ECLI:CZ:NSS:2005:5.AZS.167.2005
sp. zn. 5 Azs 167/2005 - 45
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Václava Novotného a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobce: M. S., zast. Mgr. Alexandrem Vaškevičem, advokátem se sídlem AK Plzeň,
Františkánská 7, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 7, o udělení azylu,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne
18. 8. 2004, č. j. 15 Az 689/2003 – 18,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 18. 8. 2004, č. j. 15 Az 689/2003 - 18, zamítl Krajský soud
v Ústí nad Labem žalobu žalobce proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 2. 2003, č. j.
OAM-8538/VL-07-C10-2001, kterým žalovaný žalobci neudělil azyl v České republice
z důvodu nesplnění podmínek uvedených v §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) a současně bylo vysloveno, že se
na něj nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 téhož zákona.
Proti výše uvedenému rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“)
včas kasační stížnost.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1
písm. a), b), d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel napadá postup krajského soudu a stejně tak i žalovaného spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky, a to, zda je možno na jeho případ vztáhnout
ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu, tedy, že žádost o azyl byla
stěžovatelem podána důvodně. Stěžovatel se ve své domovské zemi dostal do finančních
potíží, nebyl schopen zajistit si legálním způsobem prostředky na obživu. Pokud stěžovatel
žádal o zajištění zaměstnání či sociálních dávek, byl státními orgány odmítnut. Z tohoto
důvodu stěžovateli nezbylo než vycestovat ze země. Stěžovatel je přesvědčen, že právě
s ohledem na shora uvedené je dán důvod k udělení azylu dle ustanovení §12 písm. b) zákona
o azylu, neboť patří do sociální skupiny nezaměstnaných, kteří nemají žádné hmotné
zabezpečení a domovská stát tuto situaci toleruje.
V této souvislosti stěžovatel upozorňuje na čl. 65 metodické Příručky procedur
a kritérií pro přiznání postavení uprchlíka, který uvádí, že k pronásledování může docházet
nejen ze strany státních orgánů, ale taktéž může vycházet od některých složek obyvatelstva,
které nerespektují normy stanovené v zákonech dané země. Tam, kde místní obyvatelstvo
páchá diskriminační či jinak postihující činy, mohou být tyto považovány za pronásledování,
pokud je orgány vědomě tolerují nebo odmítají, či nejsou schopné zajistit účinnou ochranu.
Stěžovatel spatřuje naplnění důvodu k podání kasační stížnosti uvedeného
v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., když má za to, že žalovaný nedostatečným
způsobem provedl dokazování a na základě takto zjištěného skutkového stavu nemohl
spravedlivě rozhodnout. Žalovaný nepřihlédl k omezeným možnostem stěžovatele ohledně
zajištění důkazních prostředků o persekuci v domovské zemi.
Stěžovatel se domnívá, že pro podání kasační stížnosti je taktéž dán důvod zakotvený
v ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., když soud nesprávným způsobem přezkoumal
předcházející správní řízení, respektive neshledal v tomto řízení procesní vady. Stěžovateli
je vytýkáno, že sice uvedl konkrétní ustanovení správního řádu, které měl žalovaný
ve správním řízení porušit, avšak již k těmto zákonným ustanovením nepřiřadil konkrétní
skutkové důvody. Stěžovatel je přesvědčen, že i v tomto případě je krajský soud povinen
přezkoumat napadené rozhodnutí a správní řízení jemu předcházející z hlediska dodržení
procesních předpisů. Dle názoru stěžovatele žalovaný porušil správní řád minimálně tím,
že nedostatečným způsobem provedl dokazování ve věci. Rozhodnutí žalovaného je v rozporu
s ustanovením §47 odst. 3 správního řádu, neboť není dostatečně odůvodněno. Tuto vadu,
dle názoru stěžovatele, nelze odstranit a proto je nutné řízení před správním orgánem provést
opakovaně.
Stěžovatel rovněž nesouhlasí se způsobem, s jakým se krajský soud vypořádal
s tvrzením žalovaného o neexistenci překážek vycestování. Z hlediska skutkového pak soud
zcela přehlíží situaci na straně stěžovatele, neboť tento svůj návrat do domovské země
nepovažuje vzhledem k chybějící ochraně ze strany policie za bezpečný. Při vycestování zpět
na Ukrajinu ji hrozí nebezpečí mučení, nelidského a ponižujícího zacházení. Při zjištění
státních orgánů, že stěžovatel požádal v ČR o azyl bude podroben persekuci,
resp. administrativní šikaně ze strany milice a dalších státních orgánů. Stěžovatel odkazuje
na Zprávu MZV USA o dodržování lidských práv za rok 2002 ze dne 31. 3. 2003. Stěžovatel
se tedy domnívá, že v jeho případě jsou naplněny podmínky překážek vycestování ve smyslu
ustanovení §91 zákona o azylu, kterými se však žalovaný ani soud vůbec nezabývali.
Vzhledem k výše uvedenému stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek
krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Současně s ohledem na cizí státní příslušnost stěžovatele, z důvodu zajištění jeho
přítomnosti v České republice, tak, aby mohl řádně uplatňovat svá práva u soudu, za situace,
kdy azylové řízení končí doručením rozsudku krajského soudu, stěžovatel navrhuje,
aby Nejvyšší správní soud přiznal jeho stížnosti odkladný účinek.
Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil písemným podáním ze dne 24. 2. 2005,
kde popřel oprávněnost podané kasační stížnosti a zároveň odkázal na obsah spisu, zejména
na vlastní podání a výpovědi stěžovatele. Žalovaný se domnívá, že stěžovatel nesplňuje
podmínky pro udělení azylu dle ustanovení §12 zákona o azylu. Namítá, že v době odjezdu
stěžovatele ze země byl nezletilý a důvody jím uváděné lze přiřadit k důvodům jeho matky
(též žadatelky o azyl). Navrhuje kasační stížnost zamítnout a odkladný účinek stížnosti
nepřiznat.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí v souladu s ust. §109 s. ř. s.,
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel
chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění
podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění
pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí
soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného
účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza,
která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza
prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí
rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím
o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Z předloženého spisového materiálu Nejvyšší správní soud zjistil, že řízení o udělení
azylu bylo zahájeno dne 28. 8. 2001 na základě žádosti stěžovatele, v níž uvedl, že Ukrajinu
opustil dne 13. 9. 2000, když následoval matku, která ze země vycestovala z ekonomických
důvodů. Stěžovatel nebyl členem žádné politické strany nebo organizace a nikdy proti němu
nebylo vedeno trestní stíhání. V pohovoru konaném dne 20. 11. 2002 stěžovatel uvedl,
že matka v ČR již v listopadu 1999 příležitostně pracovala. Zopakoval, že matka opustila
Ukrajinu vzhledem ke špatné ekonomické situaci. Z obavy před správním vyhoštěním
vstoupil stěžovatel do azylového řízení. Jiných problémů ve vlasti neměl. Žalovaný
na základě provedeného správního řízení vydal dne 26. 2. 2003 rozhodnutí, kterým
dle ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu neudělil stěžovateli azyl. Současně
vyslovil, že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona
o azylu. V odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že stěžovatel opustil svou vlast spolu
s matkou, která měla v zemi ekonomické problémy. Podmínky pro udělení azylu
dle ustanovení §13 odst. 1, 2 a ustanovení §14 nebyly dle žalovaného taktéž naplněny.
Žalovaný neshledal existenci překážek vycestování dle §91 citovaného zákona.
Proti rozhodnutí žalovaného brojil stěžovatel žalobou, kterou se domáhal zrušení
rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. V žalobě pouze obecně vyjádřil
nesouhlas s rozhodnutím žalovaného a uvedl, že do ČR přijel proto, že měl v zemi původy
velmi tíživé ekonomické problémy. Požádal o udělení humanitárního azylu. Krajský soud
přezkoumal napadené rozhodnutí, aniž by shledal námitky stěžovatele oprávněnými
a ztotožnil se se závěry žalovaného. Proto žalobu kasační stížností napadeným rozsudkem
zamítl.
Výše uvedený rozsudek napadl stěžovatel včas podanou kasační stížností.
V kasační stížnosti stěžovatel uplatňuje důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1
písm. a), b), d) s. ř. s.
Dle ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení.
Tvrzenou nezákonnost podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. spatřuje stěžovatel
v nesprávném posouzení právních otázky soudem v předcházejícím řízení, a to, zda je možno
na jeho případ vztáhnout ustanovení §12, §13 a §14 zákona o azylu, tedy, zda žádost o azyl
byla stěžovatelem podána důvodně. Stěžovatel je přesvědčen, že jsou u něj naplněny
podmínky pro udělení azylu dle §12 písm. b) zákona o azylu, když je pronásledován proto,
že patří do sociální skupiny nezaměstnaných a od státu se mu nedostává žádných sociálních
dávek. Stěžovatel opřel svá tvrzení o Příručku k postupům a kritériím pro určování právního
postavení uprchlíků, vydanou Úřadem Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, konkrétně
o čl. 65. Pronásledováním se zde míní pronásledování nejen prostřednictvím úřadů nějaké
země, ale rovněž pronásledování pocházející od nějakých složek obyvatelstva namísto úřadů.
Pokud tyto úřady vědomě schvalují takovouto činnost nějakých složek obyvatelstva, lze tuto
považovat za pronásledování pro azylové účely.
S názorem stěžovatele se Nejvyšší správní soud neztotožňuje.
Důvody udělení azylu jsou upraveny ustanoveními §12 až §14 zákona o azylu.
Dle ustanovení §12 zákona o azylu, se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení
azylu zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo
b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho
posledního trvalého bydliště.
Podle ustanovení §2 odst. 5 cit. Zákona o azylu ve znění platném ke dni rozhodnutí
se za pronásledování pro účely tohoto zákona považuje ohrožení života nebo svobody, jakož
i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna,
podporována či trpěna úřady ve státě, jehož je cizinec státním občanem, nebo státu posledního
trvalého bydliště v případě osoby bez státního občanství nebo pokud tento stát není schopen
odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním.
Z předloženého spisového materiálu je zřejmé, že stěžovatel v průběhu správního
řízení neuvedl žádné skutečnosti, které by byly podřaditelné pod důvody pro udělení azylu
podle ustanovení §12 zákona o azylu. Důvodem pro podání žádosti o azyl byly ekonomické
potíže rodiny stěžovatele. Za této situace žalovaný v rozhodnutí správně usoudil, že podmínky
pro udělení azylu podle ustanovení §12 v daném případě splněny nejsou.
Namítá-li stěžovatel, že splňuje podmínky pro udělení humanitárního azylu podle §14
zákona o azylu, nelze s ním souhlasit.
Udělení tzv. humanitárního azylu neboli azylu z humanitárního důvodu podle §14
zákona o azylu je věcí volné úvahy příslušného orgánu státní správy včetně úvahy o tom,
zda jde o případ hodný zvláštního zřetele, protože na udělení azylu z humanitárního důvodu
není právní nárok. Žadatel o azyl tudíž neudělením azylu z humanitárního důvodu nemůže být
zkrácen ve svých právech. Institut „případu hodného zvláštního zřetele“ je neurčitým právním
pojmem, avšak vlastní rozhodnutí správního orgánu humanitární azyl udělit či nikoliv,
je výsledkem správního uvážení.
Soudu nepřísluší přezkoumávat, zda zde byly humanitární důvody či nikoli, to je věcí
oprávnění správního orgánu. Soud rozhodnutí o humanitárním azylu přezkoumává pouze
z hlediska dodržení příslušných procesních předpisů, věcně jen v tom směru, zda správní
orgán nepřekročil meze stanovené zákonem. Pokud správní orgán řádně zjistil a posoudil
jak osobní situaci stěžovatele, tak i stav v její zemi, a pokud z nich sám nevyvodil důvody
pro udělení humanitárního azylu, je takové rozhodnutí v jeho pravomoci, zejména,
když stěžovatel ve správním řízení ani žádné důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení
humanitárního azylu sám neuváděl. Ekonomické problémy stěžovatele bez přistoupení dalších
okolností hodných zvláštního zřetele k udělení humanitárního azylu dle ustanovení §14
zákona o azylu nepostačují. Stěžovatel se nesprávně domnívá, že důvody, pro které opustil
vlast, jsou ve vztahu k udělení humanitárního azylu relevantní.
V této souvislosti odkazuje Nejvyšší správní soud na usnesení Ústavního soudu ze dne
15. března 2004 č. IV.ÚS 12/04, ve kterém vymezil Ústavní soud institut azylu následovně:
„Azyl je výjimečný institut konstruovaný za účelem poskytnutí ochrany tomu, kdo z důvodů
v zákoně stanovených pociťuje oprávněnou obavu z pronásledování ve státě, jehož
je občanem. Azyl jako právní institut není (a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem
pro poskytnutí ochrany před bezprávím, jakkoli surovým, hrubým a těžce postihujícím
jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel. Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny
poměrně úzce a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak
v mezinárodním, tak ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut azylu je aplikovatelný
v omezeném rozsahu, a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů,
kdy je tímto institutem chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody
s ní spojené, třebaže i další případy vážného porušování ostatních lidských práv jsou natolik
závažné, že by na ně taktéž bylo možno nahlížet jako na pronásledování. Proto např.
porušování hospodářských, sociálních a kulturních práv, jejichž požívání je do značné míry
závislé na stupni ekonomické vyspělosti příslušné země, nečiní z dané osoby uprchlíka
ve smyslu Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951, kterou je Česká republika
vázána, a není tedy ani důvodem pro udělení azylu podle ustanovení §12 azylového zákona,
byť by životní podmínky v dané zemi byly sebevíc tíživé, ledaže by ekonomická opatření mající
nepříznivý dopad na životní úroveň příslušné osoby byla skrytě namířena proti určité
národnostní, rasové nebo politické skupině; zde by pak podle okolností případu přicházelo
v úvahu naplnění podmínek pro udělení azylu.“.
Výše citované usnesení Ústavního soudu označilo kategorii „důvody zvláštního zřetele
hodných“ s ohledem na skutečnost, že žádný tuzemský právní předpis ani Úmluva o ochraně
lidských práv a základních svobod jej neobsahuje, za tzv. neurčitý právní pojem,
jehož definování v právním předpise pro jeho povahu samu není vhodné, ba dokonce ani
možné, a proto se zjištění důvodů zvláštního zřetele hodných odvíjí od hodnocení okolností
konkrétního případu, z nichž pak příslušný orgán učiní závěr, zda tyto důvody existují. Špatná
ekonomická situace, která stěžovatele v zemi původu postihuje, neimplikuje automaticky
povinnost státu udělit azyl z humanitárních důvodů; jeho udělení musí být odůvodněno
zvláštní situací stěžovatele zjištěnou z konkrétních okolností jeho případu.
Shodně s názorem krajského soudu Nejvyšší správní soud neshledal, že by žalovaný
rozhodl o neudělení humanitárního azylu v rozporu se zákonem. Žalovaný nepřekročil meze
správního uvážení a své rozhodnutí taktéž dostatečně odůvodnil.
Pokud pak jde o v kasační stížnosti zmíněnou domněnku, že stěžovatel patří
do „sociální skupiny nezaměstnaných“ a proto mu měl být azyl udělen, není možné s ním
souhlasit. Takovou skupinu obyvatel ovšem jistě nelze označit za „sociální skupinu“
ve smyslu §12 zákona o azylu. Definicí pojmu sociální skupina se Nejvyšší správní soud
zabýval např. ve svém rozsudku ze dne 19. 5. 2004, sp. zn. 5 Azs 63/2004 (publ.
pod č. 364/2004 Sb. NSS), kde určitou sociální skupinu ve smyslu §12 zákona o azylu
vymezil jako skupinu osob, která se vyznačuje objektivně společnou charakteristikou nebo
kterou společnost alespoň takto vnímá. Tato charakteristika má často povahu vrozeného,
nezměnitelného rysu nebo je jinak zásadní pro lidskou identitu, svědomí nebo výkon lidských
práv dotyčných osob; riziko pronásledování však do této charakteristiky nepatří. I pouhá
příslušnost k určité sociální skupině může být postačujícím důvodem pro udělení azylu;
rozhodující je ovšem existence odůvodněného strachu z pronásledování, směřujícího vůči
žadateli o azyl jako příslušníku určité sociální skupiny, jež podnikají úřady země, případně
jež vychází od některých složek obyvatelstva, které nerespektují normy stanovené v zákonech
dotyčné země, a úřady vědomě takové jednání tolerují, případně odmítají či jsou neschopné
zajistit účinnou ochranu. Skupina nezaměstnaných pak za takto určitelný útvar označit jistě
nelze, když její údajné definiční znaky jeví znaky určité nahodilosti a účelovosti.
Stěžovatel odkaz na čl. 65 Příručky procedur a kriterií pro přiznání postavení uprchlíka
nedoplnil žádnými skutkovými tvrzeními a ani z obsahu kasační stížnosti, případně
ze správního či soudního spisu nevyplývá, jakým způsobem by mělo znění uvedeného článku
ovlivnit stěžovatelovo azylové řízení. Citovaný článek se zabývá pronásledováním, které
se nemusí týkat jen kroků podnikaných úřady nějaké země, ale může také vycházet
od některých složek obyvatelstva, které nerespektují normy stanovené v zákonech dotyčné
země. Tam, kde místní obyvatelstvo páchá závažné diskriminační čí jinak postihující činy,
mohou být tyto považovány za pronásledování, pokud je úřady vědomě tolerují nebo odmítají,
či jsou neschopné zajistit účinnou ochranu. V daném případě však stěžovatel vůbec netvrdil,
že by byla pronásledován a poukaz na čl. 65 uvedené příručky je tak zcela nadbytečný.
Není tedy naplněn kasační důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Námitka stěžovatele spočívající v kritice provedeného dokazování ve smyslu ust.
§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., kdy žalovaný dle mínění stěžovatele nedostatečně provedl
dokazování a nerespektoval jeho důkazní nouzi ve vztahu k zajištění důkazů o persekuci
v domovské zemi, není opodstatněná.
Stěžovatel namítanou vadu v dokazování nijak nespecifikoval, neuvedl, jaké další
důkazní prostředky si měl žalovaný opatřit, jaké důkazy provést či k jakému závěru
o skutkovém stavu měl dojít. Kritiku správního rozhodnutí nelze založit pouze na tvrzení,
nejsou-li doplněna odkazem na konkrétní tvrzená pochybení. Taková tvrzení jsou soudně
nepřezkoumatelná. Povinnost zjistit skutečný stav věci ukládá správnímu orgánu ust. §32
zákona č. 71/1967 Sb. správního řádu. Dle citovaného ustanovení je správní orgán povinen
opatřit si potřebné doklady pro rozhodnutí. Důkazní břemeno v řízení vyplývající z břemene
tvrzení vázne však na žadateli o azyl. Dokazování shledal Nejvyšší správní soud dostatečným,
přesvědčivým, stav věci byl zjištěn spolehlivě, přesně a úplně, žalovaný i soud si opatřili
potřebné podklady pro rozhodnutí, k dokazování použili všech prostředků, jimiž lze zjistit
a objasnit skutečný stav věci, rozhodnutí vyplývají ze zjištěných podkladů a je dostatečně
zdůvodněno. Skutková podstata má náležitou oporu ve spisech, při jejím zjišťování nebyl
porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že by to
mohlo ovlivnit jeho zákonnost. Nejvyšší správní soud tak nezjistil naplnění tvrzeného
kasačního důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Taktéž s tvrzením stěžovatele, že je dán důvod pro podání kasační stížnosti
dle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., nelze souhlasit. Rozhodnutí není
nepřezkoumatelné nebo nesrozumitelné. Nejvyšší správní soud konstatuje, že řízení
před správním orgánem netrpělo vadou, kterou nelze odstranit, proto není nutné řízení
před správním orgánem zopakovat. Krajský soud byl při posuzování zákonnosti rozhodnutí
žalovaného správního orgánu vázán v souladu s ustanovením §75 odst. 2 s. ř. s. rozsahem
a důvody žaloby, které stěžovatel uvedl, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu,
který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Krajský soud přezkoumal napadené
rozhodnutí v souladu s citovaným ustanovením a vypořádal se se všemi uvedenými
námitkami, na obecně formulované procesní žalobní námitky soud zareagoval, a v obecné
rovině se s nimi také vypořádal.
Pokud jde o námitku stěžovatele, že rozhodnutí správního orgánu neodpovídá
požadavkům stanovených v ustanovení §47 odst. 3 správního řádu, když je nedostatečně
odůvodněno, a dále o námitku týkající se překážky vycestování ve smyslu §91 zákona
o azylu, tyto nebyly v průběhu celého správního ani soudního řízení zmíněny a tvoří z tohoto
pohledu novum ve smyslu §109 odst. 4 s. ř. s. Nejvyšší správní soud ve smyslu výše
citovaného ustanovení nepřihlížel při rozhodování ke skutečnostem, které stěžovatelka
uplatnila poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že důvody uvedené v kasační stížnosti
stěžovatelem podřazené pod ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., nebyly prokázány,
a proto podanou kasační stížnost podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Protože stěžovatel neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s. za použití §120 s. ř. s.). Žalovanému Ministerstvu vnitra,
které bylo v řízení úspěšné, náklady řízení nevznikly, respektive je neúčtovalo, a proto
rozhodl soud o nákladech řízení, jak výše uvedeno.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2005
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu