ECLI:CZ:NSS:2005:5.AZS.10.2004
sp. zn. 5 Azs 10/2004 - 55
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudkyň JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci
žalobkyně: S. H., zastoupené Mgr. Andrejem Perepečenovem, advokátem se sídlem Veletržní
828/59, Praha 7 – Holešovice, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7,
o udělení azylu, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě ze dne 25. 7. 2003, č. j. 24 Az 938/2003 – 14,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 25. 11. 2002, č. j. OAM-5084/VL-11-02-TZ-2002,
byla jako zjevně neodůvodněná dle §16 odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o azylu“) zamítnuta žádost žalobkyně o udělení azylu.
Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně dne 13. 12. 2002 opravný prostředek
k Vrchnímu soudu v Praze, o němž tento soud nerozhodl do 31. 12. 2002, a proto o něm
ve smyslu čl. II zákona č. 519/2002 Sb.a ust. §129 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní a ust. §32 odst. 4 zákona č. 325/1999 Sb. rozhodoval Krajský soud v Ostravě.
Žalobu podanou proti výše označenému rozhodnutí žalovaného Krajský soud
v Ostravě jako nedůvodnou zamítl.
Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, v níž uplatňuje
důvod podle ust. §103 odst. 1 písm. a), b), c) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen s. ř. s.).
V řízení o udělení azylu shledává vážná pochybení všech dosavadních orgánů i soudu,
když tvrdí, že nebyl zjištěn přesně a úplně skutečný stav věci a nebyly opatřeny podklady
potřebné pro rozhodnutí. Věc byla dle stěžovatelky posouzena v rozporu se zákonem o azylu,
kdy namítá především nesprávnou aplikaci §16 tohoto zákona. Krajský soud posoudil věc
v rozporu s platným právním řádem a neumožnil jí řádnou účast na jednání. Ačkoli pro řízení
před soudem požádala o ustanovení zástupce, byl její návrh soudem zamítnut, avšak
stěžovatelce nebylo toto usnesení soudu doručeno. Postupem soudu jí proto nebylo umožněno
kvalitně hájit svá práva v soudním řízení. Součástí kasační stížnosti je i žádost o přiznání
odkladného účinku (§107 s. ř. s.).
Žalovaný v písemném vyjádření ke kasační stížnosti především sdělil, že v době
podání kasační stížnosti měla stěžovatelka evidován pobyt na adrese V R. 512, P. 10 a nikoliv
P. S. p. R., M. 4, jak uvedla v kasační stížnosti. Odmítá oprávněnost podané kasační stížnosti,
neboť se domnívá, že jeho rozhodnutí i rozhodnutí soudu byly vydány v souladu s právními
předpisy a plně odkázal na obsah správního spisu. Navrhl proto zamítnutí kasační stížnosti
pro její nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud posoudil v prvé řadě nezbytnost vydání rozhodnutí o návrhu
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti dle §107 s. ř. s. a dospěl k závěru, že o něm
není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační stížnosti věcně rozhodováno bez prodlení po jejím
předložení Nejvyššímu správnímu soudu a po nezbytném odstranění vad podání a poučení
účastníků řízení, neboť se jedná o věc, která byla vyřízena v souladu s ustanovením §56
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně.
Dle ustanovení §109 s. ř. s. byl Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti
vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti. Skutkovým základem pro rozhodnutí kasačního
soudu se tedy mohly stát pouze skutečnosti a důkazy, které byly uplatněny před soudem,
který vydal napadené rozhodnutí.
Ze správního spisu vyplynulo, že stěžovatelka podala žádost na zahájení řízení
o udělení azylu dne 6. 11. 2002, ve které uvedla, že svoji vlast opustila z důvodu problémů
s mafií. Uvedla, že jí i manželovi, který podnikal, vyhrožovali Azerbajdžánci kontrolující
obchodníky na trhu. Tito zbili jejího manžela, pokusili se ji znásilnit, avšak na policii
se neobrátila. Při pohovoru k žádosti o udělení azylu, konaném dne 12. 11. 2002, zopakovala
problémy s vyděrači. Na dotaz ohledně průběhu své cesty do ČR uvedla, že odjela z Č. do L.
pak autobusem přes Polsko linkou L. – P. Do Polska přijela v neděli 3. 11. 2002 kolem třetí
nebo čtvrté hodiny odpoledne, polsko – českou hranici překročila 4. 11. 2002 brzy ráno v
jednu hodinu po půlnoci. Na ukrajinsko-polské hranici probíhala kontrola zavazadel a pasů,
cesta přes území Polska trvala přibližně 10 - 11 hodin, během této cesty měli asi dvě nebo tři
zastávky, které využila k občerstvení. Na dotaz správního orgánu proč nepožádala o azyl v
Polsku stěžovatelka uvedla, že jí nic nebránilo zde o azyl požádat, ale měla obavy, že by i zde
ji mafie našla.
Žalovaný rozhodnutím z 25. 11. 2002, č. j. OAM-5084/Vl-11-02-TZ-2002, žádost
stěžovatelky zamítl jako zjevně nedůvodnou, azyl neudělil z důvodu nesplnění podmínek
dle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu a rozhodl, že se na ni nevztahuje překážka
vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu. V odůvodnění svého rozhodnutí mj. konstatoval,
že na základě výpovědi žadatelky a jí předložených dokumentů bylo zjištěno, že žadatelka
pobývala před vstupem do ČR na území Polska, kde měla možnost se svobodně pohybovat
a při celní a pasové kontrole vešla do kontaktu se zástupci státních orgánů tohoto státu,
přičemž Polsko je považováno za bezpečnou třetí zemi ve smyslu §2 odst. 2 zákona o azylu.
Žadatelka tedy mohla na území Polska požádat o udělení azylu a v případě ukončeného
azylového řízení má možnost se na území tohoto státu vrátit a o udělení azylu zde požádat.
V odůvodnění svého rozhodnutí dále rozebral právní úpravu azylu v Polsku, obsaženou
v cizineckém zákoně z 25. 6. 1997.
V opravném prostředku proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti a neudělení azylu
stěžovatelka pouze v obecné rovině namítla, že správní orgán nevyšel při svém rozhodnutí
ze spolehlivě zjištěného stavu věci, nezjistil přesně a úplně skutečný stav a neopatřil
si potřebné podklady pro rozhodnutí, čímž jednal v rozporu s ust. §3 odst. 3 a 4, §32 odst. 1,
§46, §47 odst. 3 správního řádu.
Krajský soud dospěl při přezkoumávání rozhodnutí žalovaného ke stejnému
skutkovému a právnímu závěru jako žalovaný správní orgán a protože napadené rozhodnutí
žalovaného netrpělo nezákonností, žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Krajského
soudu v Ostravě v mezích důvodů uplatněných ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. a), b), c)
a d) s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Tvrzená nezákonnost, spočívající v nesprávném právním posouzení věci soudem
v předcházejícím řízení (§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.) spočívá buď v tom, že na správně
zjištěný skutkový stav je aplikována nesprávná právní věta, popř. je sice aplikována správná
právní věta, ale tato je nesprávně vyložena. Vztah mezi skutkovým zjištěním a právním
posouzením lze charakterizovat tak, že jde o aplikaci právní normy na konkrétní případ
nebo situaci.
Krajský soud byl při posuzování zákonnosti rozhodnutí žalovaného správního orgánu
vázán v souladu s ustanovením §75 s. ř. s. rozsahem a důvody podané žaloby
a při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době
rozhodování správního orgánu.
Podle ustanovení §16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu se žádost o udělení azylu
zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel přichází ze státu, který Česká republika
považuje za třetí bezpečnou zemi nebo bezpečnou zemi původu, nebude-li prokázáno,
že v jeho případě tento stát za takovou zemi považovat nelze.
Legální definici bezpečné třetí země obsahuje ustanovení §2 odst. 2 citovaného
zákona, podle níž se takovouto zemí rozumí stát jiný než stát, jehož je cizinec státním
občanem, nebo v případě osoby bez státního občanství stát posledního trvalého bydliště,
ve kterém cizinec pobýval před vstupem na území a do kterého se může tento cizinec vrátit
a požádat o udělení postavení uprchlíka podle mezinárodní smlouvy, aniž by byl vystaven
pronásledování, mučení, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu.
Podstatou a smyslem azylového řízení je, že cizinec pronásledovaný za uplatňování
politických práv a svobod ve své vlastní zemi (čl. 43 Listiny základních práv a svobod), má
o azyl požádat vždy již v první zemi, kde má reálnou příležitost tento status obdržet nejdříve
a kde budou garantována jeho základní práva a svobody. Takovouto zemí je zpravidla právě
tzv. bezpečná třetí země ve smyslu §2 zákona č. 325/1999 Sb. Azylové zákonodárství České
republiky je totiž třeba vidět i v kontextu tendence právních úprav azylu v jiných
srovnatelných demokratických evropských zemích, které rovněž vnímají právo na azyl jako
právo na nezbytnou ochranu před pronásledováním v zemích původu; nikoliv však jako právo
vybrat si zemi, v které žadatel o azyl bude chtít toto své právo uplatnit.
Ze spisového materiálu jednoznačně vyplynulo, že stěžovatelka nikdy nevyvíjela
žádnou činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod ani se sama nijak politicky
neangažovala. V žádosti na zahájení řízení o udělení azylu a v pohovoru k žádosti uvedla,
že na Ukrajině odešla ze strachu před vyděrači. Ve vlasti nikdy neměla potíže s ukrajinskými
státními orgány, policií, soudy nebo jinými institucemi, nikdy se politicky neangažovala.
Podle její výpovědi jí nic nebránilo, aby požádala o azyl v Polsku, avšak neučinila
tak z důvodu svých obav z vyděračů. Žalovaný vydal rozhodnutí na základě uvedených
skutečností a s přihlédnutím k informacím, z nichž bylo jednoznačně zřejmé a nepochybné,
že Polsko je zemí, v níž jsou dodržována lidská práva a zemí, která je způsobilá zajistit jejich
dodržování. V daném případě bylo zjištěno a v kasační stížnosti není zpochybňováno,
že stěžovatelka do České republiky přicestovala pravidelnou autobusovou linkou, jedoucím
z města L. přes území Polska do P. Vzhledem k tomu, že při hraničních kontrolách vešla v
kontakt se polskými státními orgány a při průjezdem Polska měl autobus zastávky, při kterých
stěžovatelka z autobusu vystoupila, měla reálnou možnost požádat o udělení azylu v Polsku,
tzn. v bezpečné třetí zemi ve smyslu §16 odst. 1 písm. e) ve spojení s §2 odst. 2 zákona o
azylu.
Žalovaný úřad ani krajský soud tedy nikterak nepochybil, když shledal žádost
stěžovatelky o udělení azylu zjevně nedůvodnou ve smyslu citovaných ustanovení. Skutkový
stav zjištěný žalovaným, ze kterého žalovaný i soud vycházel, má oporu ve spise a není s ním
v rozporu.
Ze správního spisu je zcela zřejmé, že správní orgán provedl v řízení úplné
dokazování, je z něj zřejmé, z jakých důkazních prostředků správní orgán při svém
rozhodování vycházel. Důkazní prostředky byly řádně zhodnoceny a provedené dokazování
vyústilo v řádně zjištěný skutkový stav, z něhož správní orgán při svém rozhodování
vycházel, rozhodnutí žalovaného shledal soud řádně odůvodněným. Námitky uplatněné
ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. b) tak shledal Nejvyšší správní soud rovněž nedůvodnými.
Podle ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé a neumožnil jí řádnou účast na jednání.
V kasační stížnosti stěžovatelka tvrdí, že jí krajský soud neumožnil účast na jednání,
její návrh o ustanovení zástupce pro řízení před soudem byl zamítnut, avšak stěžovatelce
nebylo toto usnesení soudu doručeno. Své tvrzení stěžovatelka nepodpořila žádným důkazem
a jak zjistil Nejvyšší správní soud, nemá toto oporu ani v předloženém spisu. V podané žalobě
stěžovatelka nevznesla požadavek na ustanovení zástupce a neučinila tak ani v průběhu
soudního řízení. Přípisem soudu, který převzala dne 26. 6. 2003, byla stěžovatelka
informována, že v její věci soud rozhodne bez nařízení jednání (§51 s. ř. s.), pokud s tímto
postupem nevyjádří svůj nesouhlas. Na přípis soudu stěžovatelka nereagovala, tento proto
ve věci rozhodoval bez nařízení jednání.
Protože pro rozhodování o udělení azylu podle §13, resp. 14 zákona je určující závěr
o neexistenci důvodů pro udělení azylu podle §12 a tento důvod při postupu dle §16 není
zjišťován, nemůže správní orgán posuzovat ani naplnění důvodů pro udělení azylu dle §13,
resp. §14. Zamítl-li správní orgán žádost jako zjevně nedůvodnou, přičemž nad rámec
zkoumal důvody pro udělení azylu podle §13 a §14 zákona, které stěžovatelka nenaplnila,
postupoval v souladu se zákonem. Rozhodnutí žalovaného i kasační stížností napadený
rozsudek soudu I. stupně byly vydány v souladu se zákonem.
Vzhledem k tomu, že žádost stěžovatelky byla zamítnuta dle §16 zákona o azylu jako
zjevně nedůvodná, nezabýval se soud námitkami ohledně posouzení neexistence překážky
vycestování.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá p rávo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady řízení
nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému se nepřiznává náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 9. 2. 2005
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu