ECLI:CZ:NSS:2005:5.AZS.181.2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudkyň JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci
žalobce: O. K., zast. JUDr. Alexandrem Belicou, advokátem se sídlem AK Smetanovo nám.
7, Ostrava – Moravská Ostrava, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Nad Štolou
3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě
ze dne 16. 12. 2004, č. j. 61 Az 130/2004 - 24,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna zástupce stěžovatele, advokáta JUDr. Alexandra Belicy se p ř i z n á v á
v částce 1075 Kč a bude mu vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se stěžovatel domáhá zrušení výše
označeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, jímž byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 17. 6. 2004 č. j. OAM-2155/VL-20-06-2004, kterým byla zamítnuta žádost
o udělení azylu jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. g/ zák. č. 325/1995 Sb.,
o azylu a o změně zák. č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost, ve které uplatňuje důvody
podle §103 odst. 1 písm. a), b), c) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (s. ř. s.).
Stěžovatel má za to, že soud věc posoudil v rozporu s platným právním řádem, namítá vážná
pochybení všech dosavadních orgánů. Má obavu z nuceného opuštění České republiky
a návratu na Ukrajinu, kde mu hrozí vážné nebezpečí z politických důvodů. Žádá o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti a požaduje, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud posoudil v prvé řadě nezbytnost vydání rozhodnutí o návrhu
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti dle §107 s. ř. s. a dospěl k závěru, že o něm
není třeba rozhodovat, neboť se jedná o věc, která byla vyřízena v souladu s ustanovením
§56 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Krajského
soudu v Ostravě v mezích důvodů uplatněných ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. a), b) c) a d)
s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Ze spisového materiálu vyplynulo, že stěžovatel podal žádost o udělení azylu
dne 14. 6. 2004, v níž uvedl, že nebyl členem žádné politické strany a nebyl nikdy trestně
stíhán. Vlast opustil kvůli finančním problémům, rád by studoval, ale jeho rodiče jej finančně
nepodporují. V České republice pobýval na krátkodobé vstupní vízum, po té zde nelegálně
pobýval a nelegálně pracoval. Chce si tímto způsobem zlegalizovat pobyt v České Republice.
Do protokolu ze dne 16. 6. 2004 potvrdil, že důvodem žádosti o azyl jsou jeho finanční
potíže, odjel také kvůli rodičům, kteří hodně pijí.
Krajský soud v Ostravě dospěl při přezkoumávání rozhodnutí žalovaného ke stejnému
závěru jako žalovaný správní orgán, tedy že stěžovatel neuvedl v řízení o udělení azylu žádné
skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených
v ustanovení §12 zákona o azylu a žalovaný tedy nepochybil, když žádost zamítl jako zjevně
nedůvodnou dle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu.
Tvrzení o nezákonnosti stěžovatel ani přes výzvu učiněnou usnesením krajského
soudu ze dne 14. 3. 2005 nedoplnil a neupřesnil. Proto stejné míře obecnosti, s jakou
je kasační stížnost sepsána, může se Nejvyšší správní soud vyjádřit k vzneseným námitkám.
Nezákonnost podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze spatřovat v nesprávném posouzení
právních otázek soudem v předcházejícím řízení.
Nejvyšší správní soud považuje za nutné předeslat, že poskytnutí azylu je zcela
specifickým důvodem pobytu cizinců na území České republiky a nelze je zaměňovat s jinými
legálními formami pobytu cizinců na území ČR, tak jak jsou upraveny např. v zákoně
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR. Azyl je výjimečný institut konstruovaný
za účelem poskytnutí ochrany tomu, kdo z důvodů v zákoně stanovených pociťuje
oprávněnou obavu z pronásledování ve státě, jehož je občanem. Azyl jako právní institut není
(a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem pro poskytnutí ochrany před bezprávím, postihujícím
jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel. Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem
vymezeny poměrně úzce a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv a svobod,
která jsou jak v mezinárodním, tak ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut azylu
je aplikovatelný v omezeném rozsahu, a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných
důvodů, kdy je tímto institutem chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva
a svobody s ní spojené, třebaže i další případy vážného porušování ostatních lidských práv
jsou natolik závažné, že by na ně taktéž bylo možno nahlížet jako na pronásledování.
Proto např. porušování hospodářských, sociálních a kulturních práv, jejichž požívání
je do značné míry závislé na stupni ekonomické vyspělosti příslušné země, nečiní z dané
osoby uprchlíka ve smyslu Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951,
kterou je Česká republika vázána, a není tedy ani důvodem pro udělení azylu podle
ustanovení §12 azylového zákona, byť by životní podmínky v dané zemi byly sebevíc tíživé,
ledaže by ekonomická opatření mající nepříznivý dopad na životní úroveň příslušné osoby
byla skrytě namířena proti určité národnostní, rasové nebo politické skupině; zde by pak podle
okolností případu přicházelo v úvahu naplnění podmínek pro udělení azylu.
Dle §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno,
že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný
strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má,
nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého
bydliště. Podle ust. §12 zákona o azylu se azyl udělí cizinci, který má mimo jiné odůvodněný
strach z pronásledování z důvodů příslušnosti k určité sociální skupině ve státě, jehož
občanství má nebo ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Pro udělení azylu z uvedeného
důvodu je tedy třeba, aby u žadatele o azyl byly naplněny dvě základní podmínky. První
podmínkou je odůvodněný strach z pronásledování. Stěžovatel se domnívá, že tato podmínka
je v jeho případě naplněna, aniž však tvrdí relevantní důvody. Podle ust. §2 odst. 5 zákona
o azylu se za pronásledování považuje ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření
působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována
či trpěna úřady ve státě, jehož je cizinec státním občanem, nebo státu posledního trvalého
bydliště v případě osoby bez státního občanství nebo pokud tento stát není schopen
odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním. Takovou skutečnost
však stěžovatel netvrdil. Druhou podmínkou, kterou zákon o azylu vyžaduje, je odůvodněný
strach z pronásledování z důvodů příslušnosti k určité sociální skupině. V tomto směru
stěžovatel neuvádí žádné okolnosti, které by jej mohly s nějakou sociální skupinou
identifikovat.
Dle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu se žádost o udělení azylu zamítne jako zjevně
nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí skutečnost svědčící o tom, že by mohl být vystaven
pronásledování z důvodů uvedených v §12 tohoto zákona. Podle §16 odst. 2 rozhodnutí
o zamítnutí žádosti pro její zjevnou nedůvodnost lze vydat nejpozději do třiceti dnů ode dne
zahájení řízení o azylu. Správní orgán má povinnost zjišťovat skutečnosti rozhodné
pro udělení azylu podle ust. §12 cit. zákona jen tehdy, jestliže žadatel o udělení azylu alespoň
tvrdí, že existují důvody v tomto ustanovení uvedené, případně neuvádí jen důvody
ekonomické. V opačném případě žádost jako zjevně nedůvodnou zamítne. Nedojde-li
k zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné ve lhůtě do třiceti dnů od zahájení správního
řízení, vydá rozhodnutí podle ust. §12 s dalšími akcesorickými výroky, tj. existencí překážky
vycestování. To ovšem neznamená a z žádného ustanovení zákona tak nelze dovodit,
že by správnímu orgánu za této situace vznikla povinnost, aby sám domýšlel právně
relevantní důvody pro udělení azylu žadatelem neuplatněné a posléze k těmto důvodům činil
příslušná skutková zjištění. Povinnost zjistit skutečný stav věci dle ustanovení §32 zákona
č. 71/1967 Sb., správní řád, má správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které
žadatel v průběhu správního řízení uvedl. Skutečnosti uváděné stěžovatelem nesvědčí
o pronásledování ve smyslu ust. §12 písmeno b) zákona o azylu. Stěžovatel neopustil
Ukrajinu z důvodů pronásledování za uplatnění politických práv a svobod nebo z důvodů
rasy, náboženství nebo politického přesvědčení, ale z důvodu ryze ekonomických, částečně
i problémů se svými rodiči. Stěžovateli v případě návratu na Ukrajinu nehrozí žádné sankce
za to, že požádal v jiné zemi o udělení azylu. Z úřední činnosti je tomuto soudu známo,
že Velvyslanectví České republiky v Kyjevě opakovaně uvádí, že případnou administrativní
šikanu, vyšetřování či souzení osob, které se po té, co jim byl odmítnuto udělení azylu vrátily
na Ukrajinu, nelze jednoznačně spojit s žádostí o udělení azylu, jejich politickou či občanskou
angažovaností. V mnoha případech je aktivita silových složek vyvolána jejich pochybnými
ekonomickými aktivitami a navazováním vazeb s objektivně rizikovými skupinami obyvatel,
případně příslušností k nim. Trestní zákon Ukrajiny v platném znění nekvalifikuje žádost
o azyl nebo jeho získání jako trestný čin. Zákaz vycestování jako trestní sankce není
v trestním zákoně ani v zákoně o občanství Ukrajiny uveden. Řada advokátů zastupitelskému
úřadu potvrdila, že nejsou známy případy, kdy žadatel o azyl po svém návratu na Ukrajinu byl
nějakým způsobem za tento krok trestán. Takový stav potvrzuje i organizace na ochranu
lidských práv. Občanovi, který požádal o azyl v ČR nebo v jiné zemi v případě příjezdu
na Ukrajinu, nehrozí fyzické nebezpečí, nelidské nebo ponižující jednání.
Stěžovatel napadá rozhodnutí soudu prvního stupně z důvodu, že skutková podstata,
z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí nebyla řádně zjištěna a nebylo přihlédnuto
ke všem rozhodným okolnostem, aniž však konkretizuje, jaké okolnosti to měly být a v čem
byl skutkový stav zjištěn nedostatečně. Skutková podstata, z níž správní orgán vycházel
v napadeném rozhodnutí, je se spisy v rozporu, pokud skutkový materiál, jinak dostačující
k učiněnému správnému skutkovému závěru, ve spisu obsažený, vede k jiným skutkovým
závěrům, než jaký učinil rozhodující orgán. Skutková podstata nemá oporu ve spisech,
chybí-li ve spisech podklad pro skutkový závěr učiněný rozhodujícím orgánem,
resp. je nedostačující k učinění správného skutkového závěru. Z textu kasační stížnosti
však nelze zjistit jakými konkrétními vadami mělo trpět řízení před správním orgánem,
pro které měl soud napadené rozhodnutí zrušit a které stěžovatel v řízení před tímto soudem
uplatnil. Stěžovatel v kasační stížnosti pouze uvádí toto ustanovení, aniž však zmiňuje jaké
důkazy nebyly provedeny, jaké navrhoval nebo v řízení uplatnil, což bez dalšího nelze
podřadit pod důvod pro podání kasační stížnosti dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Ze správního spisu je zcela zřejmé, že správní orgán provedl v řízení úplné
dokazování, je z něj zřejmé, z jakých důkazních prostředků žalovaný při svém rozhodování
vycházel. Stěžovatel byl v protokolu o pohovoru, vedeném za účasti tlumočníka, řádně
seznámen s podklady pro rozhodnutí, přičemž mohl navrhnout doplnění důkazů, z nichž
správní orgán vycházel, o doplnění nežádal, ani neuvedl žádné skutečnosti, které by mohly
být důvodné pro odlišné posouzení situace, než učinil žalovaný. Nejvyšší správní soud v této
souvislosti uvádí, že správní orgán má povinnost zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení
azylu podle ustanovení §12 cit. zákona jen tehdy, jestliže žadatel o udělení azylu alespoň
tvrdí, že existují důvody v tomto ustanovení uvedené, případně neuvádí jen důvody
ekonomické. Správní řízení nesmí znemožnit žadateli o azyl sdělit všechny okolnosti,
které sám považuje pro udělení azylu za významné. To bylo ze strany žalovaného dodrženo
a stěžovatel nebyl ve vypovězení důvodů, které jej k podání žádosti o azyl vedly,
nikterak omezován. Postup žalovaného byl tak naprosto korektní a jako takový jej soud
I. stupně i vyhodnotil.
Podle písm. c) cit. paragrafu jde o zmatečnost řízení před soudem spočívající v tom,
že chyběly podmínky řízení, ve věci rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud nesprávně
obsazen, popř. bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka v důsledku trestného činu soudce.
Ovšem nic takového nebylo stěžovatelem tvrzeno. Přitom v dané věci rozhodoval soud věcně
a místně i funkčně příslušný na základě podaného návrhu po té, kdy rozhodl správní orgán
ve správním řízení. Nebyla zpochybněna způsobilost účastníků řízení ani jejich procesní
způsobilost, resp. jejich zástupců. Není dána překážka litispendence ani rei iudicatae.
Proto soud neshledává žádný důvod ani podle §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.
Důvodem pro podání kasační stížnosti dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
je nepřezkoumatelnost, spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé. Námitku uplatněnou v tomto ohledu neshledal Nejvyšší správní soud
opodstatněnou, když její konstatování zůstalo pouze v obecné rovině. Nejvyšší správní soud
dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí žalovaného je dostatečně srozumitelným
a přesvědčivým způsobem odůvodněno, pro stěžovatele z něj zcela jasně vyplývá, z jakých
skutečností správní orgán a následně i soud vycházely a jakými právními úvahami
se při rozhodování řídily.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že důvody uvedené v kasační stížnosti
stěžovatele podřazené pod ust. §103 odst. 1 písm. a), b), c) a d) s. ř. s., nebyly prokázány,
a proto podanou kasační stížnost podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady řízení
nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému se náhrada nákladů řízení
o kasační stížnosti nepřiznává. Soudem ustanovenému advokátovi byla odměna stanovena
podle §7, §9 odst. 3 písm. f) vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 68/2003 Sb., ve výši
1000 Kč a náhrady hotových výdajů 75 Kč dle §13 odst. 3 cit. vyhlášky.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 26. července 2005
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu