ECLI:CZ:NSS:2005:5.AZS.27.2005
sp. zn. 5 Azs 27/2005 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Václava Novotného a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobce: K. M., zast. Mgr. Zdeňkem Honzíkem, advokátem se sídlem AK Plzeň, Plynární 6,
proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, o udělení azylu, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne
21. 10. 2004, č. j. 14 Az 376/2004 – 16,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 21. 10. 2004, č. j. 14 Az 376/2004 - 16, odmítl Krajský soud v Ústí
nad Labem žalobu žalobce – stěžovatele proti rozhodnutí žalovaného Ministerstva vnitra
ČR ze dne 12. 11. 2003, č. j. OAM-5536/VL-07-P14-2002, kterým žalovaný zastavil
dle ustanovení §25 písm. d) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, v platném znění (dále jen „zákon o azylu“) řízení
o udělení azylu s odůvodněním, že se stěžovatel bez vážného důvodu opakovaně nedostavil
ve dnech 29. 10. 2003 a 11. 11. 2003 k doplňujícímu pohovoru, i když byl řádně o této
povinnosti poučen včetně následků jejího nesplnění.
Proti výše uvedenému usnesení krajského soudu podal stěžovatel včas kasační
stížnost.
V kasační stížnosti stěžovatel výslovně uplatňuje důvod obsažený v ust. §103 odst. 1
písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s. ř. s.).
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že nalézací soud se ani okrajově nezabýval
skutečností, kdy došlo k faktickému vymístění stěžovatele z azylového zařízení
ani skutečností, zda a jakým způsobem tato skutečnost byla žalovanému dána na vědomí.
Právě nedoložením těchto faktů došlo ze strany stěžovatele ke zkrácení na jeho právech, když
soud vycházel z neúplně zjištěného skutkového stavu a mohl tak dojít k nesprávnému závěru.
Žalovaný pak nevyvinul jakékoliv úsilí ke zjištění pravdivosti stěžovatelem poukazovaných
skutečností. I přes toto tvrzení rozhodl negativně. Dle stěžovatele pak soud rozhodl na základě
nejen úplně zjištěného skutkového stavu, ale i na základě nekompletního spisového materiálu.
Na základě výše uvedeného navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí soudu a vrácení
věci k dalšímu řízení. Součástí podané kasační stížnosti je i návrh stěžovatele na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti ve smyslu ust. §107 s. ř. s.
Žalovaný se k podané kasační stížnosti vyjádřil dne 8. 12. 2004, kdy ve svém podání
popřel oprávněnost kasační stížnosti, odkázal na správní spis, zejména na vlastní podání
a výpovědi stěžovatele. Navrhuje kasační stížnost zamítnout a odkladný účinek kasační
stížnosti nepřiznat pro jeho nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí v souladu s ust. §109 s. ř. s.,
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační
stížnosti rozhodováno přednostně. Navíc je žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského
soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec
má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem
o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva
ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje cizince
k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké
a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného
víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti
o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní
by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí
o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může
přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této
stížnosti.
Z předloženého spisového materiálu Nejvyšší správní soud zjistil, že řízení o udělení
azylu bylo zahájeno dne 14. 12. 2002 na základě žádosti stěžovatele o azyl. Dne 14. 4. 2003
byl se stěžovatelem sepsán protokol o pohovoru k žádosti o udělení azylu v P. Č. Ú.
Stěžovatel byl žalovaným vyzván k provedení doplňujícího pohovoru ke dni 29. 10. 2003.
Předvolání k doplňujícímu pohovoru nebylo možno doručit stěžovateli do vlastních rukou,
neboť svévolně opustil p. s. Č. Ú., kde byl naposledy hlášen k pobytu. Písemnost proto byla
uložena v azylovém zařízení dle ustanovení §24 odst. 2 zákona o azylu. V den uvedený
v předvolání se ovšem stěžovatel nedostavil k pohovoru a svou neúčast řádně neomluvil.
Žalovaný proto stěžovatele předvolal k náhradnímu termínu na den 11. 11. 2003. Ani
k tomuto se však stěžovatel nedostavil a svou neúčast ani v tomto případě řádně neomluvil.
O termínech obou pohovorů byl tedy stěžovatel řádně v souladu se zákonem o azylu
vyrozuměn. Ani v jednom případě se ovšem k tomuto úkonu nedostavil a svou neúčast
neomluvil. Žalovaný konstatoval, že stav spisového materiálu nedovoluje rozhodnout ve věci
a proto řízení ve smyslu ustanovení §25 písm. d) zákona o azylu dne 12. 11. 2003 zastavil.
Proti předmětnému rozhodnutí o zastavení řízení podal stěžovatel dne 8. 7. 2004
žalobu. Krajský soud v Ústí nad Labem žalobu jako opožděnou usnesením odmítl. Výše
uvedené usnesení krajského soudu napadl stěžovatel včas podanou kasační stížností.
V kasační stížnosti stěžovatel výslovně uplatňuje důvod uvedený v ustanovení §103
s. ř. s., odst. 1 písm. a), b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen
„s. ř. s.“).
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který
ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že nalézací soud se ani okrajově nezabýval
skutečností, kdy došlo k faktickému vymístění stěžovatele z azylového zařízení
ani skutečností, zda a jakým způsobem tato skutečnost byla žalovanému dána na vědomí.
Právě nedoložením těchto faktů došlo ze strany stěžovatele ke zkrácení na jeho právech, když
soud vycházel z neúplně zjištěného skutkového stavu.
Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval přípustností podané kasační stížnosti.
Je-li kasační stížností napadeno usnesení o odmítnutí žaloby, přicházejí
pro stěžovatele v úvahu z povahy věci pouze kasační důvody dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.,
spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu, přičemž pod tento důvod
spadá také případ, kdy vada řízení před soudem měla nebo mohla mít za následek vydání
nezákonného rozhodnutí o odmítnutí návrhu.
Stěžovatel, jak je patrno z výslovného odkazu v kasační stížnosti, nenapadl usnesení
o odmítnutí žaloby z důvodu uvedeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. , nýbrž
namítal vady řízení před správním orgánem ve smyslu ustanovení §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s. Z tohoto kasačního titulu však usnesení o odmítnutí žaloby napadeno být
nemůže. Nejvyšší správní soud v daném případě stěžovatelem tvrzené důvody kasační
stížnosti posoudil podle jejich obsahu a nikoliv podle formálního označení. Pokud stěžovatel
v kasační stížnosti vytýkal soudu, že tento vycházel z neúplně zjištěného skutkového stavu,
namítal tak vadu řízení před soudem, která mohla mít za následek vydání nezákonného
rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Tento kasační důvod, jak již bylo uvedeno výše, lze podřadit
pod přípustný kasační důvod ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud tedy usoudil, že kasační stížnost je v daném případě přípustná
a dále se zabýval stěžovatelem uplatněnými kasačními námitkami.
Podstatou kasační stížnosti tak zůstává, zda stěžovatel podal žalobu pro rozhodnutí
žalovaného o zastavení azylového řízení opožděně, tedy zda byly v projednávané věci
naplněny podmínky pro odmítnutí žaloby pro její opožděnost.
Z předloženého správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že žalovaný poté,
co se stěžovatel opakovaně nedostavil k pohovoru, ačkoliv byl o termínu konání řádně
vyrozuměn, řízení o azylu dle ustanovení §25 písm. d) zákona o azylu dne 12. 11. 2003
zastavil. Rozhodnutí o zastavení se téhož den pokusil doručit stěžovateli v pobytovém
středisku, jak je zaznamenáno v úředním záznamu ze dne 13. 11. 2003. Bylo zjištěno,
že stěžovatel se v místě svého pobytu nezdržuje. Z evidence Správy uprchlických zařízení
současně vyplynulo, že stěžovatel svévolně opustil dne 13. 9. 2003 P. s. Č. Ú. Opakovaně
provedl žalovaný pokus o doručení rozhodnutí do vlastních rukou stěžovatele dne
19. 11. 2003. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem se žalovaný rozhodl doručit výše
uvedené rozhodnutí náhradním způsobem. Výzva k předání rozhodnutí ve věci řízení
o udělení azylu ze dne 21. 11. 2003 na den 3. 12. 2003 obsahujíc příslušná poučení
o následcích nedostavení se byla vyvěšena v PoS dne 21. 11. 2003 a svěšena dne 1. 12. 2003.
Dle ustanovení §24 odst. 2 zákona o azylu se písemnost, kterou se nepodařilo doručit,
uloží v přijímacím nebo pobytovém středisku, kde je žadatel o udělení azylu hlášen k pobytu,
nebo v ministerstvem určeném azylovém zařízení, je-li hlášen k pobytu mimo azylové
zařízení. Oznámení o uložení nedoručené písemnosti se vyvěsí v přijímacím nebo pobytovém
středisku na úřední desce. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do 10 dnů od uložení, považuje
se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl.
Dle ustanovení §24 a odst. 2 zákona o azylu nedostaví-li se žadatel o udělení azylu
k převzetí rozhodnutí v den ve výzvě uvedený, ač mu výzva byla doručena, je den k převzetí
rozhodnutí ve výzvě uvedený považován za den, kdy je rozhodnutí žadateli o udělení azylu
doručeno.
Dne 3. 12. 2003 se stěžovatel k převzetí rozhodnutí nedostavil. V daném případě
je tento den považován za den doručení rozhodnutí o zastavení řízení.
Dle ustanovení §32 odst. 1 zákona o azylu lze žalobu proti rozhodnutí ministerstva
ve věci azylu 1a) podat ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení rozhodnutí.
Stěžovatel podal žalobu ke krajskému soudu až dne 7. 7. 2004. Žaloba tak byla podána
opožděně, a proto ji krajský soud dle ustanovení §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. odmítl.
Jak již krajský soud v odůvodnění rozsudku uvedl, je zcela nerozhodné, kdy fyzicky
stěžovatel rozhodnutí převzal.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že krajský soud postupoval v souladu se zákonem,
jeho rozhodnutí o odmítnutí žaloby netrpí nezákonností, neboť pro jeho vydání byly splněny
zákonné podmínky. Krajský soud rozhodl na základě řádně zjištěného skutkového stavu.
Podklady pro jeho rozhodnutí mají oporu ve správním spise.
Námitka stěžovatele spočívající v kritice postupu soudu, který se nezabýval
skutečností, kdy došlo k faktickému vymístění stěžovatele z azylového zařízení a jakým
způsobem byla tato skutečnost dána žalovanému na vědomí, není na místě.
Podle ustanovení §75 s. ř. s. soud při přezkoumání rozhodnutí vychází ze skutkového
a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu a přezkoumává v mezích
žalobních bodů napadené výroky rozhodnutí. Soud svým povinnostem zakotvených
v citovaném ustanovení dostál.
Stěžovatel v žalobě pouze nekonkrétně tvrdil, že pravděpodobně nedopatřením nebyl
údaj o jeho odstěhování z azylového střediska tlumočen policejnímu orgánu. Na podporu
svých tvrzení neuvedl žádné důkazy. Takto formulovaná námitka nebyla způsobilá
k podrobnějšímu přezkoumání, než jaké krajský soud provedl, když odkázal na povinnosti
žadatele o azyl ve smyslu ustanovení §77 odst. 2 a 88 odst. 1, 2. Tvrzení, nejsou-li doplněna
odkazem na konkrétní tvrzená pochybení, jsou vágní a soudně nepřezkoumatelná. V daném
případě nelze odhlédnout od skutečnosti, že stěžovatel svým povinnostem v azylovém řízení
nedostál, kdy sám v žalobě uvedl, že svůj úmysl opustit středisko ústně oznámil
zaměstnancům azylového střediska, přestože ustanovení §77 ukládá povinnost oznámit úmysl
změnit místo hlášeného pobytu písemně.
Nejvyšší správní soud tedy nezjistil naplnění důvodů kasační stížnosti podle
ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní
soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1
s. ř. s.).
Protože stěžovatel neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.). Žalovanému Ministerstvu vnitra ČR, které bylo v řízení
úspěšné, náklady řízení nevznikly, respektive je neúčtovalo, a proto rozhodl soud o nákladech
řízení, jak výše uvedeno.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2005
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu