních částkách v jeho průběhu. Soud připouští,
že pak aplikace zmíněných ustanovení zákona o pojistném a zákona o důchodovém pojištění
dopadla na žalobce s tvrdostí, kterou zákonodárce zřetelně nezamýšlel, připomněl však,
že není v pravomoci soudu, ale ministra práce a sociálních věcí odstraňovat případné tvrdosti
zákona ve smyslu §4 odst. 3 zákona č. 582/1991 Sb.
Proti rozsudku podal žalobce včas kasační stížnost, a to z důvodu uvedeného
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy nezákonnosti spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Žalobce (dále též jen „stěžovatel“)
nesouhlasil se závěry soudu stran neoprávněnosti námitky žalobce proti stanovení ročních
vyměřovacích základů za roky 1998, 1999 a 2000, když nesouhlasí především s tím,
že by vyplacenou náhradu mzdy nebylo možno rozpočítat na jednotlivé měsíce a roky
od okamžiku neplatného rozvázání pracovního poměru. Vyslovuje přesvědčení, že takový
postup by nebyl v rozporu s ustanovením §6 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb., neboť výše
náhrady mzdy byla stanovena právě podle jednotlivých měsíců a let, po které žalobci
jeho zaměstnavatel nepřiděloval práci, ačkoliv tak správně činit měl. Jde přitom nepochybně
o příjem započitatelný pro účely důchodového pojištění ve smyslu §5 odst. 2 písm. a)
téhož zákona. Žalobce dodává, že pokud stát obdržel v souvislosti s náhradou mzdy
vyplacenou žalobci všechny pohledávky (tj. daň z příjmu, odvody na nemocenské pojištění,
důchodové pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti), je pak absurdní,
aby se tento příjem v podobě vyplacené náhrady mzdy neprojevil v osobním vyměřovacím
základu pojištěnce. Je sice pravdou, že stát stejně jako žalobce, obdržel tyto příjmy později
než měl, ale podstatné je, že je obdržel. Ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb. přitom
stanoví, že rozhodným obdobím je kalendářní měsíc, za který se pojistné platí a nikoliv měsíc,
za který bylo zaplaceno. Ústavně konformním výkladem tohoto ustanovení by bylo možno
učinit závěr umožňující rozpočítání vyplacené náhrady mzdy na jednotlivé kalendářní měsíce
a roky. Jiný výklad dle názoru žalobce znamená porušení článku 30 odst. 1 a článku 2 odst. 1
Listiny základních práv a svobod a článku 1 Ústavy České republiky. Stěžovatel dále
nesouhlasí s tím, že ustanovení §11 odst. 2 ZDP by nerozlišovalo ani nečinilo právně
relevantními důvody, pro které příjmy dosaženy nebyly a že toto ustanovení neřeší případy,
kdy právo občana bylo dotčeno jiným, protiprávním úkonem, konkrétně v případě žalobce
neplatným rozvázáním pracovního poměru. Podstatné v dané věci je, že příjmy v rozhodném
období dosaženy byly, toliko mu byly zaměstnavatelem v důsledku protiprávního postupu
vyplaceny později. Pokud pak snad ustanovení §11 odst. 2 ZDP tento případ neřeší,
pak se jedná o mezeru v zákoně, která nemůže jít k tíži stěžovatele a kterou je možno
překonat ústavně konformním výkladem zmíněného ustanovení v kontextu s již citovanými
ustanoveními zákona o pojistném. Žalobce proto nesouhlasí s tím, že v jeho případě se jedná
o situaci v podobě tzv. „tvrdosti zákona“ a připomíná, že ministru práce a sociálních věcí již
takovou žádost podal a pokud by se ministr práce a sociálních věcí s názorem soudu ztotožnil,
pak mu nic nebránilo, aby o žádosti stěžovatele meritorně rozhodl a případně jí vyhověl.
Nebylo by pak důvodu podávat správní žalobu. Ministr práce a sociálních věcí však svým
rozhodnutím ze dne 22. 4. 2003 řízení o žádosti stěžovatele přerušil. Stěžovatel připomíná,
že na odstranění tvrdosti zákona není právní nárok a nepovažuje proto tuto možnost za účinný
právní prostředek nápravy vzniklé situace. Tou je stěžovatel postižen za protiprávní chování
svého zaměstnavatele znovu, tentokrát trvale v podobě sníženého ročního vyměřovacího
základu pro výpočet důchodu. Stěžovatel je přesvědčen, že Krajský soud v Brně měl
stěžovatelův návrh na přerušení řízení a předložení věci ústavnímu soudu zamítnout pouze
za situace, pokud by ústavně konformním výkladem vyložil ustanovení §5 odst. 2 písm. a),
§6 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb. a §11 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb. a uznal důvodnými
i námitky žalobce proti stanovení ročních vyměřovacích základů za roky 1998, 1999 a 2000.
Navrhuje, aby Nejvyšší správní soud svým rozsudkem zrušil rozsudek Krajského soudu
v Brně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek a řízení předcházející
jeho vydání v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody,
které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 3
s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Kasační stížnost neshledal
důvodnou. Při posuzování důvodnosti kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud
ke stejnému právnímu závěru stran otázky možnosti zápočtu částky náhrady mzdy, která byla
žalobci vyplacena až v souvislosti se skončením řízení o neplatnost rozvázání jeho pracovního
poměru, přičemž tuto nebylo možno rozpočítat na jednotlivé měsíce a roky od okamžiku
neplatného rozvázání pracovního poměru a zvýšit tak roční vyměřovací základy stěžovatele
za roky 1998, 1999 a 2000 pro stanovení osobního vyměřovacího základu stěžovatele
pro výpočet dávky důchodového pojištění, jako krajský soud, a proto kasační stížnost svým
rozsudkem ze dne 17. 5. 2004, č. j. 5 Ads 60/2003 - 47 zamítl.
Proti rozsudku Nejvyššího správního soudu podal stěžovatel ústavní stížnost, o které
rozhodl Ústavní soud nálezem ze dne 9. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 348/04 tak, že rozsudek
Nejvyššího správního soudu zrušil. Dospěl k závěru, že nelze použít při výkladu ust. §5
odst. 1, 2 a §6 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb., ve spojení s ust. §11 odst. 2 zákona
č. 155/1995 Sb. toliko gramatický výklad, jak učinily soudy obou stupňů, bez přihlédnutí
ke smyslu a účelu dotčených ustanovení i celého systému důchodového pojištění
a bez přihlédnutí k povaze samotného soudního řízení o neplatnost rozvázání pracovního
poměru, jehož výsledkem bylo vydání rozhodnutí, jímž byla určena neplatnost výpovědi
z pracovního poměru, čemuž následovalo uzavření dohody o sporných nárocích. Přestože
ust. zákona 589/1992 Sb. a zák. č. 155/1995 Sb. zohledňují pouze modelovou situaci,
kdy zaměstnanec dosahuje pravidelnou měsíční mzdu, z níž je placeno pojistné, z logiky věci
je nutno dovodit, že i náhrada mzdy dle ust. §61 odst. 1 zákoníku práce, vyplacená
stěžovateli až v souvislosti s rozhodnutím soudu o určení neplatnosti výpovědi z pracovního
poměru, je příjmem započitatelným do vyměřovacího základu, který lze rozpočítat
na jednotlivé kalendářní měsíce a roky po dobu neplatného rozvázání pracovního poměru.
Náhrada mzdy má v daném případě charakter ekvivalentu mzdy a je zúčtovatelná stejně
jako mzdy. Tuto účast stěžovatele na důchodové pojištění tedy lze promítnout do zápočtu
doby pojištění. Z ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb. ani nelze dovodit,
že by vylučovalo možnost zpětného rozúčtování příjmů, jež se zahrnují do vyměřovacího
základu.
Nejvyšší správní soud vázán ve věci rozhodnutím Ústavního soudu proto napadený
rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně je v dalším řízení vázán právním názorem výše uvedeným (§110
odst. 3 s. ř. s.).
V novém rozhodnutí rozhodne krajský soud o nákladech řízení o kasační stížnosti
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 17. srpna 2005
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu