ECLI:CZ:NSS:2005:5.AFS.84.2004
sp. zn. 5 Afs 84/2004 - 54
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Václava Novotného a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobce V. P., zastoupeného Mgr. Liborem Janků, advokátem se sídlem v Chebu,
Mánesova 11, proti žalovanému Celnímu ředitelství Plzeň, se sídlem Plzeň, Antonína Uxy
11, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 1. 2000, č. j. 276/1-33/00, o kasační
stížnosti žalobce – stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 4. 2004, č. j.
30 Ca 111/2000 – 29,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni (dále krajský soud) napadeným rozsudkem zamítl žalobu žalobce
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 1. 2000, č. j. 276/1-33/00, kterým žalovaný zamítl
odvolání žalobce proti rozhodnutí Celního úřadu Cheb, se sídlem v Chebu ze dne
20. 12. 1999, zn. TR 54/99/1788, kterým byla žalobci uložena za celní delikt sankce pokuty
ve výši 40 000 Kč, a toto rozhodnutí potvrdil. Krajský soud neshledal žalobu žalobce
důvodnou. Podstatou žalobcem uplatněného žalobního bodu bylo posouzení, zda měl celní
úřad přerušit správní řízení o celním deliktu, když jednání žalobce, ve kterém celní úřad
spatřoval porušení celního zákona, bylo předmětem trestního řízení a tvrzení, že žalobce
nemůže být v případě rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení postižen ještě rozhodnutím
o celním deliktu, protože by byl pro jedno jednání postižen dvakrát. Krajský soud dospěl
k závěru, že řízení o celním deliktu a trestní řízení, byť vedena proti téže osobě a pro týž
skutek, jsou řízení samostatná a na sobě nezávislá. Skutečnost, že proti žalobci je vedeno
současně řízení o celním deliktu a trestní řízení, není důvodem pro přerušení řízení podle
žádné z alternativ uvedených v §29 odst. 1 správního řádu. Žalovaný i Celní úřad Cheb
postupovali správně, když řízení o celním deliktu z důvodu namítaného žalobcem nepřerušili.
V tomto směru žalobní námitka žalobce byla nedůvodná.
Pokud jde o námitku dvojího postižení pak, krajský soud uvedl, že žalobce nemohl být
rozhodnutím o celním deliktu postižen podruhé za tentýž skutek, protože ani v době
rozhodování žalovaného zde nebylo odsuzující rozhodnutí vydané v trestním řízení. V dané
věci je naopak na orgánech činných v trestním řízení, jak při svém rozhodování zohlední
okolnost, že žalobce byl rozhodnutím o celním deliktu za týž skutek již potrestán.
V kasační stížnosti žalobce – nyní stěžovatel – namítá, že rozsudek krajského soudu
je věcně nesprávný, protože vychází z nesprávných skutkových zjištění a v důsledku
toho v odůvodnění napadeného rozsudku dovozuje nesprávný právní názor. Důvodem
k uložení sankce na základě rozhodnutí Celního úřadu v Chebu ze dne 20. 12. 1999
potvrzeného rozhodnutím žalovaného ze dne 31. 1. 2000 mělo být jednání stěžovatele s tím,
že v období od 11. 10. 1996 do 9. 6. 1997 podal Celnímu úřadu v Chebu, pobočka Aš,
11 ks celních prohlášení na propuštění dovezeného zboží ze SRN do režimu volného oběhu,
jejichž předmětem bylo celkem 111 752 kg zboží, v celkové celní hodnotě 5 199 976 Kč.
Celní úřad v Chebu dovodil na základě šetření, že stěžovatel svým jednáním zkrátil celní dluh
ve výši 307 028 Kč. Na základě šetření celního úřadu v Chebu bylo proti žalobci zahájeno
trestní stíhání pro trestný čin krácení daně, poplatků a podobné povinné platby podle
ust. §148 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákona. Trestní řízení proti stěžovateli bylo ukončeno
usnesením tehdejšího Krajského úřadu vyšetřování Západočeského kraje v Plzni, Policie ČR,
ze dne 4. 10. 2001, sp. zn. ČVS: KVZC 190/20-99 s odůvodněním podle ust. §172 odst. 1
písm. a) trestního řádu, že se nestal skutek, pro který se trestní stíhání vede. Z výše uvedeného
vyplývá, že usnesení o zastavení trestního stíhání proti stěžovateli bylo skutkové zjištění,
že stěžovatel předložil Celnímu úřadu v Chebu v celním řízení písemnosti, tj. celní prohlášení,
které obsahovaly výhradně pravdivé informace o druhu a množství zboží propuštěného
do celního oběhu. Z uvedeného vyplývá, že v trestním řízení proti stěžovateli byl na základě
skutkových zjištění vysloven právní názor, který je závazný i pro orgány státní správy,
tj. pro Celní úřad v Chebu a Celní ředitelství v Plzni. Tato vázanost měla mít za následek
zastavení řízení o uložení sankce ve formě uložení pokuty, tento následek však postupem
orgánů státní správy nenastal. Celním úřadem v Chebu byla stěžovateli uložena sankce
ve formě pokuty ve výši 40 000 Kč. Důvod nesprávnosti postupu je totožný jak v rozhodnutí
orgánů státní správy, tak v napadeném rozsudku krajského soudu. Předmětem rozhodnutí
orgánů státní správy a napadeného rozsudku krajského soudu je důvodnost uložení sankce
v celním řízení z titulu jeho protiprávního jednání. Pokud orgánem činným v trestním řízení
bylo deklarováno, že stěžovatel se protiprávního jednání nedopustil, pak tento závěr nemůže
být pominut v rozhodnutí orgánů státní správy a také v rozsudku krajského soudu,
který předmětná rozhodnutí orgánů státní správy na základě žalobního návrhu stěžovatele
přezkoumával. Rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení a zastavení trestního stíhání
stěžovatele bylo vydáno na základě rozsáhlého dokazování směřujícího k věrohodnému
zjištění, zda stěžovatel uváděl v celním řízení pravdivě údaje. V trestním řízení byly důkazy
zajištěny, jak přímým postupem orgánů činných v trestním řízení na území ČR, tak cestou
dožádané pomoci na území SRN. Na rozdíl od orgánů státní správy orgán činný v trestním
řízení zajistil i důkazy obsahující projev vůle subjektů, které byly účastníky závazkového
vztahu se stěžovatelem, jehož předmětem byla koupě předmětného zboží propuštěného
do celního oběhu. Z projevu vůle těchto ostatních účastníků závazkového vztahu jednoznačně
vyplynulo, že údaje sdělené a předložené stěžovatelem v celním řízení odpovídají skutečnosti
a jednání stěžovatele tak nesměřuje ke krácení jeho povinného plnění v celním řízení.
Stěžovatel navrhl provedení těchto důkazů: spisem Celního úřadu v Chebu sp. zn.
TR 54/99/1788, spisem Celního ředitelství v Plzni sp. zn. 276/1-38/00 a spisem Policie ČR,
SKPV v Plzni, ČVS: KVZC 90/20-99. Podanou kasační stížností se domáhal toho,
aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni, rozhodnutí
Celního úřadu v Chebu ze dne 19. 8. 1999, sp. zn. TR 54/99/1788 i rozhodnutí Celního
ředitelství v Plzni ze dne 31. 1. 2000, sp. zn. 276/1-38/00.
V kasační stížnosti stěžovatel požádal o poskytnutí lhůty k dodatečnému podrobnému
odůvodnění kasační stížnosti, podle obsahu předloženého spisu však podanou kasační stížnost
již dále neodůvodňoval.
Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil písemně a navrhl její zamítnutí.
Je přesvědčen o správnosti závěrů krajského soudu uvedených v jeho rozhodnutí a s právními
názory v odůvodnění napadeného rozhodnutí se ztotožňuje. Dále připomněl, že stěžovatelem
uváděné skutečnosti o autoritativním uzavření příslušného trestního řízení vedeného proti
němu orgány činnými v trestním řízení pro trestný čin krácení daně, poplatků a podobné
povinné platby podle §148 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákona zaznívají podle znalosti
žalovaného poprvé až v kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek Krajského
soudu v Plzni v mezích důvodů uplatněných v kasační stížnosti a dospěl k těmto závěrům:
Z obsahu předloženého spisu Krajského soudu v Plzni sp. zn. 30 Ca 111/2000
Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel podal žalobu u Krajského soudu v Plzni dne
4. 4. 2000 (faxem), dne 5. 4. 2000 písemně a žádal jí přezkoumání a zrušení rozhodnutí
Celního ředitelství v Plzni ze dne 31. 1. 2000, sp. zn. 276/1-33/00, kterým bylo rozhodnuto
o jeho odvolání proti rozhodnutí o celním deliktu Celního úřadu v Chebu ze dne 20. 12. 1999,
sp. zn. TR 54/99/1788 a kterým mu byla uložena pokuta 40 000 Kč. V žalobě namítal,
že rozhodnutí žalovaného není věcně správné. Jednání, které je kvalifikováno jako celní
delikt, je u stěžovatele předmětem trestního řízení proti jeho osobě na základě sdělení
obvinění ze dne 23. 7. 1999 pod ČVS KVV: 190/20-99 Krajským úřadem vyšetřování
Západočeského kraje, Policie ČR v Plzni. V předmětném trestním řízení má být zjištěno,
zda se stěžovatel dopustil trestného činu zkrácení daně, poplatků a podobné dávky
podle ust. §148 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákona účinného do 31. 12. 1997, případně jiného
trestného činu režimu zvláštní části trestního zákona. Pokud nebylo pravomocně rozhodnuto
v trestním řízení, přičemž toto trestní řízení nebylo ani jiným způsobem ukončeno, neměl
správní orgán rozhodovat o celním deliktu, avšak z procesních důvodů měl přerušit řízení
podle ust. §29 odst. 1 správního řádu do doby, než bude rozhodnuto v trestním řízení.
V případě rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení nemůže být žalobce postižen ještě
rozhodnutím o celním deliktu, neboť by byl pro jedno jednání postižen dvakrát. Správní orgán
měl vydat rozhodnutí o přerušení řízení a vyčkat rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení.
Pokud tak správní orgán neučinil, došlo z jeho strany k pochybení. Jako důkaz navrhl sdělení
obvinění sp. zn. ČVS KVV: 190/20-99, výslech účastníků s výhradou dalších důkazů.
Jiné důvody žaloba stěžovatele neobsahovala. Krajský soud v Plzni ve věci vybral soudní
poplatek, doručil žalobu žalovanému, vyžádal od něho vyjádření a správní spis. Vyjádření
žalovaného doručil stěžovateli. Písemností ze dne 25. 3. 2003 Krajský soud v Plzni poučil
účastníky o účinnosti zákona č. 150/2002 Sb., a v něm mimo jiné i o ust. §77 s. ř. s.
podle něhož dokazování provádí soud při jednání, při němž soud může zopakovat nebo
doplnit důkazy provedené správním orgánem, neupraví-li zvláštní zákon rozsah a způsob
dokazování jinak. Dále o ustanovení §52 odst. 1 s. ř. s. a protože v předmětné věci byla
žaloba i vyjádření k žalobě podány za účinnosti předchozí právní úpravy (části páté o. s. ř.
v jejím znění do 31. 12. 2002) poučil účastníky, že v řízení lze navrhnout provedení důkazů
k prokázání svých tvrzení v rozsahu již včas uplatněných žalobních bodů. Případné důkazní
návrhy bylo třeba předložit – doručit Krajskému soudu v Plzni ve lhůtě 3 týdnů s konkretizací
důkazních návrhů a s uvedením skutečností, které mají být navrhovanými důkazy zjišťovány.
Toto poučení bylo doručeno zástupci stěžovatele dne 28. 3. 2003 (žalovanému také dne
28. 3. 2003). Stěžovatel na toto poučení nereagoval. Písemností ze dne 12. 2. 2004 Krajský
soud v Plzni vyrozuměl účastníky o možnosti projednání věci bez nařízení jednání s tím,
že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, má se za to, že souhlas byl udělen ve smyslu
§51 odst. 1 zák. č. 150/2002 Sb. Toto vyrozumění bylo doručeno zástupci stěžovatele
18. 2. 2004 a žalovanému ve stejný den. Žádný z účastníků nesdělil krajskému soudu,
že nesouhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. O žalobě stěžovatele pak rozhodl
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 7. dubna 2004, č. j. 30 Ca 111/2000 – 29 tak,
že jí zamítl. Vycházel přitom z žalobních bodů uplatněných stěžovatelem v žalobě. Rozsudek
krajského soudu byl doručen zástupci stěžovatele 15. 4. 2004 (žalovanému ve stejný den)
a stěžovatel proti němu podal kasační stížnost včas dne 29. 4. 2004 prostřednictvím pošty
a v kasační stížnosti namítal, že rozhodnutí Krajského soudu v Plzni je věcně nesprávné,
neboť vychází z nesprávných skutkových zjištění a v důsledku toho, je v odůvodnění
napadeného rozsudku dovozen nesprávný právní názor. V kasační stížnosti dále tvrdí,
že proti němu bylo zahájeno trestní stíhání pro trestný čin krácení daně, poplatků a podobné
povinné platby podle ust. §148 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákona. Trestní řízení
bylo ukončeno usnesením tehdejšího Krajského úřadu vyšetřování Západočeského kraje
v Plzni, Policie ČR ze dne 4. 10. 2001, sp. zn. ČVS: KVZC 190/20-99 s odůvodněním
podle ust. §172 odst. 1 písm. a) trestního řádu, že se nestal skutek, pro který se trestní stíhání
vede. Namítá tedy, že usnesení o zastavení trestního stíhání proti němu bylo učiněno
na základě skutkového zjištění, že předložil Celnímu úřadu v Chebu v celním řízení
písemnosti, tj. celní prohlášení, které obsahovaly výhradně pravdivé informace o druhu
a množství zboží propuštěného do celního oběhu, tudíž má za to, že v trestním řízení byl
vysloven právní názor, který je závazný i pro orgány státní správy, tj. i pro Celní úřad
v Chebu a Celní ředitelství v Plzni. Kasační stížnost tedy uplatnil z důvodu, že správní orgány
byly vázány rozhodnutím orgánu činného v trestním řízení o zastavení trestního stíhání
proti němu z důvodu, že se nestal skutek pro který se trestní stíhání vede. V trestním řízení,
podle něj, bylo zjišťováno a prokázáno, že údaje sdělené a předložené stěžovatelem v celním
řízení odpovídají skutečnosti a jednání stěžovatele tak nesměřuje ke krácení jeho povinného
plnění v celním řízení.
Podle ust. §130 odst. 1 s. ř. s. účinného od 1. 1. 2003 řízení podle části páté hlavy
druhé občanského soudního řádu účinného přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona,
v nichž nebylo rozhodnuto do dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se dokončí
podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního tohoto zákona. Účinky procesních úkonů
v těchto řízeních učiněných zůstávají zachovány a posoudí se přiměřeně podle ustanovení
tohoto zákona. O zániku účinnosti části páté o. s. ř. v jejím znění do 31. 12. 2002 a o nabytí
účinnosti zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního od 1. 1. 2003 Krajský soud v Plzni
účastníky poučil. Poučil je i o tom, že v řízení mohou navrhnout provedení důkazů
k prokázání svých tvrzení v rozsahu již včas uplatněných žalobních bodů ve lhůtě 3 týdnů
s konkretizací důkazních návrhů a s uvedením skutečností, které mají být navrhovanými
důkazy zjišťovány. Na toto poučení, jak již výše uvedeno, stěžovatel nereagoval. Krajský
soud v Plzni proto ve smyslu ust. §75 odst. 2 s. ř. s. přezkoumal rozhodnutí žalovaného
v mezích žalobních bodů uplatněných stěžovatelem v žalobě. Jediným žalobním bodem bylo,
že správní orgány postupovaly v řízení nesprávně, když řízení nepřerušily vzhledem k tomu,
že u stěžovatele bylo předmětem trestního řízení proti jeho osobě na základě sdělení obvinění
ze dne 23. 7. 1999 pod ČVS KVV: 190/20-99 Krajským úřadem vyšetřování Západočeského
kraje, Policie ČR v Plzni zjišťování, zda se dopustil trestného činu krácení daně, poplatků
a podobné dávky podle ust. §148 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákona účinného
do 31. 12. 1997. Podle stěžovatele měl správní orgán přerušit řízení podle ust. §29 odst. 1
správního řádu do doby, než bude rozhodnuto v trestním řízení a neměl rozhodovat o celním
deliktu.
O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud, který je vázán rozsahem kasační
stížnosti i důvody kasační stížnosti (§109 odst. 1, 2, 3 s. ř. s.). Podle ust. §109 odst. 4 s. ř. s.
ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí,
Nejvyšší správní soud nepřihlíží.
Stěžovatel až v kasační stížnosti, tedy po rozhodnutí krajského soudu uplatnil
skutečnost, že trestní stíhání pro trestný čin krácení daně, poplatků a podobné povinné platby
proti němu bylo ukončeno usnesením tehdejšího Krajského úřadu vyšetřování Západočeského
kraje v Plzni, Policie ČR ze dne 4. 10. 2001, sp. zn. ČVS: KVZC 190/20-99 s odůvodněním
podle §172 odst. 1 písm. a) trestního řádu, že se nestal skutek, pro který se trestní stíhání
vede. Dále stěžovatel uplatnil skutečnost, že v uvedeném zahájeném trestním stíhání bylo,
podle něj, prokázáno, že jím sdělené skutečnosti a předložené písemnosti v celním řízení
odpovídají skutečnosti a jeho jednání tak nesměřovalo ke krácení jeho povinného plnění
v celním řízení. Skutečnosti uplatněné stěžovatelem v kasační stížnosti jsou však poprvé
uplatněny až po rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, ačkoliv je stěžovatel mohl uplatnit
v průběhu řízení před krajským soudem, jestliže poukazuje na usnesení tehdejšího Krajského
úřadu vyšetřování Západočeského kraje v Plzni, Policie ČR ze dne 4. 10. 2001, a jestliže
byl k navržení provedení důkazů s konkretizací důkazních návrhů a s uvedením skutečností,
které mají být navrhovanými důkazy zjišťovány, vyzván Krajským soudem v Plzni řádně.
Ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil po vydání rozsudku Krajského soudu
v Plzni Nejvyšší správní soud nemohl přihlížet vzhledem k již výše citovanému ustanovení
§109 odst. 4 s. ř. s.
Kasační stížnost stěžovatele shledal Nejvyšší správní soud nedůvodnou a podle
§110 odst. 1 s. ř. s. jí zamítl.
V řízení o kasační stížnosti měl úspěch žalovaný a náležela by mu proto náhrada
nákladů řízení podle ust. §60 odst. 1 s. ř. s. za použití ust. §120 s. ř. s. Protože žalovaný
v tomto stádiu řízení jednak náhradu nákladů nežádal a jednak mu podle obsahu spisu
prokazatelné náklady nevznikly, rozhodl Nejvyšší správní soud tak, jak je ve výroku tohoto
rozsudku uvedeno.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. června 2005
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu