ECLI:CZ:NSS:2005:5.AFS.134.2004
sp. zn. 5 Afs 134/2004 - 53
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Václava Novotného a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobce JUDr. P. M., proti žalovanému Finančnímu ředitelství pro hlavní město Prahu,
se sídlem Praha 1, Štěpánská 28, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 6. 2003, č. j.
FŘ 1230/11/03, o kasační stížnosti žalobce – stěžovatele proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 20. 4. 2004, č. j. 11 Ca 27/2004 - 27,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze zamítl žalobu žalobce proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 20. 6. 2003, č. j. FŘ 1230/11/03, kterým žalovaný rozhodl o odvolání
žalobce proti platebnímu výměru č. 1020017643 na daňové penále na daň z příjmu fyzických
osob za zdaňovací období 1. 1. 2000 do 31. 12. 2000 ve výši 10 593 Kč vydanému Finančním
úřadem pro Prahu 9 dne 18. 11. 2002 pod č. j. 250316/02/009913/5950 tak, že tento platební
výměr změnil tak, že výpočet daňového penále pro daň z příjmů fyzických osob podávajících
přiznání činí celkem 4563 Kč (oproti původně stanovenému výpočtu 10 593 Kč) s tím,
že ostatní části platebního výměru zůstávají nezměněny. Městský soud v Praze (dále městský
soud) vycházel z toho, že při přezkoumání žalobou napadeného rozhodnutí je rozhodující
posouzení, zda platba žalobce ze dne 29. 3. 2001 ve výši 120 500 Kč byla zálohou na daň
roku 2000, zálohou na daň roku 2001 nebo přeplatkem zaplaceným bez bližšího určení.
Pro posouzení této platby považoval za rozhodující skutečnost, že povinnost platit čtvrtletní
zálohy na daň z příjmu fyzických osob vznikla žalobci v roce 2000 na základě jím podaného
daňového přiznání za zdaňovací období roku 1999. Platbu ze dne 29. 3. 2001 je proto třeba
ve shodě se žalovaným považovat za poslední zálohovou platbu na daňovou povin nost
za zdaňovací období roku 2000 bez ohledu na to, že byla předepsána, zúčtována a zohledněna
v roce 2001. Na tuto žalobcovu povinnost se novela zákona nevztahuje (ustanovení
čl. II bod 1 zák. č. 492/2000 Sb.). Z toho vyplývá, že žalobci na daňovém účtu v souvislosti
s touto platbou přeplatek nevznikl. Námitku žalobce týkající se čl. II bod 13
zák. č. 492/2000 Sb. neshledal důvodnou. Toto ustanovení řeší odklad účinnosti
ust. §38a odst. 2 až 6 zák. č. 586/1992 Sb. ne však odst. 1 téhož ustanovení. Uvedené
ustanovení se týká zálohového období, které v případě žalobce počínalo běžet dnem
3. 4. 2001, ne zdaňovacího období. Není tudíž správné jeho tvrzení, že nebyl povinen
v období od ledna do podání daňového přiznání za rok 2000, tedy do 2. 4. 2001 platit zálohu
na daň z příjmů fyzických osob, neboť chybí hmotněprávní úprava takové povinnosti.
Podle názoru soudu žalobci již podáním daňového přiznání za rok 1999 tato povinnost vznikla
a jde nepochybně o daňovou povinnost za léta 1993 až 2000, pro niž platí dosavadní právní
úprava ust. §38a odst. 1 zák. č. 586/1992 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2000.
Podle přechodných ustanovení zák. č. 492/2000 Sb. ust. čl. I se použijí poprvé pro zdaňovací
období roku 2001 (s výjimkami v ustanovení citovanými), tedy včetn ě
ust. §38a odst. 1 zák. č. 586/1992 Sb. a konkrétně ustanovení novelizovaného §38a odst. 2
až 6 téhož zákona lze použít poprvé pro zálohové období, které začíná po lhůtě pro podání
daňového přiznání za zdaňovací období roku 2000, v případě žalobce tedy pro zálohové
období počínaje dnem 3. 4. 2001. Od právního závěru, že žalobce byl povinen platit čtvrtletní
zálohu na daň z příjmů splatnou k 2. 4. 2001 ve výši 120 500 Kč se odvíjí i povinnost žalobce
platit penále za to, že jakákoliv v pozdější době splatná částka daně nebyla uhrazena
nejpozději v den její splatnosti. Protože žalobce v podané žalobě nevznesl žádné konkrétní
námitky proti postupu žalovaného, jenž určil výši penále v žalobou napadeném rozhodnutí,
soud z důvodu vázanosti mezemi žalobních bodů podle ust. §75 odst. 2 věta prvá s. ř. s.
již se dalším postupem žalovaného správního orgánu nezabýval. Z důvodu svého právního
názoru pak dospěl k závěru, že žaloba je nedůvodná a zamítl ji.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal kasační stížnost žalobce – nyní
stěžovatel (§105 odst. 1 s. ř. s.) a uplatnil v ní důvody podle ust. §103 odst. 1 písm. a)
zák. č. 150/2002 Sb. – s. ř. s., tj. z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení
právních otázek Městským soudem v Praze v předcházejícím řízení. Nesouhlasí s Městským
soudem v Praze v tom, že platbu ze dne 29. 3. 2001 ve výši 120 500 Kč je třeba považovat
za poslední zálohovou platbu na daňovou povinnost za zdaňovací období roku 2000
bez ohledu na to, že byla předepsána, zúčtována a zohledněna v roce 2001. Tento názor
je v příkrém rozporu se zněním §38a zák. č. 586/1992 Sb. Podle citovaného ustanovení
odst. 1 se zálohy zaplacené v průběhu zdaňovacího období započítávají na daňovou povinnost
toho zdaňovacího období, ve kterém byly zaplaceny. V daném případě byla částka zaplacená
29. 3. 2001 správcem daně považovaná za zálohu na daňovou povinnost roku 2001
a jako taková byla zúčtována v daňovém přiznání za zdaňovací období roku 2001, tedy
až v roce 2001. Podle stěžovatele však tato platba není, ani nemůže být chápána jako poslední
záloha na daňovou povinnost roku 2000. V tomto konkrétním případě bylo zálohové
období od 1. 4. 2000 do 2. 4. 2001. V tomto období se výše a periodicita záloh stanovila
podle poslední známé daňové povinnosti, tj. podle daňové povinnosti roku 1999. Jde o zálohy
ve výši 120 500 Kč, které se podle znění zákona o daních z příjmů do 31. 12. 2000 platily
30. 6. 2000, 30. 9. 2000 a 15. 12. 2000. Pokud by platilo pro zdaňovací období roku 2001
nadále znění tohoto zákona platné do 31. 12. 2000, platila by se ke dni 2. 4. 2001 ještě záloha
ve výši 120 500 Kč. Zdaňovací období je definováno v §5 odst. 1 zákona o daních z příjmů,
kde u fyzických osob je stanoveno na kalendářní rok. Pro zápočet záloh k daňové povinnosti
za příslušný rok se vychází z §38a odst. 1 uvedeného zákona předposlední věta.
Toto ustanovení říká, že po skončení zdaňovacího období, za něž je podáváno daňové
přiznání, se zaplacené zálohy na daň, splatné v jeho průběhu započítávají na úhradu skutečné
výše daně. V konkrétním zdaňovacím období roku 2000 byly zaplaceny 4 zálohy ze dvou
zálohových období – 31. 3. 2000 70 400 Kč (zálohové období od 1. 4. 1999 do 31. 3. 2000
– daň stanovena podle poslední známé povinnosti roku 1998) a dále 3x částka 120 500 Kč
v termínech výše uvedených. Tyto zálohy byly započteny na daňovou povinnost roku 2000
v daňovém přiznání za zdaňovací období roku 2000 podávaném k 2. 4. 2001. Stejně
bylo postupováno i v roce 2001, kdy záloha zaplacená k 2. 4. 2001 (pokud by měla být
placena) je vypočtena podle daňové povinnosti roku 1999, ale vyúčtována je až s daňovou
povinností stanovenou za zdaňovací období roku 2001 v roce 2002. Další zálohy
k 15. 6. 2001 případně k 15. 9. 2001 a k 15. 12. 2001 se již platily podle poslední známé
daňové povinnosti zdaňovacího období roku 2000 (tedy podle daňového přiznání podávaného
k 2. 4. 2001). Zálohové období je období, v němž se platí stejná výše zálohy na daň z příjmů
podle poslední známé daňové povinnosti. Stěžovatel upozornil na znění §67 odst. 1
zák. č. 337/1992 Sb., na znění §57 odst. 2 téhož zákona a dospěl k závěru, že musí nastat
všechny skutečnosti zakládající daňovou povinnost, tj. musí poslední daňová povinnost
dosáhnout zákonem stanovené výše a zejména musí nastat datum splatnosti této zálohy.
Z tohoto dovodil, že vznik daňové povinnosti zaplatit zálohu může nastat teprve okamžikem
splatnosti této zálohy. Jde o to, že záloha je povinná platba na daň, která ještě není známa
za příslušné zdaňovací období. Ust. §38a odst. 2 až 6 zákona č. 586/1992 Sb. je ustanovením
veskrze hmotněprávním. Z této skutečnosti je třeba dovodit, že výše daňové zálohy bude
vždy stanovena podle předpisu platného v době povinnosti platit předmětnou zálohu.
Vzhledem k tomu, že zák. č. 492/2000 Sb. nabyl účinnosti dne 1. 1. 2001 a přechodné
ustanovení čl. II bod 13 pozastavuje platnost výše uvedených ustanovení §38a odst. 2 až 6
od 1. 1. 2001 až do začátku zálohového období začínajícího po lhůtě pro podání daňového
přiznání za rok 2000, platí v daném případě odst. 2 až 6 od 3. 4. 2001. Jiné hmotněprávní
ustanovení, které by ke dni 2. 4. 2001 stanovovalo výši zálohy na daň z příjmů za zdaňovací
období roku 2001 vzhledem k účinnosti zákona č. 492/2000 Sb. od 1. 1. 2001 v zákoně
č. 586/1992 Sb., ani v jiném zákoně uvedeno není. Tento výklad zákona podporuje i vlastní
přechodné ustanovení čl. II bod 13 zák. č. 492/2000 Sb. Je nepochybné, že pokud by platil
výklad žalovaného, pak by toto ustanovení zákona bylo nadbytečné, protože by pak
až do termínu pro podání daňového přiznání za rok 2000 k 2. 4. 2001 platila výše daňové
zálohy podle přechodného ustanovení čl. I bod 1 zák. č. 492/2000 Sb. Zákonodárce
tuto skutečnost do zákona nevtělil a přechodná ustanovení jak v bodě 1, tak v bodě 13
neobsahují žádnou formulaci o tom, že by se výše zálohy v roce 2001 (tedy daňové povinnosti
roku 2001) stanovila do termínu podání daňového přiznání za rok 2000 podle předpisů
platných do 31. 12. 2000. Rozsudek Městského soudu v Praze je tedy v rozporu se všemi výše
uvedenými ustanoveními zákona o daních z příjmů, daňového řádu, včetně §63 odst. 1
daňového řádu. Navrhl proto, aby napadený rozsudek Městského soudu v Praze byl zrušen
a věc byla vrácena uvedenému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil písemně dne 23. 6. 2004 a navrhl
její zamítnutí jako nedůvodné. Ve vyjádření velmi obsáhle uvádí skutkové a právní okolnosti,
které ho vedly k vydání přezkoumávaného rozhodnutí, dovodil, že v průběhu celého
zdaňovacího období roku 2001 byl stěžovatel povinen zálohy na daň platit a není tudíž
pravdou, že by ust. §38a zákona o daních z příjmů nebyla v době od 1. 1. 2001 do termínu
pro podání daňového přiznání za zdaňovací období 2000 účinná. V čl. II přechodných
ustanovení v odst. 13 zák. č. 492/2000 Sb. je řečeno, že ustanovení čl. I bodu 220
(§38a odst. 2 až 6) se použije poprvé pro zálohové období začínající po lhůtě pro podání
daňového přiznání za zdaňovací období roku 2000. To znamená, že §38a odst. 1 zákona
o daních z příjmů, ve kterém je uzákoněno, že zálohy na daň z příjmů se platí v průběhu
zálohového období a zálohové období je období od prvního dne následujícího po uplynutí
posledního dne lhůty pro podání daňového přiznání za minulé zdaňovací období
do posledního dne lhůty pro podání daňového přiznání v následujícím zdaňovacím období,
byl v platnosti před zmiňovanou novelou zákona o daních z příjmů i nadále, tj. i v období
od 1. 1. 2001 do 31. 3. 2001. Po podání daňového přiznání za rok 2000 se poprvé použijí
změny §38a odst. 2 až 6 zákona o daních z příjmů. V ust. §67 odst. 1 zákona o správě daní
a poplatků je zároveň dáno, že záloha je povinná platba na daň, kterou je povinen daňový
poplatník platit v průběhu zdaňovacího období, jestliže skutečná výše daně za toto období
není ještě známa. Stěžovateli vznikla z daňové povinnosti roku 1999 povinnost platby
čtvrtletních záloh, která trvala po celou dobu zálohového období až do doby, než byla známa
daňová povinnost za zdaňovací období roku 2000. To znamená, že délka zálohového období
závisí na lhůtách pro podání daňového přiznání. Zálohové období vymezuje časový úsek,
ve kterém dochází k platbě záloh na daň vypočtených z poslední známé daňové povinnosti.
Zálohové období není totožné se zdaňovacím obdobím. Během zálohového období může
naopak dojít k platbám záloh, které se pak započítávají na úhradu daňové povinnosti i dvou
zdaňovacích období. Tvrzení stěžovatele, že v období od 1. 1. 2001 do 3. 4. 2001 neexistuje
žádné ustanovení, které by upravovalo povinnost platby záloh pro daňové poplatníky se tudíž
nezakládá na pravdě. Povinnost platby čtvrtletní zálohy se splatností ke dni 2. 4. 2001
je daňovou povinností vyplývající ze zdaňovacího období 1999, která byla známa v průběhu
roku 2000 a její výše tudíž zahájila počátek vzniku zálohového období, které končí podáním
daňového přiznání za zdaňovací období 2000. Záloha se splatností v roce 2001 je daňovou
povinností, která vyplývá z období uvedeném v čl. II přechodných ustanovení v odst. 1,
tj. z let 1993 až 2000, pro které platí dosavadní právní předpisy.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek Městského
soudu v Praze v mezích stěžovatelem uplatněných námitek a dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Kasační stížnost se opírá o důvod uvedený v ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Podle ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. je stížnostním důvodem nezákonnost
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Namítá-li stěžovatel nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení, pak Nejvyšší správní soud předesílá, že nesprávným
posouzením právní otázky může být omyl soudu při aplikaci právní normy na zjištěný
skutkový stav, přitom o mylnou aplikaci právní normy jde tehdy, pokud soud na zjištěný
skutkový stav použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jinou právní
normu (jiné konkrétní pravidlo) jinak správně použitého právního předpisu, než kterou měl
za daného skutkového stavu správně použít, anebo aplikoval správný právní předpis
(správnou právní normu), ale dopustil se nesprávnosti při výkladu.
Tvrzenou nezákonnost spatřuje stěžovatel v nesprávném posouzení právní otázky
spočívající v závěru, že jím zaplacená platba správci daně ve výši 120 500 Kč dne 29. 3. 2001
je povinnou zálohou na daň zúčtovanou na skutečnou d aň za zdaňovací období roku 2001.
Sám má totiž zato, že v období od 1. 1. 2001 do 2. 4. 2001 nebyl účinný žádný právní předpis,
který by mu ukládal povinnost v tomto období platit povinnou zálohu na daň.
Záloha je povinná platba na daň, kterou je povinen daňový poplatník platit v průběhu
zdaňovacího období, jestliže skutečná výše daně za toto období není ještě známa. Poplatník
platí stanovené zálohy na daň v případech určených tímto nebo zvláštním zákonem ve lhůtách
a ve výši tam stanovených, nebo na základě rozhodnutí správce daně (§67 odst. 1, 2
zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků). Stěžovatel byl v roce 1999, 2000, 2001
poplatníkem daně z příjmů fyzických osob a vztahoval se na něj zák. č. 586/1992 Sb.,
o daních z příjmů. Tento zákon v §5 stanoví, že pro účely daně z příjmů fyzických osob
se považuje kalendářní rok za zdaňovací období. Zálohy na daň upravuje ust. §38a
cit. zákona, které ovšem do 31. 12. 2000 mělo jiné znění než od 1. 1. 2001, kdy nabyl
účinnosti zákon č. 392/2000 Sb. (čl. XVII cit. zákona).
Ustanovení §38a zák. č. 586/1992 Sb. do 31. 12. 2000 mělo toto znění:
(1) Zálohy na daň z příjmů se platí v průběhu zálohového období. Zálohové období
je období od prvního dne následujícího po uplynutí posledního dne lhůty pro podání
daňového přiznání za minulé zdaňovací období do posledního dne lhůty pro podání daňového
přiznání v následujícím daňovém období. Při výpočtu výše a periodicity záloh se vychází
z posledně známé daňové povinnosti. Za poslední známou daňovou povinnost se pro výpočet
periodicity a výše záloh v zálohovém období považuje rovněž částka, kterou si poplatník sám
vypočetl a uvedl v daňovém (dodatečném) přiznání za období bezprostředně předcházející
zdaňovacímu období, s platností od následujícího dne po termínu pro podání daňového
(dodatečného) přiznání, a bylo-li daňové (dodatečné) přiznání podáno opožděně, splatností
od následujícího dne po dni jeho podání, do účinnosti další změny poslední známé daňové
povinnosti podle tohoto ustanovení nebo zvláštního předpisu. Po skončení zdaňovacího
období se zálohy na daň zaplacené v jeho průběhu započítávají na úhradu skutečné výše daně.
Do poslední známé daňové povinnosti se nezahrnuje částka daně sražená z úrokových příjmů
uvedených v §36 odst. 6 písm. a), uvedená v daňovém přiznání podávaném podle zvláštního
právního předpisu a započtená na celkovou daňovou povinnost.
(4) Poplatníci, jejichž poslední známá daňová povinnost přesáhla 100 000 Kč, avšak
nepřesáhla 10 000 000 Kč, platí čtvrtletní zálohy na daň na běžné zdaňovací období,
a to ve výši jedné čtvrtiny poslední známé daňové povinnosti. Čtvrtletní zálohy jsou splatné
do konce každého kalendářního čtvrtletí. Záloha na poslední kalendářní čtvrtletí je však
splatná do 15. prosince.
Ustanovení §38a zák. č. 586/1992 Sb. od 1. 1. 2001 má toto znění:
(1) Zálohy na daň z příjmů se platí v průběhu zálohového období. Zálohové období
je období od prvního dne následujícího po uplynutí posledního dne lhůty pro podání
daňového přiznání za minulé zdaňovací období do posledního dne lhůty pro podání daňového
přiznání v následujícím zdaňovacím období. Při stanovení výše a periodicity záloh se vychází
z poslední známé daňové povinnosti. Při stanovení výše a periodicity záloh se vychází
z posledně známé daňové povinnosti. Za poslední známou daňovou povinnost
se pro stanovení periodicity a výše záloh v zálohovém období považuje rovněž částka,
kterou si poplatník sám vypočetl a uvedl v daňovém (dodatečném) přiznání za období
bezprostředně předcházející zdaňovacímu období, s platností od následujícího dne po termínu
pro podání daňového (dodatečného) přiznání, a bylo-li daňové (dodatečné) přiznání podáno
opožděně, s platností od následujícího dne po dni jeho podání, do účinnosti další změny
poslední známé daňové povinnosti podle tohoto ustanovení nebo zvláštního právního
předpisu. ... Po skončení zdaňovacího období nebo období, za něž je podáváno daňové
přiznání, se zaplacené zálohy na daň, splatné v jeho průběhu, započítávají na úhradu skutečné
výše daně. Ze záloh, u nichž došlo k prodlení s placením, se na úhradu skutečné výše daně
započítají pouze zálohy zaplacené do lhůty pro podání daňového přiznání. ...
(4) Poplatníci, jejichž poslední známá daňová povinnost přesáhla 100 000 Kč, platí zálohy
na daň na zdaňovací období, a to ve výši jedné čtvrtiny poslední známé daňové povinnosti.
První záloha je splatná do 15. dne třetího měsíce zdaňovacího období, druhá záloha je splatná
do 15. dne šestého měsíce zdaňovacího období, třetí záloha je splatná do 15. dne devátého
měsíce zdaňovacího období a čtvrtá záloha je splatná do 15. dne dvanáctého měsíce
zdaňovacího období.
Podle čl. II zák. č. 492/2000 Sb. – přechodná ustanovení bodu 1. pro daňové
povinnosti za léta 1993 až 2000 platí dosavadní právní předpisy. Ustanovení čl. I tohoto
zákona se použijí poprvé pro zdaňovací období roku 2001, vyjma případů uvedených v tomto
ustanovení a bodů, které však se neuplatňují v daném případě. Podle stejného čl. II bodu 13
ustanovení čl. I bodu 220 (§38a odst. 2 až 6) se použije poprvé pro zálohové období
začínající po lhůtě pro podání daňového přiznání za zdaňovací období roku 2000.
Protože v daném případě jde o daňovou povinnost za léta 1993 až 2000, konkrétně rok
2000, platí pro tuto daňovou povinnost dosavadní právní předpisy, to znamená ust. §38a zák.
č. 586/1992 Sb. v jeho znění do 31. 12. 2000. To znamená, že pro stěžovatele a jeho plnění
daňové povinnosti za léta 1993 až 2000 v konkrétním případě daňové povinnosti za rok 2000
platí, že musel platit i zálohy na daň ve smyslu již výše citovaného ust . §67 odst. 1, 2 písm. a)
zák. č. 337/1992 Sb. ve výši a lhůtách stanovených v §38a zák. č. 586/1992 Sb. v jeho znění
do 31. 12. 2000. Stěžovatel tak byl povinen platit zálohy čtvrtletní ve výši jedné čtvrtiny
posledně známé daňové povinnosti, přičemž čtvrtletní zálohy byly splatné do konce každého
kalendářního čtvrtletí, záloha na poslední kalendářní čtvrtletí byla splatná do 15. prosince.
Zálohy na daňovou povinnost roku 2000 byl tak povinen platit do 30. 6. 2000, 30. 9. 2000,
15. 12. 2000 a 31. 3. 2001. Platbu 120 500 Kč, kterou poukázal správci daně 29. 3. 2001
tak správce daně správně zaúčtoval jako zálohu na daň, vyplývající z daňové povinnosti
stěžovatele za rok 2000, avšak nemohl jí započítat na úhradu skutečné výše daně za rok
a zdaňovací období roku 2000, neboť tomu bránilo ust. §38a odst. 1 zák. č. 586/1992 Sb.
v jeho znění do 31. 12. 2000, podle něhož po skončení zdaňovacího období se zálohy na daň
zaplacené v jeho průběhu započítávají na úhradu skutečné výše daně. Protože tato záloha
na daň byla zaplacena po skončení zdaňovacího období – kalendářního roku 2000, avšak
v průběhu zálohového období stanoveného citovaným ustanovením, kterým je období
od prvního dne následujícího po uplynutí posledního dne lhůty pro podání daňového přiznání
za minulé zdaňovací období do posledního dne lhůty pro podání daňového přiznání
v následujícím zdaňovacím období, mohla být zúčtována na úhradu skutečné výše daně
až zdaňovacího období kalendářního roku 2001. Tvrzení stěžovatele, že v období od
1. 1. 2001 do 2. 4. 2001 nebyla účinná žádná právní úprava, která by mu ukládala povinnost
platit zálohy, neodpovídá tedy výše citované úpravě zejména čl. II zák. č. 492/2000 Sb. bodu
I.
Nejvyšší správní soud souhlasí s posouzením právní otázky učiněným žalovaným
i Městským soudem v Praze. Kasační stížnost stěžovatele shledal nedůvodnou,
a proto ji postupem podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatel v řízení před Nejvyšším správním soudem o jeho kasační stížnosti neměl
úspěch a nemá proto nárok na náhradu nákladů tohoto stádia řízení (§60 odst. 1 za použití
§120 s. ř. s.). V tomto řízení měl úspěch žalovaný, který však náhradu nákladů tohoto řízení
jednak nežádal a jednak mu podle obsahu spisu prokazatelné náklady ani nevznikly. Nejvyšší
správní soud proto rozhodl tak, jak je ve výroku tohoto rozsudku uvedeno.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. července 2005
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu