ECLI:CZ:NSS:2005:5.AZS.163.2005
sp. zn. 5 Azs 163/2005 - 45
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Václava Novotného a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobců: a) M. M., b) M. O., oba zast. Mgr. Alexandrem Vaškevičem, advokátem se sídlem
AK Plzeň, Františkánská 7, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, o
kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 8.
2004, č. j. 15 Az 688/2003 – 19,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 18. 8. 2004, č. j. 15 Az 688/2003 - 19, zamítl Krajský soud
v Ústí nad Labem žalobu žalobců proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 2. 2003,
č. j. OAM-8537/VL-07-C10-2001, kterým žalovaný žalobkyni a jejímu nezletilému synovi
neudělil azyl v České republice z důvodu nesplnění podmínek uvedených v §12, §13 odst. 1,
2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) a současně bylo
vysloveno, že se na ně nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 téhož zákona.
Proti výše uvedenému rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále jen
„stěžovatelka“) včas kasační stížnost.
Stěžovatelka v kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1
písm. a), b), d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatelka napadá postup krajského soudu a stejně tak i žalovaného spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky, a to, a to zda je možno na její případ vztáhnout
ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu, tedy, že žádost o azyl byla
stěžovatelkou podána důvodně. Stěžovatelka se ve své domovské zemi dostala do finančních
potíží. Za situace, kdy stěžovatelka nemůže najít v domovské zemi žádnou práci a kdy ji není
vypláceno ani minimum sociálních dávek a hmotného zabezpečení uchazeče o zaměstnání,
není možné se uživit jinak, než trestnou činností nebo odejít do exilu. Státní aparát pak tato
situace vůbec nezajímá, vůbec ji neřeší, resp. této situace zneužívá. Pronásledování státním
aparátem lze přiřadit pod ustanovení §12 písm. b) zákona o azylu, neboť stěžovatelka patří
do sociální skupiny nezaměstnaných a sociální skupiny nesympatizujících se současným
politickým zřízením a je pronásledována právě z tohoto důvodu, což domovský stát toleruje.
Stěžovatelka v tomto postupu státní moci domovského státu a ve své situaci vidí naplnění
humanitárních důvodů ve smyslu ustanovení §14 zákona o azylu.
V této souvislosti stěžovatelka upozorňuje na čl. 65 metodologické Příručky procedur
a kritérií pro přiznání postavení uprchlíka, který uvádí, že k pronásledování může docházet
nejen ze strany státních orgánů, ale taktéž může vycházet od některých složek obyvatelstva,
které nerespektují normy stanovené v zákonech dané země. Tam, kde místní obyvatelstvo
páchá diskriminační či jinak postihující činy, mohou být tyto považovány za pronásledování,
pokud je orgány vědomě tolerují nebo odmítají, či nejsou schopné zajistit účinnou ochranu.
Stěžovatelka spatřuje naplnění důvodu k podání kasační stížnosti uvedeného
v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., když má za to, že žalovaný nedostatečným
způsobem provedl dokazování a na základě takto zjištěného skutkového stavu nemohl
spravedlivě rozhodnout. Žalovaný nepřihlédl k omezeným možnostem stěžovatelky ohledně
zajištění důkazních prostředků o persekuci v domovské zemi.
Stěžovatelka se domnívá, že pro podání kasační stížnosti je taktéž dán důvod
zakotvený v ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., když soud nesprávným způsobem
přezkoumal předcházející správní řízení, respektive neshledal v tomto řízení procesní vady.
Stěžovatelce je vytýkáno, že sice uvedla konkrétní ustanovení správního řádu, které měl
žalovaný ve správním řízení porušit, avšak již k těmto zákonným ustanovením nepřiřadila
konkrétní skutkové důvody. Stěžovatelka je přesvědčena, že i v tomto případě je krajský soud
povinen přezkoumat napadené rozhodnutí a správní řízení jemu předcházející z hlediska
dodržení procesních předpisů. Dle názoru stěžovatelky žalovaný porušil správní řád
minimálně tím, že nedostatečným způsobem provedl dokazování ve věci. Rozhodnutí
žalovaného je v rozporu s ustanovením §47 odst. 3 správního řádu, neboť není dostatečně
odůvodněno. Tuto vadu, dle názoru stěžovatelky, nelze odstranit a proto je nutné řízení před
správním orgánem provést opakovaně.
Stěžovatelka rovněž nesouhlasí se způsobem, s jakým se krajský soud vypořádal
s tvrzením žalovaného o neexistenci překážek vycestování. Z hlediska skutkového pak soud
zcela přehlíží situaci na straně stěžovatelky, neboť tento svůj návrat do domovské země
nepovažuje vzhledem k chybějící ochraně ze strany policie za bezpečný. Při vycestování zpět
na Ukrajinu ji hrozí nebezpečí mučení, nelidského a ponižujícího zacházení. Při zjištění
státních orgánů, že stěžovatelka požádala v ČR o azyl bude podrobena persekuci,
resp. administrativní šikaně ze strany milice a dalších státních orgánů. Stěžovatelka odkazuje
na Zprávu MZV USA o dodržování lidských práv za rok 2002 ze dne 31. 3. 2003.
Stěžovatelka se tedy domnívá, že v jejím případě jsou naplněny podmínky překážek
vycestování ve smyslu ustanovení §91 zákona o azylu, kterými se však žalovaný ani soud
vůbec nezabývali.
Vzhledem k výše uvedenému stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud
rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Současně s ohledem na cizí státní příslušnost stěžovatelky, z důvodu zajištění její
přítomnosti v České republice, tak, aby mohla řádně uplatňovat svá práva u soudu, za situace,
kdy azylové řízení končí doručením rozsudku krajského soudu, stěžovatelka navrhla,
aby Nejvyšší správní soud přiznal její stížnosti odkladný účinek.
Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil písemným podáním ze dne 28. 2. 2005,
kde popřel oprávněnost podané kasační stížnosti a zároveň odkázal na obsah spisu, zejména
na vlastní podání a výpovědi stěžovatele. Žalovaný se domnívá, že stěžovatelka nesplňuje
podmínky pro udělení azylu dle ustanovení §12 zákona o azylu. Ekonomické potíže v zemi
původu, nemožnost sehnat zaměstnání a neprojevený nesouhlas s politickým režimem nejsou
skutečnosti, které lze podřadit pod důvody pro udělení azylu. Navrhuje kasační stížnost
zamítnout a odkladný účinek stížnosti nepřiznat.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí v souladu s ust. §109 s. ř. s.,
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel
chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění
podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění
pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí
soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného
účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza,
která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza
prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí
rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatelky žádný význam, negativní
by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí
o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může
přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této
stížnosti.
Z předloženého spisového materiálu Nejvyšší správní soud zjistil, že řízení o udělení
azylu bylo zahájeno dne 28. 8. 2001 na základě žádosti stěžovatelky, v níž uvedla,
že Ukrajinu opustila dne 13. 9. 2000 z ekonomických důvodů. Stěžovatelka nebyla členkou
žádné politické strany nebo organizace a nikdy proti ní nebylo vedeno trestní stíhání. Do ČR
přicestovala dne 14. 9. 2000 s vízovým povolením na dobu 30 dnů. Poté pobývala v ČR
nelegálně. V pohovoru konaném dne 14. 11. 2002 stěžovatelka uvedla, že v ČR již v listopadu
1999 příležitostně pracovala. Zopakovala, že Ukrajinu opustila vzhledem ke špatné
ekonomické situaci. Od roku 1996 neměla stálé zaměstnání a věnovala se péči o svou
nemocnou matku. Po její smrti se situace ještě zhoršila. V době ošetřování si vypůjčila peníze,
které nemohla splácet. Jménem svého syna žádá o azyl z důvodu sloučení rodiny. Jiných
problémů ve vlasti neměla. Žalovaný na základě provedeného správního řízení vydal dne
26. 2. 2003 rozhodnutí, kterým dle ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu
neudělil stěžovatelce a jejímu nezletilému synovi azyl. Současně vyslovil, že se na stěžovatele
nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu. V odůvodnění svého
rozhodnutí konstatoval, že stěžovatelka opustila svou vlast z důvodů ekonomických.
Podmínky pro udělení azylu dle ustanovení §13 odst. 1, 2 a ustanovení §14 nebyly
dle žalovaného taktéž naplněny. Žalovaný neshledal existenci překážek vycestování dle §91
citovaného zákona. Proti rozhodnutí žalovaného brojila stěžovatelka žalobou, kterou
se domáhala zrušení rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. V žalobě pouze
obecně vyjádřila nesouhlas s rozhodnutím žalovaného a uvedla, že do ČR přijela proto, aby si
vydělal peníze na bydlení. Požádala o udělení humanitárního azylu. Krajský soud
přezkoumal napadené rozhodnutí, aniž by shledal námitky stěžovatelky oprávněnými
a ztotožnil se se závěry žalovaného. Proto žalobu kasační stížností napadeným rozsudkem
zamítl.
Výše uvedený rozsudek napadla stěžovatelka včas podanou kasační stížností.
V kasační stížnosti stěžovatelka uplatňuje důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1
písm. a), b), d) s. ř. s.
Dle ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení.
Tvrzenou nezákonnost podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. spatřuje stěžovatelka
v nesprávném posouzení právních otázky soudem v předcházejícím řízení, a to, zda je možno
na její případ vztáhnout ustanovení §12, §13 a §14 zákona o azylu, tedy, zda žádost o azyl
byla stěžovatelkou podána důvodně. Stěžovatelka je přesvědčena, že jsou u ní naplněny
podmínky pro udělení azylu dle §12 písm. b) zákona o azylu, když je pronásledována proto,
že patří do jiné sociální skupiny nezaměstnaných a sociální skupiny nesympatizujících
se současným politickým zřízením. Stěžovatelka opřela svá tvrzení o Příručku k postupům
a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků, vydanou Úřadem Vysokého komisaře
OSN pro uprchlíky, konkrétně o čl. 65. Pronásledováním se zde míní pronásledování nejen
prostřednictvím úřadů nějaké země, ale rovněž pronásledování pocházející od nějakých složek
obyvatelstva namísto úřadů. Pokud tyto úřady vědomě schvalují takovouto činnost nějakých
složek obyvatelstva, lze tuto považovat za pronásledování pro azylové účely.
S názorem stěžovatelky se Nejvyšší správní soud neztotožňuje.
Důvody udělení azylu jsou upraveny ustanoveními §12 až §14 zákona o azylu.
Dle ust. §12 zákona o azylu, se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu
zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má
odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho
posledního trvalého bydliště.
Podle ustanovení §2 odst. 5 cit. Zákona o azylu ve znění platném ke dni rozhodnutí
se za pronásledování pro účely tohoto zákona považuje ohrožení života nebo svobody, jakož
i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna,
podporována či trpěna úřady ve státě, jehož je cizinec státním občanem, nebo státu posledního
trvalého bydliště v případě osoby bez státního občanství nebo pokud tento stát není schopen
odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním.
Z předloženého spisového materiálu je zřejmé, že stěžovatelka v průběhu správního
řízení neuvedla žádné skutečnosti, které by byly podřaditelné pod důvody pro udělení azylu
podle ust. §12 zákona o azylu. Důvodem pro podání žádosti o azyl byly ekonomické potíže
stěžovatelky, problémy s obživou a bydlením. Za této situace žalovaný jak v rozhodnutí
správně usoudil, že podmínky pro udělení azylu podle ust. §12 v daném případě splněny
nejsou.
Namítá-li stěžovatelka, že splňuje podmínky pro udělení humanitárního azylu podle
§14 zákona o azylu, nelze s ní souhlasit.
Udělení tzv. humanitárního azylu neboli azylu z humanitárního důvodu podle §14
zákona o azylu je věcí volné úvahy příslušného orgánu státní správy včetně úvahy o tom,
zda jde o případ hodný zvláštního zřetele, protože na udělení azylu z humanitárního důvodu
není právní nárok. Žadatel o azyl tudíž neudělením azylu z humanitárního důvodu nemůže být
zkrácen ve svých právech. Institut „případu hodného zvláštního zřetele“ je neurčitým právním
pojmem, avšak vlastní rozhodnutí správního orgánu humanitární azyl udělit či nikoliv,
je výsledkem správního uvážení.
Soudu nepřísluší přezkoumávat, zda zde byly humanitární důvody či nikoli, to je věcí
oprávnění správního orgánu. Soud rozhodnutí o humanitárním azylu přezkoumává pouze
z hlediska dodržení příslušných procesních předpisů, věcně jen v tom směru, zda správní
orgán nepřekročil meze stanovené zákonem. Pokud správní orgán řádně zjistil a posoudil
jak osobní situaci stěžovatelky, tak i stav v její zemi, a pokud z nich sám nevyvodil důvody
pro udělení humanitárního azylu, je takové rozhodnutí v jeho pravomoci, zejména,
když stěžovatelka ve správním řízení ani žádné důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení
humanitárního azylu sám neuváděla. Ekonomické problémy stěžovatelky bez přistoupení
dalších okolností hodných zvláštního zřetele k udělení humanitárního azylu dle ustanovení
§14 zákona o azylu nepostačují. Stěžovatelka se nesprávně domnívá, že důvody, pro které
opustila vlast, jsou ve vztahu k udělení humanitárního azylu relevantní.
V této souvislosti odkazuje Nejvyšší správní soud na usnesení Ústavního soudu ze dne
15. března 2004 č. IV.ÚS 12/04, ve kterém vymezil Ústavní soud institut azylu následovně:
„Azyl je výjimečný institut konstruovaný za účelem poskytnutí ochrany tomu, kdo z důvodů
v zákoně stanovených pociťuje oprávněnou obavu z pronásledování ve státě, jehož je
občanem. Azyl jako právní institut není (a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem pro poskytnutí
ochrany před bezprávím, jakkoli surovým, hrubým a těžce postihujícím jednotlivce nebo celé
skupiny obyvatel. Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce
a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním,
tak ve vnitrostátním kontextu uznávána. institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu,
a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem chráněna
toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže i další
případy vážného porušování ostatních lidských práv jsou natolik závažné, že by na ně taktéž
bylo možno nahlížet jako na pronásledování. Proto např. porušování hospodářských,
sociálních a kulturních práv, jejichž požívání je do značné míry závislé na stupni ekonomické
vyspělosti příslušné země, nečiní z dané osoby uprchlíka ve smyslu Úmluvy o právním
postavení uprchlíků z roku 1951, kterou je Česká republika vázána, a není tedy ani důvodem
pro udělení azylu podle ustanovení §12 azylového zákona, byť by životní podmínky v dané
zemi byly sebevíc tíživé, ledaže by ekonomická opatření mající nepříznivý dopad na životní
úroveň příslušné osoby byla skrytě namířena proti určité národnostní, rasové nebo politické
skupině; zde by pak podle okolností případu přicházelo v úvahu naplnění podmínek
pro udělení azylu.“.
Výše citované usnesení Ústavního soudu označilo kategorii „důvody zvláštního zřetele
hodných“ s ohledem na skutečnost, že žádný tuzemský právní předpis ani Úmluva o ochraně
lidských práv a základních svobod jej neobsahuje, za tzv. neurčitý právní pojem, jehož
definování v právním předpise pro jeho povahu samu není vhodné, ba dokonce ani možné,
a proto se zjištění důvodů zvláštního zřetele hodných odvíjí od hodnocení okolností
konkrétního případu, z nichž pak příslušný orgán učiní závěr, zda tyto důvody existují. Špatná
ekonomická situace, která stěžovatelku v zemi původu postihuje, neimplikuje automaticky
povinnost státu udělit azyl z humanitárních důvodů; jeho udělení musí být odůvodněno
zvláštní situací stěžovatelky zjištěnou z konkrétních okolností jejího případu.
Shodně s názorem krajského soudu Nejvyšší správní soud neshledal, že by žalovaný
rozhodl o neudělení humanitárního azylu v rozporu se zákonem. Žalovaný nepřekročil meze
správního uvážení a své rozhodnutí taktéž dostatečně odůvodnil.
Pokud pak jde o v kasační stížnosti zmíněnou domněnku, že stěžovatelka patří
do „sociální skupiny nezaměstnaných a sociální skupiny nesympatizujících se současným
politickým zřízením“ a proto jí měl být azyl udělen, není možné s ní souhlasit. Takové
skupiny obyvatel ovšem jistě nelze označit za „sociální skupinu“ ve smyslu §12 zákona
o azylu. Definicí pojmu sociální skupina se Nejvyšší správní soud zabýval např. ve svém
rozsudku ze dne 19. 5. 2004, sp. zn. 5 Azs 63/2004 (publ. pod č. 364/2004 Sb. NSS),
kde určitou sociální skupinu ve smyslu §12 zákona o azylu vymezil jako skupinu osob,
která se vyznačuje objektivně společnou charakteristikou nebo kterou společnost alespoň
takto vnímá. Tato charakteristika má často povahu vrozeného, nezměnitelného rysu nebo
je jinak zásadní pro lidskou identitu, svědomí nebo výkon lidských práv dotyčných osob;
riziko pronásledování však do této charakteristiky nepatří. I pouhá příslušnost k určité sociální
skupině může být postačujícím důvodem pro udělení azylu; rozhodující je ovšem existence
odůvodněného strachu z pronásledování, směřujícího vůči žadateli o azyl jako příslušníku
určité sociální skupiny, jež podnikají úřady země, případně jež vychází od některých složek
obyvatelstva, které nerespektují normy stanovené v zákonech dotyčné země, a úřady vědomě
takové jednání tolerují, případně odmítají či jsou neschopné zajistit účinnou ochranu.
Skupiny, jež pojmenovala stěžovatelka, pak za takto určitelný útvar označit jistě nelze,
když jejich údajné definiční znaky jeví znaky určité nahodilosti a účelovosti.
Stěžovatelčin odkaz na čl. 65 Příručky procedur a kriterií pro přiznání postavení
uprchlíka tato nedoplnila žádnými skutkovými tvrzeními a ani z obsahu kasační stížnosti,
případně ze správního či soudního spisu nevyplývá, jakým způsobem by mělo znění
uvedeného článku ovlivnit stěžovatelčino azylové řízení. Citovaný článek se zabývá
pronásledováním, které se nemusí týkat jen kroků, podnikaných úřady nějaké země, ale může
také vycházet od některých složek obyvatelstva, které nerespektují normy stanovené
v zákonech dotyčné země. Tam, kde místní obyvatelstvo páchá závažné diskriminační čí jinak
postihující činy, mohou být tyto považovány za pronásledování, pokud je úřady vědomě
tolerují nebo odmítají, či jsou neschopné zajistit účinnou ochranu. V daném případě však
stěžovatelka vůbec netvrdila, že by byla pronásledována, a poukaz na čl. 65 uvedené příručky
je tak zcela nadbytečný.
Není tedy naplněn kasační důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Námitka stěžovatelky spočívající v kritice provedeného dokazování ve smyslu
ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., kdy žalovaný dle mínění stěžovatele nedostatečně provedl
dokazování a nerespektoval jeho důkazní nouzi ve vztahu k zajištění důkazů o persekuci
v domovské zemi, není opodstatněná.
Stěžovatelka namítanou vadu v dokazování nijak nespecifikovala, neuvedla, jaké další
důkazní prostředky si měl žalovaný opatřit, jaké důkazy provést či k jakému závěru
o skutkovém stavu měl dojít. Kritiku správního rozhodnutí nelze založit pouze na tvrzení,
nejsou-li doplněna odkazem na konkrétní tvrzená pochybení. Taková tvrzení jsou soudně
nepřezkoumatelná. Povinnost zjistit skutečný stav věci ukládá správnímu orgánu ust. §32
zákona č. 71/1967 Sb. správního řádu. Dle citovaného ustanovení je správní orgán povinen
opatřit si potřebné doklady pro rozhodnutí. Důkazní břemeno v řízení vyplývající z břemene
tvrzení vázne však na žadateli o azyl. Dokazování shledal Nejvyšší správní soud dostatečným,
přesvědčivým, stav věci byl zjištěn spolehlivě, přesně a úplně, žalovaný i soud si opatřili
potřebné podklady pro rozhodnutí, k dokazování použili všech prostředků, jimiž lze zjistit
a objasnit skutečný stav věci, rozhodnutí vyplývají ze zjištěných podkladů a je dostatečně
zdůvodněno. Skutková podstata má náležitou oporu ve spisech, při jejím zjišťování nebyl
porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že by to
mohlo ovlivnit jeho zákonnost. Nejvyšší správní soud tak nezjistil naplnění tvrzeného
kasačního důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Taktéž s tvrzením stěžovatelky, že je dán důvod pro podání kasační stížnosti
dle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., nelze souhlasit. Rozhodnutí není
nepřezkoumatelné nebo nesrozumitelné. Nejvyšší správní soud konstatuje, že řízení
před správním orgánem netrpělo vadou, kterou nelze odstranit, proto není nutné řízení
před správním orgánem zopakovat. Krajský soud byl při posuzování zákonnosti rozhodnutí
žalovaného správního orgánu vázán v souladu s ustanovením §75 odst. 2 s. ř. s. rozsahem
a důvody žaloby, které stěžovatel uvedl, přičemž vychází ze skutkového a právního stavu,
který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Krajský soud přezkoumal napadené
rozhodnutí v souladu s citovaným ustanovením a vypořádal se se všemi uvedenými
námitkami, na obecně formulované procesní žalobní námitky soud zareagoval, a v obecné
rovině se s nimi také vypořádal.
Pokud jde o námitku stěžovatelky, že rozhodnutí správního orgánu neodpovídá
požadavkům stanovených v ustanovení §47 odst. 3 správního řádu, když je nedostatečně
odůvodněno, a dále o námitku týkající se překážky vycestování ve smyslu §91 zákona
o azylu, tyto nebyly v průběhu celého správního ani soudního řízení zmíněny a tvoří z tohoto
pohledu novum ve smyslu §109 odst. 4 s. ř. s. Nejvyšší správní soud ve smyslu výše
citovaného ustanovení nepřihlížel při rozhodování ke skutečnostem, které stěžovatelka
uplatnila poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že důvody uvedené v kasační stížnosti
stěžovatelkou podřazené pod ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., nebyly prokázány,
a proto podanou kasační stížnost podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Protože stěžovatelka neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s. za použití §120 s. ř. s.). Žalovanému Ministerstvu vnitra,
které bylo v řízení úspěšné, náklady řízení nevznikly, respektive je neúčtovalo, a proto
rozhodl soud o nákladech řízení, jak výše uvedeno.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2005
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu