ECLI:CZ:NSS:2005:5.AZS.143.2005
sp. zn. 5 Azs 143/2005 - 51
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobce: O. K., zast. advokátem Michalem Benčokem, se sídlem Praha 1, Václavské nám. 17,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o udělení azylu,
o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 9. 2004,
č. j. 24 Az 2304/2003 – 24,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
III. Odměna advokáta Michala Benčoka se u r č u je částkou 1075 Kč, která mu bude
vyplacena z účtu NSS do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností brojí žalobce (dále též „stěžovatel“) proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. září 2004, č. j. 24 Az 2304/2003 - 24, jímž byla žaloba
stěžovatele proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 11. 2003, č. j. OAM-5357/VL-20-03-2003,
zamítnuta. Uvedeným rozhodnutím žalovaný neudělil stěžovateli azyl z důvodu nesplnění
podmínek uvedených v §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších právních předpisů
(dále jen „zákon o azylu“) s tím, že na stěžovatele se překážka vycestování podle §91 zákona
o azylu nevztahuje.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá porušení §3 odst. 4, §32 odst. 1, 2, §34 odst. 1
a §46 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení. Dále uvádí, že rozhodnutí nevyplývá
ze zjištěných podkladů, tj. není zde logická vazba mezi rozhodnutím a podkladem pro ně.
Stěžovatel svá tvrzení odůvodňuje obavou o svůj život státní policie. Stěžovatel se cítí
být ohrožen pro svou příslušnost k sociální skupině, má tedy zato, že na něj lze vztáhnout §12
zákona o azylu. Stěžovatel prohlašuje, že se nemá kam obrátit o pomoc, protože
jde o pronásledování státní mocí a stát takové poměry nejen trpí, ale také je podporuje.
Stěžovatel má rovněž zato, že v jeho případě mělo být aplikováno ustanovení §14 zákona
o azylu, když poukazuje na čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod: „Nikdo nesmí být
mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestu“. Odkazuje dále
na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věci Cruz Varas z roku 1991 a Vilvarajah
z roku 1991. Vyhoštění žadatele o azyl smluvním státem může způsobit problémy ve vztahu
k čl. 3 a založit tak v této věci odpovědnost smluvního státu z titulu Úmluvy, pokud existují
vážné a prokazatelné důvody k obavám, že dotčená osoba bude v zemi určení vystavena
reálnému riziku být mučena nebo podrobena nelidskému nebo ponižujícímu zacházení.
Zdůrazňuje, že není možné se obrátit na policii v zemi původu, protože tato je přímou
příčinou stěžovatelova ohrožení a není po nikom možné požadovat, aby se sám a dobrovolně
vystavoval perzekuci, aby mohl lépe prokázat své obavy z pronásledování. Dále se dovolává
názoru v Příručce k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků, vydané
Vysokým komisařem OSN v lednu 1992 v Ženevě, konkrétně čl. 53.
Tyto stěžovatelem uvedené důvody lze podřadit pod ust. §103 odst. 1 písm. b)
zákona, jelikož výslovně napadá pouze to, že rozhodnutí nevyplývá ze zjištěných podkladů,
tj. není zde logická vazba mezi rozhodnutím a podkladem pro ně. Na základě výše uvedeného
stěžovatel navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci Krajskému soudu v Ostravě
k dalšímu řízení; dále žádá přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření poukazuje na vady podání kasační stížnosti spočívající
v absenci náležitostí dle §106 odst. 1 s. ř. s., neboť v kasační stížnosti nejsou uvedena
zákonná ustanovení §103 s. ř. s., která by byla vydanému rozhodnutí vytýkána. V kasační
stížnosti jsou uvedena pouze obecná konstatování nesouhlasu s rozhodnutím soudu
a s rozhodnutím žalovaného, nejsou však uvedeny stížnostní body dle §103 odst. 1 písm. a)
až e) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud nerozhodoval samostatně o návrhu na přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti dle §107 s. ř. s., neboť se jedná o věc, která byla vyřízena v souladu
s ustanovením §56 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně.
V souladu s ust. §109 odst. 3 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud vázán důvody kasační
stížnosti; to neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné /ust. §103 odst. 1 písm. c) cit. zák./
nebo bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé,
anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné /ust. §103 odst. 1 písm. d) cit. zák./,
jakož i v případech, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné. Ke skutečnostem,
které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud
v souladu s ustanovením §109 odst. 4 s. ř. s. nepřihlédne.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Krajského
soudu v Ostravě v mezích důvodu uplatněného ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Důvodem kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. jsou vady řízení
spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl
porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci
rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení
se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
K tomu soud upomíná, že skutková podstata, z níž správní orgán vycházel
v napadeném rozhodnutí, je se spisy v rozporu, pokud skutkový materiál, jinak dostačující
k učiněnému správnému skutkovému závěru, ve spisu obsažený, vede k jiným skutkovým
závěrům, než jaký učinil rozhodující orgán. Skutková podstata nemá oporu ve spisech, chybí-
li podklad pro skutkový závěr učiněný rozhodujícím orgánem, resp. je nedostačující k učinění
správného skutkového závěru. Z textu kasační stížnosti však nelze zjistit pro její strohou
obecnost, jakými konkrétními vadami mělo trpět řízení před správním orgánem, pro které měl
soud napadené rozhodnutí zrušit a které stěžovatel v řízení před tímto soudem uplatnil.
Stěžovatel v žalobě proti rozhodnutí správního orgánu uvedl mimo jiné i tytéž obecné důvody
dle správního řádu. Soud se jimi zabýval a došel k následujícímu: žalobce měl možnost
vyjádřit se před vydáním rozhodnutí k podkladům, případně navrhnout jejich doplnění; jak
vyplývá z dokumentů založených ve správním spise, žalovaný si opatřil potřebné podklady
pro rozhodnutí, takže vycházel ze spolehlivě zjištěného stavu věci; z odůvodnění rozhodnutí
vyplývá, které skutečnosti byly podkladem rozhodnutí, jakými úvahami byl žalovaný veden
při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů, na základě nichž rozhodoval; nic
ze správního spisu nenaznačuje, že by se žalovaný nezabýval touto věcí odpovědně
a svědomitě, a protože námitky ohledně procesního předpisu byly uvedeny pouze obecně,
soud se jimi dále neměl možnost zabývat. Z obsahu správního spisu je nad veškerou
pochybnost zřejmé, že žalovaný při zjišťování důvodů pro podání žádosti o azyl postupoval
korektně. Poskytl procesní poučení, jakož i poučení o pobytu cizince na území České
republiky a v rámci jím provedeného řízení mu nelze z tohoto pohledu ničeho vyčíst. Správní
orgán dospěl k závěru, že stěžovatel uváděl pouze skutečnosti nepodřaditelné pod důvody
pro udělení azylu, ze kterých by bylo možno dovodit, že byl ve své vlasti pronásledován
za uplatňování politických práv a svobod a neuvedl v případě návratu do vlasti žádnou
konkrétní obavu, kterou by bylo možno považovat za odůvodněný strach z pronásledování
z důvodů rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo zastávání
určitých politických názorů. Skutečnosti uváděné stěžovatelem nelze považovat
za pronásledování ve smyslu ust. §12 zákona o azylu. Stěžovatel neopustil Ukrajinu z důvodů
pronásledování za uplatnění politických práv a svobod nebo z důvodů rasy náboženství
nebo politického přesvědčení. Podstata stěžovatelových potíží spočívala v tom, že došlo
k zásahu do stěžovatelových podnikatelských aktivit ze strany „mafie“, která dle názoru
stěžovatele byla napojena na státní policii. Ta totiž po něm také požadovala 50% z měsíčního
obratu z provozu restaurace. Po dvou požárech stěžovatelovy restaurace došlo k úmrtí jeho
obchodního partnera. Když se stěžovatel snažil oznámit na policii registrační číslo vozu,
které mu sdělil umírající, byl stěžovatel osobně zadržen na několik dní policií, a jak sám
tvrdil, došlo k fyzickým atakům. Ovšem stěžovatel svou situaci již dále neřešil na vyšší nebo
jiné úrovni než policie, namísto toho se skrýval a zvolil odjezd ze země původu. Na skutkový
stav, který konečně ani nebyl rozporován, byl aplikován správný právní závěr. Nejvyšší
správní soud neshledal pro výše uvedené nic, co by svědčilo pro důvod pro podání kasační
stížnosti dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České
republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území ČR,
tak jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR. Azyl
je výjimečný institut konstruovaný za účelem poskytnutí ochrany tomu, kdo z důvodů
v zákoně stanovených pociťuje oprávněnou obavu z pronásledování ve státě,
jehož je občanem. Azyl jako právní institut není (a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem
pro poskytnutí ochrany před bezprávím, postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel
(srov. IV. ÚS 12/04). Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce
a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním,
tak ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu,
a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem
chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené,
třebaže i další případy vážného porušování ostatních lidských práv jsou natolik závažné,
že by na ně taktéž bylo možno nahlížet jako na pronásledování.
V moderním právním státě je odmítána možnost neomezené volné úvahy. Při aplikaci
§14 zákona o azylu, umožňující udělit humanitární azyl, je nezbytné ujasnit si obsah tohoto
ustanovení z hlediska možností, které se správnímu orgánu nabízejí. Tato právní norma
totiž v sobě obsahuje kombinaci neurčitého právního pojmu a správního uvážení. Neurčitý
právní pojem, zde představovaný „důvodem zvláštního zřetele hodným“ nelze obsahově
dostatečně přesně vymezit a jeho aplikace závisí na odborném posouzení v každém
jednotlivém případě. Častými zástupci tohoto institutu jsou „veřejný zájem či veřejný
pořádek“. Zákonodárce vytváří prostor veřejné správě, aby zhodnotila, zda konkrétní situace
patří do rozsahu určitého neurčitého právního pojmu, či nikoli. Ovšem naplnění obsahu
neurčitého právního pojmu pak s sebou přináší povinnost správního orgánu rozhodnout
způsobem, který norma předvídá. Při interpretaci neurčitých právních pojmů se uvážení
zaměřuje na konkrétní skutkovou podstatu a její hodnocení. Naproti tomu u správního uvážení
je úvaha orientována na způsob užití právního následku (např. vyslovit zákaz určité činnosti).
Zákon tedy poskytuje volný prostor k rozhodování v hranicích, které stanoví. Tento prostor
bývá vyjádřen různě, např. alternativními možnostmi rozhodnutí s tím, že je na úvaze
správního orgánu, jak s těmito možnostmi naloží, nebo určitou formulací („může, lze “) apod.;
s existencí určitého skutkového stavu není jednoznačně spojen jediný právní následek. Úprava
může být kombinována právě s použitím neurčitých pojmů, které zpravidla diskreční
pravomoc omezují (orgán může žadateli vyhovět, jsou-li proto závažné důvody).
V předmětném paragrafu pak odpovídá charakteru popisovaného institutu dikce „…lze udělit
azyl…z důvodu hodného zvláštního zřetele“. Soud proto uzavírá, že ustanovení §14 zákona
o azylu je kombinací neurčitého právního pojmu a správního uvážení, kdy neurčitým právním
pojmem je „případ zvláštního zřetele hodný“ a vlastní rozhodnutí správního orgánu vyjádřené
slovy „lze udělit humanitární azyl“ představuje správní uvážení. Samotné správní rozhodnutí
podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených
zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování, a zda premisy takového úsudku
byly zjištěny řádným procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn
z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry. Protože správní orgán řádně
zjistil a posoudil jak osobní situaci stěžovatele, tak i stav v jeho zemi, a pokud z nich sám
nevyvodil důvody pro udělení humanitárního azylu, je takové rozhodnutí plně v jeho
pravomoci a soud nezákonnost takového rozhodnutí s ohledem na shora vyslovené
neshledává. Důvod, který uvedl stěžovatel v řízení o azylu, nelze podřadit pod žádný
z důvodů dle §12, §13 a §14 zákona o azylu.
Soud I. stupně byl při posuzování zákonnosti rozhodnutí žalovaného správního orgánu
vázán v souladu s ustanovením §75 odst. 2 s. ř. s. rozsahem a důvody opravného prostředku,
které stěžovatel uvedl, přičemž vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době
rozhodování správního orgánu.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že nebyly zjištěny vytýkané vady správního řízení,
pro které měl soud I. stupně napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit. Pokud
se po přezkoumání rozhodnutí správního orgánu v intencích soudního řádu správního, onen
soud ztotožnil se závěry obsaženými v rozhodnutí žalovaného, když tyto závěry shledal
správnými, nezbylo mu, než žalobu proti rozhodnutí správního orgánu zamítnout.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že důvody uvedené v kasační stížnosti
Nejvyšším správním soudem podřazené pod ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., nebyly
prokázány, a proto podanou kasační stížnost podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou
zamítl.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle ustanovení §60 odst. 1
a 7 s. ř. s. Protože úspěšný žalovaný žádné náklady neuplatňoval, resp. mu žádné náklady
nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly, soud mu nepřiznal náhradu nákladů řízení. Soudem
ustanovenému advokátovi byla odměna stanovena podle §7, §9 odst. 3 písm. f) vyhl.
č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 68/2003 Sb. ve výši 1000 Kč a náhrady hotových výdajů
75 Kč dle §13 odst. 3 cit. vyhlášky.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 25. srpna 2005
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu