ECLI:CZ:NSS:2005:5.AFS.149.2004
sp. zn. 5 Afs 149/2004 - 69
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudkyň JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobce: S., s. r. o., zastoupeného JUDr. Lubomírem Dokoupilem, advokátem se sídlem
v Praze 6, Krohova 2354/50, proti žalovanému označenému v žalobě jako Finanční úřad
v Jablonci nad Nisou, se sídlem na ulici Podhorská 2, v řízení o kasační stížnosti proti
usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 25. 5. 2004, č. j. 59 Ca
55/2004 – 47,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 25. 5. 2004,
č. j. 59 Ca 55/2004 – 47 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Odůvodnění:
Finanční úřad v Jablonci nad Nisou vydal platební výměr dne 11. 1. 2002 pod č. j.
1896/02/187980/6388 na odvod neoprávněně zadržených prostředků státního rozpočtu
republiky ve výši 6.milionů Kč a téhož dne platební výměr na penále za neoprávněné zadržení
prostředků státního rozpočtu republiky za období od 1. 1. 1999 do 9. 1. 2002 ve výši
6.milionů Kč. Odvolání podaná proti oběma těmto rozhodnutím byla Finančním ředitelstvím
v Ústí nad Labem zamítnuta, a to ve vztahu k rozhodnutí o odvodu neoprávněně zadržených
prostředků státního rozpočtu dne 31. 1. 2003 pod č. j. 6197/170/02/Da a ve vztahu k penále
dne 3. 3. 2003 pod č. j. 6197/170/02/1/Da. Žalobce napadl žalobou u Krajského soudu v Ústí
nad Labem, pobočka v Liberci rozhodnutí Finančního úřadu v Jablonci nad Nisou, a soud
usnesením žalobu odmítl podle §46 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (dále jen „s. ř. s.“) pro nesplnění jiné podmínky řízení, když za žalovaného byl uveden
finanční úřad jako správní orgán I. stupně a tento nedostatek je neodstranitelný. Žalobce podal
dne 12. 6. 2004 kasační stížnost brojící proti usnesení krajského soudu a tuto svou kasační
stížnost odůvodňuje nezákonností rozhodnutí o odmítnutí návrhu spočívající v nesprávném
postupu soudu, neboť ten nepřihlížel k argumentaci obsažené v žalobě.
Nejvyšší správní soud do doby vydání usnesení rozšířeného senátu ze dne
12. října 2004 (NSS 5 Afs 16/2003) rozhodoval v souladu s právním názorem vycházejícím
z premisy, že pokud stěžovatel v rozporu s výslovným zněním zákona podal žalobu proti
jinému správnímu orgánu, než proti tomu, kdo rozhodl v posledním stupni, jedná
se o neodstranitelný nedostatek podmínek řízení, který byl důvodem pro odmítnutí žaloby
krajským soudem.
Uvedený právní názor byl však překonán právě zmíněným stanoviskem rozšířeného
senátu /§17 odst. 1, §16 odst. 3 písm. a) s. ř. s./ s konceptem odlišného právního názoru,
opírajícího se o nález Ústavního soudu č. j. II. ÚS 126/01 ze dne 4. 12. 2001 a rozsudek ESLP
ve věci BULENA proti ČESKÉ REPUBLICE (stížnost č. 57567/00) ze dne 20. dubna 2004.
V dané věci je skutkový i procesní stav shodný, jako ve věci 5 Afs 16/2003
Nejvyššího správního soudu. Proto jsou i závěry, o něž se tento soud opírá shodné. Soud
poukazuje zejména na ust. §5 o. s. ř. (srov. §64 s. ř. s.) o tom, že soudy poskytují účastníkům
poučení o jejich procesních právech a povinnostech. Podle §43 o. s. ř. předseda senátu
usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje
všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě
nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést.
Není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze
pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne.
K ostatním podáním soud nepřihlíží, dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna. O těchto
následcích musí být účastník poučen. Podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. nestanoví-li tento
zákon jinak, soud usnesením odmítne návrh, jestliže soud o téže věci již rozhodl nebo o téže
věci již řízení u soudu probíhá nebo nejsou-li splněny jiné podmínky řízení a tento nedostatek
je neodstranitelný nebo přes výzvu soudu nebyl odstraněn, a nelze proto v řízní pokračovat.
Paragraf 41 odst. 2 o. s. ř. stanoví, že každý úkon posuzuje soud podle jeho obsahu, i když
je úkon nesprávně označen a paragraf 69 s. ř. s. uvádí, že žalovaným je správní orgán,
který rozhodl v posledním stupni, nebo správní orgán, na který jeho působnost přešla.
Přepjatý formalismus při posuzování náležitostí žaloby ve správním soudnictví
neodpovídá principu materiálního právního státu, ale ani samotnému poslání soudnictví.
Primárním účelem soudní ochrany obecně je poskytování ochrany subjektivním právům,
a pokud jde o správní soudnictví zvláště, potom subjektivním právům veřejným; tato ochrana
musí být skutečná a spravedlivá. Soudy jsou nezávislé a nestranné státní orgány, které usilují
o nalezení spravedlnosti rozhodováním v konkrétních věcech a které nemohou odmítnout
zabývat se určitou věcí ze zcela formálních či spíše formalistických důvodů, ale pouze
z takových příčin, které poskytování soudní ochrany skutečně vylučují; jiný přístup by byl
stěží ústavně-konformní a znamenal by odepření spravedlnosti. Právo na spravedlivý proces
je jedním ze základních práv, které má každý vůči státu, a které mu garantuje nejen Listina
základních práv a svobod, ale též Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod. Meze
práva na spravedlivý proces stanoví jednotlivé procesní řády (např. náležitosti žaloby, lhůta
pro její podání, procesní podmínky), při jejichž výkladu je v souladu s čl. 4 odst. 4 Listiny
základních práv a svobod nezbytné šetřit jejich podstaty a smyslu a nezneužívat je k jiným
účelům, než pro které byla stanovena. Nabízejí-li se přitom dvě interpretace, z nichž jedna
hovoří ve prospěch výkonu práva na spravedlivý proces a druhá proti němu, musí soud vždy
zvolit výklad první.
Žaloba ve správním soudnictví představuje procesní úkon, jímž se žalobce obrací
na soud a žádá jej, aby jeho veřejnému subjektivnímu právu, které bylo ohroženo či porušeno,
originálně poskytl spravedlivou ochranu. Jestliže tedy soudní řád správní požaduje,
aby žaloba splňovala určité náležitosti, nečiní tak proto, aby krajské soudy formalisticky
trvaly na naplnění litery zákona, ale proto, aby žaloba mohla být podkladem právě
pro poskytování několikráte zmíněné spravedlivé ochrany veřejným subjektivním právům
v rámci soudního řízení. Na žalobu je přitom nutno pohlížet jak na jeden celek; proto nelze
jednotlivé náležitosti posuzovat izolovaně.
Stejný přístup je třeba volit i při odstraňování vad žaloby, tedy skutečných nedostatků
obecných či zvláštních náležitostí žaloby, které brání tomu, aby žaloba mohla být podkladem
projednání a rozhodnutí věci. Pokud je namístě vady odstraňovat (např. žalobce neuvádí
v žalobě žádné konkrétní výtky vůči napadenému rozhodnutí, ale pouze povšechně cituje
ustanovení právních předpisů), pak soud musí žalobce vždy k odstranění těchto vad vyzvat,
stanovit mu k jejich odstranění přiměřenou lhůtu, a poučit jej jednak o následcích nesplnění
této výzvy, a jednak o tom, jak má vadu odstranit. Toto poučení přitom musí být konkrétní
(pouhá parafráze vybraných ustanovení soudního řádu správního je tedy nedostačující) a musí
být diferencované v závislosti na individuální charakteristice žalobce, vůči němuž směřuje.
V souzené věci odmítl Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci žalobu
proto, že shledal neodstranitelný nedostatek podmínky řízení způsobený tím, že žalobce
označil v žalobě chybně jako účastníka řízení správní orgán I. stupně. Tento názor
je nesprávný. V řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu podle §65 a násl. s. ř. s.
osoba žalovaného není určena tvrzením žalobce, ale kogentně ji určuje zákon. Sám soudní řád
správní v obecném ustanovení §33 odst. 1 praví, že odpůrcem (žalovaným) je ten, o němž
to stanoví zákon. Na toto ustanovení potom navazuje §69 s. ř. s., podle něhož je v řízení
o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu podle dílu prvního hlavy druhé části třetí správní
orgán, který rozhodl v posledním stupni, nebo správní orgán, na který jeho působnost přešla.
Je tedy věcí soudu, aby v řízení jako s žalovaným jednal s tím, kdo skutečně žalovaným
má být, a ne s tím, koho chybně označil v žalobě žalobce.
Žalobce sice označil jako žalovaného „Finanční úřad v Jablonci nad Nisou“ a v petitu
se domáhal zrušení rozhodnutí uvedeného finančního orgánu, avšak v textu žaloby uvedl,
že podal odvolání, které zamítlo Finanční ředitelství v Ústí nad Labem a jedno z těchto
rozhodnutí k žalobě přiložil. V žalobě pak vytýkal nedostatky ve skutkových zjištěních
a nesprávné právní posouzení i rozhodnutí odvolacího. S ohledem na shora zmíněné principy,
s nimiž je nezbytné přistupovat k posuzování náležitostí žaloby, jakož i na fakt, že z hlediska
soudního přezkumu tvoří rozhodnutí správních orgánů I. a II. stupně jeden celek, bylo
nepochybné, že žaloba jednak poskytuje dostatečný podklad soudu k projednání a rozhodnutí
věci, a jednak z ní vyplývalo i to, že žalovaným je ve skutečnosti Finanční ředitelství v Ústí
nad Labem. Krajský soud měl proto sám s tímto správním orgánem jako s žalovaným začít
jednat, aniž by žalobce ke správnému určení osoby žalovaného vyzýval, a aniž by o tom
vydával zvláštní usnesení (arg. §53 odst. 2 s. ř. s. a contrario). Soud se však bude muset
vypořádat se skutečností, že stěžovatel v žalobě hovoří pouze o rozhodnutí o odvolání ze dne
31. 1. 2003, nikoli již o rozhodnutí ze dne 3. 3. 2003.
Součinnost žalobce by soud musel vyžadovat jedině tehdy, pokud by žalobce v celé
žalobě napadal toliko rozhodnutí správního orgánu I. stupně a o rozhodnutí o odvolání
by v žalobě vůbec nehovořil, resp. z žaloby by tato skutečnost nijak nevyplývala. Tehdy
by soud měl postupovat podle §37 odst. 5 s. ř. s. a žalobce konkrétně a s ohledem na jeho
individuální vlastnosti a specifika případu poučit o tom, jaké rozhodnutí může žalobou
napadat, v jaké lhůtě tak může učinit, stanovit mu k doplnění žaloby v tomto směru
přiměřenou lhůtu a poučit jej, že jeho žaloba bude jako nepřípustná podle §68 písm. a) a §46
odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítnuta, pokud výzvě soudu nevyhoví.
Z uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu zrušil
podle §110 odst. 1 s. ř. s. s tím, že povede další řízení a žalobou se bude zabývat věcně.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém
rozhodnutí (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 16. prosince 2005
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu