ECLI:CZ:NSS:2005:5.AZS.276.2004
sp. zn. 5 Azs 276/2004 - 53
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudkyň JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci
žalobce: N. V. Ch., zast. advokátem Mgr. Markem Sedlákem, se sídlem AK Příkop 8, Brno,
proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, o udělení azylu, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 4. 2004, č. j.
24 Az 2288/2003 – 23,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 24. 10. 2003, č. j. OAM- 5090/VL-20-05-2003, nebyl
stěžovateli udělen azyl v České republice z důvodů nesplnění podmínek uvedených
v ustanoveních §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákon
283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) a zároveň
bylo rozhodnuto podle §28, že se na něj nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91
zákona o azylu.
Proti rozhodnutí o neudělení azylu podal stěžovatel žalobu ke Krajskému soudu
v Ostravě, který ji výše označeným rozhodnutím jako nedůvodnou zamítl. Rozsudek
uvedeného soudu je nyní napadán kasační stížností, ve které stěžovatel uplatňuje důvody
podle §103 odst. 1 písm. b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (s. ř. s.).
Stěžovatel nesouhlasí se závěry krajského soudu v tom, že se žalovaný nedopustil žádného
procesního pochybení. Má za to, že žalovaný při zjišťování stavu věci porušil ust. §3 odst. 3,
4, §32 odst. 1, §46 a §47 odst.3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení. Pro tyto vytýkané
vady se stěžovatel cítí být zkrácen na svých právech v důsledku porušení ust. §12 a §14
zákona o azylu. Krajský soud rovněž dostatečně nezkoumal rozhodnutí žalovaného ohledně
ust. §14 zákona o azylu. Omezil se na pouhé konstatovaní, aniž je odůvodnil. Stěžovatel
je přesvědčen, že jím popsaná situace v jeho vlasti udělení humanitárního azylu odůvodňuje.
S ohledem na výše uvedené požaduje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení. Současně požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření popřel oprávněnost kasační stížnosti a domnívá se, že jak
jeho rozhodnutí, tak i rozsudek soudu byly vydány v souladu s právními předpisy. V dalším
odkazuje na správní spis, zejména na vlastní podání stěžovatele a jeho výpovědi učiněné
ve správním řízení. Má za to, že stěžovatel nesplňuje podmínky pro udělení humanitárního
azylu a odkazuje na stávající judikaturu. Požaduje proto, aby kasační stížnost jako nedůvodná
byla zamítnuta.
Nejvyšší správní soud posoudil v prvé řadě nezbytnost vydání rozhodnutí o návrhu
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti dle §107 s. ř. s. a dospěl k závěru, že o něm
není třeba rozhodovat tam, kde se jedná o věc, která byla vyřízena v souladu s ustanovením
§56 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně.
Dle ustanovení §109 s. ř. s. byl Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti
vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti. Ke skutečnostem uplatněným poté, kdy bylo
vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §109 odst. 4
s. ř. s. nepřihlédl. Skutkovým základem pro rozhodnutí kasačního soudu se tedy mohly stát
pouze skutečnosti a důkazy, které byly uplatněny před soudem, který vydal napadené
rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud s ohledem na pochybnosti o účinném zpětvzetí přezkoumal
kasační stížností napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě v mezích důvodů
uplatněných ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Ze správního spisu vyplynulo, že stěžovatel podal dne 8. 10. 2003 žádost na zahájení
řízení o udělení azylu. Uvedl, že se mu nelíbil život v zemi, kde vládla komunistická strana,
i když sám žádné problémy neměl. Do azylového řízení vstoupil za účelem legalizace pobytu
na území České republiky. V pohovoru konaném dne 14. 10. 2003, který byl veden na žádost
stěžovatele ve vietnamském jazyce, dále uvedl, že se zabýval pěstováním rýže a brambor,
nikdy nepracoval ve stálém zaměstnání. Finanční prostředky nestačily na živobytí, o nalezení
stálého zaměstnání se nepokusil, neboť na venkově nejsou pracovní příležitosti. Vyjádřil
nespokojenost s vládnoucí stranou i obecnou sociální a politickou situací v zemi. Sám neměl
žádné potíže se státními orgány, policií, soudy nebo jinými institucemi. V případě návratu
se neobává žádné skutečnosti. Protože po příjezdu do České republiky končila platnost víza,
rozhodl se před jeho vypršením vstoupit do azylového řízení, aby svůj další pobyt
zlegalizoval.
Dle §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno,
že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný
strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo,
v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
Azyl je výjimečný institut konstruovaný za účelem poskytnutí ochrany tomu,
kdo z důvodů v zákoně stanovených pociťuje oprávněnou obavu z pronásledování ve státě,
jehož je občanem. Azyl jako právní institut není (a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem
pro poskytnutí ochrany před bezprávím, postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel.
Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce a nepokrývají celou
škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním, tak ve vnitrostátním
kontextu uznávána Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu, a to pouze
pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem chráněna toliko
nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže i další případy
vážného porušování ostatních lidských práv jsou natolik závažné, že by na ně taktéž bylo
možno nahlížet jako na pronásledování. Proto např. porušování hospodářských, sociálních
a kulturních práv, jejichž požívání je do značné míry závislé na stupni ekonomické vyspělosti
příslušné země, nečiní z dané osoby uprchlíka ve smyslu Úmluvy o právním postavení
uprchlíků z roku 1951, kterou je Česká republika vázána, a není tedy ani důvodem pro udělení
azylu podle ustanovení §12 azylového zákona, byť by životní podmínky v dané zemi byly
sebevíc tíživé, ledaže by ekonomická opatření mající nepříznivý dopad na životní úroveň
příslušné osoby byla skrytě namířena proti určité národnostní, rasové nebo politické skupině;
zde by pak podle okolností případu přicházelo v úvahu naplnění podmínek pro udělení azylu.
V daném případě, kdy stěžovatel žádost o udělení azylu odůvodnil ekonomickou
a sociální situací ve své vlasti, obecnou nespokojeností s vládnoucí komunistickou stranou
a snahou o legalizaci pobytu, aniž by jakkoli zmiňoval své pronásledování za uplatňování
politických práv, případně hrozbu pronásledování z důvodů rasy, náboženství, příslušnosti
k určité sociální skupině nebo pro zastávání politických názorů ve státě, jehož je občanem,
žalovaný správně vyhodnotil situaci, následkem čehož nebyl stěžovateli azyl podle ustanovení
§12 azylového zákona udělen. Důvody stěžovatelem uvedené nejsou z tohoto hlediska
relevantní a nezakládají statut uprchlíka ve smyslu mezinárodního práva ani české právní
úpravy.
Dle §14 zákona o azylu jestliže v řízení o udělení azylu nebude zjištěn důvod
pro udělení azylu podle §12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl
z humanitárního důvodu. Jak vyplynulo ze správního spisu, žalovaný rovněž zkoumal, zda
v případě stěžovatele nebyly dány důvody pro udělení humanitárního azylu a dospěl k závěru,
že tomu tak není. Udělení azylu je věcí volné úvahy příslušného správního orgánu
a rozhodnutí o něm přezkoumává soud pouze v omezeném rozsahu. V otázkách přezkumu
správního rozhodnutí, které je ovládáno zásadami správního uvážení, se judikatura obecných
soudů ustálila na názoru, že zákon vytváří kriteria podle nichž, a v jejichž rámci, se může
uskutečnit volba, včetně výběru a zjišťování těch skutečností konkrétního případu,
které nejsou správní normou předpokládány, ale uvážením správního orgánu jsou uznány
za potřebné pro volbu jeho rozhodnutí. Samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu
soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je
v souladu s pravidly logického usuzování, a zda premisy takového úsudku byly zjištěny
řádným procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž
skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry.
Protože správní orgán řádně zjistil a posoudil jak osobní situaci stěžovatele, tak i stav
v jeho zemi, a pokud z nich sám nevyvodil důvody pro udělení humanitárního azylu,
nevybočil z mezí správního uvážení, zejména, když stěžovatel ve správním řízení ani žádné
důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu sám neuváděl.
Přesvědčení stěžovatele, že jím uváděné důvody, spadají do kategorie důvodů
zvláštního zřetele hodných, je třeba korigovat v tom ohledu, že jde o tzv. neurčitý právní
pojem, jehož definování v právním předpise pro jeho povahu samu není vhodné, ba dokonce
ani možné, a proto se zjištění důvodů zvláštního zřetele hodných odvíjí od hodnocení
okolností konkrétního případu, z nichž pak příslušný orgán učiní závěr, zda tyto důvody
existují. To, že samotný výklad právní normy provedený stěžovatelem je odlišný
od interpretace správního orgánu či obecného soudu, nezakládá porušení práva.
Podle ustanovení §14 zákona o azylu na jeho udělení není právní nárok a jeho neudělení
nezakládá nezákonnost ani porušení mezinárodněprávních závazků České republiky.
Ekonomická situace, která panuje ve Vietnamu, postihuje ve větší nebo menší míře
všechny obyvatele země a dopad na jednotlivce nelze hodnotit jako pronásledování ve smyslu
ust. §12 zákona, ale ani jako důvod zvláštního zřetele hodný pro udělení azylu
z humanitárních důvodů. Ačkoli je odchod stěžovatele z vlasti a přání žít a pracovat v České
republice lidsky pochopitelný, neimplikuje automaticky povinnost státu azyl udělit.
Poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České
republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území ČR, tak
jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR.
Soud ve správním soudnictví přezkoumává rozhodnutí správního orgánu z hlediska
jeho zákonnosti, zkoumá tedy, zda správní orgán postupoval při vydání rozhodnutí v souladu
s právními předpisy, přičemž vychází z právního i skutkového stavu, který existoval v době
vydání rozhodnutí.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené vady řízení, spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit; za takovou vadu
řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Stěžovatel namítá, že správní orgán nedostatečně zjistil skutkový stav a neprovedl
příslušná šetření ohledně situace ve Vietnamu, aniž však uvádí, v čem byla jím uvedená
ustanovení zákona porušena.
Správní orgán má povinnost zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu podle
ustanovení §12 cit. zákona jen tehdy, jestliže žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují
důvody v tomto ustanovení uvedené, případně neuvádí jen důvody ekonomické. V opačném
případě žádost jako zjevně nedůvodnou zamítne. Nedojde-li k zamítnutí žádosti jako zjevně
nedůvodné ve lhůtě třiceti dnů od zahájení správního řízení, vydá rozhodnutí dle ustanovení
§12 s dalšími akcesorickými výroky. To ovšem neznamená a z žádného ustanovení zákona
tak nelze dovodit, že by správnímu orgánu za této situace vznikla povinnost, aby sám
domýšlel právně relevantní důvody pro udělení azylu žadatelem neuplatněné a posléze
k těmto důvodům činil příslušná skutková zjištění. Povinnost zjistit skutečný stav věci
dle ustanovení §32 zákona č. 71/1967 Sb. má správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které
žadatel v průběhu správního řízení uvedl. V daném případě, kdy stěžovatel žádost o udělení
azylu odůvodnil ekonomickou a sociální situací ve své vlasti, aniž by jakkoli zmiňoval své
pronásledování za uplatňování politických práv, případně hrozbu pronásledování z důvodů
rasy, náboženství, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání politických názorů
ve státě, jehož je občanem, nelze žalovanému vytýkat, že nehodnotil skutečnosti jiné, než
stěžovatelem uvedené.
Z rozsudku krajského soudu, napadeného kasační stížností, je zřejmé, že se soud
zabýval námitkami stěžovatele uplatněnými v žalobě, přičemž byl p ři posuzování zákonnosti
rozhodnutí žalovaného správního orgánu vázán v souladu s ustanovením §75 odst. 2 s. ř. s.
rozsahem a důvody opravného prostředku a při přezkoumání rozhodnutí vycházel
ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.
Poučovací povinnost žalovaného v řízení o udělení azylu nemá představovat návod,
jak azyl získat, tedy prezentaci důvodů, pro které je obvykle azyl poskytován. Na druhé straně
správní řízení nesmí znemožnit žadateli o azyl sdělit všech ny okolnosti, které sám považuje
pro udělení azylu za významné. To bylo ze strany žalovaného dodrženo a stěžovatel nebyl
ve vypovězení důvodů, které jej k podání žádosti o azyl vedly, nikterak omezována. Postup
žalovaného byl tak naprosto korektní a jako takový jej soud 1. stupně i vyhodnotil.
Z údajů uváděných stěžovatelem v návaznosti na zprávu o stavu dodržování lidských
práv ve Vietnamu za rok 2002 nevyplynuly důvody zakládající překážku vycestování dle §91
zákona o azylu, spočívající zejména v tom, že by stěžovatel byl nucen vycestovat do státu,
v němž by byl ohrožen jeho život nebo svoboda z důvodu jeho rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro politické přesvědčení nebo do státu, kde mu
hrozí nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu nebo kde je jeho
život ohrožen v důsledku válečného konfliktu, nebo do státu, který žádá o jeho vydání
pro trestný čin, za který zákon tohoto státu stanoví trest smrti a nebo by to bylo v rozporu
s mezinárodními závazky České republiky.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí žalovaného
je dostatečně srozumitelným a přesvědčivým způsobem odůvodněno, pro stěžovatele z něj
zcela jasně vyplývá, z jakých skutečností správní orgán a násled ně i soud vycházel a jakými
právními úvahami se při rozhodování řídil. Stěžovatel byl v protokolu o pohovoru řádně
seznámen s podklady pro rozhodnutí, přičemž mohl navrhnout doplnění důkazů z nichž
správní orgán vycházel, o doplnění nežádal, ani neuvedl žádné skutečnosti, které by mohly
být důvodné pro odlišné posouzení situace, než učinil žalovaný, a to zejména ve vztahu k jeho
osobě a možnému pronásledování.
Stěžovatelem uplatněné námitky podle ust. §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s. neshledal
Nejvyšší správní soud důvodnými.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost
nedůvodnou, a proto ji dle ust.§110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhr adu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady řízení
nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému se nepřiznává náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 22. března 2005
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu