ECLI:CZ:NSS:2005:5.AZS.173.2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudkyň JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci
žalobce: S. Y., zast. Mgr. Lilianou Vochalovou, advokátkou se sídlem AK I. P. Pavlova 3,
Praha 2, 120 00, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7,
v řízení o kasační stížnosti stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne
28. 4. 2005, č. j. 60 Az 22/2005 – 24,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se stěžovatel domáhá zrušení výše
označeného rozsudku Krajského soudu v Plzni, jímž byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 9. 2. 2005, č. j.OAM-127/LE-B01-B02-2005, kterým byla zamítnuta
žádost o udělení azylu jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. g)
zák. č. 325/1995 Sb., o azylu a o změně zák. č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění
pozdějších předpisů.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost, ve které uplatňuje důvody
podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (s. ř. s.).
Uvádí, že krajský soud se nezabýval tím, zda žalovaný postupoval podle platných předpisů
a vycházel ze spolehlivě zjištěného stavu věci; nezkoumal ani, zda jsou splněny podmínky
pro udělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu. Stěžovatelova tíživá situace
totiž nastala po úmrtí jeho rodičů, kteří jej živili; nemohl najít práci, měl bídu a začal dlužit
peníze. Když si věřitel přišel pro své peníze, popral se s ním, a tak se obává, že by mohl
být po návratu uvězněn kvůli rvačce. Uvádí, že mu nebylo zdůvodněno, proč jím uváděné
důvody nejsou hodné zvláštního zřetele ve smyslu §14 zákona a azylu, když je nutné zvážit
celkovou situaci v ČLR.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti popírá její oprávněnost,
neboť se domnívá, že jak rozhodnutí správního orgánu ve věci azylu ve všech částech výroku,
tak i rozsudek Krajského soudu v Plzni byly vydány v souladu s právními předpisy, přičemž
plně odkazuje na správní spis, zejména na vlastní podání a výpovědi stěžovatele, učiněná
ve správním řízení. Poukázal na to, že v případě rozhodnutí podle písm. g) cit. paragrafu
nemůže být rozhodováno o humanitárním azylu.
Nejvyšší správní soud posoudil v prvé řadě nezbytnost vydání rozhodnutí o návrhu
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti dle §107 s. ř. s.a dospěl k závěru, že o něm
není třeba rozhodovat, neboť se jedná o věc, která byla vyřízena v souladu s ustanovením
§56 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Krajského
soudu v Plzni v mezích důvodů uplatněných ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d)
s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Ze spisového materiálu vyplynulo, že stěžovatel podal žádost o udělení azylu
dne 3. 2. 2005, v níž uvedl, že nebyl členem žádné politické strany, nebyl nikdy trestně stíhán.
Vlast opustil kvůli tomu, že v Číně nemá žádné příbuzné, návratu se obává proto, že by byl
uvězněn kvůli rvačce. Do protokolu ze dne 3. 2. 2005 upřesnil důvod rvačky s osobou,
která po něm chtěla vrátit dluh. Bezprostřední pohnutkou k odjezdu byl telefonát bratrance
ze Španělska, aby za ním přijel.
Krajský soud v Plzni dospěl při přezkoumávání rozhodnutí žalovaného ke stejnému
závěru jako žalovaný správní orgán, tedy že stěžovatel neuvedl v řízení o udělení azylu žádné
skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených
v ustanovení §12 zákona o azylu a žalovaný tedy nepochybil, když žádost zamítl jako zjevně
nedůvodnou dle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu.
Podle ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. spočívá nezákonnost v nesprávném posouzení
právních otázek soudem v předcházejícím řízení.
Nejvyšší správní soud považuje za nutné předeslat, že poskytnutí azylu je zcela
specifickým důvodem pobytu cizinců na území České republiky a nelze je zaměňovat s jinými
legálními formami pobytu cizinců na území ČR, tak jak jsou upraveny např. v zákoně
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR. Azyl je výjimečný institut konstruovaný
za účelem poskytnutí ochrany tomu, kdo z důvodů v zákoně stanovených pociťuje
oprávněnou obavu z pronásledování ve státě, jehož je občanem. Azyl jako právní institut
není (a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem pro poskytnutí ochrany před bezprávím,
postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel. Důvody pro poskytnutí azylu
jsou zákonem vymezeny poměrně úzce a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv
a svobod, která jsou jak v mezinárodním, tak ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut
azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu, a to pouze pro pronásledování ze zákonem
uznaných důvodů, kdy je tímto institutem chráněna toliko nejvlastnější existence lidské
bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže i další případy vážného porušování ostatních
lidských práv jsou natolik závažné, že by na ně taktéž bylo možno nahlížet
jako na pronásledování. Proto např. porušování hospodářských, sociálních a kulturních práv,
jejichž požívání je do značné míry závislé na stupni ekonomické vyspělosti příslušné země,
nečiní z dané osoby uprchlíka ve smyslu Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951,
kterou je Česká republika vázána, a není tedy ani důvodem pro udělení azylu
podle ustanovení §12 azylového zákona, byť by životní podmínky v dané zemi byly sebevíc
tíživé, ledaže by ekonomická opatření mající nepříznivý dopad na životní úroveň příslušné
osoby byla skrytě namířena proti určité národnostní, rasové nebo politické skupině;
zde by pak podle okolností případu přicházelo v úvahu naplnění podmínek pro udělení azylu.
Dle §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno,
že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný
strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má,
nebo, v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého
bydliště. Podle ust. §12 zákona o azylu se azyl udělí cizinci, který má mimo jiné odůvodněný
strach z pronásledování z důvodů příslušnosti k určité sociální skupině ve státě,
jehož občanství má nebo ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Pro udělení azylu
z uvedeného důvodu je tedy třeba, aby u žadatele o azyl byly naplněny dvě základní
podmínky. První podmínkou je odůvodněný strach z pronásledování. Podle ust. §2 odst. 5
zákona o azylu se za pronásledování považuje ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření
působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována
či trpěna úřady ve státě, jehož je cizinec státním občanem, nebo státu posledního trvalého
bydliště v případě osoby bez státního občanství nebo pokud tento stát není schopen
odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním. Druhou podmínkou,
kterou zákon o azylu vyžaduje, je odůvodněný strach z pronásledování z důvodů příslušnosti
k určité sociální skupině.
Dle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu se žádost o udělení azylu zamítne jako zjevně
nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí skutečnost svědčící o tom, že by mohl být vystaven
pronásledování z důvodů uvedených v §12 tohoto zákona. Podle §16 odst. 2 rozhodnutí
o zamítnutí žádosti pro její zjevnou nedůvodnost lze vydat nejpozději do třiceti dnů
ode dne zahájení řízení o azylu. Správní orgán má povinnost zjišťovat skutečnosti rozhodné
pro udělení azylu podle ust. §12 cit. zákona jen tehdy, jestliže žadatel o udělení azylu alespoň
tvrdí, že existují důvody v tomto ustanovení uvedené, případně neuvádí jen důvody
ekonomické. V opačném případě žádost jako zjevně nedůvodnou zamítne. Nedojde-li
k zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné ve lhůtě do třiceti dnů od zahájení správního
řízení, vydá rozhodnutí podle ust. §12 s dalšími akcesorickými výroky, tj. existencí překážky
vycestování. To ovšem neznamená a z žádného ustanovení zákona tak nelze dovodit,
že by správnímu orgánu za této situace vznikla povinnost, aby sám domýšlel právně
relevantní důvody pro udělení azylu žadatelem neuplatněné a posléze k těmto důvodům činil
příslušná skutková zjištění. Povinnost zjistit skutečný stav věci dle ustanovení §32 zákona
č. 71/1967 Sb., správní řád, má správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které
žadatel v průběhu správního řízení uvedl. Skutečnosti uváděné stěžovatelem nelze považovat
za pronásledování ve smyslu ust. §12 písmeno b) zákona o azylu. Stěžovatel neopustil
Čínskou lidovou republiku z důvodů pronásledování za uplatnění politických práv a svobod
nebo z důvodů rasy, náboženství nebo politického přesvědčení, ale z důvodu problémů
ekonomických, příp. rvačky s věřitelem. Takovéto důvody však nespadají pod ust. §12
zákona o azylu.
Stěžovatel napadá rozhodnutí soudu prvního stupně z důvodu, že skutková podstata,
z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nebyla řádně zjištěna a nebylo
přihlédnuto ke všem rozhodným okolnostem, aniž však konkretizuje, jaké okolnosti to měly
být a v čem byl skutkový stav zjištěn nedostatečně. Skutková podstata, z níž správní orgán
vycházel v napadeném rozhodnutí, je se spisy v rozporu, pokud skutkový materiál,
jinak dostačující k učiněnému správnému skutkovému závěru, ve spisu obsažený, vede
k jiným skutkovým závěrům, než jaký učinil rozhodující orgán. Skutková podstata nemá
oporu ve spisech, chybí-li ve spisech podklad pro skutkový závěr učiněný rozhodujícím
orgánem, resp. je nedostačující k učinění správného skutkového závěru. Z textu kasační
stížnosti však nelze zjistit jakými konkrétními vadami mělo trpět řízení před správním
orgánem, pro které měl soud napadené rozhodnutí zrušit a které stěžovatel v řízení před tímto
soudem uplatnil. Stěžovatel v kasační stížnosti pouze uvádí důvod
podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., aniž však zmiňuje jaké důkazy nebyly provedeny,
jaké navrhoval nebo v řízení uplatnil, což bez dalšího nelze podřadit pod důvod pro podání
kasační stížnosti dle citovaného písmene. Ze správního spisu je zcela zřejmé, že správní orgán
provedl v řízení úplné dokazování, je z něj zřejmé, z jakých důkazních prostředků žalovaný
při svém rozhodování vycházel. Stěžovatel byl v protokolu o pohovoru, vedeném za účasti
tlumočníka, řádně seznámen s podklady pro rozhodnutí, přičemž mohl navrhnout doplnění
důkazů, z nichž správní orgán vycházel, o doplnění nežádal, ani neuvedl žádné skutečnosti,
které by mohly být důvodné pro odlišné posouzení situace, než učinil žalovaný. Nejvyšší
správní soud v této souvislosti uvádí, že správní orgán má povinnost zjišťovat skutečnosti
rozhodné pro udělení azylu podle ustanovení §12 cit. zákona jen tehdy, jestliže žadatel
o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují důvody v tomto ustanovení uvedené, případně
neuvádí jen důvody ekonomické. Správní řízení nesmí znemožnit žadateli o azyl sdělit
všechny okolnosti, které sám považuje pro udělení azylu za významné. To bylo ze strany
žalovaného dodrženo a stěžovatel nebyl ve vypovězení důvodů, které jej k podání žádosti
o azyl vedly, nikterak omezován. Postup žalovaného byl tak naprosto korektní a jako takový
jej soud I. stupně i vyhodnotil.
Důvodem pro podání kasační stížnosti dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
je nepřezkoumatelnost, spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé. Námitku uplatněnou v tomto ohledu neshledal Nejvyšší správní soud
opodstatněnou, když její konstatování se opíralo o neodůvodnění nepřiznání humanitárního
azylu. K tomu soud uvádí, že v posuzované věci správní orgán vycházel v rozhodnutí
z ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, podle něhož se žádost o udělení azylu
zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí skutečnosti svědčící o tom,
že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12. Uvedené posouzení
ve svých důsledcích znamená, že neprobíhal proces dokazování o tom, zda byly splněny
podmínky ustanovení §12 zákona o azylu. Jestliže se správní orgán nezabýval meritorně
posouzením toho, zda byla či nebyla naplněna skutková podstata ustanovení §12 zákona
o azylu, pak se nemusel zabývat ani splněním podmínek ustanovení §14 zákona o azylu,
tj. podmínkami udělení azylu z humanitárních důvodů. Neprovádí-li tedy správní orgán
dokazování o přítomnosti důvodů azylu ve smyslu §12 zákona o azylu, neboť vychází z toho,
že stěžovatel neuvedl skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování
z důvodů uvedených v §12 [§16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu], pak je jeho výrok nemusí
obsahovat řešení humanitárního azylu. Podle tohoto ustanovení lze totiž v případě hodném
zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu, avšak jenom za situace, jestliže v řízení
o udělení azylu nebude zjištěn důvod pro udělení azylu podle §12. Jak již však bylo výše
uvedeno, v posuzované věci bylo provedeno tzv. zkrácené řízení, a to z důvodů zjevně
nedůvodné žádosti, aniž by v tomto řízení důvody uvedené v §12 byly zjišťovány.
Jestliže důvody pro udělení azylu podle §12 nebyly po právu zjišťovány (nemohly být tudíž
ani zjištěny), nepřichází v úvahu výrok o udělení azylu z humanitárních důvodů podle §14
zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že důvody uvedené v kasační stížnosti
stěžovatele podřazené pod ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., nebyly prokázány,
a proto podanou kasační stížnost podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady řízení
nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému se náhrada nákladů řízení
o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 27. července 2005
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu