ECLI:CZ:NSS:2005:5.AZS.112.2005
sp. zn. 5 Azs 112/2005 - 58
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Václava Novotného v právní věci
žalobkyně: M. D., zast. advokátkou JUDr. Irenou Strakovou, se sídlem AK Žitná 45, Praha 1,
proti žalovanému Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o udělení azylu
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
5. 1. 2005, č. j. 24 Az 460/2004 – 33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 28. 6. 2004, č. j. OAM-6425/VL-11-P17-2003 bylo
rozhodnuto, že se stěžovatelce neuděluje azyl z důvodů nesplnění podmínek podle §12, §13
odst. 1 a 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii
ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále zákona o azylu), současně bylo žalovaným
rozhodnuto podle §28 zákona o azylu, že se na ni nevztahuje překážka vycestování ve smyslu
§91 uvedeného zákona. Žaloba podaná proti rozhodnutí žalovaného byla výše označeným
rozsudkem zamítnuta. Stěžovatelka proti rozsudku podala kasační stížnost z důvodů podle
ust. §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (s. ř. s.); v kasační
stížnosti hodnotí odůvodnění rozsudku krajského soudu, co se týče skutkových zjištění,
vyjadřuje se k nejednoznačnosti zpráv Ministerstva zahraničních věcí ohledně dodržování
lidských práv. Žalovaný i soud tyto nesprávně vyhodnotili, když dospěli k závěru,
že stěžovatelce nehrozí v případě návratu pronásledování z důvodu její příslušnosti
k náboženské skupině adventistů sedmého dne, stejně nesprávně vyhodnotili její situaci
z hlediska ust. §12 zákona o azylu. Požaduje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení, současně požádala o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud posoudil v prvé řadě nezbytnost vydání rozhodnutí o návrhu
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti dle §107 s. ř. s. a dospěl k závěru, že o něm
není třeba rozhodovat, neboť se jedná o věc, která byla vyřízena v souladu s ustanovením
§56 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně.
Dle ustanovení §109 s. ř. s. byl Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti
vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti. Skutkovým základem pro rozhodnutí kasačního
soudu se tedy mohly stát pouze skutečnosti a důkazy, které byly uplatněny před soudem,
který vydal napadené rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Krajského
soudu v Ostravě v mezích důvodů uplatněných ve smyslu ust. §103 odst. 1
písm. a), a d) s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České
republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území ČR,
tak jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR. Azyl
jako právní institut není (a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem pro poskytnutí ochrany před
bezprávím, jakkoli surovým, hrubým a těžce postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny
obyvatel. Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce a nepokrývají
celou škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním,
tak ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu,
a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem
chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené,
třebaže i další případy vážného porušování ostatních lidských práv jsou natolik závažné,
že by na ně taktéž bylo možno nahlížet jako na pronásledování. Proto např. porušování
hospodářských, sociálních a kulturních práv, jejichž požívání je do značné míry závislé
na stupni ekonomické vyspělosti příslušné země, nečiní z dané osoby uprchlíka ve smyslu
Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951, kterou je Česká republika vázána, a není
tedy ani důvodem pro udělení azylu podle ustanovení §12 azylového zákona, byť by životní
podmínky v dané zemi byly sebevíc tíživé, ledaže by ekonomická opatření mající nepříznivý
dopad na životní úroveň příslušné osoby byla skrytě namířena proti určité národnostní, rasové
nebo politické skupině; zde by pak podle okolností případu přicházelo v úvahu naplnění
podmínek pro udělení azylu.
Dle §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno,
že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný
strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo,
v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
Dle §13 zákona o azylu se rodinnému příslušníkovi azylanta, jemuž byl udělen azyl
podle §12 nebo §14, se v případě hodném zvláštního zřetele udělí azyl za účelem sloučení
rodiny, i když v řízení o udělení azylu nebude v jeho případě zjištěn důvod pro udělení azylu
podle §12. Rodinným příslušníkem se pro účely sloučení rodiny podle odstavce 1 rozumí
manžel azylanta, svobodné dítě azylanta mladší 18 let, nebo rodič azylanta mladšího 18 let.
Předpokladem udělení azylu za účelem sloučení rodiny manželu azylanta je trvání manželství
před udělením azylu azylantovi.
Dle §14 zákona o azylu jestliže v řízení o udělení azylu nebude zjištěn důvod
pro udělení azylu podle §12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl
z humanitárního důvodu.
Tvrzenou nezákonnost spatřuje stěžovatelka v nesprávném posouzení právních otázek
soudem v předcházejícím řízení ohledně možnosti udělení azylu a překážky vycestování,
přičemž tato námitka je po právní stránce zcela nekonkrétní.
Tvrzená nezákonnost, spočívající v nesprávném právním posouzení věci soudem
v předcházejícím řízení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav
je aplikována nesprávná právní věta, popř. je sice aplikována správná právní věta, ale tato
je nesprávně vyložena. Vztah mezi skutkovým zjištěním a právním posouzením lze
charakterizovat tak, že jde o aplikaci právní normy na konkrétní případ nebo situaci.
Ze spisového materiálu vyplynulo, že stěžovatelka nikdy nevyvíjela žádnou činnost
směřující k uplatňování politických práv a svobod ani se sama nijak politicky neangažovala.
V žádosti o udělení azylu uvedla, že o azyl žádá, protože na Ukrajině je pod velkým morálním
tlakem. V průběhu řízení o udělení azylu bylo zjištěno, že stěžovatelka patří k náboženské
skupině adventistů sedmého dne, kvůli své víře měla problémy v rodině, zejména s otcem,
který požadoval, aby se zřekla své víry; nedovoloval jí oslavovat sobotu, číst bibli, nechtěl
ji pouštět do kostela; měla s ním pořád konflikty a byl velmi agresivní. Dále v protokolu
uvedla, že vystudovala vysokou školu, zaměstnání však bez pomoci rodičů a kontaktů nemůže
sehnat. K důvodům žádosti o azyl uvedla, že důvody jsou asi náboženské utiskování ze strany
příbuzných a okolí. Jiné problémy se státními orgány a jinými osobami ve vlasti neměla,
v případě návratu se obává morálního tlaku.
Uplatněné důvody pro udělení azylu posoudil správní orgán a následně i soud s tím,
že stěžovatelka nesplňuje podmínky pro udělení azylu ve smyslu §12, §13 odst. 1, 2 zákona
o azylu, když stěžovatelka uvedla důvody spočívající v rodinných neshodách aniž
by zmiňovala své pronásledování za uplatňování politických práv, případně hrozbu
pronásledování z důvodů rasy, náboženství, příslušnosti k určité sociální skupině
nebo pro zastávání politických názorů ve státě, jehož je občankou. Žalovaný správně
vyhodnotil situaci, následkem čehož nebyl stěžovatelce azyl udělen.
V případě stěžovatelky nelze hovořit o pronásledování, které by bylo podporováno
státem, když tato se na žádný státní orgán s žádostí o pomoc neobrátila. Mezinárodně právní
ochrana formou azylu je poskytována jenom v těch případech, kdy jedinec nemůže z důvodů
uvedených v §12 zákona o azylu využít ochrany svého domovského státu. K tomu, aby mohl
takový závěr být učiněn, je ovšem nutné, aby stěžovatelka využila všech prostředků, které
právní řád jeho vlasti k ochraně práv a svobod jednotlivce poskytuje; těchto prostředků však
stěžovatelka nevyužila.
Správní orgán a následně i soud se proto tvrzené nezákonnosti ve smyslu §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. nedopustily.
Jak vyplynulo ze správního spisu, správní orgán v řízení rovněž zkoumal,
zda v případě stěžovatelky byly dány důvody pro udělení humanitárního azylu a dospěl
k závěru, že tomu tak není. Udělení azylu je na volné úvaze příslušného správního orgánu
a rozhodnutí o něm přezkoumává soud pouze v omezeném rozsahu. Samotné správní
rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek
stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování, a zda premisy
takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů
není soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry. Protože
správní orgán řádně zjistil a posoudil jak osobní situaci stěžovatelky, tak i stav v její zemi,
a pokud z nich sám nevyvodil důvody pro udělení humanitárního azylu, nevybočil z mezí
správního uvážení, zejména, když stěžovatelka ve správním řízení ani žádné důvody hodné
zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu sama neuváděla.
Z rozsudku soudu, napadeného kasační stížností, je zřejmé, že se soud řádně
a podrobně zabýval námitkami stěžovatelky uplatněnými v žalobě a své rozhodnutí řádně
odůvodnil. Poučovací povinnost žalovaného v řízení o udělení azylu nemá představovat
návod, jak azyl získat, tedy prezentaci důvodů, pro které je obvykle azyl poskytován.
Na druhé straně správní řízení nesmí znemožnit žadateli o azyl sdělit všechny okolnosti, které
sám považuje pro udělení azylu za významné. To bylo ze strany žalovaného dodrženo
a stěžovatelka nebyla ve vypovězení důvodů, které jej k podání žádosti o azyl vedly, nikterak
omezována ani kapciózně od nich odváděna.
Ze správního spisu je zcela zřejmé, že správní orgán provedl v řízení úplné
dokazování, je z něj zřejmé, z jakých důkazních prostředků správní orgán při svém
rozhodování vycházel. Důkazní prostředky byly řádně zhodnoceny a provedené dokazování
vyústilo v řádně zjištěný skutkový stav, z něhož správní orgán při svém rozhodování
o tom, zda jsou zde důvody pro udělení azylu dle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 vycházel.
Správní orgán nemá povinnost sám domýšlet právně relevantní důvody pro udělení azylu
žadatelem neuplatněné a posléze k těmto důvodům činit příslušná skutková zjištění. Povinnost
zjistit skutečný stav věci dle ustanovení §32 zákona č. 71/1967 Sb., správní řád, má správní
orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního řízení uvedl. Ze spisového
materiálu bylo rovněž zjištěno, že stěžovatelka nebyla nikterak krácena na svém právu
seznámit se s podklady pro rozhodnutí, vyjádřit se k nim a navrhnout jejich doplnění.
Stěžovatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí soudu je nepřezkoumatelné z nedostatku
důvodů. Nejvyšší správní soud shodně se závěrem krajského soudu shledal rozhodnutí
žalovaného řádně odůvodněným, jeho závěry jsou logické a jsou odrazem řádně provedeného
dokazování. Závěry, které soud učinil v odůvodnění svého rozhodnutí, jsou zcela zřejmé
a odpovídají závěrům, k jakým dospěl Nejvyšší správní soud výše.
Z údajů uváděných stěžovatelkou a v návaznosti na aktuální zprávy o stavu
dodržování lidských práv na Ukrajině, z nichž žalovaný v řízení vycházel, nevyplynuly
důvody zakládající překážku vycestování dle §91 zákona o azylu, spočívající zejména v tom,
že by stěžovatelka byla nucena vycestovat do státu, v němž by byl ohrožen její život
nebo svoboda z důvodu jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro politické přesvědčení nebo do státu, kde jí hrozí nebezpečí mučení,
nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu nebo kde je její život ohrožen v důsledku
válečného konfliktu, nebo do státu, který žádá o její vydání pro trestný čin, za který zákon
tohoto státu stanoví trest smrti a nebo by to bylo v rozporu s mezinárodními závazky České
republiky. Svoji situaci ohledně náboženského vyznání může stěžovatelka řešit změnou
bydliště v rámci území ve své vlasti, neboť problémy, které měla, jak sama uvádí,
zaznamenala pouze ve vlastní rodině.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná a proto ji dle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s. za použití §120 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení
úspěšný, náklady řízení nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému
se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 21. září 2005
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu