ECLI:CZ:NSS:2005:5.AZS.184.2005
sp. zn. 5 Azs 184/2005 - 63
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudkyň JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobce: O. U., zast. Mgr. Alexandrem Vaškevičem, advokátem se sídlem AK Plzeň,
Františkánská 7, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne
7. dubna 2005, č. j. 60 Az 4/2005 - 34,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 3. 1. 2005, č. j. OAM-807/LE-B01-B02-2004 byla
zamítnuta žádost žalobce o udělení azylu jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. k)
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce dne 11. 1. 2005 prostřednictvím právního
zástupce žalobu, která byla rozsudkem Krajského soudu v Plzni shora označeným
jako nedůvodná zamítnuta.
Ve včas podané kasační stížnosti stěžovatel uplatňuje důvody podle §103 odst. 1
písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen s. ř. s.) a namítá,
že soud, stejně jako žalovaný, nesprávným způsobem posoudil právní otázku, zda je možno
na jeho případ vztáhnout ustanovení §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu. Ve své vlasti
se stěžovatel dostal do finančních potíží, nemohl najít práci, není mu vyplácena ani část
sociálních dávek, proto stěžovateli nezbylo, než vycestovat ze země a požádat o azyl, když
mu v domovské zemi nezbývalo než se živit nelegálním způsobem. Stěžovatel je přesvědčen,
že s ohledem na shora uvedené je dán důvod k udělení azylu podle ustanovení §12 písm. b)
zákona o azylu, neboť stěžovatel patří do sociální skupiny nezaměstnaných a právě z tohoto
důvodu jsou mu odpírána jeho práva a domovský stát tuto situaci toleruje, resp. sám
ji podporuje.
Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na čl. 65 Příručky procedur a kriterií
pro přiznání postavení uprchlíka, který uvádí, že pronásledování se týká za normálních
okolností kroků, které podnikají orgány nějaké země. Může však vycházet také od některých
složek obyvatelstva, které nerespektují normy stanovené v zákonech dané země. Tam,
kde místní obyvatelstvo páchá diskriminační či jinak postihující činy, mohou být tyto
považovány za pronásledování, pokud je orgány vědomě tolerují nebo odmítají, či nejsou
schopné zajistit účinnou ochranu.
Dalším důvodem podané kasační stížnosti stěžovatele je důvod uvedený v ust. §103
odst. 1 písm. b) s. ř. s.; žalovaný nedostatečným způsobem provedl dokazování, a na základě
takto zjištěného skutkového stavu nebylo možné ve správním řízení o udělení azylu
spravedlivě rozhodnout. Žalovaný dle názoru stěžovatele zcela nerespektoval, že jako
účastník azylového řízení má jen velmi omezené možnosti pro zajištění důkazů o perzekuci
v domovské zemi a krajský soud tuto skutečnost ponechal zcela bez povšimnutí.
Důvod podání kasační stížnosti stěžovatel spatřuje i v ust. §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s., kdy tvrdí, že soud nesprávným způsobem posoudil právní otázku, zda správní řízení
předcházející podání žaloby netrpělo procesní vadou. Stěžovatel je přesvědčen, že i v tomto
případě je krajský soud povinen přezkoumat napadené rozhodnutí a správní řízení jemu
předcházející z hlediska dodržení procesních předpisů. Stěžovatel má zato, že se žalovaný
dopustil porušení správního řádu minimálně tím, že nedostatečným způsobem provedl
dokazování. Rovněž rozhodnutí žalovaného neodpovídá pro svoji nedostatečnost požadavkům
vyjádřeným v ustanovení §47 odst. 3 správního řádu, což má za následek neodstranitelnou
vadu. Je namítáno, že se soud I. stupně vůbec nevypořádal s návrhem žalobce na provedení
důkazu výslechem svědka I. D., kterého soud nejenže nepředvolal, ale ani v odůvodnění
rozsudku neuvedl, co jej k takovému postupu vedlo. Stěžovatel je přesvědčen, že minimálně
v této části je napadený rozsudek nedostatečně odůvodněný a tedy i nepřezkoumatelný.
Stěžovatel rovněž nesouhlasí se způsobem, jakým se soud I. stupně vypořádal
s tvrzením žalovaného o neexistenci překážek vycestování, kdy zcela přehlédl situaci
stěžovatele a nebezpečí, které by mu při návratu do vlasti hrozilo. Stěžovatel tvrdí,
že mu v případě návratu na Ukrajinu hrozí nebezpečí mučení, nelidské a ponižující zacházení,
persekuce a administrativní šikana ze strany státních orgánů. Odkazuje na Zprávu MZV USA
o dodržování lidských práv za rok 2003 ze dne 14. 3. 2004 a má zato, že splňuje zákonné
podmínky pro přiznání překážek vycestování, kterými se žalovaný ani soud I. stupně vůbec
nezabývaly.
S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, současně požádal o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti ve smyslu ust. §107 s. ř. s.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti popírá její oprávněnost, a tvrdí,
že jak rozhodnutí správního orgánu ve věci azylu ve všech částech výroku, tak i rozsudek
soudu byly vydány v souladu s právními předpisy, přičemž plně odkazuje na správní spis,
zejména na vlastní podání a výpovědi stěžovatele, učiněná ve správním řízení, a na vydané
rozhodnutí žalovaného. Žalovaný neakceptuje názor stěžovatele spočívající v tom, že je u něj
dán důvod k udělení azylu podle §12 písm. b) zákona o azylu, neboť stěžovatel se považuje
za člena sociální skupiny nezaměstnaných a právě z tohoto důvodu jsou mu odpírána
jeho práva a domovský stát tuto situaci toleruje, resp. sám ji podporuje. K tomu žalovaný
uvádí, že stěžovatel pobývá v České republice od února roku 2000 a o azyl požádal
dne 16. 12. 2004, když mu bylo opakovaně uděleno správní vyhoštění, neboť zde pobýval
nelegálně. Lze předpokládat, že osoba pronásledovaná v zemi svého původu způsobem
předpokládaným zákonem o azylu požádá o azyl bezprostředně poté, co se ocitne na území
státu, kde je taková žádost možná. Tak se však stěžovatel nezachoval. Důvody uváděné
stěžovatelem pro udělení azylu v České republice nelze podřadit žádnému ze zákonných
důvodů pro udělení azylu podle zákona o azylu; právní úpravu pobytu cizinců na území
ČR obsahuje zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR, jehož institutů měl
stěžovatel efektivněji využít. Správní orgán neshledal důvody ani k přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti. Z výše uvedených důvodů žalovaný navrhuje zamítnutí kasační
stížnosti pro její nedůvodnost a nepřiznání odkladného účinku.
Z obsahu předloženého spisu soudního a správního vyplývá, že žalobce
se domáhal u Krajského soudu v Plzni zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 1. 2005,
č. j. OAM-807/LE-B01-B02-2004, jímž byla žádost o udělení azylu zamítnuta jako zjevně
nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. k) zák. č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zák. č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o azylu).
V rámci stěžovatelem uvedených důvodů k žádosti o udělení azylu ze dne 16. 12. 2004
stěžovatel uvedl, že v ČR žije s přítelkyní tři roky, dobrovolně šel na policii, na Ukrajině
„nemá co dělat“ a chce žít v ČR. V rámci pohovoru k žádosti o udělení azylu konaném dne
30. 12. 2004 uvedl, že z Ukrajiny odcestoval z důvodu nezaměstnanosti v roce 2000, v ČR
pobýval nelegálně a za tu dobu mu bylo dvakrát uděleno správní vyhoštění, do ČR přicestoval
přes Slovensko a v ČR pracoval načerno. Azylové řízení považuje za prostředek, aby mohl
zůstat v ČR.
Žalovaný ve svém rozhodnutí uvedl, že důvodem žádosti o udělení azylu stěžovatele
byl záměr vyhnout se hrozícímu vyhoštění, tedy návratu do vlasti, ačkoliv mohl požádat
o udělení azylu již dříve. O možnosti azylu se stěžovatel dověděl v říjnu roku 2004, kdy
obdržel druhé správní vyhostění na dobu deseti let.
Krajský soud v Plzni se po projednání věci v rozsudku důkladně zabýval jednotlivými
žalobními body. Poskytnutí azylu zákon nepodmiňuje pouhým rozhodnutím cizince požádat
o azyl, ale vedle projevu vůle se vyžaduje splnění zákonem vymezených předpokladů,
bez nichž nemůže být žádost úspěšná. Z hlediska výkladu §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu
v souvislosti s §12 zákona o azylu se proto soud plně ztotožňuje s názorem vysloveným
žalovaným ve svém rozhodnutí, a sice že žalobce ač objektivně mohl o udělení azylu požádat
dříve, vstoupil od azylového řízení s cílem vyhnout se správnímu vyhoštění, které
mu bylo uděleno podruhé, a to již na deset let. Soud konstatoval, že žalovaný si opatřil
zcela dostačující množství podkladových zpráv pro posouzení situace stěžovatele v zemi
původu, soud neshledal žádného věcného ani procesního pochybení žalovaného při jeho
rozhodování.
V souladu s ust. §109 odst. 3 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud vázán důvody kasační
stížnosti; to neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné /ust. §103 odst. 1 písm. c) cit. zák./
nebo bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé,
anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné /ust. §103 odst. 1 písm. d) cit. zák./, jakož
i v případech, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné. Ke skutečnostem, které stěžovatel
uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud v souladu
s ustanovením §109 odst. 4 s. ř. s. nepřihlédne. Skutkovým základem pro rozhodnutí
kasačního soudu se tedy mohly stát pouze skutečnosti a důkazy, které byly uplatněny před
soudem, který vydal napadené rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Krajského
soudu v Plzni v mezích důvodů uplatněných ve smyslu §103 odst. 1 zákona písm. a), b) a d)
s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Tvrzená nezákonnost, jak ji stěžovatel namítá v kasační stížnosti, spočívající
v nesprávném právním posouzení věci soudem v předcházejícím řízení spočívá buď v tom,
že na správně zjištěný skutkový stav je aplikována nesprávná právní věta,
popř. je sice aplikována správná právní věta, ale tato je nesprávně vyložena. Vztah mezi
skutkovým zjištěním a právním posouzením lze charakterizovat tak, že jde o aplikaci právní
normy na konkrétní případ nebo situaci.
Poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České
republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území ČR,
tak jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR. Azyl
je výjimečný institut konstruovaný za účelem poskytnutí ochrany tomu, kdo z důvodů
v zákoně stanovených pociťuje oprávněnou obavu z pronásledování ve státě,
jehož je občanem. Azyl jako právní institut není (a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem
pro poskytnutí ochrany před bezprávím, postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel
(srov. IV. ÚS 12/04). Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce
a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním,
tak ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu,
a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem
chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže
i další případy vážného porušování ostatních lidských práv jsou natolik závažné,
že by na ně taktéž bylo možno nahlížet jako na pronásledování.
Z rozsudku krajského soudu napadeného kasační stížností je zřejmé, že se jmenovaný
soud zabýval námitkami stěžovatele uplatněnými v žalobě, přičemž byl při posuzování
zákonnosti rozhodnutí žalovaného správního orgánu vázán v souladu s ustanovením
§75 odst. 2 s. ř. s. rozsahem a důvody opravného prostředku a při přezkoumání rozhodnutí
vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.
Námitka stěžovatele, že důvodem pro neudělení azylu byly existenční potíže
stěžovatele v zemi původu, nelze mezi relevantní důvody pro udělení azylu vůbec řadit.
Nebylo prokazováno ve smyslu pojmu pronásledování dle zákona o azylu, že je to státní moc,
která by jej zjevně či skrytě pronásledovala, neboť toto bylo z povahy §16 zákona o azylu
dále rozebraného nadbytečné. Nadto lze uvést, že podle ust. §12 zákona o azylu se azyl
cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec a) je pronásledován
za uplatňování politických práv a svobod nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování
z důvodů rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité skupině nebo pro zastávání
určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě, že je osobou
bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Podle ust. §2 odst. 6 cit.
zákona ve znění platném v době rozhodování správního orgánu se za pronásledování
pro účely tohoto zákona považovalo ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící
psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována či trpěna
úřady ve státě, jehož je cizinec státním občanem, nebo státu posledního trvalého bydliště
v případě osoby bez státního občanství nebo pokud tento stát není schopen odpovídajícím
způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním. Podle ust. §14 zákona o azylu mohlo
ministerstvo udělit azyl z humanitárních důvodů, i když v řízení o azylu nebyly zjištěny
důvody podle ust. §12 cit. zákona.
V dané věci stěžovatel ve správním řízení netvrdil, že by byl v domovském státě
vystaven jakýmkoli výhrůžkám, pronásledování ani diskriminaci, což dokladuje správní spis
na č. l. 21, kde jsou uvedeny důvody stěžovatele k žádosti o udělení azylu, rovněž v Protokolu
o pohovoru k důvodům žádosti o udělení azylu na území ČR ze dne 30. 12. 2004, založeném
na č. l. 29 správního spisu. Aby obava z útlaku mohla být považována za důvod, pro který lze
udělit azyl ve smyslu ust. §12 cit. zákona, musí mít tato činnost charakter pronásledování
ve smyslu ust. §2 odst. 6 cit. zákona a toto pronásledování se musí uskutečňovat z důvodu
rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité skupině nebo pro zastávání určitých
politických názorů. Pokud jde o první podmínku, útlak může být považován
za pronásledování ve smyslu ust. §2 odst. 6 cit. zákona, pokud je podporován či trpěn úřady
v domovském státě. Stěžovatel v průběhu správního řízení netvrdil výskyt výhrůžek ze strany
samotných orgánů státní správy. Jak soud I. stupně správně konstatoval, výtka žalobce
směřující na porušení §12, 14 a 91 zákona o azylu nemůže být úspěšná, neboť jde o výrok,
který není součástí napadeného rozhodnutí.
K aplikaci ustanovení §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu je nucen Nejvyšší správní
soud připomenout, že naplnění podmínek pro zamítnutí žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné
vylučuje posouzení žádosti podle §12 téhož zákona. Pokud v řízení vyplynula nepochybná
skutečnost, taxativně uvedená v §16 odst. 1 písm. k) zákona, totiž, podat žádost o udělení
azylu s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání k trestnímu stíhání
do ciziny, ačkoliv mohl požádat o udělení azylu dříve, jde o důvody, které jsou pro udělení
azylu nerozhodné. V daném případě správní orgán rozhodne konečným způsobem ve věci
bez toho, aby zjišťoval existenci některého z důvodů pro udělení azylu dle §12 zákona.
Zamítl-li správní orgán žádost jako zjevně nedůvodnou, aniž by zkoumal další důvody
pro udělení azylu, postupoval v souladu se zákonem. Nepříslušelo-li o relevantních důvodech
pro udělení azylu rozhodovat správnímu orgánu, nemohla být tato skutečnost přezkoumávána
ani soudem. Rozhodnutí žalovaného i kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu
byly vydány v souladu se zákonem.
Ke stěžovatelově námitce ve smyslu čl. 65 metodologické Příručky procedur a kritérií
pro přiznání postavené uprchlíka krajský soud podotkl, že stěžovatel ve vedeném azylovém
řízení nemá postavení uprchlíka. Nejvyšší správní soud konstatuje, že Příručka k postupům
a kritériím pro určování právního postavení uprchlíka, vydaná Vysokým komisařem v lednu
1992 v Ženevě není pro správní orgán závazná, má pouze doporučující charakter. Navíc
je třeba mít na paměti, že stěžovatelova žádost nebylo posuzována žalovaným věcně, nýbrž
pouze co do splnění podmínek §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu, jak uvedeno výše, proto
tato námitka nemohla ovlivnit rozhodnutí ani soudu I. stupně.
Nejvyšší správní soud tak neshledal námitky stěžovatele spočívající v nezákonnosti
a nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení za důvodné.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené vady řízení, spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu
řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Skutková podstata, z níž správní orgán vycházel v napadeném rozhodnutí, je se spisy
v rozporu, pokud důkazní materiál, jinak dostačující k učiněnému správnému skutkovému
závěru, ve spisu obsažený, vede k jiným skutkovým závěrům, než jaký učinil rozhodující
orgán. Skutková podstata nemá oporu ve spisech, chybí-li ve spisech podklad pro skutkový
závěr učiněný rozhodujícím orgánem, resp. je nedostačující k učinění správného skutkového
závěru. Takové vady řízení však nebyly shledány. Ze správního spisu je zcela zřejmé,
že správní orgán provedl v řízení úplné dokazování a je z něj zřejmé, z jakých důkazních
prostředků správní orgán při svém rozhodování vycházel. Důkazní prostředky
byly zhodnoceny a provedené dokazování vyústilo v řádně zjištěný skutkový stav, z něhož
správní orgán při svém rozhodování o tom, zda jsou zde důvody pro udělení azylu vycházel.
Ze spisového materiálu bylo rovněž zjištěno, že stěžovatel nebyl nikterak krácen na svém
právu seznámit se s podklady pro rozhodnutí, vyjádřit se k nim a navrhnout jejich doplnění.
V rámci protokolu o pohovoru k žádosti o azyl byla stěžovateli poskytnuta informace o všech
pramenech, z nichž správní orgán vycházel, s možností se k tomu vyjádřit.
Důvodem pro podání kasační stížnosti z dalšího důvodu, a to podle §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. je nepřezkoumatelnost, spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku
důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada
za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Námitku stěžovatele ohledně nepředvolání
svědka a neodůvodnění tohoto závěru v rozsudku uplatněnou v kasační stížnosti neshledal
Nejvyšší správní soud opodstatněnou, když z protokolu o jednání ve věci, založeném
na č. l. 30 soudního spisu jasně plyne, že žalobce na provedení důkazu slyšením svědka I. D.
netrval (č. l. 32). Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí žalovaného
je dostatečně srozumitelným a přesvědčivým způsobem odůvodněno, pro stěžovatele z něj
zcela jasně vyplývá, z jakých skutečností správní orgán a následně i soud vycházely a jakými
právními úvahami se při rozhodování řídily.
Pouze pro úplnost Nejvyšší správní soud podotýká, že stěžovateli nebyl soudem
ustanoven tlumočník pro řízení o kasační stížnosti, neboť potřeba jeho ustanovení nevyšla
vzhledem k okolnostem případu v řízení před soudem najevo (§18 odst. 2 o. s. ř. ve spojení
s §64 s. ř. s.). Stěžovatel o jeho ustanovení ani nežádal, neboť podáním prostřednictvím
právního zástupce ze dne 17. 3. 2005 sdělil, že nežádá k ústnímu jednání tlumočníka, rozumí
jazyku českému.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že nebyly zjištěny vytýkané vady správního řízení,
pro které měl soud I. stupně napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit. Pokud
se po přezkoumání rozhodnutí správního orgánu v intencích soudního řádu správního,
onen soud ztotožnil se závěry obsaženými v rozhodnutí žalovaného, když tyto závěry shledal
správnými, nezbylo mu, než žalobu proti rozhodnutí správního orgánu zamítnout.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji dle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Nejvyšší správní soud vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační
stížnosti rozhodováno přednostně. Navíc je žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského
soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec
má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu, mj. pokud žádost doloží dokladem
o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva
ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje cizince
k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké
a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného
víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti
o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam,
naopak negativní rozhodnutí by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému
soudnímu řízení.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady řízení
nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému se náhrada nákladů řízení
o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 14. září 2005
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu