ECLI:CZ:NSS:2005:5.AZS.177.2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudkyň JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci
žalobce: V. I., zast. Mgr. A. Vaškevičem, advokátem se sídlem AK Plzeň, Františkánská 7,
proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační
stížnosti stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 10. 2004,
č. j. 14 Az 66/2004 - 23,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se stěžovatel domáhá zrušení výše
označeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, jímž byla zamítnuta žaloba proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 12. 2003, č. j. OAM-3127/VL-07-P25-2003, kterým
mu nebyl udělen azyl z důvodu nesplnění podmínek uvedených v §12, §13 odst. 1, 2, a §14
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů, (zákon o azylu) a dále bylo rozhodnuto, že se na cizince
nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu, v platném znění.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost, ve které uplatňuje důvody
podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (s. ř. s. ).
Stěžovatel má za to, že soud, stejně jako žalovaný, nesprávným způsobem posoudil právní
otázku, zda je možno na jeho případ vztáhnout ustanovení §12, 13 odst. 1,2 a §14 zákona
o azylu. Ve své vlasti se stěžovatel dostal do finančních potíží, kdy nebyl schopen si legálním
způsobem zajistit prostředky pro svou obživu a pokud žádal o zajištění zaměstnání
či sociálních dávek, byl státními orgány odmítnut. Právě s ohledem na tyto potíže je dán
důvod udělení azylu podle §12 písm. b) zákona o azylu, neboť stěžovatel patří do sociální
skupiny nezaměstnaných a stát tuto situaci toleruje. Stěžovatel poukazuje na čl. 65 Příručky
procedur a kriterií pro přiznání postavení uprchlíka, který uvádí, že pronásledování se týká
za normálních okolností kroků, které podnikají orgány nějaké země. Může však vycházet také
od některých složek obyvatelstva, které nerespektují normy stanovené v zákonech dané země.
Tam, kde místní obyvatelstvo páchá diskriminační či jinak postihující činy, mohou být tyto
považovány za pronásledování, pokud je orgány vědomě tolerují nebo odmítají, či nejsou
schopné zajistit účinnou ochranu. Další důvod podané kasační stížnosti stěžovatel spatřuje
v ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., když má zato, že žalovaný nedostatečným způsobem
provedl dokazování, a na základě takto zjištěného skutkového stavu nebylo možné
ve správním řízení o udělení azylu spravedlivě rozhodnout. Žalovaný dle názoru stěžovatele
zcela nerespektoval, že jako účastník azylového řízení má jen velmi omezené možnosti
pro zajištění důkazů o perzekuci v domovské zemi a krajský soud tuto skutečnost ponechal
zcela bez povšimnutí. Důvod podání kasační stížnosti stěžovatel spatřuje i v ust. §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s., když soud nesprávným způsobem posoudil právní otázku, zda správní řízení
předcházející podání žaloby netrpělo procesní vadou. Soud byl povinen přezkoumat napadené
rozhodnutí a správní řízení jemu předcházející z hlediska dodržení procesních předpisů.
Rovněž odůvodnění rozhodnutí žalovaného stěžovatel napadá ve smyslu ust. §47 odst. 3
správního řádu pro nedostatečnost, což má za následek neodstranitelnou vadu. Stěžovatel
rovněž nesouhlasí se způsobem, jakým se soud I. stupně vypořádal s tvrzením žalovaného
o neexistenci překážek vycestování. Při zjištění státních orgánů, že stěžovatel požádal o azyl,
bude podroben persekuci a odkazuje na zprávu MZV USA ze dne 14. 3. 2004 o dodržování
lidských práv za rok 2003. Stěžovatel požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
s ohledem na výše uvedené požaduje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti popírá její oprávněnost.
Nejvyšší správní soud posoudil v prvé řadě nezbytnost vydání rozhodnutí o návrhu
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti dle §107 s. ř. s. a dospěl k závěru, že o něm
není třeba rozhodovat, neboť se jedná o věc, která byla vyřízena v souladu s ustanovením
§56 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Krajského
soudu v Ústí nad Labem v mezích důvodů uplatněných ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. a),
b) a d) s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Ze spisového materiálu vyplynulo, že stěžovatel podal žádost o udělení azylu
dne 30. 6. 2003, v žádosti uvedl, že nebyl členem žádné politické strany, nebyl nikdy trestně
stíhán. Vlast opustil kvůli finančním problémům, otec je invalida, matka ani sestra nepracují
a on sám také nemá práci, tedy ani peníze; musí se nějak živit, proto z Ukrajiny odjel.
Do protokolu ze dne 23. 9. 2003 potvrdil, že důvodem žádosti o azyl jsou jeho finanční potíže
v důsledku nemožnosti najít práci. Jiné potíže ve vlasti neměl.
Krajský soud v Ústí nad Labem dospěl při přezkoumávání rozhodnutí žalovaného
ke stejnému závěru jako žalovaný správní orgán, tedy že stěžovatel neuvedl v řízení o udělení
azylu žádné skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů
uvedených v ustanovení §12 a §13 zákona o azylu a žalovaný tedy nepochybil, když žádosti
o azyl nevyhověl.
Tvrzenou nezákonnost podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. spatřuje stěžovatel
v nesprávném posouzení právních otázek soudem v předcházejícím řízení, když zpochybňuje
závěr soudu i správního orgánu o tom, že důvody jím uplatňované neodůvodňují aplikaci
§2 zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud považuje za nutné předeslat, že poskytnutí azylu je zcela
specifickým důvodem pobytu cizinců na území České republiky a nelze je zaměňovat s jinými
legálními formami pobytu cizinců na území ČR, tak jak jsou upraveny např. v zákoně
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR. Azyl je výjimečný institut konstruovaný
za účelem poskytnutí ochrany tomu, kdo z důvodů v zákoně stanovených pociťuje
oprávněnou obavu z pronásledování ve státě, jehož je občanem. Azyl jako právní institut není
(a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem pro poskytnutí ochrany před bezprávím, postihujícím
jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel. Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem
vymezeny poměrně úzce a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv a svobod,
která jsou jak v mezinárodním, tak ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut azylu
je aplikovatelný v omezeném rozsahu, a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných
důvodů, kdy je tímto institutem chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva
a svobody s ní spojené, třebaže i další případy vážného porušování ostatních lidských práv
jsou natolik závažné, že by na ně taktéž bylo možno nahlížet jako na pronásledování.
Proto např. porušování hospodářských, sociálních a kulturních práv, jejichž požívání
je do značné míry závislé na stupni ekonomické vyspělosti příslušné země, nečiní z dané
osoby uprchlíka ve smyslu Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951,
kterou je Česká republika vázána, a není tedy ani důvodem pro udělení azylu podle
ustanovení §12 azylového zákona, byť by životní podmínky v dané zemi byly sebevíc tíživé,
ledaže by ekonomická opatření mající nepříznivý dopad na životní úroveň příslušné osoby
byla skrytě namířena proti určité národnostní, rasové nebo politické skupině; zde by pak podle
okolností případu přicházelo v úvahu naplnění podmínek pro udělení azylu.
Dle §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno,
že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný
strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité
sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má
nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého
bydliště. Podle ust. §12 zákona o azylu se azyl udělí cizinci, který má mimo jiné odůvodněný
strach z pronásledování z důvodů příslušnosti k určité sociální skupině ve státě,
jehož občanství má nebo ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Pro udělení azylu
z uvedeného důvodu je tedy třeba, aby u žadatele o azyl byly naplněny dvě základní
podmínky. První podmínkou je odůvodněný strach z pronásledování. Stěžovatel se domnívá,
že tato podmínka je v jeho případě naplněna, aniž však tvrdí relevantní důvody.
Podle ust. §2 odst. 5 zákona o azylu se za pronásledování považuje ohrožení života
nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání,
pokud jsou prováděna, podporována či trpěna úřady ve státě, jehož je cizinec státním
občanem, nebo státu posledního trvalého bydliště v případě osoby bez státního občanství
nebo pokud tento stát není schopen odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým
jednáním. O takovou skutečnost se však ve stěžovatelově případě nejedná.
Druhou podmínkou, kterou zákon o azylu vyžaduje, je odůvodněný strach
z pronásledování z důvodů příslušnosti k určité sociální skupině. Stěžovatel má za to,
že i tato podmínka je u něj naplněna, což dovozuje svou příslušností k sociální skupině
nezaměstnaných.
Povinnost zjistit skutečný stav věci dle ustanovení §32 zákona č. 71/1967 Sb., správní
řád, má správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního řízení
uvedl. Skutečnosti uváděné stěžovatelem nelze považovat za pronásledování ve smyslu
ust. §12 písmeno a) ani b) zákona o azylu. Stěžovatel neopustil Ukrajinu z důvodů
pronásledování za uplatnění politických práv a svobod nebo z důvodů rasy, náboženství
nebo politického přesvědčení, ale z důvodu ryze ekonomických. Stěžovateli rovněž v případě
návratu na Ukrajinu nehrozí žádné sankce za to, že požádal v jiné zemi o udělení azylu.
Z úřední činnosti je tomuto soudu známo, že Velvyslanectví České republiky v Kyjevě
opakovaně uvádí, že případnou administrativní šikanu, vyšetřování či souzení osob,
které se po té, co jim byl odmítnuto udělení azylu vrátily na Ukrajinu, nelze jednoznačně
spojit s žádostí o udělení azylu, jejich politickou či občanskou angažovaností. V mnoha
případech je aktivita silových složek vyvolána jejich pochybnými ekonomickými aktivitami
a navazováním vazeb s objektivně rizikovými skupinami obyvatel, případně příslušností
k nim. Trestní zákon Ukrajiny v platném znění nekvalifikuje žádost o azyl nebo jeho získání
jako trestný čin. Zákaz vycestování jako trestní sankce není v trestním zákoně ani v zákoně
o občanství Ukrajiny uveden. Řada advokátů zastupitelskému úřadu potvrdila, že nejsou
známy případy, kdy žadatel o azyl po svém návratu na Ukrajinu byl nějakým způsobem
za tento krok trestán. Takový stav potvrzuje i organizace na ochranu lidských práv. Občanovi,
který požádal o azyl v ČR nebo v jiné zemi v případě příjezdu na Ukrajinu, nehrozí fyzické
nebezpečí, nelidské nebo ponižující jednání.
Stěžovatel napadá rozhodnutí soudu prvního stupně z důvodu, že skutková podstata,
z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí nebyla řádně zjištěna a nebylo přihlédnuto
ke všem rozhodným okolnostem, aniž však konkretizuje, jaké okolnosti to měly být a v čem
byl skutkový stav zjištěn nedostatečně. Skutková podstata, z níž správní orgán vycházel
v napadeném rozhodnutí, je se spisy v rozporu, pokud skutkový materiál, jinak dostačující
k učiněnému správnému skutkovému závěru, ve spisu obsažený, vede k jiným
skutkovým závěrům, než jaký učinil rozhodující orgán. Skutková podstata nemá oporu
ve spisech, chybí-li ve spisech podklad pro skutkový závěr učiněný rozhodujícím orgánem,
resp. je nedostačující k učinění správného skutkového závěru. Z textu kasační stížnosti
však nelze zjistit jakými konkrétními vadami mělo trpět řízení před správním orgánem,
pro které měl soud napadené rozhodnutí zrušit a které stěžovatel v řízení před tímto soudem
uplatnil. Stěžovatel v kasační stížnosti pouze uvádí, že žalovaný nedostatečným způsobem
provedl dokazování, aniž však zmiňuje jaké důkazy nebyly provedeny, jaké navrhoval nebo
v řízení uplatnil, což bez dalšího nelze podřadit pod důvod pro podání kasační stížnosti
dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Ze správního spisu je zcela zřejmé, že správní orgán provedl v řízení úplné
dokazování, je z něj zřejmé, z jakých důkazních prostředků žalovaný při svém rozhodování
vycházel. Stěžovatel byl v protokolu o pohovoru, vedeném za účasti tlumočníka, řádně
seznámen s podklady pro rozhodnutí, přičemž mohl navrhnout doplnění důkazů, z nichž
správní orgán vycházel, o doplnění nežádal, ani neuvedl žádné skutečnosti, které by mohly
být důvodné pro odlišné posouzení situace, než učinil žalovaný. Nejvyšší správní soud v této
souvislosti uvádí, že správní orgán má povinnost zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení
azylu podle ustanovení §12 cit. zákona jen tehdy, jestliže žadatel o udělení azylu alespoň
tvrdí, že existují důvody v tomto ustanovení uvedené, případně neuvádí jen důvody
ekonomické. Správní řízení nesmí znemožnit žadateli o azyl sdělit všechny okolnosti,
které sám považuje pro udělení azylu za významné. To bylo ze strany žalovaného dodrženo
a stěžovatel nebyl ve vypovězení důvodů, které jej k podání žádosti o azyl vedly, nikterak
omezován. Postup žalovaného byl tak naprosto korektní a jako takový jej soud I. stupně
i vyhodnotil.
Důvodem pro podání kasační stížnosti dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
je nepřezkoumatelnost, spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé. Námitku uplatněnou v tomto ohledu neshledal Nejvyšší správní soud
opodstatněnou, když její konstatování zůstalo pouze v obecné rovině. Nejvyšší správní soud
dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí žalovaného je dostatečně srozumitelným
a přesvědčivým způsobem odůvodněno, pro stěžovatele z něj zcela jasně vyplývá, z jakých
skutečností správní orgán a následně i soud vycházely a jakými právními úvahami
se při rozhodování řídily.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že důvody uvedené v kasační stížnosti
stěžovatele podřazené pod ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. nebyly prokázány,
a proto podanou kasační stížnost podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady řízení
nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému se náhrada nákladů řízení
o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 26. července 2005
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu