ECLI:CZ:NSS:2005:5.AZS.24.2005
sp. zn. 5 Azs 24/2005 - 85
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Václava Novotného a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobce: M. O., zast. JUDr. Vladimírem Vlčkem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 9,
Běluňská 258/68, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, o udělení
azylu, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
22. 7. 2004, č. j. 6 Az 200/2003 - 25,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Zástupci stěžovatele JUDr. Vladimíru Vlčkovi, CSc., advokátu se sídlem v Praze,
Běluňská 258/68, se p ř i z n á v á odměna 2000 Kč a náhrada nákladů 150 Kč,
celkem 2150 Kč, které mu budou vyplaceny do 30 dnů od právní moci tohoto
rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 22. 7. 2004, č. j. 6 Az 200/2003 - 25, zamítl Městský soud v Praze
žalobu žalobce – stěžovatele proti rozhodnutí Ministra vnitra ze dne 1. 8. 2003,
č. j. OAM-862/AŘ-2002, kterým byl zamítnut rozklad stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí
žalovaného ze dne 9. 1. 2002, č. j. OAM-126/VL-19-05-2002, jímž byl podle §16 odst. 1
písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, v platném znění (dále jen „zákon o azylu“) zamítnut návrh stěžovatele na zahájení
řízení o udělení azylu jako zjevně nedůvodný a dále bylo rozhodnuto, že stěžovatel nesplňuje
důvody pro udělení azylu podle §13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu a že se na něj
nevztahuje ve smyslu §91 téhož zákona překážka vycestování.
Proti výše uvedenému rozsudku krajského soudu podal stěžovatel včas kasační
stížnost.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá že žalovaný nezjistil přesně a úplně skutkový
stav věci před vydáním rozhodnutí, čímž porušil ustanovení §3 odst. 4, ustanovení §32
odst. 1 a §46 zákona č. 71/1967 Sb. správního řádu (dále jen „správní řád“) a v důsledku toho
nesprávně právně posoudil žádost o azyl. Důkazy, které si žalovaný opatřil pro rozhodnutí,
nebyly úplné, došlo opětovně k porušení ustanovení §32 odst. 1 a dále §34 odst. 1 správního
řádu a z důvodu tohoto procesního pochybení žalovaný nemohl správně usuzovat na skutkové
a právní otázky, které pro vydání rozhodnutí potřebuje zodpovědět. Dále stěžovatel uvádí,
že rozhodnutí žalovaného nevyplývá ze zjištěných podkladů, tj. není zde logická vazba mezi
rozhodnutím a podkladem pro ně.
Stěžovatel dále uvádí, že v zemi původu je ohrožen na životě, nemá se kde obrátit
o pomoc, protože stát takové poměry trpí a podporuje je. Stěžovatel se domnívá, že v jeho
případě jsou dány důvody humanitární pro udělení azylu dle ustanovení §14 zákona o azylu.
V této souvislosti se odvolává na čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, že „nikdo
nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení, nebo trestu“ a dále
poukazuje na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Cruz Varas z roku 1991,
A-201, §69 - §70, rozsudek ve věci Vilvarajah a ost. z roku 1991, A-215, §3 (vyhoštění).
Vyhoštění žadatele o azyl smluvním státem může způsobit problémy ve vztahu k čl. 3
a založit tak v této věci odpovědnost smluvního státu z titulu Úmluvy, pokud existují vážné
a prokazatelné důvody k obavám, že dotčená osoba bude v zemi určení vystavena reálnému
riziku být mučena nebo podrobena nelidskému nebo ponižujícímu zacházení.
Stěžovatel zdůrazňuje, že není možné se obrátit na policii v zemi, protože není
po nikom možné požadovat, aby se sám a dobrovolně vystavoval perzekuci, aby mohl lépe
prokázat své obavy z pronásledování.
Dále se stěžovatel dovolává názoru uvedeném v čl. 53 Příručky postupů a kritérií pro
určování právního postavení uprchlíků, vydané Vysokým komisařem v lednu 1992 v Ženevě.
Stěžovatel cituje právní úpravu ustanovení §2 odst. 2 zákona o azylu ve znění platném
v rozhodném období a domnívá se, že žalovaný nesprávně aplikoval ustanovení §16 odst. 1
písm. e) ve spojení ustanovením §2 odst. 2 zákona o azylu, neboť v případě stěžovatele šlo
pouze o tranzit, když překročil ukrajinsko-polskou a následně polsko-českou hranici.
Vzhledem k výše uvedenému stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek
městského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Současně stěžovatel
navrhl, aby Nejvyšší správní soud přiznal jeho stížnosti odkladný účinek.
Na základě žádosti stěžovatele o ustanovení bezplatného zástupce z řad advokátů
ustanovil soud usnesením ze dne 4. 10. 2004, č. j. 6 Az 200/2003 - 44 stěžovateli zástupce
JUDr. Vladimíra Vlčka, který doplnil kasační stížnost dne 31. 1. 2005 o kasační důvod
ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., o soudním řádu
správním (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel vytýká městskému soudu neúplné zjištění skutkového
stavu. Přikládá zprávu o dodržování lidských práv na Ukrajině ze den 25. 2. 2004 a uvádí,
že z obsahu této zprávy je zřejmé, že jsou zde dány i důvody ve smyslu ustanovení §2 odst. 5
zákona o azylu. Poukazuje na porušení ustanovení §3 odst. 1, 4, §32 odst. 1 a dále
na porušení §46 správního řádu.
Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil dne 10. 1. 2005. Oprávněnost podané kasační
stížnosti popírá, má za to, že jak rozhodnutí tak napadený rozsudek byly vydány v souladu
se zákonem. V dalším odkazuje na správní spis, zejména na vlastní podání a výpovědi,
které stěžovatel učinil během správního řízení. Žalovaný považuje kasační stížnost
za nedůvodnou a návrh na přiznání odkladného účinku nepodporuje.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodů uplatněných
kasační stížností, vyšel přitom z právního stavu platného v době vydání napadeného
rozhodnutí (§75 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační
stížnosti rozhodováno přednostně. Navíc je žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského
soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec
má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem
o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva
ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje cizince
k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké
a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného
víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti
o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní
by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí
o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může
přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této
stížnosti.
Z předloženého spisového materiálu Nejvyšší správní soud zjistil, že řízení o udělení
azylu bylo zahájeno dne 4. 1. 2002 na základě návrhu na zahájení řízení o udělení azylu,
v němž jako důvod žádosti o azyl stěžovatel uvedl, že Ukrajinu opustil v důsledku fyzického
napadení a výhrůžek ze strany neznámé osoby kvůli autonehodě. Stěžovatel přicestoval
do ČR autobusem přes Polsko v červenci roku 2001. V pohovoru ze dne 8. 1. 2002 stěžovatel
uvedl, že měl v březnu 2001 autonehodu a přestože on sám nezavinil srážku dvou
vozidel, neznámé osoby z druhého vozidla jej obvinily. Ještě téhož dne tyto osoby zničily
osobní vůz stěžovatele a následně požadovaly po něm finanční náhradu. Aniž by situaci
stěžovatel oznámil na policii, opustil zemi. Z cestovního pasu stěžovatele vyplynulo,
že ukrajinsko-polskou hranici překročil dne 7. 7. 2001 a následně státní hranici mezi Polskem
a ČR dne 8. 7. 2001. Stěžovatel uvedl, že během cesty na polském území byly stanoveny
tři zastávky. Dále upřesnil, že ukrajinsko-polskou hranici přešel pěšky a následně nastoupil
do vozidla. Na polsko-českém hraničním přechodu proběhla kontrola totožnosti a prohlídka
zavazadel i celého dopravního prostředku, při které museli cestující vystoupit z mikrobusu.
O azyl stěžovatel v Plosku nepožádal proto, že chtěl být co nejdále od bydliště. Připustil,
že mu však nebránila žádná objektivní okolnost.
Žalovaný na základě provedeného správního řízení vydal dne 9. 1. 2002 rozhodnutí,
kterým návrh stěžovatele na zahájení řízení o udělení azylu zamítl jako zjevně nedůvodný
v souladu s ustanovením §16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu. V odůvodnění svého
rozhodnutí žalovaný citoval ustanovení §16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu, jakož
i §2 odst. 2 téhož zákona ve znění platném pro rozhodné období obsahující definici bezpečné
třetí země. Z výpovědí stěžovatele dospěl žalovaný k závěru, že stěžovatel před vstupem
do ČR pobýval na území bezpečné třetí země – Polska, neboť měl reálnou možnost za situace,
kdy přišel při hraničních kontrolách do styku s polskými orgány, požádat o azyl již v této
zemi. Zároveň žalovaný rozhodl, že podmínky pro udělení azylu dle ustanovení §13 odst. 1, 2
a ustanovení §14 nejsou naplněny. Současně vyslovil, že se na stěžovatele nevztahuje
ve smyslu §91 zákona o azylu překážka vycestování.
Proti předmětnému rozhodnutí podal stěžovatel rozklad, v němž žádal zrušení výše
uvedeného rozhodnutí s odůvodněním, že se v Polsku necítí bezpečně, neboť v důsledku
bezvízového styku může ukrajinská mafie působit i zde.
Žalovaný (správní orgán II. stupně) přezkoumal na základě podaného rozkladu
napadené rozhodnutí a nezjistil důvody k jeho změně či zrušení a rozklad zamítl. Stěžovatel
rozhodnutí o zamítnutí rozkladu napadl žalobou ze dne 29. 9. 2003. V této vytkl žalovanému
porušení celé řady procesních ustanovení a zároveň uvedl, že územím Polska pouze projížděl.
Městský soud v Praze žalobu zamítl kasační stížností napadeným rozsudkem. Městský
soud neshledal namítané porušení procesních ustanovení a dospěl k závěru, že skutkový stav
byl zjištěn správně, žalovaný v souladu se zákonem zamítl návrh stěžovatele na zahájení
řízení o udělení azylu s odkazem na ustanovení §16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu
jako zjevně nedůvodný, neboť stěžovatel měl reálnou možnost o azyl požádat již v Polsku.
Výše uvedený rozsudek napadl stěžovatel včas kasační stížností.
V podané kasační stížnosti stěžovatel neuvádí stížnostní důvod odkazem na konkrétní
písmeno ust. §103 odst. 1 s. ř. s., nicméně z obsahu kasační stížnosti Nejvyšší správní soud
usoudil, že stěžovatel dovozuje důvod uvedený v ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
tj. nesprávné posouzení právní otázky, když tvrdí v kasační stížnosti, že považuje rozhodnutí
žalovaného za nezákonné, neboť tento nesprávně právně posoudil žádost o azyl a dále
uplatňuje důvod uvedený v ust. §103 odst. 1 písm. b), tj. namítá vadu řízení spočívající
v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán vycházel, nemá oporu ve spisech, když tvrdí,
že rozhodnutí nevyplývá ze zjištěných podkladů a není zde vazba mezi rozhodnutím
a podkladem pro ně. S naplněním namítaných kasačních důvodů se Nejvyšší správní soud
neztotožňuje.
Dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Tvrzená nezákonnost, spočívající v nesprávném právním posouzení
věci soudem v předcházejícím řízení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav
je aplikována nesprávná právní věta, popř. je sice aplikována správná právní věta, ale tato
je nesprávně vyložena. Vztah mezi skutkovým zjištěním a právním posouzením
lze charakterizovat tak, že jde o aplikaci právní normy na konkrétní případ nebo situaci.
Dle ustanovení §16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu (které v souzené věci žalovaný
aplikoval) se návrh na zahájení řízení o udělení azylu zamítne jako zjevně nedůvodný,
přichází-li účastník řízení ze státu, který Česká republika považuje za třetí bezpečnou zemi
nebo bezpečnou zemi původu, nebude-li prokázáno, že v jeho případě tento stát za takovou
zemi považovat nelze. Legální definici bezpečné třetí země obsahuje ustanovení
§2 odst. 2 citovaného zákona, podle něhož se takovouto zemí rozumí stát jiný než stát,
jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě osoby bez státního občanství stát posledního
trvalého bydliště, ve kterém cizinec pobýval před vstupem na území a do kterého se může
tento cizinec vrátit a požádat o udělení postavení uprchlíka podle mezinárodní smlouvy,
aniž by byl vystaven pronásledování, mučení, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení
nebo trestu.Stát není bezpečnou třetí zemí, pokud na něj lze vztáhnout překážky vycestování
dle ustanovení §91 zákona o azylu nebo cizinec jeho územím pouze projížděl.
Naplnění podmínek pro zamítnutí žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné dle ustanovení
§16 zákona o azylu vylučuje posouzení žádosti podle §12 téhož zákona. Pokud v řízení
vyplyne nepochybná skutečnost, taxativně uvedená v §16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu,
totiž, že účastník řízení o udělení azylu přichází z bezpečné třetí země, jsou důvody
pro udělení azylu, které tento uváděl v průběhu řízení, nerozhodné. V daném případě správní
orgán rozhodne konečným způsobem ve věci bez toho, aby zjišťoval existenci některého
z důvodů pro udělení azylu dle §12 zákona. Za takové situace, i kdyby správní orgán shledal,
že žadatel byl v zemi původu skutečně pronásledován z politických důvodů, nezakládalo by to
jeho právo na udělení azylu, jestliže přichází do České republiky z bezpečné třetí země.
V daném případě bylo hodnověrně zjištěno, že stěžovatel do České republiky
přicestoval mikrobusem jedoucím přes Polsko. Při hraniční kontrole byly stěžovateli
zkontrolovány pracovníky polské pohraniční služby doklady, přičemž cestující přišli s těmito
představiteli polské veřejné moci do přímého osobního kontaktu. Stěžovatel tedy objektivně
mohl požádat o azyl při kontaktu s pohraničními orgány. Navíc sama v pohovoru výslovně
neuvedl, že by mu nějaká objektivní skutečnost bránila požádat o azyl již v Polsku.
S tvrzením stěžovatele, že nenaplnil definici ustanovení §2 odst. 2 zákona o azyl,
když Polskem pouze projížděl, se Nejvyšší správní soud neztotožňuje. Termín „pobýval“ není
v zákoně definován a taktéž zákonodárce neupravil délku jeho trvání ani vazbu
na stěžovatelem uváděné povolení k trvalému či přechodnému pobytu.
Nejvyšší správní soud je nucen trvat na výkladu pojmu „projíždí“, tak jak jej judikoval
ve svém rozsudku ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 2 Azs 5/2003 (publ. jako č. 18/2003 Sb. NSS),
kde uvedl: „Pojem „projíždí“ příslušnou zemí ve smyslu ustanovení §2 odst. 2 písm. b)
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, v původním znění je nutno vykládat zúženě, a to z důvodu
podstaty a smyslu celého azylového řízení, do značné míry založeného na principu, že cizinec
pronásledovaný za uplatňování politických práv a svobod ve své vlastní zemi má o azyl
požádat vždy již v první zemi, v níž má reálnou příležitost tento status obdržet nejdříve a v níž
budou garantována jeho základní práva a svobody. Touto zemí je zpravidla tzv. bezpečná třetí
země ve smyslu §2 citovaného zákona. Rozhodujícím kritériem pro posuzování toho, zda
cizinec bezpečnou třetí zemí pouze projížděl, je skutečnost, zda v této bezpečné zemi měl
reálnou možnost požádat o udělení azylu či nikoliv. Subjektivní právo na azyl je právem
na nezbytnou ochranu před pronásledováním v zemích původu, nikoliv však právem vybrat
si zemi, v které žadatel o azyl bude chtít toto své právo uplatnit.“
Ani v daném případě není důvodu se od výše uvedeného názoru odchýlit. Azylové
zákonodárství České republiky je totiž třeba vidět i v kontextu tendence právních úprav azylu
v jiných srovnatelných demokratických evropských zemích, které rovněž vnímají právo
na azyl jako právo na nezbytnou ochranu před pronásledováním v zemích původu.
Jeho smyslem totiž není přiznání práva, které by zahrnovalo možnost výběru jiné konkrétní
země, v níž tato osoba bude pokládat za nejvhodnější o azyl žádat, ale poskytnutí takového
stupně ochrany, který lze pro takovou osobu v dané situaci považovat za nezbytný,
a který spočívá v možností získání okamžité legální záštity před riziky vyplývajícími
z pronásledování. Proto osoba, které je této okamžité záštity třeba, má o azyl povinnost
požádat již v okamžiku, kdy ji tento způsob záštity může být poskytnut nejdříve, tj. již v první
zemi, kde má reálnou příležitost obdržet takový nezbytný stupeň ochrany. Již v takové zemi
totiž budou garantována základní práva a svobody této osoby. Proto je tak třeba za rozhodující
kritérium pro posuzování toho, zda cizinec bezpečnou třetí zemí pouze projížděl, považovat
skutečnost, zda v této bezpečné zemi měl faktickou možnost o udělení azylu požádat,
či nikoli.
Taktéž námitka stěžovatele, že důvody, pro které žádal o udělení azylu, jsou důvodem
pro udělení azylu humanitárního, není na místě. Předmětná námitka stěžovatele by byla
právně relevantní pouze v případě, kdyby žalovaný rozhodoval o udělení azylu dle ustanovení
§12 zákona o azylu a zkoumal stěžovatelčiny důvody opuštění vlasti ve vztahu k naplnění
zákonných podmínek pro udělení azylu. K tomu ovšem v projednávané věci nedošlo. Pokud
je návrh na zahájení řízení o udělení azylu zamítnut podle ustanovení §16 zákona o azylu
jako zjevně nedůvodný, není nutné současně rozhodovat o splnění podmínek podle §12
cit. zákona a na místě není ani výrok podle §13, §14 zákona o azylu, odvozovaný
od negativního výroku opírajícího se o ustanovení §12. Proto považuje Nejvyšší správní soud
výrok žalovaného o neudělení azylu dle ust. §13 a §14 zákona o azylu za nadbytečný.
Argumentace stěžovatele rozsudky Evropského soudu pro lidská práva a Úmluvou
o ochraně lidských práv a základních svobod a Příručkou k postupům a kritériím pro určování
právního postavení uprchlíků, vydanou Úřadem Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky
podporující tvrzení stěžovatele o existenci právně relevantních důvodů pro udělení azylu,
za situace, kdy byla žádost o azyl shledána zjevně nedůvodnou dle ustanovení §16 odst. 1
písm. g) zákona a azylu, je nerozhodná.
Námitky stěžovatele spočívající ve vytýkaných procesních pochybeních žalovaného,
v porušení ustanovení §3 odst. 4), §32 odst. 1), §34 odst. 1 a §46 správního řádu uplatnil
stěžovatel již v žalobě. Krajský soud k nim po přezkoumání rozhodnutí uvedl, že žalovaný
se žádostí stěžovatele zabýval odpovědně a svědomitě, vycházel ze spolehlivě zjištěného
stavu věci. Jak plyne z dokumentů založených ve spise, žalovaný si opatřil potřebné podklady
pro rozhodnutí, takže vycházel ze spolehlivě zjištěného stavu. Z odůvodnění napadeného
rozhodnutí plyne, které skutečnosti byly podkladem rozhodnutí, jakými úvahami byl žalovaný
veden při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů, na základě kterých rozhodoval.
Námitky stěžovatele tudíž krajský soud neshledal důvodnými. Ve správním spise je založen
návrh na zahájení řízení o udělení azylu, jakož i protokol o pohovoru, zpráva o hodnocení
Polska jako bezpečné třetí země a Zpráva MZV USA o situaci v oblasti dodržování lidských
práv v Polsku v roce 2000. Informace obsažené v těchto listinách jsou dostatečným
podkladem pro vydání rozhodnutí ve smyslu ustanovení §16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu.
Námitka stěžovatele, obsažená v doplnění kasační stížnosti spočívající v kritice
postupu žalovaného, který dle stěžovatele vycházel z neúplných podkladů a při svém
rozhodnutí si neopatřil informace ze Zprávy o dodržování lidských práv na Ukrajině, kterou
zpracoval Úřad pro demokracii, lidská práva a práce dne 25. 2. 2004 pro Ministerstvo
zahraničí USA, jež svědčí o tom, že stěžovatel žádal o udělení azylu z důvodů, jež má
na mysli ustanovení §2 odst. 5 zákona o azylu, nebyla vznesena v průběhu celého správního
řízení a je poprvé použita až v kasační stížnosti. Ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil až
poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud podle ust. §109 odst. 4
s. ř. s. nepřihlíží. Navíc je Nejvyšší správní soud nucen konstatovat, že předmětná námitka
není pro posouzení věci podstatná, neboť v projednávaném případě žalovaný návrh
stěžovatele na zahájení řízení o udělení azylu zamítl jako zjevně nedůvodný dle ustanovení
§16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu a nezkoumal, zda byl stěžovatel v zemi původu
pronásledován z důvodů pro udělení azylu právně relevantních
Nejvyšší správní soud s ohledem na shora uvedené dospěl k závěru, že důvody
uvedené v kasační stížnosti stěžovatelem nebyly prokázány, a proto podanou kasační stížnost
dle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Protože stěžovatel neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.). Žalovanému Ministerstvu vnitra, které bylo v řízení
úspěšné, náklady řízení nevznikly, respektive je neúčtovalo, a proto rozhodl soud o nákladech
řízení, jak výše uvedeno.
Městský soud v Praze ustanovil stěžovateli zástupce advokáta podle ust. §35 odst. 7
s. ř. s. V takovém případě hotové výdaje a odměnu za zastupování platí stát. Zástupci
stěžovatele náleží odměna za 2 úkony /§11 odst. 1 písm. b), d) vyhl. č. 177/1996 Sb./ ve výši
2000 Kč /§9 odst. 3 písm. f), §7 vyhl. č. 177/1996 Sb./ a 150 Kč režijního paušálu
(§13 odst. 1, 3 vyhl č. 177/1996 Sb.). Celkem mu náleží odměna ve výši 2150 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. července 2005
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu