ECLI:CZ:NSS:2005:5.AS.18.2004
sp. zn. 5 As 18/2004 - 93
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Václava Novotného a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobce: N., zast. JUDr. Václavem Bergerem, advokátem, AK se sídlem Praha 1, Na
Příkopě 15, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5,
Křížová 25, za účasti M. L. S., o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 5. 2003, č. j.
332-6003-362-29.4.2003-Ně, o kasační stížnosti žalobce – stěžovatele proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2003, č. j. 11 Cad 1/2003 – 61,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2003, č. j. 11 Cad 1/2003 – 61
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Platebním výměrem č. 206/723/03 Pražská správa sociálního zabezpečení uložila
žalobci povinnost uhradit dlužné pojistné na sociálním zabezpečení a příspěvek na státní
politiku zaměstnanosti za období 1. 2. 2001 do 28. 2. 2003 ve výši 23 457 Kč a penále
686 Kč, celkem 24 143 Kč. V platebním výměru určila lhůtu k provedení úhrady i uvedla
účet, na který je třeba úhradu provést. Platební výměr odůvodnila tím, že k úhradě předepisuje
dlužné pojistné na základě skutečností zjištěných z kontroly v organizaci provedené dne
18. 3. 2003. Odůvodnění tohoto platebního výměru je uvedeno v protokolu o kontrole
č. 723/03, který je přílohou tohoto rozhodnutí. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce
odvolání, o kterém rozhodla žalovaná Česká správa sociálního zabezpečení dne 7. 5. 2003
pod č. j. 332-6003-362-29.4.2003-Ně tak, že odvolání zamítla a napadený platební výměr
potvrdila. Žalovaná poukázala na Smlouvu o sociálním zabezpečení uzavřenou mezi
Českou republikou a Spolkovou republikou Německo dne 27. 7. 2001, vyhlášenou ve Sbírce
mezinárodních smluv pod č. 94/2002. Poukázala na článek 6 této Smlouvy a dovodila,
že na osoby, které mají sjednán pracovněprávních vztah podle cizích právních předpisů
a na něž se vztahuje výše uvedená mezinárodní smlouva o sociálním zabezpečení, se také
z důvodu výkonu pracovní činnosti v České republice vztahují české právní předpisy a jsou
tedy účastny nemocenského pojištění v České republice. Při provádění dvoustranných
mezinárodních smluv o sociálním zabezpečení je třeba vycházet ze základního principu těchto
smluv, tj. z principu jediného pojištění, a to v místě, kde osoby kryté mezinárodními
smlouvami vykonávají pracovní činnost. Uvedený princip je tedy určující pro posuzování
účasti uvedených osob na pojištění podle českých právních předpisů. Volba práva, podle
něhož je pracovní činnost vykonávána, závisí na vůli účastníků pracovněprávního vztahu,
avšak od této smluvní volnosti nelze v žádném případě odvozovat závazné právní účinky
v oblasti sociálního pojištění. Dvoustranné mezinárodní smlouvy o sociálním zabezpečení
úpravu týkající se charakteru pracovněprávního vztahu, na jehož základě tyto osoby
vykonávají pracovní činnost, neobsahují, neboť tato problematika nenáleží do předmětu
úpravy těchto smluv. S ohledem na tuto uzavřenou smlouvu nelze pracovněprávní vztah
z pracovní smlouvy, i když se řídí německým právem, vztahovat k ust. §5 písm. b) zák.
č. 54/1956 Sb. v platném znění, neboť smlouva upravující vztah v oblasti sociálního
zabezpečení mezi Českou republikou a spolkovou republikou Německo je v daném případě
k tomuto obecně právně závaznému předpisu nadřazená. V opačném případě by byl její
význam zpochybněn. Článek 10 Ústavy České republiky stanoví, že vyhlášené mezinárodní
smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou
součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije
se mezinárodní smlouva. Skutečnost, že výše uvedená pracovní smlouva se řídí i německým
právem, není pro tento účel v daném případě rozhodující. Podle článku 6 Smlouvy
je z hlediska použití právních předpisů rozhodující místo výkonu práce, které je, jak vyplývá
z pracovní smlouvy, stanoveno v Praze. Při posuzování účasti na nemocenském pojištění osob
vyslaných zaměstnavatelem v rámci pracovněprávního vztahu sjednaného podle cizích
právních předpisů na území druhého smluvního státu se postupuje podle příslušných
ustanovení každé mezinárodní smlouvy, tj. po uplynutí smlouvou stanovené doby vyslání
podléhají tyto osoby účasti na pojištění druhého smluvního státu. Příjem paní M. L. S.,
zúčtovaný ji v organizaci v souvislosti s výkonem zaměstnání je započitatelným příjmem,
který podle ust. §2 odst. 1 písm. a) zák. č. 54/1956 Sb. v platném znění u jmenované zakládá
účast na nemocenském pojištění. Z tohoto důvodu její příjem, když byla účastna
nemocenského pojištění podle předpisu o nemocenském pojištění zaměstnanců a tedy
poplatníkem pojistného na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti
podle §3 odst. 1 písm. c) bod 1 zák. č. 589/1992 Sb. v platném znění, měl být zahrnut
na základě ust. §5 odst. 1 písm. a) zák. č. 589/1992 Sb. v platném znění, do vyměřovacího
základu pro odvod pojistného.
Rozhodnutí žalované napadl žalobce žalobou v níž namítal, že Smlouva se pojistnou
povinností zaměstnanců zabývá ve svém článku 6, který stanoví, že na zaměstnance
se vztahuje pojistná povinnost stanovená právními předpisy toho smluvního státu, na jehož
výsostném území jsou zaměstnáni; to platí i tehdy, jestliže zaměstnavatel má své sídlo nebo
obvyklý pobyt na výsostném území druhého státu. Tímto ustanovením Smlouvy je tedy
stanoveno, že na české a německé zaměstnance pracující na území České republiky
se vztahuje pojistná povinnost stanovená právními předpisy České republiky, na české
a německé zaměstnance pracující na území Spolkové republiky Německo se vztahuje pojistná
povinnost stanovená právními předpisy Spolkové republiky Německo. Jedná se tedy o pouhý
odkaz na vnitrostátní právo dle hraničního ukazatele, kterým je místo zaměstnání. Pojistnou
povinnost zaměstnance, který pracuje na území České republiky, je tedy v daném případě
posoudit podle právních předpisů České republiky. Při zkoumání pojistné povinnosti
zaměstnanců dle právních předpisů České republiky není možné dospět k jinému závěru než,
že české právní předpisy, a to jmenovitě ust. §5 písm. b) zák. č. 54/1956 Sb. o nemocenském
pojištění zaměstnanců, pojistnou povinnost cizím státním příslušníkům, kteří nemají v České
republice trvalý pobyt a jsou činní pro zaměstnavatele v pracovněprávním vztahu uzavřeném
podle cizích právních předpisů, tak jak je tomu právě v případě zaměstnance žalobce, paní S.,
nejen nepředepisují, nýbrž právě naopak je z tímto zákonem upravované pojistné povinnosti,
a to zcela výslovně vyjímají. Stejně tak je tomu podle §5 písm. c) zák. č. 54/1956 Sb.
o nemocenském pojištění zaměstnanců i v případě, že zaměstnanec je činný pro
zaměstnavatele, který nemá sídlo na území České republiky, jak je tomu i v tomto případě.
Obě uvedené ustanovení ani zák. č. 54/1956 Sb. o nemocenském pojištění zaměstnanců na
jiném svém místě přitom jakékoliv nepoužití ust. §5 písm. b) či §5 písm. c) v případě
mezinárodních smluv nikde nestanoví. Neměla-li by tato ustanovení v případě mezinárodních
smluv být aplikována, mělo by tak být prohlášeno právě tímto zák. č. 54/1956 Sb.
o nemocenském pojištění zaměstnanců nebo příslušnou mezinárodní smlouvou. Zjevně tomu
tak v daném případě není, neboť ani zákon ani předmětná Smlouva žádné takové ustanovení
neobsahují. Žalobce přihlížel i ke Stanovisku Ministerstva práce a sociálních věcí, odboru 32
zveřejněného na internetových stránkách Ministerstva práce a sociálních věcí k posuzování
účasti na nemocenském pojištění a protože pojem bydliště v tomto Stanovisku není blíže
definován, pak s odkazem na stávající výklady tohoto pojmu, stejně tak na pojem „rezidence“
definovaný v Hlavě I Všeobecná ustanovení, Článek 1 Definice bod h) Nařízení rady Evropy
č. 1408/71 ze dne 14. 6. 1971 o aplikaci soustav sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby,
samostatně výdělečné osoby a příslušníky jejich rodin pohybující se uvnitř společenství,
na které se výklad Ministerstva práce a sociálních věcí odvolává, a podle něj se lze domnívat,
že tímto pojmem se mění obvyklý pobyt, tj. místo, kde se taková osoba obvykle zdržuje,
nikoliv místo tzv. trvalého pobytu. Měl-li by tedy být shora uvedený výklad aplikován
i na případ paní S., mělo být zohledněno, jaké místo je místem jejího obvyklého pobytu
a na tomto základě rovněž rozhodnout, zda se jedná o případ migrujícího občana
podléhajícího smluvní ochraně uvedené mezinárodní smlouvy. Vzhledem k nesporné
skutečnosti, že místem obvyklého pobytu uvedené zaměstnankyně je dlouhodobě Česká
republika, není možné dojít k jinému závěru než, že je v daném případě zcela naplněn případ
Stanoviska Ministerstva práce a sociálních věcí a účast na nemocenském pojištění má být
podle tohoto Stanoviska posuzována pouze podle zákona o nemocenském pojištění, tj. podle
ust. §5 písm. b) či c) zák. č. 54/1956 Sb. o nemocenském pojištění zaměstnanců. Dále
žalobce poukázal na tisk č. 310/0 předložený Poslanecké sněmovně dne 29. 4. 2003 jako
vládní návrh zákona, kterým se mění zákon č. 589/1991 Sb. o organizaci a provádění
sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony. Podle článku III
tohoto návrhu zákona mají být mimo jiné v zák. č. 56/1956 Sb. o nemocenském pojištění
zaměstnanců provedeny právě v §5 změny spočívající ve zrušení slov pod písm. b) „nebo pro
zaměstnavatele v pracovněprávním vztahu uzavřeném podle cizích právních předpisů“
doplnění slov na konci písm. c) „to však neplatí, jde-li o zaměstnance, kteří jsou činní v České
republice pro zaměstnavatele, kteří mají sídlo na území státu s nímž Česká republika uzavřela
mezinárodní smlouvu o sociálním zabezpečení“. Podrobně pak rozvádí, že teprve
navrhovanou změnou dochází ke změně zákonné úpravy mající umožnit aplikaci zákona tak,
jak jej již nyní vykládá a aplikuje žalovaná, což podle názoru žalobce prokazuje, že právní
posouzení věci učiněné žalovanou je zjevně nesprávné.
Městský soud v Praze žalobu žalobce napadeným rozsudkem zamítl. Dospěl k závěru,
že v případě článku 6 Smlouvy mezi Českou republikou a Spolkovou republikou Německo
o sociálním zabezpečení se nejedná o „pouhou“ kolizní normu, která by pouze vymezila
okruh právních vztahů (tzv. rozsah normy) a stanovila právní řád, kterým se daný okruh
vztahů bude řídit (tzv. navázání prostřednictvím hraničního ukazatele). Tak by tomu bylo
tehdy, pokud by článek 6 např. stanovil, že pojistná povinnost (tzn. i otázka, zda tato
povinnost vznikla a zda konkrétní zaměstnanec není vyňat z pojištění) se posuzuje podle toho
kterého právního řádu. Tak tomu v případě článku 6 Smlouvy není, protože ten obsahuje
rovněž výslovné ustanovení o tom, že se na zaměstnance pojistná povinnost vztahuje
(na zaměstnance se vztahuje pojistná povinnost...). Právní úprava toho, zda se na paní S.
pojistná povinnost vztahovala či nikoliv, je proto obsažena výslovně v článku 6 Smlouvy,
který toliko neodkazuje na vnitrostátní předpisy, ale rovněž závazně stanoví pojistnou
povinnost těm, na něž se vztahuje osobně rozsah smlouvy (článek 3 Smlouvy). Pro závěr
o tom, zda pojistná povinnost toho kterého státu se na zaměstnance vztahuje je rovněž
nerozhodné, zda pracovněprávní vztahy tohoto zaměstnance se řídí právem státu, ve kterém
mu vznikla pojistná povinnost, či právem druhého smluvního státu, protože smlouva takové
kritérium pro posouzení této otázky nestanoví. Mezinárodní smlouva tak výslovně upravuje
otázku, zda se na zaměstnance (paní S.) pojistná povinnost vztahuje či nikoliv a stanovuje tak
něco jiného než zák. č. 54/1956 Sb., který tuto otázku rovněž upravoval. Proto s odkazem
na článek 10 Ústavy se použije úprava obsažená v mezinárodní smlouvě.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal kasační stížnost žalobce, nyní
stěžovatel, z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) zák. č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního (s. ř. s.), tedy z důvodu nezákonnosti rozsudku spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení a jednak pro nepřezkoumatelnost
napadeného rozsudku spočívající v nesrozumitelnosti a nedostatku důvodu uvedeného
rozsudku a jiné vadě řízení, která měla za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení stěžovatel spatřuje
v nesprávném posouzení pojistné a odvodové povinnosti podle ust. §5 zák. č. 54/1956 Sb.,
o nemocenském pojištění zaměstnanců a podle článku 6 Smlouvy mezi Českou republikou
a Spolkovou republikou Německé o sociálním zabezpečení ze dne 27. 7. 2001 vyhlášené pod
č. j. 94/2002 Sb. mezinárodních smluv. Stěžovatel má zato, že výklad učiněný Městským
soudem v Praze je nezákonný a naopak se domnívá, že v ustanovení článku 6 předmětné
mezistátní smlouvy mezi Českou republikou a Spolkovou republikou Německo se jedná
o pouhý odkaz na vnitrostátní právo, tj. právo té či oné smluvní strany smlouvy podle
dohodnutého hraničního ukazatele, kterým je místo zaměstnání a nikoliv přímé stanovení
pojistné povinnosti zaměstnanců. Obdobný princip je u mezistátních smluv řešících
vzájemnou či domnělou kolizi národních práv standardní. Protože v případě paní M. L. S.
podle uvedeného hraničního ukazatele se mají aplikovat právní předpisy České republiky,
je nutno zkoumat, zda tyto předpisy pojistnou povinnost zaměstnance stanoví. Zjevně tomu
tak není, neboť ust. §5 písm. b) zák. č. 54/1956 Sb. vyjímá cizí státní příslušníky, kteří
nemají v České republice trvalý pobyt a jsou činní pro zaměstnavatele v pracovněprávním
vztahu uzavřeném podle cizích právních předpisů. Stejně je tomu i podle §5 písm. c)
citovaného zákona, v případě, že zaměstnanec je činný pro zaměstnavatele, který nemá sídlo
na území České republiky. Protože zák. č. 54/1956 Sb. ve znění v době, ke které se předmětná
správní řízení a soudní řízení vztahovala, žádné výjimky týkající se případů mezinárodních
smluv a ani uvedená mezistátní smlouva neměla žádná ustanovení o nepoužití výjimek
vnitrostátního práva – v daném případě českého zák. č. 54/1956 Sb. musejí být tyto výjimky
plně aplikovány a uvedený zaměstnanec stěžovatele nemá pojistnou povinnost ani podle
uvedené mezinárodní smlouvy, ani podle českého zák. č. 54/1956 Sb. Stěžovatel má zato,
že uvedená mezinárodní smlouva žádnou pojistnou povinnost zaměstnanců závazně, tj. přímo
nestanoví (nepředepisuje), naopak zjevně toliko odkazuje na příslušnou národní úpravu
pojistné povinnosti, aniž by se jakkoli stanovoval – upravoval rozsah této pojistné povinnost.
Závěr Městského soudu v Praze o údajném závazném stanovení povinnosti dovozovaný
výlučně formalistickým gramatickým výkladem slov „...na zaměstnance se vztahuje pojistná
povinnost...“ proto stěžovatel považuje za zcela nesprávný. Nesprávnost gramatického
výkladu ustanovení článku 6 uvedené mezinárodní smlouvy Městským soudem v Praze dále
vyplývá, podle stěžovatele, z porovnání znění českého a německého předmětného ustanovení,
které se vzájemně zásadně liší. Dále stěžovatel poukazuje na to, že české znění Smlouvy
na rozdíl od jejího německého znění naprosto promiskuitně používá výrazy „se vztahuje
pojistná povinnost stanovená právními předpisy“ a „se vztahují právní předpisy o pojistné
povinnosti“, tj. bez jakéhokoli rozlišování mezi těmito výrazy. Poukázal přitom na znění
článku 6 a 8 Smlouvy a na znění článku 9 a 10 Smlouvy. Pokud jde o předmět úpravy, tyto
články se přitom nijak neliší a nelze proto ani v nejmenším dovozovat, že by smluvní strany
chtěly (a to z jakéhosi podivného důvodu pouze v české verzi smlouvy) činit jakýkoli rozdíl,
pokud jde o úpravu pojistné povinnosti v těchto článcích. Stěžovatel má zato, že se jedná
o zjevně nedbalý překlad německé předlohy smlouvy do českého jazyka a z toho vyvozuje,
že zjevná nedbalost překladu nemůže být vydávána za vůli smluvních stran, proto i v případě,
že by snad mělo být dovozeno, že vůlí smluvních stran bylo přímé závazné stanovení pojistné
povinnosti v článku 6 Smlouvy, jakkoliv je to zjevně nemožné, musela by i v takovém případě
být pro stěžovatele zvolena příznivější úprava německé verze smlouvy, když stěžovatel se při
provádění svých odvodových povinností jako osoba pod jurisdikcí Spolkové republiky
Německo řídil německým zněním smlouvy. Nesprávnost výkladu Městského soudu v Praze
vyplývá i z existence dalšího vynětí z pojistné povinnosti zaměstnanců stanoveného v zák.
č. 54/1956 Sb. v jeho ust. i §5 písm. d). Podle něho jsou z pojištění vyňati zaměstnanci, kteří
vykonávají příležitostné zaměstnání.Tvrdí-li tedy Městský soud v Praze, že ze znění článku 6
uvedené mezinárodní smlouvy - slov „...na zaměstnance se vztahuje pojistná povinnost...“
výslovně plyne, že na zaměstnance se vztahuje pojistná povinnost a ust. zák. č. 54/1956 Sb.
se údajně nepoužije, nemůže být tedy použito ani jeho ust. §5 písm. d) vyjímající z pojištění
zaměstnance, kteří vykonávají příležitostné zaměstnání. Podle tohoto výkladu by měli mít
pojistnou povinnost i zaměstnanci pracující v České republice příležitostně, tedy by mělo být
nadále odváděno pojistné i u pracovních poměrů trvajících méně než 7 dní nebo
se započitatelným příjem pod 400 Kč. Nesprávnost takového výkladu je nanejvýš zřejmá.
Z rozsudku Městského soudu v Praze přitom neplyne žádný důvod pro to, aby některá vynětí
z pojistné povinnosti /tj. §5 písm. b) a c) v daném případě zaměstnance stěžovatele paní M.
L. S./ nebyla aplikována a jiná /tj. §5 písm. d)/ byla. Nepřezkoumatelnost spočívající
v nesrozumitelnosti a nedostatku důvodů napadeného rozsudku stěžovatel spatřuje v tom,
že právní výklad Městského soudu v Praze o pojistné povinnosti zaměstnance je založen
jednak na gramatickém výkladu ustanovení článku 6 uvedené mezinárodní smlouvy, jednak
na výkladu údajných ostatních ustanovení této mezinárodní smlouvy (v odůvodnění rozsudku
je však uvedeno jedině ustanovení článku 12 Smlouvy), ze kterých má údajně vyplývat,
že tato mezinárodní smlouvy stanoví zaměstnancům pojistnou povinnost. Žádná další
ustanovení uvedená nejsou. Protože je zjevné, že Městský soud v Praze opřel své úvahy
o vícero ustanovení mezinárodní smlouvy, která však z neznámého důvodu v rozsudku
neuvedl, nejsou podle názoru stěžovatele důvody uvedeného rozsudku srozumitelné a ani
dostatečné a napadený rozsudek proto není přezkoumatelný. Jiná vada, která měla za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé spočívá podle stěžovatele v tom, že Městský soud v Praze
založil své rozhodnutí na ryze formalistickém gramatickém výkladu ustanovení článku 6
Smlouvy, vůbec nezkoumal znění tohoto článku Smlouvy v německém jazyce, ačkoliv tak
učinit měl, když smlouva byla uzavřena v obou jazycích. Správný překlad článku 6 smlouvy
v německé verzi do češtiny zní: „Pojistná povinnost zaměstnanců se řídí právními předpisy
smluvního státu...“. Kasační stížností se stěžovatel domáhá zrušení napadeného rozsudku
a vrácení věci Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření ke kasační stížnosti shledala důvody kasační stížnosti
za nedůvodné a setrvala na své právní argumentaci vyjádřené již v průběhu řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek Městského
soudu v Praze a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Podstatou sporu je výklad článku 6 Smlouvy mezi Českou republikou a Spolkovou
republikou Německo o sociálním zabezpečení, uveřejněnou ve Sbírce mezinárodních smluv
pod č. 94/2002. Tento článek je nadepsán: Pojistná povinnost zaměstnanců a zní
takto:
Na zaměstnance se vztahuje pojistná povinnost stanovená právními předpisy toho smluvního
státu, na jehož výsostném území jsou zaměstnáni; to platí i tehdy, jestliže zaměstnavatel má
své sídlo nebo obvyklý pobyt na výsostném území druhého smluvního státu. Podle části I,
článku 1 – v této smlouvě znamenají výrazy „právní předpisy“, zákony, nařízení a jiné obecně
závazné předpisy týkající se odvětví a soustav sociálního zabezpečení uvedených ve věcném
rozsahu smlouvy (článek 2 odst. 1). Podle článku 2 odst. 1 bod 2. tato smlouva se vztahuje
na české právní předpisy o a) nemocenském pojištění, b) zdravotním pojištění, c)
důchodovém pojištění a o zvýšení důchodu pro bezmocnost. Podle Závěrečného protokolu,
který je podle článku 40 Smlouvy součástí Smlouvy, bodu 4. k článkům 6 až 11 Smlouvy a)
podléhá-li osoba podle ustanovení Smlouvy o povinnosti pojištění – českým právním
předpisům, vztahují se na tuto osobu a jejího zaměstnavatele i české právní předpisy
o zaměstnanosti, pokud upravují dávky v případě nezaměstnanosti; - německým právním
předpisům, vztahují se na tuto osobu a jejího zaměstnavatele rovněž i německé právní
předpisy o povinnosti sociálního pojištění podle zákona o podpoře pracovních příležitostí
a povinností ošetřovatelského pojištění. Vzhledem k bodu 4. Závěrečného protokolu
ke Smlouvě k článku 6 až 11 Smlouvy jde o to, kterým právním předpisům podléhá osoba –
zaměstnanec, přičemž článek 6 stanoví, že na zaměstnance se vztahuje pojistná povinnost
stanovená právními předpisy toho smluvního státu, na jehož výsostném území jsou
zaměstnáni. Je-li tedy zaměstnanec zaměstnán na výsostném území České republiky, vztahují
se na něho právní předpisy České republiky, je-li zaměstnanec zaměstnán na výsostném
území Spolkové republiky Německo, vztahují se na něj předpisy Spolkové republiky
Německo tak, jak je uvedeno ve věcném rozsahu tj. článku 2 odst. 1 Smlouvy. Namítá-li
stěžovatel, že český překlad německého znění článku 6 Smlouvy zní: „Pojistná povinnost
zaměstnanců se řídí právními předpisy smluvního státu....“, pak má Nejvyšší správní soud
za to, že obsah článku 6 Smlouvy v německém i českém znění je stejný, jiná je jen
terminologie, která pak zadává důvody k různému výkladu. Nejvyšší správní soud proto
nesouhlasí s Městským soudem v Praze v tom, právní úprava toho, zda se na paní S. pojistná
povinnost vztahovala či nikoliv, je obsažena výslovně v článku 6 Smlouvy, který toliko, podle
něj, neodkazuje na vnitrostátní předpisy, ale závazně stanoví pojistnou povinnost těm, na něž
se vztahuje osobní rozsah smlouvy (článek 3 Smlouvy). Podle názoru Nejvyššího správního
soudu článek 6 Smlouvy určuje, že na zaměstnance se vztahují právní předpisy toho
smluvního státu, na jehož výsostném území jsou zaměstnáni. Městský soud v Praze totiž svůj
názor vyvodil jen z části věty před středníkem článku 6 Smlouvy (Na zaměstnance
se vztahuje pojistná povinnost...), aniž by ovšem přihlížel k další části věty (...stanovená
právními předpisy toho smluvního státu, na jehož výsostném území jsou zaměstnáni).
Smlouva tedy vychází z toho, že každý ze smluvních států má „právními předpisy“ týkající se
odvětví a soustav sociálního zabezpečení uvedené ve věcném rozsahu smlouvy (článek 2
odst. 1). Jestliže v daném případě jde o zaměstnance – zaměstnankyni – státní příslušnici
smluvního státu – Spolkové republiky Německo, trvale bytem M., A. 7, dlouhodobě bytem
v P. (P. 5, N. F. III/39, P. 2, R. 470/6) zaměstnané u stěžovatele, a to u jeho organizační
složky v P. 1, J. 34 od 1. 6. 1996 na základě pracovní smlouvy uzavřené podle německých
právních předpisů, pak při použití článku 6 Smlouvy o pojistné povinnosti zaměstnanců je
třeba vycházet z toho, že se na ni vztahuje pojistná povinnost stanovená právními předpisy
toho smluvního státu, na jehož výsostném území je zaměstnána, tzn. České republiky, pokud
Smlouva nestanoví něco jiného. Podle článku 10 Ústavy vyhlášené mezinárodní smlouvy,
k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí
právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní
smlouva. Zákon upravující nemocenské pojištění zaměstnanců v České republice je zák.
č. 54/1956 Sb. Podle §5 tohoto zákona účinného v rozhodné době, tj. lednu a únoru 2003
z pojištění podle tohoto zákona jsou vyňati: b) cizí státní příslušníci, kteří nemají trvalý pobyt
na území České republiky a kteří jsou činní v České republice pro zaměstnavatele, kteří
požívají diplomatických výsad a imunit, pokud mohou být účastni nemocenského pojištění
v jiném státě, nebo pro zaměstnavatele v pracovněprávním vztahu uzavřeném podle cizích
právních předpisů; c) zaměstnanci, kteří jsou činní v České republice pro zaměstnavatele,
kteří nemají sídlo na území České republiky. Smlouva tedy stanoví něco jiného než ust. §5
písm. c) zák. č. 54/1956 Sb., a proto je nutno vycházet z toho, že vynětí z pojištění v daném
případě nemůže být podle ust. §5 písm. c) zák. č. 54/1956 Sb. Smlouva však nestanoví nic
jiného pokud se týká vynětí z pojištění podle ust. §5 písm. b) zák. č 54/1956 Sb. (do 31. 12.
2003, protože od 1. 1. 2004 má toto ustanovení již jiné znění – z pojištění podle tohoto zákona
jsou vyňati cizí státní příslušníci, kteří nemají trvalý pobyt na území České republiky a kteří
jsou činní v České republice pro zaměstnavatele, kteří požívají diplomatických výsad
a imunit, pokud mohou být účastni nemocenského pojištění v jiném státě). Z hlediska zák.
č. 54/1956 Sb. je paní M. S. cizí státní příslušnicí nemající trvalý pobyt na území České
republiky a je činná v České republice pro zaměstnavatele v pracovněprávním vztahu
uzavřeném podle cizích právních předpisů. V rozhodném období, tj. v lednu a únoru 2003
byla tedy vyňata z pojištění podle §5 písm. b) zák. č. 54/1956 Sb.
Nejvyšší správní soud shledal důvodnou kasační stížnost stěžovatele z důvodů
uvedených v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. /nikoliv však z důvodu uvedeného v ust. §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s., tj. pro nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti
a nedostatku důvodů uvedeného rozsudku a jiné vadě řízení, která měla za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé/ a proto napadený rozsudek Městského soudu v Praze
zrušil podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. a věc mu vrátil k dalšímu řízení v němž je Městský soud
vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v tomto rozhodnutí (§110
odst. 3 s. ř. s.).
V novém rozhodnutí rozhodne Městský soud v Praze i o náhradě nákladů řízení
o kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2005
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu