ECLI:CZ:NSS:2005:5.AZS.200.2005
sp. zn. 5 Azs 200/2005 - 65
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Václava Novotného a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobce: A. A. A. S., zastoupeného JUDr. Milanem Kohoutem, advokátem se sídlem v Praze
– Břevnově, Břevnovská 433/12, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha
7, o udělení azylu, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 26. 1. 2005, č. j. 28 Az 114/2004 – 31,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Zástupci stěžovatele JUDr. Milanovi Kohoutovi, advokátovi se sídlem v Praze,
Břevnovská 433/12, se p ř i z n á v á odměna 2000 Kč a náhrada nákladů 150 Kč,
celkem 2 150 Kč, které mu budou vyplaceny do 30 dnů od právní moci tohoto
rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 26. 1. 2005, č. j. 28 Az 114/2004 - 31, zamítl Krajský soud
v Hradci Králové žalobu žalobce proti rozhodnutí žalovaného Ministerstva vnitra ze dne
25. 6. 2004, č. j. OAM-323/VL-10-ZA04-2004. Tímto rozhodnutím žalovaného nebyl žalobci
udělen v České republice azyl z důvodu nesplnění podmínek uvedených v §12, §13 odst. 1, 2
a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) a současně bylo
vysloveno, že se na něj nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 téhož zákona.
Proti výše uvedenému rozsudku krajského soudu podal žalobce ( dále jen „stěžovatel“)
včas kasační stížnost.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1
písm. a) až d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel
dále namítal, že krajský soud posoudil kauzu v rozporu s právním řádem a shledal vážná
pochybení všech dosavadních orgánů v řízení o udělení azylu v projednání věci. Stěžovatel
požádal o ustanovení tlumočníka a právního zástupce. V případě návratu mu hrozí nebezpečí
z politických důvodů. Současně stěžovatel požádal o odkladný účinek.
Ustanovený právní zástupce kasační stížnost doplnil. Dle stěžovatele posoudil krajský
soud nesprávně podmínky pro udělení azylu v souladu s ustanovením §12, §13, §14 zákona
o azylu. Má za to, že podmínky pro udělení azylu splňuje. Cituje ustanovení §12 zákona
o azylu a uvádí, že se opakovaně účastnil demonstrací pořádaných na území Palestiny dne
14. 5. v souvislosti s výročím vzniku státu Izrael, při kterých se účastníci domáhali
uplatňování politických práv a svobod pro palestinské příslušníky. Stěžovatel se na rozdíl
od bratra účastnil demonstrací pokojných. I přesto byly vždy izraelskou armádou násilím
potlačeny. V souvislosti s nepokoji na území obývaném Palestinci bylo stěžovateli opakovaně
zabráněno jít do svého zaměstnání, byl nucen strpět výslechy a domovní prohlídky ze strany
izraelské armády. Bylo běžnou praxí, že pokud izraelská vláda jen podezírala příslušníka
určité rodiny nebo obyvatele určité vesnice z činnosti zaměřené proti státu Izrael, bez ohledu
na to, zda šlo o pokojný projev politických názorů či o výtržnictví a vandalství, postihlo
pronásledování a odvetná opatření všechny příslušníky jeho rodiny či vesnice. Jak již bylo
uvedeno, bratr stěžovatele se opakovaně účastnil výtržnictví proti izraelské armádě. Byť
stěžovatel s těmito násilnými akcemi nesouhlasil a sám se jich neúčastnil, byl nucen strpět
opakované výslechy, domovní prohlídky a omezení, která, ač byla zaměřena primárně
na bratra stěžovatele, zasahovala do práv a svobod stěžovatele. V souvislosti se zhoršující se
politickou a bezpečnostní situací na území Palestiny, kdy odvetná opatření izraelské armády
jsou čím dál tím razantnějším, se stěžovatel oprávněně obává, že po svém příjezdu by byl
vystaven nepoměrně silnějším zásahům a pronásledování ze strany izraelské armády, ať již
v souvislosti s činností svého bratra jako příslušník jeho rodiny, nebo pro uplatňování
politických názorů samotného stěžovatele, tak i vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatel opustil
území Palestiny a pak se do něj vrací. Stěžovatel je vyznáním islámský sunnita. I otázka
náboženského vyznání hraje v konfliktech mezi izraelskou armádou a palestinskými
příslušníky podstatnou roli.
Stěžovatel je s ohledem na výše uvedené přesvědčen, že splňuje podmínky
pronásledování za uplatňování politických práv a svobod a má rovněž odůvodněný strach
z pronásledování z důvodů rasy, náboženství, příslušnosti k určité sociální skupině a pro
zastávání určitých politických názorů. Krajský soud dle stěžovatele nesprávně posoudil
splnění zákonných podmínek pro udělení azylu a proto stěžovatel považuje rozsudek soudu
za nezákonný.
Stěžovatel se taktéž domnívá, že krajský soud nesprávně posoudil překážku
vycestování. Má za to, že je osobou, jejíž život či svoboda je při návratu na palestinské území
ohrožena. V důsledku izraelsko-palestinského konfliktu je rovněž život stěžovatele
při případném návratu ohrožen. S těmito skutečnostmi se krajský soud v odůvodnění rozsudku
nevyrovnal.
Dále stěžovatel sděluje, že palestinské územní opustil v září roku 2003 a do České
republiky přicestoval v lednu 2004. Rozpor mezi údaji žádosti a údaji pohovoru zde tudíž
není. To je taktéž důvod, pro který napadá předmětné rozhodnutí krajského soudu, tedy vady
spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán vycházel, nemá oporu ve spisech
nebo je s nimi v rozporu ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Ministerstvo vnitra ve vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 10. 6. 2005 popírá
oprávněnost podané kasační stížnosti a domnívá se, že jak rozhodnutí o azylu tak rozsudek
soudu byly vydány v souladu s právními předpisy. Žalovaný shledává kasační stížnost včetně
žádosti o přiznání odkladného účinku nedůvodnými a navrhuje kasační stížnost zamítnout
a odkladný účinek kasační stížnosti nepřiznat.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodů uplatněných
kasační stížností, vyšel přitom z právního stavu platného v době vydání napadeného
rozhodnutí (§75 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační
stížnosti rozhodováno přednostně a kde je žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského
soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má
nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání
kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu
a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území
po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční
policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká
právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím
o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti pak
je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Z předloženého spisového materiálu Nejvyšší správní soud zjistil, že dne 28. 1. 2004
podal stěžovatel žádost o udělení azylu, v níž uvedl, že svou vlast opustil v lednu 2004. Sdělil,
že v Palestině je velmi nebezpečná situace. Všude na cestách jsou zátarasy, Izraelci stále
provádějí kontroly. Z tohoto důvodu nemohl stěžovatel chodit do zaměstnání. Jelikož
se stěžovatel obával o svůj život, rozhodl se Palestinu opustit. Dne 15. 3. 2004 byl
se stěžovatelem za účelem spolehlivého zjištění skutečného stavu věci sepsán protokol
o pohovoru k žádosti o udělení azylu. Stěžovatel do protokolu uvedl, že přestože v Palestině
žádné konkrétní potíže neměl, byl znepokojen celkovou situací na tomto území. Sám chce žít
v klidu a míru, nepatří k lidem, kteří by šli házet kameny na projíždějící izraelské tanky.
Palestinsko-izraelský konflikt ovlivnil hlavně jeho psychiku. Stěžovatel uvedl,
že se v Palestině nijak politicky neangažoval. Jeho bratr se ale účastnil demonstrací a házení
kamenů na Izraelce, a proto byl hledán izraelskými vojáky. Stěžovatel však z důvodu bratrovy
aktivity žádné potíže neměl. V září 2003 stěžovatel odcestoval ke svým příbuzným
do Jordánska. S falešným jordánským pasem pak pokračoval přes Turecko, Řecko, Francii,
Belgii, Německo, Holandsko a Maďarsko do ČR. V případě návratu se stěžovatel obává
v důsledku izraelsko-palestinského konfliktu o svůj život. Žalovaný na základě provedeného
správního řízení vydal dne 25. 6. 2004 rozhodnutí, kterým nebyl stěžovateli udělen v České
republice azyl z důvodu nesplnění podmínek uvedených v §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona
o azylu a současně bylo vysloveno, že se na něj nevztahuje překážka vycestování ve smyslu
§91 téhož zákona. Žalovaný konstatoval, že stěžovatel nesplňuje podmínky pro udělení azylu
dle §12 zákona o azylu. Naplnění podmínek pro udělení azylu dle ustanovení §13 a §14
taktéž neshledal.
Předmětné rozhodnutí napadl stěžovatel žalobou. Krajský soud žalobu zamítl kasační
stížností napadeným rozsudkem.
Proti rozsudku soudu podal stěžovatel včas kasační stížnost.
Stěžovatel namítá jednak nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky soudem v předchozím řízení [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], dále vadu řízení
spočívající v porušení zákona v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu měl
soud rozhodnutí zrušit [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.].
K tvrzené nezákonnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. konstatuje Nejvyšší správní
soud, že tato spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikována nesprávná
právní věta, popř. je sice aplikována správná právní věta, ale tato je nesprávně vyložena.
Vztah mezi skutkovým zjištěním a právním posouzením lze charakterizovat tak, že jde
o aplikaci právní normy na konkrétní případ nebo situaci.
Dle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který
ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit.
Poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České
republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území ČR,
tak jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR. Azyl
je výjimečný institut konstruovaný za účelem poskytnutí ochrany tomu, kdo z důvodů
v zákoně stanovených pociťuje oprávněnou obavu z pronásledování ve státě, jehož
je občanem. Azyl jako právní institut není (a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem
pro poskytnutí ochrany před bezprávím, postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel
(srov. IV. ÚS 12/04). Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce
a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním,
tak ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu,
a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem
chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže
i další případy vážného porušování ostatních lidských práv jsou natolik závažné, že by na ně
taktéž bylo možno nahlížet jako na pronásledování.
Stěžovatel spatřuje nezákonnost napadeného rozsudku v nesprávném právním
posouzení podmínek pro udělení azylu dle ustanovení §12, §13 a §14 zákona o azylu
a podmínek pro vztažení překážek vycestování ve smyslu ustanovení §91 citovaného zákona.
Podle ust. §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu
zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod nebo b) má
odůvodněný strach z pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má,
nebo, v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého
bydliště.
Z předloženého spisového materiálu je zřejmé, že stěžovatel v průběhu správního
řízení neuvedl žádné skutečnosti, které by byly podřaditelné pod důvody pro udělení azylu
podle ust. §12 zákona o azylu. Stěžovatel, jak sám v žádosti o azyl uvedl, opustil vlast
z důvodů obav o svůj život, neboť v Palestině není svoboda a je tam velmi nebezpečná
situace. V pohovoru pak doplnil, že se mu nelíbila celková situace na palestinském území,
že chce žít v míru. Stěžovatel taktéž poukázal na problémy svého bratra, kterého hledali
izraelští vojáci, neboť se účastnil demonstrací a opakovaně se dopouštěl výtržnictví proti
příslušníkům izraelské armády (sám stěžovatel v pohovoru uvedl, že není člověk, který
by házel na projíždějící tanky kameny). Pouhá nespokojenost stěžovatele s bezpečnostní
situací v zemi původu či problémy bratra plynoucí z výtržnictví či jiných negativních projevů
vůči příslušníkům izraelské armády bez toho, aniž by stěžovatel tvrdil a prokázal
pronásledování své osoby pro důvody uvedené v ustanovení §12 zákona o azylu, není
způsobilá odůvodnit udělení azylu. Ani tvrzení stěžovatele, že impulsem k odchodu z vlasti
byla také skutečnost, že bratra několikrát hledali doma izraelští vojáci a stěžovatel musel
v této souvislosti strpět výslechy a domovní prohlídky neosvědčuje pronásledování
stěžovatele z azylově relevantních důvodů, když sám stěžovatel připustil, že bratr
se dopouštěl výtržnictví. Nejvyšší správní soud tak došel k závěru, že žalovaný nepochybil,
pokud v projednávané věci neshledal právně relevantní důvody pro udělení azylu
a postupoval v souladu se zákonem, když stěžovateli azyl neudělil.
Dle §13 zákona o azylu se rodinnému příslušníkovi azylanta, jemuž byl udělen azyl
podle §12 nebo §14, se v případě hodném zvláštního zřetele udělí azyl za účelem sloučení
rodiny, i když v řízení o udělení azylu nebude v jeho případě zjištěn důvod pro udělení azylu
podle §12. Rodinným příslušníkem se pro účely sloučení rodiny podle odstavce 1 rozumí
manžel azylanta, svobodné dítě azylanta mladší 18 let, nebo rodič azylanta mladšího 18 let.
Předpokladem udělení azylu za účelem sloučení rodiny manželu azylanta je trvání manželství
před udělením azylu azylantovi.
V případě stěžovatele se nejedná o situaci, kdy by mu mohl být udělen azyl za účelem
sloučení rodiny ve smyslu ustanovení §13 zákona o azylu.
Dle §14 zákona o azylu jestliže v řízení o udělení azylu nebude zjištěn důvod
pro udělení azylu podle §12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl
z humanitárního důvodu.
Namítá-li stěžovatel, že splňuje podmínky pro udělení humanitárního azylu podle §14
zákona o azylu, nelze s ním souhlasit.
Udělení tzv. humanitárního azylu neboli azylu z humanitárního důvodu podle §14
zákona o azylu je věcí volné úvahy příslušného orgánu státní správy včetně úvahy o tom,
zda jde o případ hodný zvláštního zřetele, protože na udělení azylu z humanitárního důvodu
není právní nárok. Žadatel o azyl tudíž neudělením azylu z humanitárního důvodu nemůže být
zkrácen ve svých právech. Institut „případu hodného zvláštního zřetele“ je neurčitým právním
pojmem, avšak vlastní rozhodnutí správního orgánu humanitární azyl udělit či nikoliv,
je výsledkem správního uvážení. Soudu nepřísluší přezkoumávat, zda zde byly humanitární
důvody či nikoli, to je věcí oprávnění správního orgánu. Soud rozhodnutí o humanitárním
azylu přezkoumává pouze z hlediska dodržení příslušných procesních předpisů, věcně jen
v tom směru, zda správní orgán nepřekročil meze stanovené zákonem. Pokud správní orgán
řádně zjistil a posoudil jak osobní situaci stěžovatele, tak i stav v její zemi, a pokud z nich
sám nevyvodil důvody pro udělení humanitárního azylu, je takové rozhodnutí v jeho
pravomoci, zejména, když stěžovatel ve správním řízení ani žádné důvody hodné zvláštního
zřetele pro udělení humanitárního azylu sám neuváděl.
Shodně s názorem krajského soudu Nejvyšší správní soud neshledal, že by žalovaný
rozhodl o neudělení humanitárního azylu v rozporu se zákonem. Žalovaný nepřekročil meze
správního uvážení a své rozhodnutí taktéž dostatečně odůvodnil.
Tvrzení stěžovatele o tom, že se opakovaně účastnil demonstrací pořádaných na území
Palestiny dne 14. 5. v souvislosti s výročím vzniku státu Izrael, při kterých se účastníci
domáhali uplatňování politických práv a svobod pro palestinské příslušníky a dále, že se na
rozdíl od bratra účastnil demonstrací pokojných, které byly vždy izraelskou armádou násilím
potlačeny, byla poprvé zmíněna až v kasační stížnosti a tvoří z tohoto pohledu novum
ve smyslu §109 odst. 4 s. ř. s. V průběhu celého správního ani soudního řízení stěžovatel
výše uvedené skutečnosti netvrdil. Nejvyšší správní soud ve smyslu výše citovaného
ustanovení nepřihlížel při rozhodování ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté,
kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí.
Obdobně Nejvyšší správní soud nemohl přihlédnout k tvrzení, že je stěžovatel ve své
vlasti ohrožen za uplatňování svých politických názorů, když v průběhu celého správního
řízení stěžovatel naopak tvrdil, že se politicky nikdy neangažoval. Taktéž poukaz stěžovatele
na jeho náboženské vyznání a z něj zhoršené postavení stěžovatele v konfliktech mezi
izraelskou armádou a palestinskými příslušníky se poprvé objevuje až v kasační stížnosti.
V žádosti ani v rámci konaného pohovoru v tomto směru stěžovatel neargumentoval.
Nezákonnost spatřuje stěžovatel taktéž v nesprávném právním posouzení existence
překážek vycestování ve smyslu ustanovení §91 zákona o azylu.
Z informací získaných žalovaným ve správním řízení, zejména ze zprávy o situaci
v oblasti dodržování lidských práv v Izraeli a okupovaných území za rok 2003 nevyplynuly
důvody zakládající překážku vycestování dle §91 zákona o azylu, spočívající zejména v tom,
že by stěžovatel byl nucen vycestovat do státu, v němž by byl ohrožen na životě nebo svobodě
z důvodu jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině
nebo pro politické přesvědčení nebo do státu, kde mu hrozí nebezpečí mučení, nelidského
či ponižujícího zacházení nebo trestu nebo kde je jeho život ohrožen v důsledku válečného
konfliktu, nebo do státu, který žádá o jeho vydání pro trestný čin, za který zákon tohoto státu
stanoví trest smrti a nebo by to bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.
Překážku vycestování náležitě žalovaný posoudil ve svém rozhodnutí a s jeho závěry
se Nejvyšší správní soud plně ztotožňuje. Izraelsko-palestinský konflikt nelze považovat
za válečný konflikt ve smyslu výše uvedeného zákonného ustanovení. Žalovaný se situací
v Izraeli a okupovaných území podrobně ve svém rozhodnutí zabýval. Stejně tak krajský soud
předmětnou žalobní námitku stěžovatele posoudil, jak vyplývá z odůvodnění na str. 5
napadeného rozsudku, když se ztotožnil s žalovaným a důvody zakládající překážky
vycestování v případě stěžovatele neshledal. Nesprávného právního posouzení se krajský soud
nedopustil.
Nejvyšší správní soud neshledal naplnění kasačního důvodu ve smyslu ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
V kasační stížnosti stěžovatel taktéž uplatňuje kasační důvod zakotvený v ustanovení
§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., když neshledává rozpory v datech uvedených v žádosti o azyl
a pohovoru, na něž poukázal krajský soud v odůvodnění svého rozsudku. Stěžovatel v této
souvislosti tvrdí, že palestinské územní opustil v září roku 2003 a do České republiky
přicestoval v lednu 2004. Rozpor mezi údaji v žádosti a v údaji pohovoru, podle něj, zde tudíž
nejsou. V odůvodnění rozsudku krajský soud na straně č. 3 uvedl: „Nelze přehlédnout,
že konkrétní situace popsal žalobce jinak v žádosti a posléze na ně reagoval odlišně
při probíhajícím pohovoru (otázka cestovního dokladu, nekoresponduje údaj o době opuštění
Palestiny, včetně údaje v žádosti, že se ve městě N. v Palestině zdržoval do ledna 2001)“.
Nejvyšší správní soud ze správního spisu zjistil, že skutečnosti tvrzené stěžovatelem v žádosti
o poskytnutí azylu ze dne 28. 1. 2004 a protokolu o pohovoru ze dne 15. 3. 2004 obsahují
soudem zmiňované rozpory. Tyto rozpory stěžovatel odůvodnil chybami v překladu.
V daném případě však zmiňované rozpory ve výpovědích nebyly důvodem
pro neudělení azylu. Rozpory ve výpovědích byly v projednávané věci pouze jedním
s aspektů, ke kterým krajský soud přihlédl při posuzování věrohodnosti stěžovatelem
uváděných skutečností. Žalovaný stěžovateli azyl neudělil, neboť tento v azylovém řízení
netvrdil a neprokázal, že by byl pronásledován z právně relevantních důvodů pro udělení
azylu dle ustanovení §12 zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud má naopak za to, že žalovaný skutkový stav zjistil dostatečně,
když provedl ve věci řádné dokazování, pro rozhodnutí si opatřil dostatek podkladů (vycházel
zejména z tvrzení stěžovatele uváděných v žádosti o udělení azylu a v pohovoru k důvodům
žádosti, z informací o situaci v Palestině dle zpráv MZV USA). Zjištěný skutkový stav
náležitě rozebral v kontextu platné právní úpravy a dospěl k závěrům uvedeným v rozhodnutí.
V odůvodnění svého rozhodnutí podrobně popsal průběh řízení o udělení azylu, právní
a skutková zjištění ve věci, hodnocení důkazů a konečná stanoviska. Krajský soud byl
při posuzování zákonnosti rozhodnutí žalovaného správního orgánu vázán v souladu
s ustanovením §75 odst. 2 s. ř. s. rozsahem a důvody opravného prostředku, které stěžovatelé
uvedli, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování
správního orgánu. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v souladu s citovaným
ustanovením a vypořádal se se všemi uvedenými námitkami, na obecně formulované procesní
žalobní námitky soud zareagoval, a v obecné rovině se s nimi také vypořádal. Závěrům
krajského soudu se nedá ničeho vytknout.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že důvody uvedené v kasační stížnosti dle ust.
§103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., nebyly prokázány, a proto podanou kasační stížnost podle
ust. §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Protože stěžovatel neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s. za použití §120 s. ř. s.). Žalovanému Ministerstvu vnitra,
které bylo v řízení úspěšné, náklady řízení nevznikly, respektive je neúčtovalo, a proto
rozhodl soud o nákladech řízení o kasační stížnosti, jak výše uvedeno.
Stěžovateli ustanovil krajský soud pro řízení o kasační stížnosti zástupce advokáta
podle ust. §35 odst. 7 s. ř. s. Podle tohoto ustanovení v tomto případě odměnu za zastupování
a hotové výdaje platí stát. Při určování výše odměny a náhrady hotových výdajů advokátovi
vycházel Nejvyšší správní soud z vyhlášky č. 177/1996 Sb. Dospěl k závěru, že zástupci
stěžovatele náleží odměna podle ust. §11 odst. 1 písm. b) a d) této vyhlášky, tedy za dva
úkony právní služby po 1000 Kč /§9 odst. 3 písm. f) cit. vyhlášky a §7 této vyhlášky/. Dále
mu náleží náhrada hotových výdajů za dva úkony ve výši po 75 Kč /§13 odst. 1, 3 cit.
vyhlášky/. Celkem tak zástupci stěžovatele náleží odměna a náhrada hotových výdajů ve výši
2150 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 22. prosince 2005
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu