ECLI:CZ:NSS:2005:5.AZS.196.2005
sp. zn. 5 Azs 196/2005 - 48
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudkyň JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci
žalobce: E. P., zast. Mgr. Janem Hoškem, advokátem se sídlem Sokolovská 980,
Strakonice 386 01, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, 170 34, o
udělení azylu, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze dne 4. 1. 2005, č. j. 14 Az 349/2003 – 24,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 29. 8. 2003, č. j. OAM-359/LE-B02-B02-2003 nebyl
žalobci udělen azyl z důvodu nesplnění podmínek uvedených v ust. §12, §13 odst. 1, 2
a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Současně bylo žalovaným
rozhodnuto podle §28 zákona o azylu, že se na žalobce nevztahuje překážka vycestování
ve smyslu §91 zákona o azylu.
Proti rozhodnutí žalovaného ministerstva žalobce podal žalobu ke Krajskému soudu
v Ústí nad Labem, která byla výše citovaným rozsudkem jako nedůvodná zamítnuta.
Kasační stížnost stěžovatel podává podle ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy
z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem. Stěžovatel
se domnívá, že u něj byly dány podmínky pro udělení azylu z humanitárních důvodů dle §14
zákona o azylu, neboť se v ČR zdržuje již od r. 1997, na Ukrajině nikoho nemá. Nesouhlasí
však s tamními zákony, ale problémy s policií a jinými státními orgány nikdy neměl.
Od konce roku 2002 žije ve společné domácnosti se svou přítelkyní, státní občankou České
republiky, která je v současné době těhotná (pozn. po podání kasační stížnosti stěžovatel
předložil doklad o tom, že se mu dne 3. 8. 2005 narodilo dítě). Vzhledem k tomu, že trvale
žije se svojí přítelkyní a že se stane rodičem dítěte - občana ČR, podá žádost o povolení
k trvalému pobytu na území České republiky, neboť splní podmínky §65 odst. 1 písm. a)
bod 2. zákona č. 326/1999 Sb., a lze důvodně předpokládat, že toto povolení získá, když navíc
hodlá se svojí přítelkyní v nejbližší době uzavřít sňatek.
Vzhledem k výše uvedenému jsou proto u něj dány důvody hodné zvláštního zřetele,
jež odůvodňují udělení humanitárního azylu dle §14 zákona o azylu, přičemž s výjimkou
těhotenství družky zde byly tyto důvody dány již v době rozhodování soudu.
Navrhuje proto, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil
a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Součástí podané kasační stížnosti je i návrh
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti ve smyslu ust. §107 s. ř. s.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti popřel její oprávněnost, neboť
se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech výroku, tak i rozsudek
krajského soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy. K tvrzení stěžovatele o tom,
že jsou u něj dány důvody pro udělení humanitárního azylu uvedl, že v řízení bylo prokázáno,
že stěžovatel požádal o udělení azylu z důvodu legalizace svého pobytu v ČR, kde nelegálně
pobývá od r. 1997. K tvrzeným důvodům stěžovatele odkazuje žalovaný na stávající
judikaturu Nejvyššího správního soudu a právní názor, jež soud v obdobných věcech
opakovaně zaujal. Kasační stížnost stěžovatele považuje za nedůvodnou, stejně tak i návrh
na přiznání odkladného účinku. Navrhl proto zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud posoudil v prvé řadě nezbytnost vydání rozhodnutí o návrhu
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti dle §107 s. ř. s. a dospěl k závěru, že o něm
není třeba rozhodovat tam, kde kasační stížnost byla vyřízena v souladu s ustanovením §56
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně.
Ze správního spisu vyplynulo, že stěžovatel podal návrh na zahájení řízení o udělení
azylu dne 28. 3. 2003. V žádosti o udělení azylu uvedl, že do České republiky přijel v říjnu
1997, a to za prací, kterou mu doporučil známý. K důvodům pro udělení azylu uvedl,
že nesouhlasí s ukrajinskými zákony a dále, že zde chce zůstat se svojí družkou a jejími
dětmi, neboť na Ukrajině nikoho nemá. Při pohovoru k žádosti o udělení azylu konaném dne
1. 4. 2003, stěžovatel uvedl, že na Ukrajině nemohl sehnat práci a zopakoval důvody,
pro které žádá o poskytnutí azylu a které uvedl ve výše citované žádosti. Popřel, že by měl
ve své vlasti problémy se státními orgány či problémy kvůli své rase, národnosti
či náboženství, neměl potíže ani se zákonem. Po návratu na Ukrajinu mu žádné nebezpečí
nehrozí.
Žalovaný rozhodnutím ze dne 29. 8. 2003, č. j. OAM-359/LE-B02-B02-2003 azyl
z důvodu nesplnění podmínek dle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu neudělil
a rozhodl, že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona
o azylu.
V žalobě proti rozhodnutí žalovaného stěžovatel pouze uvedl, že žalovaný nesprávně
posoudil skutkový stav věci, neboť stěžovatel opustil zemi v důsledku tíživých životních
okolností. Současně požádal soud o posouzení možnosti udělení humanitárního azylu dle §14
zákona o azylu.
Krajský soud v Ústí nad Labem dospěl při přezkoumávání rozhodnutí žalovaného
v rozsahu námitek uplatněných v žalobě ke stejnému skutkovému a právnímu závěru
jako žalovaný správní orgán, a protože napadené rozhodnutí žalovaného netrpělo
nezákonností, žalobu jako nedůvodnou zamítl. Ve vztahu k udělení azylu z humanitárních
důvodů soud uvedl, že důvody tvrzené žalobcem nelze považovat za důvody hodné zvláštního
zřetele. Na udělení azylu dle §14, který přichází v úvahu jen ve výjimečných případech, není
právní nárok a správní orgán o něm rozhoduje na základě správního uvážení, přičemž jeho
rozhodnutí o této otázce přezkoumává soud pouze v omezeném rozsahu a to z hlediska
dodržení příslušných procesních předpisů.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Krajského
soudu v Ústí nad Labem v mezích uplatněného důvodu dle ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nezákonnosti, spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky spočívá v tom, že je na správně
zjištěný skutkový stav aplikován nesprávný právní závěr, popřípadě je aplikován správný
právní názor, který je však nesprávně vyložen.
Nejvyšší správní soud taková pochybení v napadeném rozsudku soudu neshledal.
Krajský soud při vlastním přezkoumání žalobou napadeného rozhodnutí správního orgánu
správně vyšel ze skutkového a právního stavu, jenž existoval v době rozhodování žalovaného
správního orgánu, a zabýval se všemi výroky napadeného rozhodnutí. Podle názoru
Nejvyššího správního soudu posoudil soud právní otázku v předcházejícím řízení správně
a stejně tak je výrok rozhodnutí krajského soudu, obdobně jako napadené rozhodnutí
žalovaného, dostatečně odůvodněn.
Azyl je výjimečný institut konstruovaný za účelem poskytnutí ochrany tomu,
kdo z důvodů v zákoně stanovených pociťuje oprávněnou obavu z pronásledování ve státě,
jehož je občanem. Azyl jako právní institut není univerzálním nástrojem pro poskytnutí
ochrany před bezprávím, jakkoli surovým, hrubým a těžce postihujícím jednotlivce nebo celé
skupiny obyvatel. Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce
a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním,
tak ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu,
a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem
chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže
i další případy vážného porušování ostatních lidských práv jsou natolik závažné, že by na ně
taktéž bylo možno nahlížet jako na pronásledování.
K námitce stěžovatele, že jsou v jeho případě dány důvody pro udělení humanitárního
azylu dle §14 zákona o azylu, bylo zjištěno, že tyto okolnosti žalovaný v řízení o azylu
zkoumal a dospěl k závěru, že tomu tak není. Nejvyšší správní soud se neztotožňuje
s názorem stěžovatele ohledně naplnění podmínek pro udělení tzv. humanitárního azylu,
když namítá, že déletrvající pobyt v ČR, jeho soužití s českou partnerkou, její těhotenství
a následné uzavření sňatku s českým občanem jsou ve vztahu k udělení humanitárního azylu
relevantní důvody. Žalovaný ve svém rozhodnutí uvedl, že v případě stěžovatele neshledal
důvody k udělení azylu z humanitárních důvodů, přičemž hodnotil ty důvody, které stěžovatel
ve své žádosti o udělení azylu uvedl. Stěžovatelem v řízení tvrzené důvody – tj. soužití
s občankou České republiky nepovažoval za důvody zvláštního zřetele hodné pro udělení
humanitárního azylu.
Při aplikaci §14 zákona o azylu, umožňující udělit humanitární azyl, je nezbytné
ujasnit si obsah tohoto ustanovení z hlediska možností, které se správnímu orgánu nabízejí.
Tato právní norma totiž v sobě obsahuje kombinaci neurčitého právního pojmu a správního
uvážení. Neurčitý právní pojem, zde představovaný „důvodem zvláštního zřetele hodným“
nelze obsahově dostatečně přesně vymezit a jeho aplikace závisí na odborném posouzení
v každém jednotlivém případě. Častými zástupci tohoto institutu jsou „veřejný zájem
či veřejný pořádek“. Zákonodárce vytváří prostor veřejné správě, aby zhodnotila,
zda konkrétní situace patří do rozsahu určitého neurčitého právního pojmu, či nikoli. Ovšem
naplnění obsahu neurčitého právního pojmu pak s sebou přináší povinnost správního orgánu
rozhodnout způsobem, který norma předvídá. Při interpretaci neurčitých právních pojmů
se uvážení zaměřuje na konkrétní skutkovou podstatu a její hodnocení. Naproti tomu
u správního uvážení je úvaha orientována na způsob užití právního následku (např. vyslovit
zákaz určité činnosti). Zákon tedy poskytuje volný prostor k rozhodování v hranicích,
které stanoví. Tento prostor bývá vyjádřen různě, např. alternativními možnostmi rozhodnutí
s tím, že je na úvaze správního orgánu, jak s těmito možnostmi naloží, nebo určitou formulací
(„může, lze“) apod.; s existencí určitého skutkového stavu není jednoznačně spojen jediný
právní následek. Úprava může být kombinována právě s použitím neurčitých pojmů,
které zpravidla diskreční pravomoc omezují (orgán může žadateli vyhovět, jsou-li proto
závažné důvody). V předmětném paragrafu pak odpovídá charakteru popisovaného institutu
dikce „…lze udělit azyl…z důvodu hodného zvláštního zřetele“. Soud proto uzavírá,
že ustanovení §14 zákona o azylu je kombinací neurčitého právního pojmu a správního
uvážení, kdy neurčitým právním pojmem je „případ zvláštního zřetele hodný“ a vlastní
rozhodnutí správního orgánu vyjádřené slovy „ lze udělit humanitární azyl“ představuje
správní uvážení. Samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru,
zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického
usuzování, a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem.
Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné
nebo přímo opačné závěry. Protože správní orgán řádně zjistil a posoudil jak osobní situaci
stěžovatele, tak i stav v jeho zemi, a pokud z nich sám nevyvodil důvody pro udělení
humanitárního azylu, je takové rozhodnutí plně v jeho pravomoci a soud nezákonnost
takového rozhodnutí s ohledem na shora vyslovené neshledává.
Soud chápe situaci, ve které se stěžovatel nachází, nelze ji však řešit v rámci tohoto
řízení, ale jak sám stěžovatel v kasační stížnosti uvádí, je zde možnost požádat při splnění
podmínek, daných ust. §65 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky, o povolení trvalého pobytu.
Nejvyšší správní soud nezjistil naplnění důvodu kasační stížnosti podle ust. §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s., když naopak shledal, že Krajský soud v Ústí nad Labem nepochybil,
jestliže žalobu jako nedůvodnou zamítl. Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní
soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1
s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst.1, §120 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady
řízení nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému se nepřiznává náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 7. prosince 2005
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu