ECLI:CZ:NSS:2005:5.AZS.237.2005
sp. zn. 5 Azs 237/2005 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Novotného
a soudkyň JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobce: N. Y.,
zast. JUDr. Josefem Kunáškem, advokátem se sídlem Václavské náměstí 17, Praha 1, 110 00,
proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, o kasační stížnosti
proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 3. 2005, č. j. 14 Az 282/2003 - 28,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 14 Az 282/2003 – 28 ze dne
1. 3. 2005 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností brojí žalobce (dále jen stěžovatel) proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem shora, kterým byla zamítnuta žaloba podaná proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 7. 2003, č. j. OAM-3737/VL-16-P06-2003. Žalované
Ministerstvo vnitra rozhodlo tak, že neudělilo stěžovateli azyl podle §12, 13 odst. 1 a 2
a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu). Současně bylo rozhodnuto o tom,
že se na cizince nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu. Žalovaný
dospěl k tomuto závěru na základě pohovoru, který se stěžovatelem vedl dne 25. 10. 2002.
Dospěl k závěru, že tvrzení uvedená ve výpovědi stěžovatele jsou nevěrohodná. Stěžovatel
změnil původní údaje, jinak popsal cestu do České republiky a v žádosti také sdělil, že nikdy
nevykonával základní vojenskou službu, až v průběhu pohovoru objasnil, že základní
vojenskou službu vykonával v letech 1982 – 1984. Nebyl členem politické strany ani
se neúčastnil politického života, neuvedl žádnou skutečnost vedoucí k závěru,
že je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod. Pro zmíněné rozpory žalovaný
nedospěl k závěru, že by stěžovatel byl pronásledován z důvodů, jak je předpokládá
ust. §12 zákona o azylu. Dále odůvodnil i zamítavý postup podle §13 a 14 i neexistenci
překážky vycestování.
Stěžovatel v kasační stížnosti zdůrazňuje, že má obavu o svůj život, že jej vládní
vojáci zabijí proto, že podporoval novináře N. Z., který byl v roce 1999 zabit. Otec
stěžovatele byl starostou města a byl rovněž v roce 2000 zabit vládními vojáky proto,
že spolupracoval s novinářem N. Z. a prosazoval dodržování lidských práv. Sám pak
stěžovatel založil ozbrojenou skupinu, která se snažila zajistit dodržování lidských práv. Pas
mu zajistili přátelé z ministerstva vnitra, kteří sympatizují s hnutím odboje a měli obavy o
jeho život.
Důvody kasační stížnosti podřadil pod ust. §103 odst. 1 písm. a) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (s. ř. s.) a písm. d), totiž, že se žalovaný ani krajský soud
nevypořádaly s tvrzením stěžovatele, že byl ve své vlasti vystaven nebezpečí ohrožení života.
Navrhoval zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem a vrácení věci k dalšímu
řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření poukázal na obsah správního spisu, aby zdůraznil, že jeho
příběh působí nevěrohodně odvolávaje se přitom na změnu osobních údajů, odlišný popis
cesty do České republiky i informace o výkonu vojenské služby.
Krajský soud ve svém zamítavém rozhodnutí dospěl k závěru, že stěžovatel nebyl
pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, že neexistuje překážka vycestování,
a to na základě skutkového stavu, který seznal z obsahu správního spisu: stěžovatel opustil
vlast ze strachu z pronásledování, když otce, který politicky pracoval, v červenci 2002 odvedli
vojáci a jeho matka i on utekli. Jako své jméno při zahájení správního řízení uvedl „A. Z.“. Při
pohovoru k důvodům návrhu na zahájení řízení uvedl jinou totožnost, jak je označena
v záhlaví rozsudku a také, že se narodil jiného data než prve uvedl. Také změnil jména a
příjmení rodičů, uvedl jména a příjmení sourozenců. Důvody pro udělení azylu doplnil, že
jeho rodina dostala informace o zabití novináře Z. v roce 1991, kterého podporoval. Po jeho
smrti utvořil skupinu, která si opatřila zbraně, vládní vojáci jej hledali, chtěli ho zabít a
v případě návratu do vlasti by tak i učinili. Z vlasti odcestoval v červenci 2002 s platným
cestovním pasem a identifikační kartou vydanou státem Burkina Faso s vízem na 24 dní.
Podporoval novináře N. Z., než byl v roce 1998 zabit. Příslušníky státních orgánů byl
pronásledován od konce r. 2001. V průběhu správního řízení změnil své osobní údaje, popis
cesty do České republiky, údaje o výkonu vojenské služby nebyl členem politické strany.
Z obsahu správního spisu a zejména z protokolu o pohovoru k žádosti o udělení azylu
ze dne 25. 10. 2002 je mimo jiné zřejmé, že jeho otec N. Y. byl zabit jako starosta města Z.
K otázce, proč odlišně popsal cestu do České republiky uvedl, že tak učinil ze strachu.
Burkinu Faso opustil proto, že jej hledali příslušníci národní armády a chtěli jej zabít.
V oblasti žijí tři velké kmeny, Z., Y. a K., tyto tři rodiny spolu žijí a pomáhají si. Novinář Z.
napsal do novin, že byl nespravedlivě zabit šofér manželky prezidenta, která vzala peníze a
odvezla je na Pobřeží slonoviny. Dále popsal událost, k níž váže svůj problém, totiž že
prezident B. C. vzal 20 000 000 franků tamější měny ze státní pokladny, chtěl je dát své
přítelkyni, ale tyto peníze vzala prezidentova manželka z prezidentova auta. Prezident si
myslel, že peníze vzal řidič, a ten byl bez soudu zavražděn. O této kauze psal novinář Z., že to
není normální a že by měl být souzen prezident a jeho manželka. Proto také byl novinář N. Z.
zavražděn. Prezidentův bratr řekl prezidentovi, že je třeba zabít novináře, který o události
psal. Novinář Z. byl zabit koncem roku 1998. Uvedl, že sám podporoval tohoto novináře a to
tím, že si obstaral zbraně, vytvořil skupinu a vystupoval na jeho podporu.
V souladu s ust. §109 odst. 3 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud vázán důvody kasační
stížnosti; to neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné /ust. §103 odst. 1 písm. c) cit. zák./
nebo bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé,
anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné /ust. §103 odst. 1 písm. d) cit. zák./, jakož
i v případech, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné. Ke skutečnostem, které stěžovatel
uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud v souladu
s ustanovením §109 odst. 4 s. ř. s. nepřihlédne. Skutkovým základem pro rozhodnutí
kasačního soudu se tedy mohly stát pouze skutečnosti a důkazy, které byly uplatněny před
soudem, který vydal napadené rozhodnutí. O návrhu na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti nebylo rozhodováno s ohledem na přednostní vyřízení věci (§56 odst. 2,
§120 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Krajského
soudu v Ostravě v mezích důvodů uplatněných ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. a)
a d) s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Tvrzenou nezákonnost podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. spatřuje stěžovatel
v nesprávném posouzení právních otázek soudem v předcházejícím řízení, když zpochybňuje
závěr soudu i správního orgánu o tom, že důvody jím uplatňované neodůvodňují aplikaci
§12, §13 a §14 zákona o azylu.
Předmětné ustanovení soudního řádu správního se týká nesprávného právního
posouzení věci soudem v předcházejícím řízení spočívající buď v tom, že na správně zjištěný
skutkový stav je aplikována nesprávná právní věta nebo je sice aplikována správná právní
věta, ale tato je nesprávně vyložena. Vztah mezi skutkovým zjištěním a právním posouzením
lze charakterizovat tak, že jde o aplikaci právní normy na konkrétní případ nebo situaci.
Důvod pro podání kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., totiž
nepřezkoumatelnost, spočívá v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
Žalovaný si opatřil podklady týkající se smrti novináře N. Z.; představoval klasický
symbol boje za svobodu slova a mj. rozkryl podvody ve státem kontrolované těžbě zlata.
Prokázal, že příbuzní prezidenta získali monopol na lukrativní vývoz zvířecích kůží a také se
zabýval neobjasněnou vraždou, kde nitky vedly až k bratru prezidenta. Jeho ohořelé tělo bylo
nalezeno 13. 12. 1998 spolu se zbytky těl jeho tří kolegů v autě asi 100 km od hlavního města
O. Jeho smrt vyvolala v Burkině Faso vlnu protestu a demonstrací, ale i přesto, že byla
ustanovena komise pro vyšetření jeho vraždy, nebyl nikdo obviněn. Dále je ve spise založena
zpráva o dodržování lidských práv vypracovaná Úřadem pro demokracii, lidská práva a práci
MZ USA za léta 1999 – 2001. V této zprávě je popisována mimosoudní poprava D. O., což
byl řidič bratra prezidenta C. K této popravě došlo v lednu 1998, když řidič byl obviněn
z krádeže peněz z domu prezidentova bratra. Bratr prezidenta F. C. odmítl spolupracovat
se soudem a zbrzdil vyšetřování. Civilní soud odmítl řešit tento případ s tím, že řidič byl
zavražděn příslušníky prezidentské stráže v jejich kasárnách. Případ byl poslán před vojenský
tribunál. Obvinění prezidentova bratra z vraždy a ukrytí těla má býti zrušeno kvůli
technickým chybám, ke kterým mělo dojít při zakládání případu. Došlo mezitím k zatčení tří
příslušníků prezidentské stráže, zapletených do případu vraždy řidiče prezidentova bratra
a tito tři byli označeni za vážné podezřelé. Nezávislá vyšetřovací komise, která byla vytvořena
pro vyšetřování případu smrti novináře N. Z., jeho bratra a dvou dalších mužů při podezřelém
vznícení automobilu v prosinci 1998 uvádí, že smrt těchto čtyř mužů měla čistě politické
důvody. Zpráva však neobsahovala jména pachatelů kvůli nedostatku formálních důkazů, ale
jmenovala šest příslušníků prezidentské stráže, kteří předložili protimluvná prohlášení o tom,
co dělali v den vraždy. Nejpravděpodobnějším motivem vraždy podle komise byly snahy o to,
aby již dále nepsal články o vraždě, řidiče prezidentova mladšího bratra F., z ledna 1998,
kterou podle všeho spáchali příslušníci prezidentské stráže.
V daném případě se žalovaný i krajský soud soustředily na popření věrohodnosti
žadatele o azyl, od čehož odvodily nevěrohodnost tvrzení o příběhu, který stěžovatel v rámci
pohovoru předložil. Nesouhlasí tedy popis cesty do České republiky, osobní údaje, a konečně
není přesný ani příběh a data o novináři N. Z.; to pochopitelně jsou důvody k tomu, aby
mohlo být odmítnuto tvrzení stěžovatele jako nevěrohodné. Diskrepance, jež se v průběhu
správního řízení o udělení azylu projevily, vážně narušují integritu celého příběhu stěžovatele.
Ovšem existuje zde řada zásad, jichž se správní orgán má při prováděném výslechu řídit.
Stěžovatel je negramotný, což je významná okolnost, k níž je třeba bezesporu při pohovoru
přihlédnout, pokud jde o požadavek přesnosti uváděných dat. Je třeba mít na paměti, že lidé
z urbanizovaných oblastí Evropy jsou dobře znalí přesných dat při líčení osobních zážitků,
naopak lidé z Jihu a zemědělských oblastí často neznají datum svého narození ani věk; jako
vodítko pro sled dalších událostí slouží významné rodinné události, připomínka místních,
zejména náboženských slavností, nebo pravidelně se opakující sezónní cykly přírodní
či zemědělské povahy, spíše než data. Přirozené je i zapomínání dat, zvláště pokud je mezi
útěkem ze země původu a výslechem dlouhý časový odstup; k zabití novináře došlo v roce
1998, výslech byl prováděn v roce 2002. Správní ani soudní řízení neodhalilo příčinu toho,
proč stěžovatel skrýval svou identitu, přesněji nevypořádalo se s argumentací strachem
z navrácení do země původu. Zde je k připomenutí tzv. koncept „subkultury“, kdy příslušníci
ilegálních skupin jsou hluboce nedůvěřiví vůči okolí; takové osoby jsou velmi
uzavřené i v komunikaci (srov. Agar, M. Readings in Antropology, Guilford, CT Duskin,
1977, s. 59-65). Tyto pochybnosti, které Nejvyšší správní soud vyslovuje, by patrně nebyly
dány, pokud by zde neexistovala vazba mezi osobou stěžovatele a násilnou smrtí jeho otce,
starosty města. Je třeba zjistit, zda to byly politické důvody, pro které byl jeho otec zavražděn
a zda nějak souvisely s případem novináře N. Z. Až na základě toho lze usoudit
na oprávněnost obav stěžovatele z návratu do vlasti, tedy zejména na existenci překážek
vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Rozhodnutí krajského soudu tak neobsahuje dostatek důvodů, které by vedly
k jednoznačnému závěru o neexistenci překážky vycestování.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že byly zjištěny vady správního řízení, pro které
měl soud I. stupně napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit. Pokud se po přezkoumání
rozhodnutí správního orgánu v intencích soudního řádu správního, onen soud ztotožnil
se závěry obsaženými v rozhodnutí žalovaného, nezbylo Nejvyššímu správnímu soudu než
jeho rozhodnutí podle §110 odst. 1 ve spojení s §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. zrušit.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 26. října 2005
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu