ECLI:CZ:NSS:2005:5.AZS.158.2005
sp. zn. 5 Azs 158/2005 - 53
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Václava Novotného a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobce: T. P., zast. advokátem Mgr. Umarem Switatem, se sídlem AK Papírenská 114/5,
Praha 6, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 12. 2004, č. j.
59 Az 148/2004 – 27,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 22. 7. 2004, č. j. OAM-2325/VL-07-15-2004 byla
jako zjevně neodůvodněná dle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o azylu“) zamítnuta žádost stěžovatele o udělení azylu.
Shora označeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byla žaloba podaná proti
tomuto rozhodnutí jako nedůvodná zamítnuta.
Proti rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost, ve které uplatňuje důvody dle
§103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (s. ř. s). Namítá, že při
projednávání žádosti o udělení azylu došlo k pochybení správního orgánu, jeho rozhodnutí
je proto nezákonné. Správní orgán nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci, čímž porušil
povinnost danou mu v §3 odst. 4, §32 odst. 1 a §46 zákona č. 71/1967 Sb., o správním
řízení. Důkazy, které si správní orgán opatřil nebyly úplné, správní orgán tak nemohl správně
usuzovat na právní otázky, které pro své rozhodnutí potřeboval. Nedostatečně objasnil
důvody, které vedly k vydání rozhodnutí a tím porušil ust. §47 odst. 1 zákona o správním
řízení. Neopatřil si potřebné doklady a výpovědi svědků, kteří by mohli tvrdit opak a pokud
žádné takové osoby nenašel, musí závěr logicky vyplývat z výpovědi stěžovatele při
pohovoru. Stěžovatelů je ve své zemi pronásledován, má obavu o svůj život. Vzhledem k výše
uvedenému navrhuje stěžovatel, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc
vrátil Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení. Současně požádal o přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud posoudil v prvé řadě nezbytnost vydání rozhodnutí o návrhu
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti dle §107 s. ř. s. a dospěl k závěru, že o něm
není třeba rozhodovat, neboť se jedná o věc, která byla vyřízena v souladu s ustanovením
§56 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Krajského
soudu v Ostravě v mezích důvodů uplatněných ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České
republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území ČR, tak
jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR. Azyl jako
právní institut není (a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem pro poskytnutí ochrany před
bezprávím, jakkoli surovým, hrubým a těžce postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny
obyvatel. Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce a nepokrývají
celou škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním, tak
ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu,
a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem
chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže
i další případy vážného porušování ostatních lidských práv jsou natolik závažné, že by na ně
taktéž bylo možno nahlížet jako na pronásledování. Proto např. porušování hospodářských,
sociálních a kulturních práv, jejichž požívání je do značné míry závislé na stupni ekonomické
vyspělosti příslušné země, nečiní z dané osoby uprchlíka ve smyslu Úmluvy o právním
postavení uprchlíků z roku 1951, kterou je Česká republika vázána, a není tedy ani důvodem
pro udělení azylu podle ustanovení §12 azylového zákona, byť by životní podmínky v dané
zemi byly sebevíc tíživé, ledaže by ekonomická opatření mající nepříznivý dopad na životní
úroveň příslušné osoby byla skrytě namířena proti určité národnostní, rasové nebo politické
skupině; zde by pak podle okolností případu přicházelo v úvahu naplnění podmínek pro
udělení azylu.
Podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu se žádost o udělení azylu
zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí skutečnosti svědčící o tom,
že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona.
Dle §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno,
že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný
strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo,
v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
Zákonodárce v ustanovení §12 zákona o azylu implementoval ustanovení čl. 1 odst. 2
Úmluvy o právním postavení uprchlíků, přijaté v Ženevě dne 28. 7. 1951 a Protokolu
týkajícího se právního postavení uprchlíků, přijatého v New Yorku dne 31. 1. 1967, z něhož
zřetelně vyplývá, že se musí jednat o represi ze strany státu z důvodu příslušnosti k určité
společenské vrstvě, resp. sociální skupině. V daném případě se o takovou státní represi
nejednalo, stěžovatel, jak sám uvedl, má strach se vrátit na Ukrajinu kvůli bývalému příteli
své družky. Navíc skutečnost, že stěžovatel podal žádost o azyl až po delším pobytu v České
republice a poté, kdy mu bylo uděleno správní vyhoštění, svědčí o tom, že důvodem žádosti
nebyly problémy stěžovatele se státními orgány Ukrajiny pro uplatňování politických práv
a svobod ani jeho obava z pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu, ale
toliko snaha o legalizaci pobytu v České republice a možnost pracovat zde.
Ze správního spisu vyplynulo, že stěžovatel podal návrh na zahájení řízení o udělení
azylu dne 8. 7. 2004. Uvedl, že nikdy nebyl členem žádné politické strany a ve vlasti proti
němu nebylo a není vedeno trestní stíhání. Důvodem jeho odchodu byly neshody s bývalým
partnerem své dívky; ten za ním poslal neznámé osoby, které jej společně s přítelkyní
přepadly; když informoval policii, byl opět přepaden. Protože mu bylo vyhrožováno, opustil
v prosinci roku 2001 Ukrajinu a přicestoval do České republiky.
Z protokolu o pohovoru k důvodům návrhu na zahájení řízení o udělení azylu
na území nevyplynuly jiné důvody, než výše uvedené potíže obavy z jednání soukromých
osob.
Žalovaný ani krajský soud tedy nikterak nepochybil, když shledal žádost stěžovatele
o udělení azylu zjevně nedůvodnou ve smyslu citovaného ustanovení. Skutkový stav,
ze kterého žalovaný i soud vycházel má oporu ve spise a není s ním v rozporu. Jestliže
v žádosti o udělení azylu a v průběhu azylového řízení uváděl stěžovatel pouze důvody výše
uvedené, nelze správnímu orgánu vytýkat, že nehodnotil skutečnosti jiné, než jím uplatněné.
Jiné důvody potom nemohl hodnotit ani soud.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené vady řízení, spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který
ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit; za takovou vadu řízení
se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Skutková podstata, z níž správní orgán vycházel v napadeném rozhodnutí, je se spisy
v rozporu, pokud skutkový materiál, jinak dostačující k učiněnému správnému skutkovému
závěru, ve spisu obsažený, vede k jiným skutkovým závěrům, než jaký učinil rozhodující
orgán. Skutková podstata nemá oporu ve spisech, chybí-li ve spisech podklad pro skutkový
závěr učiněný rozhodujícím orgánem, resp. je nedostačující k učinění správného skutkového
závěru.
Z textu kasační stížnosti však nelze zjistit jakými konkrétními vadami mělo trpět řízení
před správním orgánem, pro které měl soud napadené rozhodnutí zrušit a které stěžovatel
v řízení před tímto soudem uplatnil. Stěžovatel v odůvodnění kasační stížnosti pouze uvádí,
že správní orgán i soud nesprávně posoudily skutková zjištění a nedostatečně se zabývaly
důkazy, resp. žádné si neobstaraly, což bez dalšího nelze podřadit důvod pro podání kasační
stížnosti dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
K této zcela nekonkrétní námitce stěžovatele Nejvyšší správní soud uvádí, že správní
orgán má povinnost zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu podle ustanovení
§12 cit. zákona jen tehdy, jestliže žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují důvody
v tomto ustanovení uvedené. Takové důvody však stěžovatel neuváděl.
Z rozsudku krajského soudu, napadeného kasační stížností, je pak zřejmé, že se soud
řádně zabýval námitkami stěžovatele uplatněnými v žalobě a své rozhodnutí řádně odůvodnil.
Poučovací povinnost žalovaného v řízení o udělení azylu nemá představovat návod, jak azyl
získat, tedy prezentaci důvodů, pro které je obvykle azyl poskytován. Na druhé straně správní
řízení nesmí znemožnit žadateli o azyl sdělit všechny okolnosti, které sám považuje pro
udělení azylu za významné. To bylo ze strany žalovaného dodrženo a stěžovatel nebyl
ve vypovězení důvodů, které jej k podání žádosti o azyl vedly, nikterak omezován. Postup
žalovaného byl tak naprosto korektní a jako takový jej soud 1. stupně i vyhodnotil.
Nejvyšší správní soud shodně se závěrem krajského soudu shledal rozhodnutí
žalovaného řádně odůvodněným, jeho závěry jsou logické a jsou odrazem řádně provedeného
dokazování. Ze správního spisu je zcela zřejmé, že správní orgán provedl v řízení úplné
dokazování, je z něj zřejmé, z jakých důkazních prostředků správní orgán při svém
rozhodování vycházel. Důkazní prostředky byly řádně zhodnoceny a provedené dokazování
vyústilo v řádně zjištěný skutkový stav, z něhož správní orgán vycházel. Stěžovatel měl
možnost vyjádřit se k obsahu protokolu, navrhnout doplnění, to však neučinil a s jeho
obsahem souhlasil.
Naplnění podmínek pro zamítnutí žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné podle
§16 zákona o azylu vylučuje posouzení žádosti podle §12 téhož zákona. Pokud v řízení
vyplynula nepochybná skutečnost, taxativně uvedená v §16 odst. 1 písm. g) zákona, totiž,
že stěžovatel neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování
z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu, nepochybil správní orgán, zamítl-li žádost jako
zjevně nedůvodnou, aniž by zkoumal další důvody pro udělení azylu.V daném případě
správní orgán rozhodne konečným způsobem ve věci, bez toho, aby zjišťoval existenci
některého z důvodů pro udělení azylu dle §12 zákona. Ze stejného důvodu neposuzuje ani
otázku překážky vycestování.
Protože Nejvyšší správní soud je zásadně vázán důvody kasační stížnosti
(§109 odst. 3 s. ř. s.) zaměřil se v dalším toliko na posouzení zákonnosti procesního postupu
krajského soudu, neboť v této fázi řízení mu již nepřísluší – ze shora uvedených důvodů –
meritorně se zabývat důvodností žádosti stěžovatele o udělení azylu a po přezkoumání dle
výše uvedeného hlediska dospěl k závěru, že ze strany krajského soudu nedošlo k porušení
procesních předpisů, které by mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s., za použití §120 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení
úspěšný, náklady řízení nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému
se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 21. října 2005
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu