ECLI:CZ:NSS:2005:5.AS.30.2004
sp. zn. 5 As 30/2004 - 85
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Václava Novotného a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobce: O., zast. JUDr. Martinem Vlčkem, CSc., advokátem se sídlem Praha 2, Anglická 4,
proti žalovanému: Státní fond ČR pro podporu a rozvoj české kinematografie, se sídlem
Praha 1 – Malá Strana, Maltézské náměstí 471/1, zast. JUDr. Annou Kokoškovou,
advokátkou se sídlem Praha 2, Lublaňská 61, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne
9. 10. 2002, č. j. 14 316/2002, o kasační stížnosti žalobce – stěžovatele, proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2003, č. j. 8 Ca 2/2003 – 41,
takto:
I. Kasační stížnosti se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 11. 2003, č. j. 8 Ca 2/2003 – 41, odmítl
žalobu žalobce proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 10. 2002, č. j. 14 316/2002,
s odůvodněním, že toto rozhodnutí není konečným, ale bylo možno proti němu podat řádný
opravný prostředek – odvolání k Ministru kultury ČR. Takovéto poučení rozhodnutí
žalovaného obsahuje. Nevyužil-li žalobce možnosti podat odvolání a místo toho podal dne
1. 11. 2002 žalobu, podal ji předčasně. Proto bylo nutno takovou žalobu odmítnout
podle ust. §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Pokud žaloba směřovala i proti dopisu Ministra
kultury ČR ze dne 13. 9. 2002 k č. j. 6496/2002, nejde o rozhodnutí ve smyslu ust. §47
správního řádu ve znění pozdějších předpisů, ani podle ust. §65 odst. 1 s. ř. s.,
a proto je podle ust. 70 písm. a) s. ř. s. jeho přezkum vyloučen. Písemnost vyhotovena
Ministerstvem kultury dne 28. 5. 2002, č. j. 6496/2002, a podepsaná vedoucí samostatného
oddělní správy státních fondů Ministerstva kultury, rovněž nesplňuje náležitosti rozhodnutí
ve smyslu §47 zákona č. 71/1967 Sb., ani podle ust. §65 odst. 1 s. ř. s.,
a proto je podle ust. §70 písm. a) s. ř. s. vyloučena ze soudního přezkumu. Žaloba
v těchto případech byla odmítnuta podle ust. §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
V kasační stížnosti žalobce – nyní stěžovatel vyslovil odlišný právní názor na otázku
povahy úkonů účastníka řízení (povinného subjektu), jež měly být předmětem přezkumu
ve věci sp. zn. 8 Ca 2/2003, než který plyne z odůvodnění napadeného usnesení, pokud jde
o písemnosti ze dnů 28. 5. 2002 a 13. 9. 2002, č. j. 6496/2002. Stěžovatel dne 6. 5. 2002 podal
účastníkovi řízení, jakožto povinnému subjektu, žádost o poskytnutí informací podle §13
ZSPI. Věcně příslušný útvar povinného subjektu žádost přijal, vedl o ní řízení, prodloužil
lhůtu k rozhodnutí a nakonec zaslal dopis ze dne 28. 5. 2002. Stěžovatel trvá na tom,
že tento dopis je správním rozhodnutím v materiálním smyslu, ač postrádá formální znaky
rozhodnutí (§47 správního řádu) a odvolává se na usnesení Ústavního soudu ze dne
16. 5. 1996 (sp. zn. III. ÚS 28/96). Účastník řízení neposkytl stěžovateli informace,
jejichž sdělení se žádostí domáhal. Podle ust. §15 odst. 1 ZSPI pokud povinný subjekt
žádosti, byť i jen zčásti, nevyhoví, vydá o tom ve lhůtě pro vyřízení žádosti rozhodnutí.
Jestliže tedy účastník řízení žádné informace neposkytl a vydal písemnost, která dané
dosvědčuje, lze jistě proti zamítavému stanovisku ministerstva podat opravný prostředek
(§16 ZSPI). S poukazem na usnesení Ústavního soudu má stěžovatel za to, že tím, že povinný
subjekt neposkytl žádané informace, jistě autoritativně zasáhl do jeho právní sféry jako
právnické osoby a tím pádem o těchto právech stěžovatele rozhodl a vydal rozhodnutí. Postup
účastníka řízení podle stěžovatele plně opodstatňoval podání opravného prostředku.
Podle ust. §20 odst. 4 ZSPI „Pokud tento zákon nestanoví jinak, vztahuje se na počítání lhůt
a na řízení podle §15 a 16 správní řád...“ Ust. §16 ZSPI nevylučuje aplikaci ust. §54 odst. 3
správního řádu. Výše uvedené lze s ohledem na specifický postup uplatněný ministrem
kultury vztáhnout i k dopisu ministra kultury ze dne 13. 9. 2002, kterým stěžovateli sdělil,
že jeho žádost odkládá s odkazem na §14 odst. 3 písm. b) ZSPI a postupuje přímo povinnému
subjektu (žalovanému). Pokud tedy městský soud stěžovateli vytýká, že správní žalobou
napadl akty vydané účastníkem řízení, které jsou vyloučeny ze soudního přezkumu,
má stěžovatel, vycházeje z materiálního nazírání na správní akty za to, že tomuto závěru
neodpovídá právní stav věci. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že žalobu proti rozhodnutí Státního
fondu ČR pro podporu a rozvoj české kinematografie ze dne 9. 10. 2002, č. j. 14 316/2002,
podal předčasně, protože nevyčerpal proti tomuto rozhodnutí opravné prostředky.
Toto rozhodnutí obsahuje poučení o odvolání, které z důvodů procesní opatrnosti stěžovatel
podal dne 25. 10. 2002. O podaném odvolání Ministr kultury nikdy nerozhodl, pouze zaslal
stěžovateli přípis ze dne 20. 12. 2002, tj. po uplynutí lhůty k podání správní žaloby,
ve kterém uvedl, že vyřízení žádosti stěžovatele bylo podřízeno ustanovení §16 odst. 3 ZSPI.
Uvedená skutečnost ostatně vyplývá z obsahu soudního spisu. Stěžovatel se nacházel
ve složité situaci, kdy prvoinstanční rozhodnutí povinného subjektu ze dne 28. 5. 2003,
které rovněž napadl posléze správní žalobou, napadl před odvolacím orgánem opravným
prostředkem. O podaném opravném prostředku Ministr kultury rozhodl tak, že jej odložil.
Následně rozhodl rozhodnutím, kterým z části žádosti stěžovatele vyhověl a zčásti ji zamítl.
Toto rozhodnutí představuje již druhé posouzení žádosti stěžovatele, nebylo jej tudíž
možno napadnout dalším odvoláním, přestože tak ministr kultury v poučení tvrdil. Žalobce
přesto z důvodu procesní opatrnosti odvolání podal. Aby neuplynula lhůta k podání správní
žaloby proti rozhodnutí ze dne 9. 10. 2002, podal i předmětnou žalobu proti tomuto
rozhodnutí. Jak ostatně vyplývá z postupu účastníka řízení, motivací účastníka řízení bylo
zkrátit stěžovatele na jeho právech a neposkytnout mu informace v žádaném rozsahu.
Představuje-li přípis ze dne 28. 5. 2002 správní rozhodnutí a rozhodnutí ze dne 9. 10. 2002
je druhoinstančním rozhodnutím ve věci žádosti stěžovatele, byl pořad práva vyžadovaný
předpisy správního soudnictví vyčerpán a soudní přezkum těchto aktů plně na místě.
Podle názoru stěžovatele je nutno ústavně konformním způsobem zhodnotit postup účastníka
řízení, jelikož díky jeho postupu došlo k nezákonnému porušení práva stěžovatele
na poskytnutí informací uplatněných v žádosti ze dne 6. 5. 2003. Stěžovatel se domáhal toho,
aby Nejvyšší správní soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2003,
č. j. 8 Ca 2/2003 – 41, a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil tak, že ji považuje za nedůvodnou a navrhl
Nejvyššímu správnímu soudu, aby jí zamítl. Žalovaný se ztotožnil s právním názorem
Městského soudu v Praze. Pokud jde o věcnost, správnost žalobou napadeného rozhodnutí
ze dne 9. 10. 2002, č. j. 14 316/2002, vyslovil, že jde o rozhodnutí věcně správné
a odůvodněné, a to jak v části, v níž bylo žádosti o poskytnutí informací vyhověno, stejně
tak jako v části, kde bylo poskytnutí informací odepřeno a odkázal v této souvislosti na obsah
spisu.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené usnesení v rozsahu
uplatněném v kasační stížnosti a z důvodů uvedených v kasační stížnosti (§109 odst. 2,
3 s. ř. s.) a dospěl k těmto závěrům:
Z obsahu soudního i správního spisu vyplývá, že dne 16. 1. 1997 uzavřeli Státní fond
ČR pro podporu a rozvoj české kinematografie, zastoupený ministrem kultury ČR (žalovaný)
na jedné straně a D., I., O. (stěžovatel) na straně druhé Dohodu o finančním vyrovnání z titulu
užití filmových děl v tuzemsku i zahraničí. V dohodě zúčastněné strany vycházely z toho, že
na základě usnesení Vlády ČR č. 445 ze dne 17. 6. 1992 a zákona č. 241/1992 Sb., o Státním
fondu ČR pro podporu a rozvoj české kinematografie, vykonává Fond autorská práva
k filmovým dílům vyrobeným ve F. s. B. a uvedeným do distribuce v období od 1. 1. 1965
do 31. 12. 1991. Fond uzavřel s A. B., a. s. smlouvu o výhradním obchodním zastoupení,
podle které se A. B. v článku I odst. 1 zavázal zprostředkovávat s účinností od 10. 12. 1993
výkon autorských práv k filmovým dílům užitým v ČR i v zahraničí. Podle článku IV
uvedené smlouvy se zavázal A. B. poukazovat odměny autorům jednotlivých složek
filmového díla za užití filmů na základě podmínek (dispozic) Fondu. Článek II. Dohody
o finančním vyrovnání obsahuje dohodu zúčastněných stran na podmínkách poskytnutí
finančního vyrovnání autorů jednotlivých složek filmového díla. Přípisem ze dne 6. 5. 2002
adresovaným Ministerstvu kultury ČR s určením pro: Správu státních fondů (doručen byl
Ministerstvu kultury ČR 6. 5. 2002) stěžovatel požádal podle §13 zákona č. 106/1999 Sb.,
o poskytnutí informací o užití děl kinematografických, k nimž práva výrobce vykonává Státní
fond ČR pro podporu a rozvoj české kinematografie podle §14 zákona č. 273/1993 Sb.,
takovým způsobem, jakým předvídá Dohoda o finančním vyrovnání uzavřená dne 16. 1.
1997. Rozpisy o užití děl kinematografických byly žádány za období od uzavření této dohody
ke dni požádání o poskytnutí informace, a to v rozsahu: ke každému titulu, který byl užit
Dohodou předvídaným způsobem, rok užití a v souvislosti s §9 odst. 2 zákona
č. 106/1999 Sb., i částky finančního vyrovnání připadající na tvůrce v gesci žadatele (příjmy
za užití kinematografických děl jsou podle §7 písm. m) zákona č. 241/1992 Sb., finančními
zdroji Fondu, tj. ve smyslu citovaného ustanovení zákona o svobodném přístupu k informaci o
používání rozsudku rozpočtu Fondu řízeného zákonem). K povinnému subjektu stěžovatel
v žádosti uvedl, že Fond je subjektem veřejné správy – veřejným fondem a k jeho působnosti
(okruh vymezených úkolů, §14 zákona č. 273/1993 Sb.) se vztahuje jeho žádost, přičemž
poukázal na to, že podle §1 zákona č. 241/1992 Sb., o Státním fondu ČR na podporu a rozvoj
české kinematografie ve znění pozdějších předpisů Fond spravuje Ministerstvo kultury ČR a
v čele Fondu je ministr kultury. Na žádost stěžovatele odpovědělo Ministerstvo kultury ČR
přípisem ze dne 28. 5. 2002 podepsaným Ing. H. T., vedoucí samostatného oddělení Správy
státních fondů MK, tak, že sdělilo informace o příjmech Státního fondu ČR pro podporu
a rozvoj české kinematografie z využití filmů vyrobených ve F. s. B. v letech 1965 až 1991,
za léta 1997 až 2001 a za tyto roky uvedlo výnos v Kč, podle jednotlivého roku s tím, že
se jedná o netto výnosy pro Fond, ze kterých už jsou odečteny všechny náklady a odměny
spojené se šířením spravovaných filmů. Tyto výnosy jsou uvedeny vždy za kalendářní rok,
přičemž skutečné platby jsou Fondu připisovány postupně v následujících obdobích a ne
všechny výnosy zde uvedené byly již Fondu skutečně uhrazeny. Požadavku na sdělení částek
finančního vyrovnání připadající na tvůrce v gesci stěžovatele ministerstvo sdělilo, že zákon
č. 106/1999 Sb., v platném znění se nevztahuje na poskytování osobních údajů a informací
podle zvláštního právního předpisu, kterým je např. i zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně
osobních údajů. Stěžovatel zřejmě považoval přípis Ministerstva kultury ČR ze dne
28. 5. 2002 za rozhodnutí a podal proti němu rozklad, který datoval dnem 27. 8. 2002.
Na jeho „rozklad“ reagoval ministr kultury ČR P. D. přípisem ze dne 13. září 2002 k č. j.
6496/2002 tak, že podání stěžovatele ze dne 27. 8. 2002 označené jako „rozklad“
proti rozhodnutí Ministerstva kultury ČR ze dne 28. 5. 2002, zn. 6496/2002, na základě
doporučení zvláštní (rozkladové) komise odložil, protože stěžovatelem požadované informace
se nevztahují k působnosti Ministerstva kultury. Povinným subjektem je samostatná právnická
osoba, a to Státní fond ČR pro podporu a rozvoj české kinematografie, se sídlem P. 6, M. H.
139. Dále ministr kultury ČR uvedl, že v zájmu hospodárnosti a urychlení řízení celou složku
neprodleně postupuje přímo tomuto povinnému subjektu. Tento přípis Ministra kultury ČR
byl doručen stěžovateli dne 18. 9. 2002. Dne 9. 10. 2002 pod č. j. 14 316/2002 vydal
rozhodnutí Státní fond ČR pro podporu a rozvoj české kinematografie jako orgán věcně
příslušný podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím v platném znění,
jejímž žádosti O., o poskytnutí informací podle §13 zákona č. 106/1999 Sb., v platném znění
zčásti vyhovuje a žadateli poskytuje informace o souhrnné částce finančního
vyrovnání připadajícího na tvůrce v jeho gesci za rok 1997 a rok 2001 (viz příloha).
Poskytovaná informace neobsahuje rozpis částek finančního vyrovnání autorů vyplývajícího
z užití jednotlivých filmových titulů, a to s odkazem na §17 zákona č. 513/1991 Sb.,
v platném znění a §9 zákona č. 106/1999 Sb., v platném znění. Rozhodnutí obsahuje poučení,
podle něhož je proti němu přípustné odvolání ve lhůtě do 15 dnů od dne jeho doručení
k ministru kultury ČR prostřednictvím Státního fondu ČR pro podporu a rozvoj české
kinematografie. Rozhodnutí podepsal P. D., ministr kultury ČR, a rozhodnutí je opatřeno
razítkem: Státní fond ČR pro podporu a rozvoj české kinematografie, M. H. 139, P. 6
a kulatým razítkem: Ministerstvo kultury ČR. Doručeno bylo stěžovateli dne 11. 10. 2002.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu u Městského soudu v Praze, kterému byla
doručena dne 5. 11. 2002 (na poštu byla dána 1. 11. 2002) a domáhal se jí zrušení tohoto
rozhodnutí a dále zrušení rozhodnutí ze dne 13. 9. 2002, č. j. 6496/2002 a rozhodnutí ze dne
28. 5. 2002, č. j. 6496/2002. V doplnění žaloby ze dne 17. 4. 2003 (č. l. 19 až 21 předloženého
spisu) stěžovatel uvedl, že byť ministr kultury připustil proti svému rozhodnutí ze dne 9. 10.
2002 odvolání, nevydal žádné další rozhodnutí k podanému odvolání (25. 10. 2002),
ale pouze přípisem ze dne 20. 12. 2002 (doručeným až 6. 1. 2003 po uplynutí lhůty k podání
žaloby proti rozhodnutí ze dne 9. 10. 2002) stěžovateli sdělil, že nejsou důvody ke zrušení
odvoláním napadeného rozhodnutí nebo k jeho změně. Z dalšího obsahu podání vyplývá, že
stěžovatel považuje rozhodnutí ze dne 9. 10. 2002 za rozhodnutí konečné, proti kterému již
nebylo přípustné odvolání a dovozoval tak, že postupoval správně, jestliže napadl toto
rozhodnutí v zákonné lhůtě žalobou u správního soudu.
Podle obsahu správního i soudního spisu tedy stěžovatel chtěl získat informace o užití
děl kinematografických, k nimž práva výrobce vykonává Státní fond ČR pro podporu a rozvoj
české kinematografie a požádal o ně (přípisem ze dne 6. 5. 2002) podle §13 zákona
č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím Ministerstvo kultury ČR s upřesněním,
že žádost je určena pro správu státních fondů.
Pro posouzení práva stěžovatele na poskytnutí požadované informace
podle citovaného zákona je v prvé řadě rozhodující, kdo je subjektem povinným
tyto informace mu poskytnout.
Zákon upravující podmínky práva svobodného přístupu k informacím je zákon
č. 106/1999 Sb. Podle jeho §2 odst. 1 povinnými subjekty, které mají podle tohoto zákona
povinnost poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti, jsou státní orgány a orgány
územní samosprávy a veřejné instituce hospodařící s veřejnými prostředky. Mezi státní
orgány patří i ústřední orgány státní správy zřízené zákonem č. 2/1969 Sb., o zřízení
ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy ČR, tj. i Ministerstvo kultury.
Pod podskupinu povinných subjektů „veřejné instituce hospodařící s veřejnými prostředky“
je třeba zahrnout i všechny státní fondy podle §1 písm. d), f) rozpočtových pravidel (zákon
č. 218/2000 Sb.). Povinným subjektem je tedy i Státní fond ČR pro podporu a rozvoj české
kinematografie zřízený zákonem č. 241/1992 Sb. Podle §1 odst. 2. tohoto zákona Fond
je právnickou osobou, která se zapisuje na základě statutu do obchodního rejstříku. Fond
spravuje Ministerstvo kultury ČR (dále jen „správce Fondu“). Podle odst. 3. stejného
ustanovení v čele Fondu je ministr kultury ČR, který odpovídá za hospodaření s prostředky
Fondu. Podle výpisu z obchodního rejstříku vedeného u Městského soudu v Praze, oddíl A,
vložka 8377, dne 15. září 1993 do obchodního rejstříku byl zapsán jako obchodní firma Státní
fond ČR pro podporu a rozvoj české kinematografie, od 2. března 2004 jako Státní fond
České republiky pro podporu a rozvoj české kinematografie. Jeho identifikační číslo
je 49708139, právní forma: státní fond, s předmětem podnikání: poskytování prostředků
na a) tvorbu českého kinematografického díla, b) výrobu českého kinematografického díla,
c) distribuci kinematografického díla, d) propagaci české kinematografie, e) technický rozvoj
a modernizaci české kinematografie, f) výrobu, distribuci a propagaci kinematografických děl
národostních a etnických menšin, žijících na území ČR. Jeho statutárním orgánem je ministr
kultury ČR, od 17. prosince 1998 je zapsán ministr kultury P. D. a způsob jeho jednání
za Fond: oprávnění P. D. jednat jako statutární orgán je vázáno na výkon funkce ministra
kultury ČR ve smyslu ust. §1 odst. 3 zákona č. 241/1992 Sb., o Státním fondu České
republiky pro podporu a rozvoj české kinematografie. Podle části IV. – přechodná a závěrečná
ustanovení zákona č. 273/1993 Sb., o některých podmínkách výroby, šíření a archivování
audiovizuálních děl, o změně a doplnění některých zákonů a některých dalších předpisů, §13
odst. 1 obchodní využití českých kinematografických děl vyrobených v době od 28. srpna
1945 do 31. prosince 1990, u nichž ke dni účinnosti tohoto zákona uplynula nebo po dni
účinnosti uplyne doba ochrany jejich majetkových autorských práv, je možné jen na podkladě
jejích originálních nosičů, k nimž právo hospodaření přísluší Archivu (Národní filmový
archiv se sídlem v P.) nebo s jeho písemným souhlasem. Práva autorů jednotlivých složek
audiovizuálních děl těm nejsou dotčena. Podle odst. 2) zisky z provozování těchto děl bude
Archiv, po pokrytí svých nákladů vyplývajících z povinností uložených tímto zákonem,
odvádět Fondu (Státnímu fondu České republiky pro podporu a rozvoj české kinematografie).
Podle §14 citovaného zákona státní organizace F. s. B. – C. a F. s. Z. – C., které vykonávají
autorská práva výrobce kinematografických děl, se slučují dnem účinnosti tohoto zákona
a Fondem; na Fond jako na právního nástupce přecházejí jejich práva a závazky
z majetkových a jiných vztahů, včetně práv a závazků na úseku duševního vlastnictví. Tím
není dotčeno právo hospodaření příslušející Archivu k veškerým originálním nosičům, z nichž
tato práva a závazky vyplývají. Podle §106 odst. 4 zákona č. 121/2000 Sb., o právu
autorském a právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský
zákon) za výrobce českého zvukově obrazového záznamu audiovizuálního díla zveřejněného
v době od 1. 1. 1950 do 31. 12. 1964 se považuje Národní filmový archiv, za výrobce
zvukově obrazového záznamu audiovizuálních děl zveřejněných v době od 1. 1. 1965 do 31.
12. 1991, k nimž podle zvláštních právních předpisů vykonává práva autorská Státní fond
České republiky pro podporu a rozvoj české kinematografie, se považuje tento Fond.
Žádal-li tedy stěžovatel o sdělení informací o užití děl kinematografických,
k nimž práva výrobce vykonává Státní fond České republiky pro podporu a rozvoj české
kinematografie, takovým způsobem, jakým předvídá Dohoda o finančním vyrovnání uzavřená
dne 16. 1. 1997 mezi Fondem na jedné straně a stěžovatelem jako jedním ze subjektů
na straně druhé, na jehož základě je stěžovatel příjemcem finančního vyrovnání v dohodě
uvedeného, pak požadované informace se vztahovaly k působnosti Státního fondu České
republiky pro podporu a rozvoj české kinematografie a tento Fond byl povinným subjektem
ve smyslu §2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb. Státní fond ČR pro podporu a rozvoj české
kinematografie je právnickou osobou zřízenou zákonem patřící do působnosti Ministerstva
kultury (§2 odst. 1, 2 zákona č. 218/2000 Sb.). Jeho statutárním orgánem je ministr
kultury ČR.
Jestliže se stěžovatel s žádostí o poskytnutí informací podle §13 zákona
č. 106/1999 Sb., obrátil na Ministerstvo kultury ČR s určením pro Správu státních fondů,
pak nepožádal o poskytnutí informací povinný subjekt ve smyslu ust. §2 odst. 1 zákona
č. 106/1999 Sb. Na tomto závěru nemění nic skutečnost, že Ministerstvo kultury ČR přípisem
ze dne 28. 5. 2002 částečně žádosti stěžovatele vyhovělo. Informaci poskytla za Ministerstvo
kultury ČR Ing. H. T., vedoucí samostatného oddělení Správy státních fondů MK. Protože
stěžovatel podal proti „rozhodnutí“ Ministerstva kultury ČR ze dne 28. 5. 2002 rozklad (dne
27. 8. 2002), sdělil mu ministr kultury ČR písemností ze dne 13. září 2002, že poskytnutí
požadovaných informací se nevztahuje k působnosti Ministerstva kultury. Současně
stěžovatele poučil, že takovým povinným subjektem je samostatná právnická osoba, a to
Státní fond České republiky pro podporu a rozvoj české kinematografie. Také mu oznámil,
že jeho žádost postupuje přímo povinnému subjektu. Toto sdělení o odložení žádosti
o poskytnutí informace podle §14 odst. 3 písm. b) zákona č. 106/1999 Sb., bylo doručeno
stěžovateli dne 18. 9. 2002. Toto sdělení o odložení žádosti nelze považovat za rozhodnutí
Ministerstva kultury, ale za faktický úkon.
Z obsahu správního ani soudního spisu nevyplývá, že by po doručení písemnosti
Ministerstva kultury ČR – ministra kultury ze dne 13. září 2002, č. j. 6496/2002, stěžovatel
podal novou žádost o poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb., u povinného
subjektu, tj. Státního fondu ČR pro podporu a rozvoj české kinematografie. Tento subjekt
poskytl informaci stěžovateli zčásti na základě postoupení jeho žádosti Ministerstvem kultury
ČR. Učinil tak rozhodnutím ze dne 9. 10. 2002, č. j. 14 316/2002, z něhož vyplývá, že Státní
fond ČR pro podporu a rozvoj české kinematografie jako orgán věcně příslušný podle zákona
č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, v platném znění, vydává v souladu
s §13 tohoto zákona rozhodnutí o žádosti stěžovatele, přičemž toto rozhodnutí obsahuje
odůvodnění i poučení o tom, že je možno proti němu podat prostřednictvím Státního fondu
ČR pro podporu a rozvoj české kinematografie ve lhůtě do 15 dnů ode dne jeho doručení
odvolání k ministrovi kultury ČR. Rozhodnutí vydal a podepsal statutární orgán Státního
fondu České republiky pro podporu a rozvoj české kinematografie ministr kultury ČR P. D.
Toto rozhodnutí je opatřeno i kulatým razítkem Ministerstva kultury ČR, z obsahu rozhodnutí
však je naprosto zřejmé, že jej vydal Státní fond ČR pro podporu a rozvoj české
kinematografie, za nějž jednal jeho statutární orgán ministr kultury. Pokud ministr kultury ČR
jako statutární orgán Fondu v prvním rozhodnutí Fondu o poskytnutí informací stěžovateli
(aniž stěžovatel tento Fond o poskytnutí informací přímo požádal) stěžovatele poučil o tom,
že proti tomuto rozhodnutí lze podat ve lhůtě do 15 dnů ode dne jeho doručení odvolání
k ministrovi kultury ČR, pak toto poučení je v souladu se zákonem. Ministr kultury ČR
v této věci jednal jako statutární orgán Fondu, přičemž o odvolání by rozhodl ministr kultury
ČR jako člen vlády stojící v čele Ministerstva kultury ČR. Přípustnost podání takového
odvolání nelze vyloučit.
Učinil-li stěžovatel předmětem žaloby rozhodnutí Fondu ze dne 9. 10. 2002,
č. j. 14 316/2002, pak jde o rozhodnutí ve smyslu §15 odst. 1 až 3 zákona č. 106/1999 Sb.,
tedy rozhodnutí prvostupňové, a pro jeho přezkoumání soudem nejsou splněny podmínky.
Odmítnutí žaloby v této části by odpovídalo postupu podle §46 odst. 1 písm. a), nikoliv b)
s. ř. s., jak učinil Městský soud v Praze. Tato nepřesnost v odůvodnění však nemá za následek
nezákonnost jeho rozhodnutí. Pokud žaloba směřovala i proti písemnostem Ministerstva
kultury ČR ze dne 28. 5. 2002, zn. 6496/2002, a ze dne 13. 9. 2002, č. j. 6496/2002,
pak Nejvyšší správní soud souhlasí s Městským soudem v Praze, že v daném případě
se nejedná o rozhodnutí povinného subjektu, ale pouze o úkony nepovinného subjektu
Ministerstva kultury ČR nepodléhající přezkumu soudu. Závěrem Nejvyšší správní soud
podotýká, že z obsahu žaloby a jejího doplnění ze dne 17. 4. 2003 nevyplývá, že by stěžovatel
podal žalobu proti tzv. fiktivnímu rozhodnutí Ministerstva kultury ČR ve smyslu ust. §16
odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb., i když sám uváděl, že odvolání proti rozhodnutí Fondu ze dne
9. 10. 2002, č. j. 14 316/2002, podal a ministr kultury ČR o něm ve lhůtě stanovené zákonem
nerozhodl, neboť v doplnění žaloby ze dne 17. 4. 2003 tvrdil, že rozhodnutí ze dne
9. 10. 2002 je rozhodnutím konečným proti kterému již nebylo přípustné odvolání.
Kasační stížnost stěžovatele neshledal Nejvyšší správní soud důvodnou,
a proto jí podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
V řízení před Nejvyšším správním soudem měl úspěch žalovaný a příslušela
by mu proto náhrada nákladů řízení podle ust. §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.
Protože žalovaný náklady řízení neúčtoval, rozhodl Nejvyšší správní soud tak,
jak je ve výroku tohoto rozhodnutí uvedeno.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. června 2005
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu