ECLI:CZ:NSS:2005:5.AZS.164.2004
sp. zn. 5 Azs 164/2004 - 57
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudkyň JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci
žalobce: V. P., zastoupeného JUDr. Otto Mrňavým, advokátem se sídlem Praha 3, Tachovské
nám. 649/3, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, o udělení azylu,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 1.
2004, č. j. 10 Az 108/2003 - 23,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
III. Ustanovenému zástupci stěžovatele JUDr. Otto Mrňavému se p ř i z n á v á
odměna za zastupování ve výši 1075 Kč, která mu bude vyplacena ve lhůtě 30 dnů od právní
moci tohoto rozhodnutí z účtu Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 16. 1. 2003, č. j. OAM-5876/VL-14-P08-2001, nebyl
žalobci udělen azyl z důvodu nesplnění podmínek uvedených v ust. §12, §13 odst. 1, 2
a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Současně bylo žalovaným
rozhodnuto podle §28 zákona o azylu, že se na žalobce nevztahuje překážka vycestování
ve smyslu §91 zákona o azylu. Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou, která byla
rozsudkem Městského soudu v Praze jako nedůvodná zamítnuta.
V kasační stížnosti stěžovatel namítá, že soud ani žalovaný nezjistil přesně a úplně
skutkový stav věci před vydáním rozhodnutí, čímž došlo k porušení §3 odst. 4, §32 odst. 1
a §46 zák. č. 71/1967 Sb., o správním řízení, a v důsledku toho i nesprávně právně posoudil
žádost o azyl. Důkazy, které si žalovaný opatřil pro rozhodnutí, nebyly podle stěžovatele
úplné, tak jak je požadováno v ust. §32 odst. 1 a §34 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb.,
správního řádu, a proto tedy nemohl správně usuzovat na skutkové a právní otázky,
které pro své rozhodnutí potřebuje odpovědět. Současně namítá, že rozhodnutí nevyplývá
ze zjištěných podkladů a že zde není logická vazba mezi rozhodnutím a podkladem pro ně.
K těmto námitkám dále uvádí, že je ve své zemi ohrožen na životě a tvrdí, že v jeho případě
jsou proto naplněny důvody pro poskytnutí humanitárního azylu dle §14 zákona o azylu,
přičemž se odvolává na čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, poukazuje
na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věci Cruz Varas a ve věci Vilvarajah
a odvolává se na čl. 53 Příručky postupů a kriterií pro určování právního postavení uprchlíků.
Vzhledem k uvedenému stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení a současně žádá
o nařízení veřejného soudního projednání věci, ustanovení advokáta a tlumočníka.
Součástí podané kasační stížnosti je i návrh stěžovatele na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti ve smyslu ust. §107 s. ř. s.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že podanou kasační stížnost
považuje za nezdůvodněnou ve smyslu §103 odst. 1 s. ř. s. a nepřípustnou, neboť tato
se opírá pouze o důvody, jež nebyly uplatněny před soudem.
Nejvyšší správní soud posoudil v prvé řadě nezbytnost vydání rozhodnutí o návrhu
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti dle §107 s. ř. s. a dospěl k závěru, že o něm
není třeba rozhodovat tam, kde se jedná o věc, která byla vyřízena v souladu s ustanovením
§56 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně.
Ze správního spisu vyplynulo, že stěžovatel podal návrh na zahájení řízení o udělení
azylu dne 22. 6. 2001. Uvedl, že svoji vlast opustil z důvodu vymáhání peněz
a pronásledování, neboť měl dluhy, jež v současnosti spolu s úroky činí cca 60 000 USD.
Na policii se neobrátil, neboť ona sama jej pronásledovala a poradila mu aby „zmizel“.
Na území ČR vstoupil dne 13. 1. 1999. Při pohovoru k žádosti o udělení azylu, konaném dne
27. 6. 2002, podrobně rozvedl politickou situaci v městě M., jež nastala ohledně kandidatury
pana L. J. (původem Korejec) na funkci primátora města v r. 1997 a jeho napojení na
zločinecké skupiny. Uvedl, že se aktivně zapojil proti jeho kandidatuře, přidal se ke straně R.,
se kterou podporovali protikandidáta. Pan L. nebyl zvolen primátorem a začal se mstít svým
politickým odpůrcům. V té době pracoval stěžovatel jako ředitel firmy K., která se zabývala
nákupem a prodejem různých komodit. Jako ředitel firmy dostal od jiné firmy nabídku na
nákup lihu, posléze se ukázalo že šlo o podvod, zboží mu bylo zcizeno a byl unesen jeho syn.
Byly na něm požadovány peníze, byl vydírán a bylo mu vyhrožováno smrtí. Protože se
jednalo o nelegální obchod s lihem, neobrátil se o pomoc na státní orgány Ukrajiny. Na radu
vycestoval ze země, do ČR přijel na turistické vízum a poté požádal o azyl. Na dotaz, co by
mu hrozilo v případě návratu na Ukrajinu odpověděl, že by měl velké problémy.
Žalovaný rozhodnutím ze dne 16. 1. 2003, č. j. OAM-5876/VL-14-P08-2001, rozhodl
o neudělení azylu z důvodu nesplnění podmínek dle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona
o azylu a rozhodl, že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91
zákona o azylu. Své rozhodnutí odůvodnil žalovaný tím, že svoji vlast opustil stěžovatel
z obavy před pronásledováním ze strany neznámých osob, jež po něm požadovaly peníze
a to v souvislosti s jeho nelegálním obchodem. Dle žalovaného stěžovatel neuvedl žádné
okolnosti svědčící o tom, že by vyvíjel činnost k uplatňování politických práv a svobod, či se
jinak politicky angažoval a byl z tohoto důvodu ve své vlasti pronásledován. K naplnění
podmínky odůvodněnosti obav z pronásledování, kterou by bylo možno podřadit pod důvody
relevantní pro udělení azylu ve smyslu §12 zákona o azylu, by k tomuto pronásledování
muselo docházet přímo či nepřímo ze strany státní moci, což nebylo prokázáno. Jednání
soukromých osob by bylo možno považovat za pronásledování, pokud by je státní orgány
podporovaly, tolerovaly či by nedokázaly před ním zajistit účinnou ochranu. Teprve tolerance
nezákonného jednání nebo odmítnutí pomoci by byla důvodem pro kladné posouzení návrhu
žadatele. Stěžovatel však pomoc státních orgánů ve své zemi nevyhledal, nedomáhal
se vyšetření svého případu, tedy nevyužil prostředků, který mu poskytuje právní řád v jeho
zemi na ochranu práv a svobod jednotlivce. Problémy, které stěžovatel ve své zemi měl, byly
problémy s mafií, které souvisely pouze s jeho nelegálními obchody za účelem obohacení
se nezákonným způsobem, tyto nejsou důvodem pro udělení azylu ve smyslu §12, §13 a §14
zákona o azylu.
Městský soud v Praze dospěl při přezkoumávání rozhodnutí žalovaného ke stejnému
skutkovému a právnímu závěru jako žalovaný správní orgán. Konstatoval, že si žalovaný
pro své rozhodnutí obstaral dostatek podkladů, které vyhodnotil v jejich vzájemných
souvislostech, přičemž vycházel z vlastních výpovědí stěžovatele, z informací o ekonomické
situaci v zemi a o stavu dodržování lidských práv na Ukrajině, rovněž odůvodnění rozhodnutí
považuje za dostatečné. Soud se ztotožnil se závěrem žalovaného, že důvodem žádosti byla
obava z pronásledování ze strany mafie, jež si se stěžovatelem násilím a vydíráním vyřizovala
své vztahy v souvislosti s nelegálním obchodem s lihem, jehož se stěžovatel účastnil a byl
si vědom toho, že se v případě potíží nebude moci dostatečně domáhat své ochrany u státních
orgánů. Soud proto přisvědčil žalovanému, že důvod, pro který stěžovatel žádal o azyl, nelze
podřadit pod důvody pro udělení azylu dle §12, §13 a §14 zákona o azylu. Protože napadené
rozhodnutí žalovaného netrpělo nezákonností, žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Městského
soudu v Praze v mezích uplatněného důvodu dle ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. a dospěl
k závěru, že není důvodná.
Poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České
republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území ČR,
tak jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR.
Dle §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno,
že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný
strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo,
v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
Azyl je výjimečný institut konstruovaný za účelem poskytnutí ochrany tomu,
kdo z důvodů v zákoně stanovených pociťuje oprávněnou obavu z pronásledování ve státě,
jehož je občanem. Azyl jako právní institut není (a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem
pro poskytnutí ochrany před bezprávím, postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel.
Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce a nepokrývají celou
škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním, tak ve vnitrostátním
kontextu uznávána. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu, a to pouze
pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem chráněna toliko
nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže i další případy
vážného porušování ostatních lidských práv jsou natolik závažné, že by na ně taktéž bylo
možno nahlížet jako na pronásledování.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené vady řízení, spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve
věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit; za takovou vadu řízení
se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Skutková podstata, z níž správní orgán vycházel v napadeném rozhodnutí, je se spisy
v rozporu, pokud skutkový materiál, jinak dostačující k učiněnému správnému skutkovému
závěru, ve spisu obsažený, vede k jiným skutkovým závěrům, než jaký učinil rozhodující
orgán. Skutková podstata nemá oporu ve spisech, chybí-li ve spisech podklad pro skutkový
závěr učiněný rozhodujícím orgánem, resp. je nedostačující k učinění správného skutkového
závěru.
Z podané kasační stížnosti, však nelze zjistit jakými konkrétními vadami mělo trpět
řízení před správním orgánem, pro které měl soud napadené rozhodnutí zrušit
a které stěžovatel v řízení před tímto soudem uplatnil. Stěžovatel v kasační stížnosti pouze
obecně uvádí, že žalovaný nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci před vydáním
rozhodnutí, důkazy, které si žalovaný opatřil pro rozhodnutí, nebyly úplné, a nemohl tedy
správně usuzovat na skutkové a právní otázky, které pro své rozhodnutí potřeboval. Takto
obecně byla formulována i žalobní námitky stěžovatele, kterou uplatnil v podané žalobě, čímž
velice obecně vymezil rozsah přezkumné činnosti soudu.
Městský soud byl při posuzování zákonnosti rozhodnutí žalovaného správního orgánu
vázán v souladu s ustanovením §75 s. ř. s. rozsahem a důvody podané žaloby
a při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době
rozhodování správního orgánu.
Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěrem Městského soudu v Praze,
že se žalovaný, jak vyplynulo ze správního spisu, zabýval všemi podstatnými skutečnostmi,
které stěžovatel v průběhu správního řízení uvedl, a zhodnotil je po stránce skutkové i právní.
Z odůvodnění rozhodnutí žalovaného je zřejmé, které skutečnosti byly podkladem rozhodnutí,
jakými úvahami byl žalovaný veden při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů,
na základě kterých žalovaný rozhodoval. Stěžovatel v podané žalobě neuvedl nic,
co by zpochybňovalo skutkový stav, tak jak byl žalovaným zjištěn a v odůvodnění
napadeného rozhodnutí popsán. Námitka stěžovatele, že skutkový stav byl na podkladě
shromážděných důkazů posouzen nesprávně, proto není důvodná.
Závěr žalovaného, že v případě stěžovatele nebyly naplněny zákonné podmínky
pro udělení azylu dle §12, §13 a §14 ani pro vyslovení překážky vycestování podle §91
zákona o azylu, odpovídá ve spise uvedeným skutečnostem vyplývajícím ze žádosti
stěžovatele, obsahu pohovoru a i ze zprávy o situaci v zemi původu. V řízení před správním
orgánem tedy nedošlo k tvrzeným vadám v řízení před správním orgánem, pro něž by měl
soud rozhodnutí žalovaného zrušit.
Pokud stěžovatel v kasační stížnosti tvrdí, že je ve své zemi ohrožen na životě a jsou
proto naplněny důvody pro poskytnutí humanitárního azylu dle §14 zákona o azylu, přičemž
se odvolává na čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, poukazuje na rozsudky
Evropského soudu pro lidská práva a na čl. 53 Příručky postupů a kriterií pro určování
právního postavení uprchlíků, a Nejvyšší správní soud připomíná, že podle §14 zákona
o azylu, jestliže v řízení o udělení azylu nebude zjištěn důvod pro udělení azylu podle §12,
lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu. Udělení azylu
je na volné úvaze příslušného správního orgánu a rozhodnutí o něm přezkoumává soud pouze
v omezeném rozsahu. Soudu nepřísluší přezkoumávat, zda zde byly humanitární důvody
či nikoli; to je věcí diskrečního oprávnění správního orgánu. Protože správní orgán řádně
zjistil a posoudil jak osobní situaci stěžovatele, tak i stav v její zemi, a sám z těchto
skutečností nevyvodil důvody pro udělení humanitárního azylu, je takové rozhodnutí v jeho
pravomoci.
Žalovaný úřad a následně i soud se tvrzené nezákonnosti ve smyslu §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s. nedopustil.
Pouze pro úplnost Nejvyšší správní soud podotýká, že stěžovateli nebyl soudem k jeho
žádosti ustanoven tlumočník pro řízení o kasační stížnosti, neboť tato potřeba nevyšla
vzhledem k okolnostem případu v řízení před soudem najevo (§18 odst. 2 o. s. ř. ve spojení
s §64 s. ř. s.). Stěžovatel byl v řízení zastupován advokátem znalým českého jazyka.
K požadavku stěžovatele na nařízení jednání odkazuje Nejvyšší správní soud
na ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s., dle kterého rozhoduje o kasační stížnosti Nejvyšší správní
soud zpravidla bez jednání. Pouze tehdy, považuje-li to za vhodné nebo provádí-li
dokazování, nařídí k projednání věci jednání. V případě řízení o kasační stížnosti stěžovatele
však potřeba nařídit jednání nenastala.
Na základě výše uvedeného Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady řízení
nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému se nepřiznává náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti.
Stěžovateli byl pro toto řízení před soudem ustanoven zástupcem advokát; v takovém
případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7, §120 s. ř. s.). Soud
proto určil odměnu advokáta částkou 1x 1000 Kč za jeden úkon právní služby – převzetí a
příprava věci a 1x 75 Kč na úhradu hotových výdajů, v souladu s §9 odst. 3 písm. f), §7, §11
odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, celkem 1075 Kč. Tato
částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 9. 2. 2005
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu