ECLI:CZ:NSS:2005:5.AZS.104.2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudkyň JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci
žalobce: V. M., zast. advokátem Mgr. Romanem Seidlerem, se sídlem AK Na Jíkalce 13,
Plzeň, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, o udělení azylu, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 2. 2005, č. j.
65 Az 31/2004 - 21,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 20. 10. 2004, č. j. OAM-2953/VL-20-11-2004 nebyl
stěžovateli udělen azyl v České republice z důvodů nesplnění podmínek uvedených
v ustanoveních §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“),
a zároveň bylo rozhodnuto podle §28 zákona o azylu, že se na něj nevztahuje překážka
vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Proti rozhodnutí o neudělení azylu podal stěžovatel žalobu ke Krajskému soudu
v Ostravě, který ji výše označeným rozhodnutím jako nedůvodnou zamítl. Rozsudek
uvedeného soudu je nyní napadán kasační stížností, ve které stěžovatel namítá, že soud
se dostatečně nezabýval otázkou, zda v případě stěžovatele nejsou dány důvody pro udělení
azylu dle §14 zákona, a to především s ohledem na problémy, které mu způsobují policisté,
kteří jej vydírají a zneužívají tak svého postavení, což výrazně ovlivňuje možnost stěžovatele
se bránit. Žalovaný měl proto zvážit, zda stěžovateli nehrozí újma na zdraví. Žalovaný v této
souvislosti měl zohlednit i skutečnost, že stěžovatel vede na území České republiky spořádaný
život. Napadené rozhodnutí je stiženo nezákonností, spočívající v nesprávném posouzení
právní otázky, a proto požaduje jeho zrušení. Současně požádal o přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření popřel oprávněnost kasační stížnosti a domnívá se,
že jak jeho rozhodnutí, tak i rozsudek soudu byly vydány v souladu s právními předpisy.
V dalším odkazuje na správní spis, v otázce posouzení podmínek pro udělení humanitárního
azylu odkazuje na judikaturu NSS. Navrhuje, aby kasační stížnost jako nedůvodná byla
zamítnuta.
Nejvyšší správní soud posoudil v prvé řadě nezbytnost vydání rozhodnutí o návrhu
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti dle §107 s. ř. s. a dospěl k závěru, že o něm
není třeba rozhodovat, neboť se jedná o věc, která byla vyřízena v souladu s ustanovením
§56 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně.
Dle ustanovení §109 s. ř. s. byl Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti
vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Krajského
soudu v Ostravě v mezích důvodů uplatněných ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Ze správního spisu vyplynulo, že stěžovatel podal dne 5. 10. 2004 žádost o udělení
azylu, v níž uvedl, že na Ukrajině neměl stálé zaměstnání, do ČR přicestoval jako turista,
protože se mu zde líbilo, rozhodl se požádat o azyl. V případě návratu do vlasti se obává,
že by zůstal bez práce. V pohovoru konaném dne 7. 10. 2004, který byl veden na žádost
stěžovatele v ruském jazyce, dále uvedl, že příležitostně pracoval na stavbách, poté,
co se účastnil rvačky, byl předvolán na policii, policisté mu nabídli, že zaplatí-li 1500 USD,
nebude prohřešek prošetřován. Domluvil se s poškozeným na tom, že obvinění stáhne. Poté
se rozhodli, že policistům zbytek částky nezaplatí, protože případ byl již uzavřen. Policisté jej
nadále vydírali, proto se rozhodl odcestovat; do ČR přijel na dvacetidenní turistické vízum,
po jeho skončení zde pobýval nelegálně, příležitostně pracoval. V případě návratu do vlasti
se obává policistů, kteří požadovali úplatek.
Dle §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno,
že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný
strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo,
v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
Azyl je výjimečný institut konstruovaný za účelem poskytnutí ochrany tomu,
kdo z důvodů v zákoně stanovených pociťuje oprávněnou obavu z pronásledování ve státě,
jehož je občanem. Azyl jako právní institut není (a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem
pro poskytnutí ochrany před bezprávím, postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel.
Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce a nepokrývají celou
škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním, tak ve vnitrostátním
kontextu uznávána Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu, a to pouze
pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem chráněna toliko
nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže i další případy
vážného porušování ostatních lidských práv jsou natolik závažné, že by na ně taktéž bylo
možno nahlížet jako na pronásledování. Proto např. porušování hospodářských, sociálních
a kulturních práv, jejichž požívání je do značné míry závislé na stupni ekonomické vyspělosti
příslušné země, nečiní z dané osoby uprchlíka ve smyslu Úmluvy o právním postavení
uprchlíků z roku 1951, kterou je Česká republika vázána, a není tedy ani důvodem pro udělení
azylu podle ustanovení §12 azylového zákona, byť by životní podmínky v dané zemi byly
sebevíc tíživé, ledaže by ekonomická opatření mající nepříznivý dopad na životní úroveň
příslušné osoby byla skrytě namířena proti určité národnostní, rasové nebo politické skupině;
zde by pak podle okolností případu přicházelo v úvahu naplnění podmínek pro udělení azylu.
V daném případě, kdy stěžovatel žádost o udělení azylu odůvodnil svoji situaci
obavami z jednání soukromých osob, aniž by jakkoli zmiňoval své pronásledování
za uplatňování politických práv, případně hrozbu pronásledování z důvodů rasy, náboženství,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání politických názorů ve státě, jehož
je občanem, žalovaný správně vyhodnotil situaci, následkem čehož nebyl stěžovateli azyl
podle ustanovení §12 azylového zákona udělen. Obavy z jednání policistů, stran kterého
se stěžovatel neobrátil na státní orgány nejsou z tohoto hlediska relevantní a nezakládají statut
uprchlíka ve smyslu mezinárodního práva ani české právní úpravy.
Dle §14 zákona o azylu jestliže v řízení o udělení azylu nebude zjištěn důvod
pro udělení azylu podle §12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl
z humanitárního důvodu. Jak vyplynulo ze správního spisu, žalovaný rovněž zkoumal, zda
v případě stěžovatele nebyly dány důvody pro udělení humanitárního azylu a dospěl
po posouzení jeho osobní situace a poměrů na Ukrajině k závěru, že tomu tak není. Udělení
azylu je zcela na volné úvaze příslušného správního orgánu a rozhodnutí o něm přezkoumává
soud pouze v omezeném rozsahu. V otázkách přezkumu správního rozhodnutí,
které je ovládáno zásadami správního uvážení se judikatura obecných soudů ustálila
na názoru, že zákon vytváří kriteria podle nichž, a v jejichž rámci, se může uskutečnit volba,
včetně výběru a zjišťování těch skutečností konkrétního případu, které nejsou správní normou
předpokládány, ale uvážením správního orgánu jsou uznány za potřebné pro volbu jeho
rozhodnutí. Samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru,
zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického
usuzování, a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem.
Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné
nebo přímo opačné závěry. Protože správní orgán řádně zjistil a posoudil jak osobní
situaci stěžovatele, tak i stav v jeho zemi, a pokud z nich sám nevyvodil důvody pro udělení
humanitárního azylu, nevybočil z mezí správního uvážení, zejména, když stěžovatel
ve správním řízení ani žádné důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení humanitárního
azylu neuváděl.
Přesvědčení stěžovatele, že jím uváděné důvody, a to obavy z jednání policistů
a spořádaný život na území ČR, spadají do kategorie důvodů zvláštního zřetele hodných,
je třeba korigovat v tom ohledu, že jde o tzv. neurčitý právní pojem, jehož definování
v právním předpise pro jeho povahu samu není vhodné, ba dokonce ani možné, a proto
se zjištění důvodů zvláštního zřetele hodných odvíjí od hodnocení okolností konkrétního
případu, z nichž pak příslušný orgán učiní závěr, zda tyto důvody existují. To, že samotný
výklad právní normy provedený stěžovatelem je odlišný od interpretace správního orgánu
či obecného soudu, nezakládá porušení práva. Podle ustanovení §14 zákona o azylu na jeho
udělení není právní nárok a jeho neudělení nezakládá nezákonnost ani porušení
mezinárodněprávních závazků České republiky.
Ačkoli je odchod stěžovatele z vlasti a přání žít a pracovat v České republice lidsky
pochopitelný, neimplikuje automaticky povinnost státu udělit azyl z humanitárních důvodů.
Poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České republiky
a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území ČR, tak jak jsou
upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR.
Z údajů uvedených stěžovatelem nevyplývá, že by byl stěžovatel nucen vycestovat
do státu, v němž by byl ohrožen jeho život nebo svoboda z důvodu jeho rasy, náboženství,
národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro politické přesvědčení nebo do státu,
kde mu hrozí nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu nebo kde
je jeho život ohrožen v důsledku válečného konfliktu, nebo do státu, který žádá o jeho vydání
pro trestný čin, za který zákon tohoto státu stanoví trest smrti a nebo by to bylo v rozporu
s mezinárodními závazky České republiky.
Z rozsudku krajského soudu, napadeného kasační stížností, je zřejmé, že se soud
zabýval námitkami stěžovatele uplatněnými v žalobě, přičemž byl při posuzování zákonnosti
rozhodnutí žalovaného správního orgánu vázán v souladu s ustanovením §75 odst. 2 s. ř. s.
rozsahem a důvody opravného prostředku a při přezkoumání rozhodnutí vycházel
ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.
Skutečnosti zakládající odůvodněnost postupu soudu dle §76 odst. 2 s. ř. s. nebyly shledány.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí žalovaného bylo
vydáno v souladu se zákonem, je dostatečně srozumitelným a přesvědčivým způsobem
odůvodněno, pro stěžovatele z něj zcela jasně vyplývá, z jakých skutečností správní orgán
a následně i soud vycházely a jakými právními úvahami se při rozhodování řídily.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost
nedůvodnou, a proto ji postupem dle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady řízení
nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému se nepřiznává náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 20. července 2005
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu