ECLI:CZ:NSS:2005:5.AZS.283.2004
sp. zn. 5 Azs 283/2004 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudkyň JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci
žalobkyně: M. V., zast. advokátem JUDr. Tomášem Absolonem, se sídlem Ke Kašně 272/24,
Praha 4, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, o udělení azylu v
řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 4.
2004, č. j. 64 Az 24/2004 - 19,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
III. Soudem ustanovenému advokátovi JUDr. Tomáši Absolonovi se p ř i z n á v á
odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 1075 Kč, která bude uhrazena do 30 dnů
od právní moci rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 15. 1. 2004, č. j. OAM-6590/VL-07-04-2003 byla
jako zjevně nedůvodná dle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“)
zamítnuta žádost žalobkyně o udělení azylu. Současně bylo žalovaným rozhodnuto podle §28
zákona o azylu, že se na ni nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu; výše označeným rozsudkem
krajského soudu byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. Proti rozsudku krajského soudu
podala nyní stěžovatelka v zákonné lhůtě dle §106 odst. 2 s. ř. s., kasační stížnost, v níž
uplatňuje důvod podle ust. §103 odst.1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(s. ř. s). Namítá, že při projednávání žádosti došlo k pochybení správního orgánu, když tento
nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci, čímž porušil ust. §3 odst. 4, §32 odst. 1 a §46
zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení. Důkazy, které si správní orgán opatřil, nebyly úplné
a rozhodnutí nevyplývá ze zjištěných podkladů. V zemi původu je stěžovatelka ohrožena
na životě, nemá se kam obrátit o pomoc, protože stát poměry, které jej sužují, podporuje
a trpí. Stěžovatelka se domnívá, že splňuje podmínky pro udělení azylu dle §14 zákona
o azylu, přičemž odkazuje na čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a rozsudky
Evropského soudu pro lidská práva, z nichž vyplývá, že vyhoštění žadatele o azyl může
způsobit problémy ve vztahu k cit. článku Úmluvy, pokud existují vážné a prokazatelné
důvody k obavám, že dotčená osoba bude v zemi určení vystavena reálnému riziku být
mučena nebo podrobena nelidskému a ponižujícímu zacházení. Upozorňuje v této souvislosti
na čl. 65 metodologické Příručky procedur a kritérií pro přiznání postavení uprchlíka.
Stěžovatelka požádala o nařízení veřejného jednání ve věci a stanovení tlumočníka. Vzhledem
k výše uvedenému požaduje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení; současně požádala o přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
Žalovaný v písemném vyjádření odkázal na správní spis. Navrhuje kasační stížnost
jako nedůvodnou zamítnout.
Nejvyšší správní soud posoudil v prvé řadě nezbytnost vydání rozhodnutí o návrhu
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti dle §107 s. ř. s. a dospěl k závěru, že o něm
není třeba rozhodovat tam, kde se jedná o věc, která byla vyřízena v souladu s ustanovením
§56 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Krajského
soudu v Ostravě v mezích důvodů uplatněných ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Dle ustanovení §109 s. ř. s. byl Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti
vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti.
Ze správního spisu vyplynulo, že stěžovatelka podala návrh na zahájení řízení
o udělení azylu dne 20. 12. 2003. V žádosti uvedla, že má ukrajinskou státní příslušnost, není
ani nebyla členem žádné politické strany ani jiné organizace, nikdy proti ní nebylo vedeno
trestní stíhání. Ukrajinu opustila kvůli problémům s manželem, dále od ní věřitelka
požadovala peníze za nesplacený dluh. V průběhu pohovoru konaném dne 30. 12. 2003
uvedla, že bývalý manžel jí na Ukrajině vyhrožoval zabitím, nepřál si, aby po rozvodu s ním
žila s jiným mužem. Vypůjčila si také od věřitelky peníze na byt, dluh však není schopna
splácet. Bývalý manžel ji v srpnu 2003 napadl, byla převezena do nemocnice. Od policie
se dozvěděla, že dostal pokutu, jeho chování se však nezměnilo a stále jí vyhrožuje. Z výplaty
není schopna splácet nájem, o azyl žádá také z tohoto důvodu. V případě návratu do vlasti
se obává pouze bývalého manžela a věřitelky. Žádné jiné potíže, než které uvedla, na Ukrajině
neměla.
Krajský soud dospěl při přezkoumávání rozhodnutí žalovaného ke stejnému závěru
jako žalovaný správní orgán, tedy že stěžovatelka neuvedla v řízení o udělení azylu žádné
skutečnosti svědčící o tom, že by mohla být vystavena pronásledování z důvodů uvedených
v ustanovení §12 zákona o azylu a žalovaný tedy nepochybil, když žádost zamítl jako zjevně
nedůvodnou dle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu.
Poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České
republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území ČR, tak
jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR.
Azyl jako právní institut není (a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem pro poskytnutí
ochrany před bezprávím, jakkoli surovým, hrubým a těžce postihujícím jednotlivce nebo celé
skupiny obyvatel. Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce
a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním,
tak ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu,
a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem
chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže
i další případy vážného porušování ostatních lidských práv jsou natolik závažné, že by na ně
taktéž bylo možno nahlížet jako na pronásledování. Proto např. porušování hospodářských,
sociálních a kulturních práv, jejichž požívání je do značné míry závislé na stupni ekonomické
vyspělosti příslušné země, nečiní z dané osoby uprchlíka ve smyslu Úmluvy o právním
postavení uprchlíků z roku 1951, kterou je Česká republika vázána, a není tedy ani důvodem
pro udělení azylu podle ustanovení §12 azylového zákona, byť by životní podmínky v dané
zemi byly sebevíc tíživé, ledaže by ekonomická opatření mající nepříznivý dopad na životní
úroveň příslušné osoby byla skrytě namířena proti určité národnostní, rasové nebo politické
skupině; zde by pak podle okolností případu přicházelo v úvahu naplnění podmínek pro
udělení azylu.
Dle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu se žádost o udělení azylu zamítne jako zjevně
nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí skutečnost svědčící o tom, že by mohl být vystaven
pronásledování z důvodů uvedených v §12 tohoto zákona.
Nejvyšší správní soud se v případě stěžovatelky ztotožňuje s hodnocením a závěry
krajského soudu, který byl při posuzování zákonnosti rozhodnutí žalovaného správního
orgánu vázán v souladu s ustanovením §75 s. ř. s. rozsahem a důvody podané žaloby a při
přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době
rozhodování správního orgánu.
Dle §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno,
že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný
strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo,
v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
Dle §13 zákona o azylu rodinnému příslušníkovi azylanta, jemuž byl udělen azyl
podle §12 nebo §14, se v případě hodném zvláštního zřetele udělí azyl za účelem sloučení
rodiny, i když v řízení o udělení azylu nebude v jeho případě zjištěn důvod pro udělení azylu
podle §12. Rodinným příslušníkem se pro účely sloučení rodiny podle odstavce 1 rozumí
manžel azylanta, svobodné dítě azylanta mladší 18 let, nebo rodič azylanta mladšího 18 let.
Dle §14 zákona o azylu, jestliže v řízení o udělení azylu nebude zjištěn důvod pro
udělení azylu podle §12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního
důvodu. Udělení azylu je na volné úvaze příslušného správního orgánu a rozhodnutí o něm
přezkoumává soud pouze v omezeném rozsahu. Soudu nepřísluší přezkoumávat, zda zde byly
humanitární důvody či nikoli; to je věcí diskrečního oprávnění správního orgánu. Protože
správní orgán řádně zjistil a posoudil jak osobní situaci stěžovatele, tak i stav v její zemi,
a sám z těchto skutečností nevyvodil důvody pro udělení humanitárního azylu, je takové
rozhodnutí v jeho pravomoci, zejména pokud stěžovatelka ve správním řízení ani žádné
důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu sama neuváděla. Samotná
skutečnost, že stěžovatelka má obavy, byť důvodně, z chování bývalého manžela
a ekonomické potíže, není skutečností zakládající důvod pro udělení humanitárního azylu.
Žádné jiné důvody stěžovatelka neuvedla a v průběhu správního řízení je z žádných jiných
skutečností ani nebylo možno dovodit.
Správní orgán má povinnost zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu podle
ustanovení §12 cit. zákona jen tehdy, jestliže žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují
důvody v tomto ustanovení uvedené. To ovšem neznamená a z žádného ustanovení zákona
tak nelze dovodit, že by správnímu orgánu vznikla povinnost, aby sám domýšlel právně
relevantní důvody pro udělení azylu žadatelem neuplatněné a posléze k těmto důvodům činil
příslušná skutková zjištění. Povinnost zjistit skutečný stav věci dle ustanovení §32 zákona
č. 71/1967 Sb. má správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního
řízení uvedl. Z obsahu správního spisu je nad veškerou pochybnost zřejmé, že žalovaný při
zjišťování důvodů pro podání žádosti o azyl postupoval korektně. Poskytl procesní poučení,
jakož i poučení o pobytu cizince na území České republiky a v rámci jím provedeného řízení
mu nelze z tohoto pohledu ničeho vyčíst. Správní orgán je co do skutkových okolností
limitován tvrzeními žadatele o azyl a jinou možnost ani nemá. Jestliže žalovaný splnil stran
výslovně projevených důvodů pro udělení azylu povinnosti, které mu zákon ukládá, pak nelze
na jeho rozhodnutí v tomto směru pohlížet jako na rozhodnutí vycházející z nedostatečného
zjištění všech okolností. Skutkový stav, ze kterého vycházel žalovaný úřad i soud, má oporu
ve spise a není s ním v rozporu. Jestliže v žádosti o udělení azylu a v průběhu azylového
řízení uváděla stěžovatelka pouze důvody, které jsou pro udělení azylu nepodstatné a žádné
skutečnosti svědčící tom, že by mohla být vystavena pronásledování z důvodů uvedených
v §12 zákona o azylu, nelze správnímu orgánu vytýkat, že nehodnotil skutečnosti jiné, než
stěžovatelkou uplatněné.
Z rozsudku krajského soudu, napadeného kasační stížností, je pak zřejmé, že se soud
řádně zabýval námitkami uplatněnými v žalobě a své rozhodnutí řádně odůvodnil. Poučovací
povinnost žalovaného v řízení o udělení azylu nemá představovat návod, jak azyl získat, tedy
prezentaci důvodů, pro které je obvykle azyl poskytován. Na druhé straně správní řízení
nesmí znemožnit žadateli o azyl sdělit všechny okolnosti, které sám považuje pro udělení
azylu za významné. To bylo ze strany žalovaného dodrženo a stěžovatelka nebyla
ve vypovězení důvodů, které ji k podání žádosti o azyl vedly, nikterak omezována. Postup
žalovaného byl tak naprosto korektní a jako takový jej soud 1. stupně i vyhodnotil.
Naplnění podmínek pro zamítnutí žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné podle §16
zákona o azylu vylučuje posouzení žádosti podle §12 téhož zákona. Pokud v řízení vyplynula
skutečnost, taxativně uvedená v §16 odst. 1 písm. g) zákona, nepochybil správní orgán,
zamítl-li žádost jako zjevně nedůvodnou, aniž by zkoumal další důvody pro udělení azylu.
V daném případě správní orgán rozhodne konečným způsobem ve věci, bez toho, aby
zjišťoval existenci některého z důvodů pro udělení azylu dle §12, resp. §13 a §14 zákona
o azylu. Protože pro rozhodování o udělení azylu podle §13, resp. 14 zákona je určující závěr
o neexistenci důvodů pro udělení azylu podle §12 a tento důvod při postupu dle §16 není
zjišťován, nemůže správní orgán posuzovat ani naplnění důvodů pro udělení azylu dle §14.
Protože Nejvyšší správní soud je zásadně vázán důvody kasační stížnosti (§109
odst. 3 s. ř. s.) , zaměřil se v dalším toliko na posouzení zákonnosti procesního postupu
krajského soudu, neboť v této fázi řízení mu již nepřísluší – ze shora uvedených důvodů –
meritorně se zabývat důvodností žádosti stěžovatelky o udělení azylu a po přezkoumání dle
výše uvedeného hlediska dospěl k závěru, že ze strany krajského soudu nedošlo k porušení
procesních předpisů, které by mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Vzhledem k tomu, že žádost stěžovatelky byla zamítnuta dle §16 zákona o azylu jako
zjevně nedůvodná, nezabýval se soud námitkami ohledně posouzení neexistence překážky
vycestování.
Rozhodnutí žalovaného i kasační stížností napadený rozsudek soudu I. stupně byly
vydány v souladu se zákonem; tvrzené důvody dle §103 odst.1 písm. b) s. ř. s. Nejvyšší
správní soud neshledal nedůvodnými.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
K žádosti stěžovatelky, aby byla věc projednána ve veřejném jednání, Nejvyšší správní
soud konstatuje, že dle §109 odst.1 s. ř. s. rozhoduje soud o kasační stížnosti zpravidla bez
jednání. Pouze považuje-li to za vhodné nebo provádí-li dokazování, nařídí k projednání
kasační stížnosti jednání. Vzhledem k tomu, že nebyly shledány skutečnosti zakládající
důvodnost nařízení jednání, soud rozhodl bez jednání; ze stejného důvodu byl potom
nadbytečný požadavek na tlumočníka.
.
Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady řízení
nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému se nepřiznává náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti..
Soud stěžovatelce pro toto řízení ustanovil zástupcem advokáta; v takovém případě
platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7, §120 s. ř. s.). Soud proto určil
odměnu advokáta částkou 1000 Kč za jeden úkon právní služby – převzetí věci (§9 odst. 3
písm. f), §11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů),
paušální náhradu výdajů částkou 75 Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.)
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 9. 2. 2005
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu