ECLI:CZ:NSS:2005:5.AZS.115.2004
sp. zn. 5 Azs 115/2004 - 83
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Maty ášové a JUDr. Václava Novotného v právní věci
žalobce: K. K., zast. JUDr. Milanem Kopčákem, advokátem se sídlem Tylova 16, Aš, proti
žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, o udělení azylu v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 1. 2004, č. j. 59 Az
471/2003 – 39,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů o kasační stížnosti nepřiznává .
III. Soudem ustanovenému advokátovi JUDr. Milanu Kopčákovi se p ř i z n á v á
odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 1075 Kč, která bude uhrazena do 30 dnů
od právní moci rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 14. 2. 2.2003, č. j. OAM-1853/AŘ-2001 byl zamítnut
rozklad žalobce a potvrzeno rozhodnutí, kterým nebyl žalobci (dále stěžovateli) udělen azyl
v České republice z důvodů nesplnění podmínek uvedených v ustanoveních §12, §13 odst. 1
a 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a zároveň bylo žalovaným
rozhodnuto podle §28 zákona o azylu, že se na něj nevztahuje překážka vycestování
ve smyslu §91 zákona o azylu.
Žalobu podanou proti tomuto rozhodnutí zamítl Krajský soud v Plzni výše označeným
rozhodnutím, které stěžovatel nyní napadá kasační stížností, ve které uvádí důvody podle
ust. §103 odst.1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (s. ř. s.).
Žalovaný ani soud nedostatečně posoudily vážnost politické situace na Ukrajině.
Stěžovatel nepodal žádost o azyl pouze z ekonomických důvodů, jak dovozuje žalovaný,
ale také z důvodů politických. Vykonával práci policisty, tuto přestal vykonávat nejen prot o,
že by neuživil rodinu, jak je uvedeno v napadeném rozsudku, ale také proto, že jako policista
se snažil vykonávat svoji práci v souladu se zákony, avšak tímto svým postojem si znepřátelil
své nadřízené, které ovládalo korupční jednání. Pokud by stěžovatel nadále ve své funkci
setrval, hrozilo by mu ze strany nadřízených nebezpečí ohrožení života. Pokud by se vrátil
zpět, má strach z ohrožení života. Do situace, ve které stěžovatel je se dostal právě pro své
dlouhodobé postoje vyjadřující nesouhlas se státní politikou. Stěžovatel má zato,
že rozsudkem krajského soudu mu bylo upřeno podle čl. 43 Listiny základních práv a svobod
zaručené právo na poskytnutí azylu, a proto je toto rozhodnutí nezákonné. Skutkový stav,
z něhož žalovaný vycházel, nemá oporu ve s pisech, správní orgán nepřihlédl k opakovaně
stěžovatelem tvrzenému nesouhlasu s politickou situací v zemi původu a s nespokojeností
s tamním režimem. Požaduje proto, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně požádal o přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
Žalovaný v písemném vyjádření popírá oprávněnost kasační stížnosti,
neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech výroku,
tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy, navrhuje, aby kasační
stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta.
Nejvyšší správní soud posoudil v prvé řadě nezbytnost vydání rozhodnutí o návrhu
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti dle §107 s. ř. s. a dospěl k závěru, že o něm
není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační stížnosti věcně rozhodováno bez prodlení po jejím
předložení Nejvyššímu správnímu soudu a po nezbytném poučení účastníků řízení,
neboť se jedná o věc, která byla vyřízena v souladu s ustanove ním §56 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. přednostně.
Dle ustanovení §109 s. ř. s. byl Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti
vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti. Skutkovým základem pro rozhodnutí kasačního
soudu se tedy mohly stát pouze skutečnosti a důkazy, které byly uplatněny před soudem,
který vydal napadené rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Krajského
soudu v Plzni v mezích důvodů uplatněných ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. a), b) s. ř. s.
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České
republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území ČR,
tak jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR. Azyl
jako právní institut není (a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem pro poskytnutí ochrany
před bezprávím, jakkoli surovým, hrubým a těžce postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny
obyvatel. Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce a nepokrývají
celou škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním,
tak ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu,
a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem
chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže
i další případy vážného porušování ostatních lidských práv jsou natolik závažné, že by
na ně taktéž bylo možno nahlížet jako na pronásledování. Proto např. porušování
hospodářských, sociálních a kulturních práv, jejichž požívání je do značné míry závislé
na stupni ekonomické vyspělosti příslušné země, nečiní z dané osoby uprchlíka ve smyslu
Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951, kterou je Česká republika vázána, a není
tedy ani důvodem pro udělení azylu podle ustanovení §12 azylového zákona, byť by životní
podmínky v dané zemi byly sebevíc tíživé, ledaže by ekonomická opatření mající nepříznivý
dopad na životní úroveň příslušné osoby byla skrytě namířena proti určité národnostní, rasové
nebo politické skupině; zde by pak podle okolností případu přicházelo v úvahu naplnění
podmínek pro udělení azylu.
Obavy o zaměstnání nejsou z to hoto hlediska relevantní a nezakládají statut uprchlíka
ve smyslu mezinárodního práva ani české právní úpravy. Soud tak nesdílí názor stěžovatele,
že mu bylo upřeno zákonné právo na azyl garantované Listinou základních práv a svobod.
Dle §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno,
že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný
strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo,
v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
Dle §13 zákona o azylu se rodinnému příslušníkovi azylanta, jemuž byl udělen azyl
podle §12 nebo §14, se v případě hodném zvláštního zřetele udělí azyl za účelem sloučení
rodiny, i když v řízení o udělení azylu nebude v jeho případě zjištěn důvod pro udělení azylu
podle §12. Rodinným příslušníkem se pro účely sloučení rodiny podle odstavce 1 rozumí
manžel azylanta, svobodné dítě azylanta mladší 18 let, nebo rodič azylanta mladšího 18 let.
Předpokladem udělení azylu za účelem sloučení rodiny manželu azylanta je trvání manželství
před udělením azylu azylantovi.
Dle §14 zákona o azylu jestliže v řízení o udělení azylu nebude zjištěn důvod
pro udělení azylu podle §12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl
z humanitárního důvodu.
Nezákonnost spatřuje stěžovatel v nesprávném posouzení právních otázek soudem
v předcházejícím řízení ohledně možnosti udělení azylu. Tvrzená nezákonnost, spočívající
v nesprávném právním posouzení věci soudem v předcházejícím řízení spočívá buď v tom,
že na správně zjištěný skutkový stav je aplikována nesprávná právní věta, popř. je sice
aplikována správná právní věta, ale tato je nesprávně vyložena. Vztah mezi skutkovým
zjištěním a právním posouzením lze charakterizovat tak, že jde o aplikaci právní normy
na konkrétní případ nebo situaci.
Krajský soud byl při posuzování zák onnosti rozhodnutí žalovaného správního orgánu
vázán v souladu s ustanovením §75 s. ř. s. rozsahem a důvody podané žaloby
a při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době
rozhodování správního orgánu.
Ze spisového materiálu, tak jak byl předložen krajskému soudu, jednoznačně
vyplynulo, že stěžovatel nikdy nevyvíjel žádnou činnost směřující k uplatňování politických
práv a svobod ani se nijak politicky neangažoval. V průběhu řízení o udělení azylu bylo
zjištěno, že stěžovatel z vlasti vycestoval, protože mu nevyhovuje ekonomická ani politická
situace na Ukrajině. Při pohovoru konaném dne 30. 5. 2001 uvedl, že z Ukrajiny odešel,
protože tam nevidí svoji budoucnost, nemůže najít práci, která by zajistila jeho existenci. Jako
politické důvody uvedl, že se mu nelíbí některé zákony. Uvedl také, že pracoval u policie,
ale byl propuštěn v rámci snižování stavu v roce 1997. Od té doby nemohl nalézt práci,
proto odjel do České republiky. Uvedl, že v případě návratu do vlasti se ničeho neobává.
Tvrdí-li nyní stěžovatel, že důvodem odchodu od policie byly polické okolnosti, je takové
tvrzení uplatněno poprvé až v kasační stížnosti, a Nejvyšší správní soud s odkazem
na ust. §109 s. ř. s. k němu nepřihlédl.
Stěžovatel jako důvod žádosti uvedl osobní nespokojenost se současným režimem
na Ukrajině a ekonomické důvody, zejména problémy se zaměstnáním. Jeho důvody
pro udělení azylu posoudil proto správní orgán a následně i krajský soud s tím, že stěžovatel
nesplňuje podmínky pro udělení azylu ve smyslu §12, §13 odst. 1, 2 zákona o azylu.
V daném případě, kdy stěžovatel žádost o udělení azylu odůvodnil ekonomickou
a sociální situací ve své vlasti a snahou legalizovat svůj pobyt v České republice,
aniž by jakkoli zmiňoval své pronásledování za uplatňování politických práv, případně hrozbu
pronásledování z důvodů rasy, náboženství, příslušnosti k určité sociální skupině nebo
pro zastávání politických názorů ve státě, jehož je občanem, žalovaný správně vyhodnotil
situaci, následkem čehož nebyl stěžovateli azyl podle ustanovení §12 azylového zákona
udělen. Správní orgán a následně i soud se proto tvrzené nezákonnosti ve smyslu §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. nedopustily.
Jak vyplynulo ze správního spisu, správní orgán v řízení rovněž zkoumal,
zda v případě stěžovatele nebyly dány důvody pro udělení humanitárního azylu a dospěl
k závěru, že tomu tak není. Udělení azylu je zcela na volné úvaze příslušného správního
orgánu a rozhodnutí o něm přezkoumává soud pouze v omezeném rozsahu. V otázkách
přezkumu správního rozhodnutí, které je ovládáno zásadami správního uvážení se judikatura
obecných soudů ustálila na názoru, že zákon vytváří kriteria podle nichž, a v jejichž rámci,
se může uskutečnit volba, včetně výběru a zjišťování těch skutečností konkrétního případu,
které nejsou správní normou předpokládány, ale uvážením správního orgánu jsou uznány
za potřebné pro volbu jeho rozhodnutí. Samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu
pouze v tom směru, zda nevybočilo z m ezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu
s pravidly logického usuzování, a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným
procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností
dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry. Protože správní orgán řádně zjistil a posoudil
jak osobní situaci stěžovatele, tak i stav v jeho zemi, a pokud z nich sám nevyvodil důvody
pro udělení humanitárního azylu, nevybočil z mezí správního uvážení, zejména,
když stěžovatel ve správním řízení ani žádné důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení
humanitárního azylu neuváděl.
Nejvyšší správní soud v této věci konstatuje, že na udělení humanitárního azylu podle
ustanovení §14 zákona není právní nárok a jeho neudělení nezakládá nezákonnost rozhodnutí
žalovaného. Ekonomická i politická situace, která na Ukrajině panuje, postihuje všechny její
obyvatele a ačkoli je odchod stěžovatele z vlasti lidsky pochopitelný, neimplikuje
automaticky povinnost státu udělit azyl z humanitárních důvodů.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené vady řízení, spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit; za takovou vadu
řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Stěžovatel napadá rozhodnutí soudu prvního stupně z důvodu, že byl porušen zákon,
když skutkový stav věci byl nedostatečně zjištěný, nesprávně a neobjektivně vyhodnocený,
aniž specifikuje.
Z rozsudku krajského soudu, napadeného kasační stížností, je zřejmé, že se soud řádně
zabýval všemi námitkami stěžovatele uplatněnými v žalobě a své rozhodnutí řádně odůvodnil.
Poučovací povinnost žalovaného v říz ení o udělení azylu nemá představovat návod, jak azyl
získat, tedy prezentaci důvodů, pro které je obvykle azyl poskytován. Na druhé straně správní
řízení nesmí znemožnit žadateli o azyl sdělit všechny okolnosti, které sám považuje
pro udělení azylu za významné. To bylo ze strany žalovaného dodrženo a stěžovatel nebyl
ve vypovězení důvodů, které jej k podání žádosti o azyl vedly, nikterak omezován. Nejvyšší
správní soud shodně se závěrem krajského soudu shledal rozhodnutí žalovaného řádně
odůvodněným, jeho závěry jsou logické a jsou odrazem řádně provedeného dokazování.
Správní orgán nemá povinnost, aby sám domýšlel právně relevantní důvody
pro udělení azylu žadatelem neuplatněné a posléze k těmto důvodům činil příslušná skutková
zjištění. Povinnost zjistit skutečný stav věci dle ustanovení §32 zákona č. 71/1967 Sb.,
správní řád, má správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního
řízení uvedl. Ze spisového materiálu bylo rovněž zjištěno, že stěžovatel nebyl nikterak krácen
na svém právu seznámit se s podklady pro rozhodnutí, vyjádřit se k nim a navrhnout jejich
doplnění.
Z údajů uváděných stěžovatelem v návaznosti na zprávu o stavu dodržování lidských
práv na Ukrajině za rok 1999, 2000 a 2001 nevyplynuly důvody zakládající překážku
vycestování dle §91 zákona o azylu, spočívající zejména v tom, že by stěžovatel byl nucen
vycestovat do státu, v němž by byl ohrožen jeho život nebo svoboda z důvodu jeho rasy,
náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro politické přesvědčení
nebo do státu, kde mu hrozí nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo
trestu nebo kde je její život ohrožen v důsledku válečného konfliktu, nebo do státu, který žádá
o jeho vydání pro trestný čin, za který zákon tohoto státu stanoví trest smrti a nebo by to bylo
v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Ostatně takový důvod ani sám
stěžovatel neuváděl.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná a proto ji dle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatel, který neměl tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady řízení nevznikly,
resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti nepřiznává.
Soud stěžovateli pro toto řízení ustanovil zástupcem advokáta; v takovém případě platí
hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7, §120 s. ř. s.). Soud proto určil
odměnu advokátky částkou 1 000 Kč za jeden úkon právní služby – převzetí věci (§9 odst. 3
písm. f), §11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů),
paušální náhradu výdajů částkou 75 Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 28. 1. 2005
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu