ECLI:CZ:NSS:2005:5.AZS.117.2005
sp. zn. 5 Azs 117/2005 - 61
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Václava Novotného a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobců: a) M. E., b) M. V., c) M. A., d) M. J., všichni zast. Michalem Benčokem,
advokátem se sídlem v Praze, Václavské nám. 17, proti žalovanému Ministerstvu vnitra,
Nad Štolou 3, Praha 7, o udělení azylu, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 11. 2004, č. j. 30 Az 174/2003 – 36,
takto:
I. Kasační stížnost proti bodu I. výroku napadeného rozsudku se odmítá .
II. Kasační stížnost proti bodům II. a III. výroku napadeného rozsudku se zamítá .
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 30. 11. 2004, č. j. 30 Az 174/2003 - 36 zamítl Krajský soud
v Hradci Králové žaloby žalobců proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 3. 7. 2003,
č. j. OAM-4383/VL-11-K01-2002 a ze dne 7. 7. 2003, č. j. OAM-4381/VL-11-K01-2002.
Těmito rozhodnutími žalovaného nebyl žalobcům udělen azyl dle ustanovení §12, §13
odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) a zároveň bylo
rozhodnuto, že se na ně nevztahuje překážka vycestování ve smyslu ustanovení §91
citovaného zákona.
Proti výše uvedenému rozsudku krajského soudu podali žalobci (dále jen
„stěžovatelé“) včas kasační stížnost.
Stěžovatelé vytýkají správnímu orgánu stejně tak i soudu, že se nezabývaly politickou
a bezpečnostní situací v Ruské federaci. Soud akcentoval stav, kdy žalovaný nesouhlasí
s tvrzením stěžovatele a), že v jeho útocích nacionalistických struktur představovaných
příslušníky hnutí s. vůči jeho osobě je nutno vidět prvky útlaku osob patřících do skupiny
osob kalmycké národnosti ruským obyvatelstvem. Soud nijak nezjišťoval, zda stěžovatel a) ve
věci svého napadení nepodal trestní oznámení, nevyužil možnosti soudní ochrany, neoznámil
porušování zákona prokuratuře či policii. V této souvislosti nebylo také dostatečně
zohledněno to, že orgány domovské země nemohou a nedovedou nijak chránit svědky a
program na jejich ochranu zde není.
V kasační stížnosti stěžovatelé dále namítají, že v řízení před správním orgánem, jakož
i v řízení před soudem došlo k nesprávnému posouzení právní otázky. Stěžovatelé mají za to,
že v průběhu řízení nebyl zjištěn úplně a správně přesný stav věci, důkazy, které si soud
opatřil byly neúplné a zakládaly se fakticky jen na dokladech obsažených ve správním spisu.
Stěžovatelé tvrdí, že pokud se příslušníci určitých skupin obyvatelstva stanou terčem
nepřátelského jednání ze strany svých spoluobčanů – že se pak jedná o pronásledování
ve smyslu ustanovení §12 zákona o azylu. Celá situace je nejen tolerována ruskými orgány,
ale postupem vysokého stupně tolerance těchto jednání vůči občanům všech „neruských“
národností tedy i vůči Kalmykům je vyvolávána a tiše podporována. Celá situace souvisí
v mnoha případech se snahou bývalých osob tzv. nomenklaturních kádrů, které musely
po rozpadu bývalého SSSR opustit nejen veškeré řídící funkce ve státní správě,
ale i v průmyslu, hospodářství, školství a jinde, které před rozpadem bývalého SSSR téměř
100% byly obsazeny příslušníky ruské národnosti. Toto personální obsazení souviselo
se snahou K. ovládat jednotlivé autonomní republiky a oblasti. Ruská federace je formálně
rozčleněna ne jednotlivé republiky, ale jejich politická samostatnost je podvázána a nejsou
tedy politicky samostatné. Z tohoto důvodu také byla uměle potlačována tvorba místních elit a
všechna vedoucí místa byla obsazena Rusy. Ti pak po rozpadu SSSR nemohou zapomenout
na fakt, že museli uvolnit vedoucí místa, která předtím roky zastávali a tak se mstí na osobách
kalmycké národnosti a setrvale podporují tvorbu „protikalmyckých“ nálad a spojují mj. celou
otázku také s náboženstvím, jelikož obyvatelé K. nejsou pravoslavného vyznání, ale
buddhisté. Z tohoto důvodu nemohl soud posoudit správně skutkové a právní otázky, které
pro své rozhodnutí potřeboval.
Napadená rozhodnutí vycházela z nesprávného právního výkladu ustanovení §91
zákona o azylu. Názor stěžovatelů je takový, že nebylo dostatečně přihlédnuto k ustanovení
odst. 1 písm. a). Soud nedostatečně přihlédl k soustavnému porušování lidských práv osob
kalmycké národnosti na území Ruské federace. Stěžovatelé se jako osoby kalmycké
národnosti nemohou na území Ruské federace cítit bezpečně.
Celkově spatřují stěžovatelé nesprávnost postupu krajského soudu v nesprávném
posouzení celkové situace na území Ruské federace a v důsledku protiprávních postupů došlo
dle jejich názoru k nesprávným rozhodnutím.
S ohledem na skutečnost, že jak správní řízení tak řízení před soudem trpí výše
uvedenými vadami navrhují stěžovatelé zrušit napadený rozsudek a věc vrátit krajskému
soudu k dalšímu řízení. Zároveň žádají o přiznání odkladního účinku kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 10. 2. 2005 popírá oprávněnost podané kasační
stížnosti, neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí, tak i rozsudek soudu, byly vydány
v souladu se zákonem, odkazuje na správní spis ve věci. Žalovaný se nemůže ztotožnit
s názorem stěžovatelů, že nepřátelské jednání spoluobčanů je pronásledování ve smyslu
ustanovení §12 zákona o azylu. Stěžovatelé se při řešení svých problémů neobrátili
na kompetentní státní orgány s žádostí o pomoc, nelze tedy usuzovat na to, že státní orgány
takovou situaci tolerují. Žalovaný navrhuje kasační stížnost zamítnout a odkladný účinek
nepřiznat.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační
stížnosti rozhodováno přednostně a kde je žadatelka chráněna před důsledky rozsudku
krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu
(cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu, mj. pokud žádost doloží
dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí
ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje
cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor
cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost
uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí
o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatelů žádný význam,
negativní by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení.
Při rozhodnutí o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné,
neboť obecně může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby
rozhodnutí o této stížnosti.
Z předloženého správního spisu vyplynulo, že stěžovatelka M. V. podala dne
22. 9. 2002 žádost o udělení azylu jménem svým a jménem svých nezletilých dětí. V ní
uvedla, že svoji vlast opustila dne 16. 9. 2002 kvůli špatné situaci. Dodala, že v zemi původu
se cítila být utiskována z důvodu své kalmycké národnosti. Tyto potíže měly i děti, byly
na ulici neustále napadány dětmi ruské národnosti. Syn měl problémy se skupinou
narkomanů. Syn E. M. byl v létě 2002 asi dvakrát napaden. Záležitost nahlásila na policii a
poté se situace uklidnila, ne však na dlouho. Pohovor ze dne 11. 12. 2002 byl veden v ruském
jazyce. V něm stěžovatelka uvedla, že hlavním důvodem k opuštění Ruska, který dříve
neuváděla, je snaha ochránit své syny před základní vojenskou službou. V této souvislosti se
obává šikany v armádě a případného výkonu služby v Čečensku. Synům ještě není 18 let,
starší syn byl u odvodu a povolávací rozkaz zatím neobdržel. Na možnost absolvovat
náhradní vojenskou službu se stěžovatelka neinformovala. Zmínila problémy syna, který byl
dvakrát napaden skupinou ruské mládeže a dodala, že to se stává často, větší bije menšího,
starší mladšího, bez důvodu, nebo aby mu mohl něco ukrást. Dále sdělila, že v Rusku
naposledy pracovala v roce 1995, potom žila pouze z dětských přídavků a ty byly dle jejich
slov minimální. Na úřadě práce ji nikdy žádné místo nenabídli. Svou situaci vyřešila
odjezdem z vlasti. Uvedla,že ji v Rusku nikdo nepronásledoval, ale panuje tam beznaděj,
že se tam nedá žít. K incidentu, jež měl syn stěžovatelky E. M., stěžovatelka upřesnila, že na
jaře v roce 2002 byl tento napaden před diskotékou. Odmítl vydat požadované peníze a
skinheadi jej zbili. Napadení hlásil spolu s ní na policii, kde podali písemné oznámení. Milice
nic neučinila a tak se s další žádostí na nikoho neobrátili. Stěžovatelka v pohovoru dodala, že
se vlastně obrátili na GAI, což je dopravní policie, ale tam se celou záležitostí odmítli
zabývat. Podruhé stěžovatele napadli v létě roku 2002. Poté se matka stěžovatele rozhodla
opustit vlast.
Žalovaný na základě provedeného správního řízení vydal dne 3. 7. 2003 a 7. 7. 2003
rozhodnutí, kterým stěžovatelům neudělil azyl z důvodu nesplnění podmínek uvedených
v §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu a současně vyslovil, že se na ně nevztahuje
překážka vycestování ve smyslu §91 téhož zákona. V odůvodnění svých rozhodnutí
konstatoval, že důvody odchodu stěžovatelů, které v azylovém řízení uvedli, není možno
podřadit pod azylově relevantní důvody, pro které je azyl možné udělit. V průběhu správního
řízení stěžovatelé neuvedli žádnou konkrétní skutečnost, která by vedla k závěru, že jsou
ve vlasti pronásledováni za uplatňování politických práv a svobod dle ustanovení §12
písm. a) zákona o azylu. Podmínky pro udělení azylu dle ustanovení §13 odst. 1, 2
a ustanovení §14 žalovaný taktéž neshledal. Současně vyslovil, že se na stěžovatele
nevztahuje ve smyslu §91 zákona o azylu překážka vycestování.
Proti předmětným rozhodnutím podali stěžovatelé žaloby. Krajský soud výrokem I.
napadeného rozsudku spojil podle §39 odst. 1 s. ř. s. věci ke společnému projednání.
Výrokem II. žaloby zamítl, když dospěl k závěru, že žalovaný vydal napadené rozhodnutí
v souladu se zákonem, neboť stěžovatelé nesplňují podmínky pro udělení azylu. Výrokem III.
rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Výše uvedený rozsudek krajského soudu napadli stěžovatelé včas podanou kasační
stížností.
Nejvyšší správní soud napadený rozsudek přezkoumal v souladu s ustanovením §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelé uplatnili ve své kasační
stížnosti. Po přezkoumání věci dospěl k závěru, že kasační stížnost je z části nepřípustná,
zčásti nedůvodná.
K nepřípustnosti kasační stížnosti:
V kasační stížnosti stěžovatelé nespecifikují, proti kterým výrokům napadeného
rozsudku kasační stížnost směřuje. Z formulace kasační stížnosti (taktéž z formulace
závěrečného návrhu, kdy se stěžovatelé dožadují zrušení celého rozsudku) je však zřejmé,
že je rozsudek napadán v celém rozsahu, tedy i v části bodu I. výroku, jímž krajský soud
rozhodl o spojení dvou věcí ke společnému projednání.
Podle §104 odst. 3 písm. b) s. ř. s. je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí,
jímž se pouze upravuje vedení řízení. Touto formulací je nepochybně míněno i spojení věcí
ke společnému projednání.
Podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. soud odmítne návrh (kasační stížnost), je-li podle
s. ř. s. nepřípustný. Soud proto rozhodl o odmítnutí této části kasační stížnosti pro její
nepřípustnost.
K nedůvodnosti kasační stížnosti:
V kasační stížnosti stěžovatelé výslovně uplatňují stižní důvod uvedený v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., kdy namítají nesprávné právní posouzení splnění podmínek
pro udělení azylu dle ustanovení §12 zákona o azylu.
Stěžovatelé taktéž, ačkoliv tak nečiní konkrétním odkazem, uplatňují, jak je patrno
z obsahu kasační stížnosti, důvod obsažený v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.,
pokud namítají nedostatečně zjištěný skutkový stav věci a neúplné dokazování.
K tvrzené nezákonnosti podle §103 odst.1 písm. a) s. ř. s. konstatuje Nejvyšší správní
soud, že tato spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikována nesprávná
právní věta, popř. je sice aplikována správná právní věta, ale tato je nesprávně vyložena.
Vztah mezi skutkovým zjištěním a právním posouzením lze charakterizovat tak, že jde
o aplikaci právní normy na konkrétní případ nebo situaci. Dle ustanovení §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom,
že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené
rozhodnutí správního orgánu měl zrušit.
Právní otázkou, kterou se krajský soud v předcházejícím řízení zabýval, je otázka,
zda důvody uváděné stěžovateli jsou důvodem pro udělení azylu dle §12 zákona o azylu.
Pokud stěžovatelé tvrdí, že napadená rozhodnutí vycházela z nesprávného právního výkladu
ustanovení §12 zákona o azylu, nelze s nimi souhlasit.
Podle §12 zákona o azylu se azyl udělí cizinci, bude-li v řízení o udělení azylu
zjištěno, že cizinec je buď pronásledován za uplatňování politických práv a svobod a nebo má
odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož
občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního
trvalého bydliště. Pronásledováním ve smyslu §2 odst. 5 zákona o azylu ve znění platném ke
dni rozhodnutí žalovaného je třeba rozumět ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření
působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována
či trpěna úřady ve státě, jehož je cizinec státním občanem, nebo pokud tento stát není schopen
odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním.
Poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České
republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území ČR,
tak jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR. Azyl
je výjimečný institut konstruovaný za účelem poskytnutí ochrany tomu, kdo z důvodů
v zákoně stanovených pociťuje oprávněnou obavu z pronásledování ve státě, jehož
je občanem. Azyl jako právní institut není (a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem
pro poskytnutí ochrany před bezprávím, postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel
(srov. IV. ÚS 12/04). Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce
a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním,
tak ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu,
a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem
chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže
i další případy vážného porušování ostatních lidských práv jsou natolik závažné, že by na ně
taktéž bylo možno nahlížet jako na pronásledování.
Z předloženého spisového materiálu je zřejmé, že stěžovatelé v průběhu správního
řízení neuvedli žádné skutečnosti, které by byly podřaditelné pod důvody pro udělení azylu
podle ustanovení §12 zákona o azylu. Důvodem pro podání žádosti o azyl byly národnostní
problémy stěžovatelů způsobené soukromými osobami a taktéž obava stěžovatelky před
nástupem synů do armády. Stěžovatelkou tvrzené národnostní problémy žalovaný posoudil
na podkladě Informací MV Velké Británie o Rusku z října 2002 a Zprávy MZV USA
o dodržování lidských práv v Rusku za rok 2001. V odůvodnění svých rozhodnutí
konstatoval, že Ústava zakazuje diskriminaci na základě národností a každému občanovi
přiznává právo určit si svou národní identitu. Taktéž poukázal na skutečnost, že Rusko
v srpnu 1998 ratifikovalo Evropskou konvenci o ochraně národnostních menšin,
která zavazuje ratifikující státy k potírání diskriminace etnických menšin. Žalovaný posoudil
situaci stěžovatelky a jejich nezletilých dětí tak, že nepřátelské jednání soukromých osob
ruského původu, jejichž počínání vykazovalo prvky netolerance a určitých nepřátelských
osobních projevů spatřuje selhání jednotlivců a nikoli pronásledování z národnostních
důvodů. S tímto hodnocením se Nejvyšší správní soud plně ztotožňuje. V případě stěžovatelů
nelze hovořit ani o pronásledování, které by bylo podporováno státem. Stěžovatelé se
se svými problémy a s žádostí o pomoc neobrátili na příslušné orgány. V takovém případě
nelze učinit závěr, že takovéto jednání je prováděno, podporováno či trpěno úřady
v domovském státě nebo že tento stát není schopen zajistit ochranu před takovým jednáním.
Žalovaný dále v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že taktéž obavy stěžovatelky
před nástupem základní vojenské služby jejich synů nemohou být právně relevantním
důvodem pro udělení azylu. Povinnost synů k nástupu na tuto službu nelze hodnotit
jako pronásledování ze strany státní moci, neboť se jedná o zákonem stanovenou povinnost
jednotlivce vůči státu. I s tímto závěrem žalovaného nelze než souhlasit.
K námitce stěžovatelů vytýkající soudu, že nepřihlédl zejména k soustavnému
porušování lidských práv osob kalmycké národnosti na území Ruské federace, je nucen
Nejvyšší správní soud konstatovat, že tvrzené porušování lidských práv, pokud by bylo
žalovaným zjištěno (v daném případě však z podkladů rozhodnutí nevyplynulo) samo o sobě
není důvodem pro udělení azylu. Právně významnou pro zjištění naplnění zákonných
podmínek pro udělení azylu se jeví vždy konkrétní situace stěžovatele, nikoli stěžovateli
v kasační stížnosti popisovaná situace, kdy dle jejich názoru jsou „protikalmycké“ nálady
podporovány státními orgány, kde vedoucí místa jsou obsazena Rusy.
Nejvyšší správní soud taktéž neshledal stěžovateli tvrzený nesprávný výklad
ustanovení §91 zákona o azylu. Stěžovatelé se domnívají, že naplnění překážek vycestování
bylo nesprávně posouzeno, neboť soud nepřihlédl zejména k soustavnému porušování
lidských práv osob kalmycké národnosti na území Ruské federace v případě jeho návratu
se stěžovatelé nemohou cítit bezpečně. V žalobách stěžovatelé pouze v obecné rovině
vyjádřili nesouhlas s rozhodnutím žalovaného, aniž by konkretizovali důvody, pro které
se obávají návratu do vlasti a pro které lze na něj vztáhnout překážky vycestování
dle ustanovení §91 zákona o azylu. Krajský soud se v odůvodnění rozsudku v obecné rovině
s předmětnou námitkou stěžovatelů vypořádal, když uvedl, že žalovaný vycházel
při rozhodování z informací o zemi původu a údajů uvedenými stěžovateli a správně došel
k závěru, že stěžovatelé nejsou osobami ohroženými skutečnostmi zakládajícími překážky
vycestování.
Z informací získaných žalovaným ve správním řízení, jejichž seznam tvoří přílohu
k protokolům o pohovoru k žádosti o udělení azylu, s nimiž byli stěžovatelé seznámeni,
zejména ze zpráv o situaci v oblasti dodržování lidských práv v Rusku nevyplynuly důvody
zakládající překážku vycestování dle §91 zákona o azylu, spočívající zejména v tom,
že by stěžovatelé byli nuceni vycestovat do státu, v němž by byli ohroženi na životě
nebo svobodě z důvodu jejich rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro politické přesvědčení nebo do státu, kde jim hrozí nebezpečí mučení,
nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu nebo kde jsou jejich životy ohroženy
v důsledku válečného konfliktu, nebo do státu, který žádá o jejich vydání pro trestný čin,
za který zákon tohoto státu stanoví trest smrti a nebo by to bylo v rozporu s mezinárodními
závazky České republiky. Překážku vycestování náležitě žalovaný posoudil ve svém
rozhodnutí a s jeho závěry se Nejvyšší soud plně ztotožňuje. Nesprávného právního posouzení
se taktéž nedopustil krajský soud.
Proto Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační důvod dle ustanovení §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. nebyl naplněn.
V kasační stížnosti stěžovatelé uplatňují kasační důvod zakotvený v ustanovení §103
odst. 1 písm. b) s. ř. s., když poukazují na nedostatečně zjištěný skutkový stav věci a neúplné
dokazování. Stěžovatelé vady dokazování blíže nekonkretizují, neuvádí, které z důkazů
absentují, případně, které nebyly žalovaným zhodnoceny. Nejvyšší správní soud má za to,
že žalovaný provedl ve věci řádné dokazování, když pro rozhodnutí si opatřil dostatek
podkladů (vycházel zejména z tvrzení stěžovatelů uváděných v žádosti o udělení azylu
a v pohovoru k důvodům žádosti, z informací o situaci v Rusku dle zpráv MZV USA),
na jejichž základě zjistil přesně a úplně skutkový stav věci, který rozebral v kontextu platné
právní úpravy a dospěl k závěrům uvedeným v rozhodnutí. V odůvodnění svého rozhodnutí
podrobně popsal průběh řízení o udělení azylu, právní a skutková zjištění ve věci, hodnocení
důkazů a konečná stanoviska. Rovněž krajský soud vycházel z dostatečných pokladů
potřebných pro rozhodnutí, ve věci provedl řádné dokazování a dospěl ke stejným právním
závěrům jako žalovaný. Krajský soud byl při posuzování zákonnosti rozhodnutí žalovaného
správního orgánu vázán v souladu s ustanovením §75 odst. 2 s. ř. s. rozsahem a důvody
opravného prostředku, které stěžovatelé uvedli, přičemž vycházel ze skutkového a právního
stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Krajský soud přezkoumal napadené
rozhodnutí v souladu s citovaným ustanovením a vypořádal se se všemi uvedenými
námitkami, na obecně formulované procesní žalobní námitky soud zareagoval, a v obecné
rovině se s nimi také vypořádal. Závěrům krajského soudu se nedá ničeho vytknout.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že důvody uvedené v kasační stížnosti
stěžovateli podřazené pod ust. §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., nebyly prokázány, a proto
podanou kasační stížnost podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Pokud jde o náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, odmítne-li soud kasační
stížnost, žádný z účastníků nemá ze zákona (§60 odst. 3 s. ř. s. za použití §120 s. ř. s.) právo
na jejich náhradu. Pokud jde náhradu nákladů při zamítnutí kasační stížnosti, stěžovatelé
neměli v tomto soudním řízení úspěch, nemají právo na náhradu nákladů řízení (§60 odst. 1
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s.). Žalovanému Ministerstvu vnitra, které bylo v řízení úspěšné,
náklady řízení nevznikly, respektive je neúčtovalo, a proto rozhodl soud o nákladech řízení,
jak výše uvedeno.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2005
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu